Kristýnka
   Co je nového?
   O komunitě
   Fotografie
   Archiv souborů
   Blog
   Fórum
   Stránky
   Chat
   Pult
   Členové
   Tagy
   Ankety

Zajmavé stránky

Zasílání novinek
E-mail: 

Návštěvníci

Kalendář
<
Duben 2014
>
PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
282930

Největší komentátoři
flafyket
Komentáře: 3
jozef1111 Jozef Stankovič
Komentáře: 2
seniorklub Kristýnka
Komentáře: 1
hanaska22 Hana
Komentáře: 1

Jiné stránky
pupik17 Zevraj LUBO
biliandele John
informatika9a Michal Čečil
kajik02 jan novak
java-world Wenc@ Kumprecht

Nejvíce komentované záznamy
Zúčtování
Komentáře: 1
Ve spárech tygřice
Komentáře: 1
Život
Komentáře: 1
Zamilované
Komentáře: 1
Znásilnění
Komentáře: 1

Zpět na úvodKristýnka / Blog
Skupiny
Články (3) , Pohádky (4) , Povídky (16) , Romány (26) , Verše (20) , Základní (1) , Pověsti (2) Prohlížení skupinProhlížení skupin   Získávat RSS


Záznamy
Stránka:První  Předchozí    DalšíDalší  PosledníPoslední
 Ve spárech tygřice
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:50:07

Ve spárech tygřice


Selín chvátala dolů z kopce. Svítilo slunce a celý svět jako by se usmíval. Vesnice, kde žila, sice nebyla nijak velká, ale měla ji raději, než kdejaké město. Leží mezi krásnými lesy, které se táhnou od obzoru k obzoru. Vede tudy pouze jedna silnice. Lemují ji neuvěřitelně barevné domky, u každého zahrádka.
Vzduchem se šířila omamná vůně nejrůznějších květin. Je červen. Všechno úchvatně kvete a voní. Ptáčci poletovali nad její hlavou a hráli si na honěnou. Selín se musela usmát.
„To víte, že sem na vás nezapomněla!“ promluvila k vrabcům, jež na ni už notnou chvíli doráželi. Vytáhla ze svojí brašny rohlík a rychle jej rozdrobila na chodník. Chvilku se na zobající ptáky dívala. Zazvonil jí mobil, známá melodie Narcotik od Liqiuda. Rychle pohlédla na displej. Anna. „Vždyť už jdu!“ řekla si pro sebe a jako souhlas ji prozvonila zpátky.
Přidala do kroku. Anna už na ni určitě čeká. Když se sem před rokem přistěhovala, hned si padli do oka. Dobře živená, malá černovláska s hnědýma očima byla moc milá a přátelská. Staly se z nich nejlepší přítelkyně. Blížila se k parku. Moc se těšila na stín. Celou cestu nepotkala ani jeden strom. Slunce dnes opravdu pálí! Konečně zmizela pod rozložitými větvemi starého dubu.
„Ahoj Ani! Máš plavky? Dneska je budeme potřebovat!“ Křikla na kamarádku, která se vynořila proti ní. „ Jak bych mohla zapomenout? Vždyť si mi to připomínala asi padesátkrát!“ odpovídala na oko uraženě. „ Ale ty si mě o to sama žádala!“ Bránila se Selín s úsměvem. Obě se rozesmály. „Au!“ vykřikla náhle Anna. Obě se rychle otočily. Adam. Mířil na ně kuličkovou. „Zase dete za tou vaší krávou, nebo co to je?“ Selín se na něj vzdorovitě podívala. Bradu měla vysoko zdviženou a záda úplně rovná. „ Kdybys měl v sobě aspoň trošku inteligence, tak víš, že je to kůň.“ Pokrčil rameny. „Kdo to má poznat. Vypadá jako kráva.“ Anna se přestala zabývat svými zády a přidala se k Selín. „ My ten rozdíl poznáme. No vlastně promiň! Ty ho nemůžeš poznat, jelikož kluci dospívaj o dva roky dýl!“ Dívky na sebe mrkly. Na tohle už odpověď nemá. Selín si ještě přisadila: „Kdysi ti byla dobrá, vzpomínáš? Tenkrát jsi věděl, co je zač.“ překvapeně se na ni zahleděl. „Ale nevěděl sem co jsi zač ty!“ Selín se mu pronikavě zadívala do očí. Ano, neřekla mu o sobě všechno, jelikož se bála jeho reakce. Když ji pomluvila jedna holka ze třídy, všechno bylo pryč. Prozradila mu všechno o její minulosti plus samozřejmě pár vymyšlených drobností. Urazil se. A to spolu chodily dost dlouho! „Jenže když si to zjistil, tak ses mě ani neobtěžoval zeptat, jestli to je pravda.“ Vyjela na něj. Okamžitě vyhrknul: „A je?“ Smutně se usmála. „Teď už je pozdě.“ Na oko lhostejně se k němu otočily zády a mířily ke stáji.
Byla obehnána kamennou zdí s velkou zelenou bránou. Bydlela zde Selínina babička. Obě dívky věděly, že za plotem je čeká milá a pohostinná atmosféra. Plno květin a hlavně…
Společně prošly bránou. Zdánlivě byl všude klid. Ani lísteček se nepohnul. Bác! Zpoza rohu na Annu vyskočila Ara. Labrador černý jako noc. Děvčata byla připravena, avšak pes změnil taktiku a skočil z opačné strany než normálně. Anna úlekem spadla. Tohle „strašení“ bylo něco jako Ařin rituál. Udělala jej pokaždé a vůbec jí nevadilo, že se dotyční válejí po zemi nebo téměř prodělávají zástavu srdce.
Selín se s psiskem pořádně přivítala a pomohla Anně na nohy. „Ach jo. Že jí to pořád baví.“ Stěžovala si postižená. Selín se na ni pouze chlácholivě usmála. Zná Aru od štěněte. Vlastně ji všechno naučila sama. Babička je sice hodná, ale věnuje se spíš drůbeži. .(To je také důvod, proč po dvoře běhají krůty, kachny, slepice a husy.) O cvičení psů nemá nejmenší ponětí. Jejím přáním bylo, aby přišla, když ji zavolá a netrhala „slepičky“. Selín s ní ovšem zvládla mnohem víc. Po čase už Ara uměla aporty, zvedání vodítka, nošení kartáčů na koně, podávání kolíků na prádlo(babička se už přece jen nemůže tak ohýbat) a občas za ni zvřela slepice. (Bohužel už to dělat nesmí, slepičky jí zachutnaly, takže občas nějaká záhadně zmizela…)
Jako obvykle si daly závod, kdo bude dřív u kobylky. Vyhrála Ara. Zase. Když kamarádky doběhly, seděla před dveřmi boxu a tvářila se, jako by říkala: kde jste tak dlouho? Už tady čekám celé věky! Anna vyprskla smíchy a Selín se k ní okamžitě přidala. Zařehtání. Selín odstrčila Aru ode dveří a otevřela je. Kobyla nikde.
Vyšly do ohrady, která byla u stáje. Kony ležela na zemi a upřeně se na ně dívala. „Ahoj beruško! Jak se máš?“ promluvila Selín jako první. „Pudeme ven, co ty na to?“ Přistoupili k ní a sedly si vedle. „Anno, ještě pořád se ti líbí ten kluk?“ otočila se k přítelkyni Selín. Anna na okamžik pohlédla stranou. „Ne, už ne. Je to blbec. Už na něj ani nemyslím, vážně!“ Anča ví, že jí nevěřím. Proto se mě tak zoufale snaží přesvědčit o opaku. Říkala si. „To je dobře. Konečně sis to uvědomila. Zkusíme si western, co ty na to?“ Řekla Selín, aby odvedla její pozornost. Anně se rozzářily oči. „Díky, si moc hodná. Těším se.“ Dívka přikývla.
Kony se postavila poslušně na nohy a Anna si přinesla čištění. Selín se pustila do kydání. Zadívala se na svou kamarádku. Vzpomněla si na časy, kdy Anna s koňmi začínala. Tenkrát se jich bála a nechtěla najít porozumění, které je pro Selín tak důležité. Nyní už je všechno jinak. Anna se změnila a ona sama věří koni, který kdysi zavinil katastrofu…
Dokončila kydání a přistoupila k Anče. „Tak já jdu pro ohlávku a vodítko. Jo, taky si pučím tvůj batoh, vždyť víš.“ Chvátala zpátky do stáje. Do Anina batohu si přendala plavky a chystala se to provést i s mobilem, ale…přišla jí smska! „Ani, mě má někdo rád!“ Žertovala. „Tak to přečti! Kdo ti píše? Adam?“ pobízela ji Anna. „Adam těžko. Leda, že by mě chtěl zase urážet.“Odpověděla Selín spíš sobě. Otevřela zprávu.
AHOJ MALIRKO! FLAKAME SE NA HANESAKU, PRID. DLOUHO SME SE NEVIDELI. JAKUB A RADIM ? PS: VEM S SEBOU KAMOSKY
Selín nevěřila vlastním očím. Zprávu si musela přečíst třikrát. „Kde seš tak dlouho?“ Přišla k ní Anka. „A co ta semeska? Od koho je?“ Ptala se s úsměvem. „Adam to nebyl,“ odpověděla sklesle Selín „ozvali se moji bývalí spolužáci z výtvarky.“ Anna na ni pátravě pohlédla. „A co je na tom špatného?“ Selín se k ní otočila zády. „Čekaj na Hanesáku….mám přijít a vzít s sebou kámošky.“ Anna to zjevně nechápala. „A co? Tak tam dem, ne? Ty se na ně netěšíš? Jak dlouho si je neviděla?“ Selín přešla ke schodům, které vedly nahoru na půdu a ztěžka na ně dosedla. „Je to přes dva roky.“ Anně to začalo docházet. O téhle části svého života se s ní Selín nikdy nechtěla bavit. „Tak povídej.“ Vybídla ji tiše a posadila se vedle ní.
„Je to hrozně dávno, já nevím…“
„Přestaň se vymlouvat a prostě to vyklop!“ přerušila ji Anna.
„Dobře….Tenkrát sem byla strašně oblíbená. Každý se semnou bavil a měla sem hafo přátel. Naši mě přihlásily na výtvarku. Bavilo mě to a byla sem tam šťastná. To jsme ještě bydleli ve městě, všichni spolu a spokojeně. Seznámila sem se s Jakubem a Radimem. Kuba se mi líbil, začali jsme spolu chodit. Tenkrát jim bylo 15 a mě jen necelých 13. Na svůj věk sem byla strašně vyspělá, ani ne tak fyzicky -to nejsem furt- ale spíš psychicky. Po dvou měsících se mě snažil dostat do postele. Řekla sem mu, že se na to necítím a on se semnou rozešel.“
„To ale není všechno,viď? Co se stalo?“ Naléhala Anča jemně. „Druhý den přivedl mojí nejlepší kamarádku. Před všemi mi řekl, že ona je všechno, co já ne. Nakonec mi pověděl, že se mnou byl jen kvůli nudě. Tenkrát jsem si přísahala. Už nikdy se nenechám k ničemu nutit. A to je celá historie……..Radim je vlastně docela fajn. Nikdy nešel v Jakubových stopách. Byl mi oporou. Pak jsme se odstěhovali z města a já s ním ztratila kontakt.“ Skončila svoje vyprávění Selín. Smutně se na kamarádku usmála.
„Teď už víš to, co nikdo jiný.“ Anna Selín chlácholivě stiskla ruku. „Víš co? Napiš jim, že se jdeme koupat k rybníku. Ale s kobylkou a Arou. Když budou chtít jít, můžou. Budu tam i já, nemusíš se nechat ponižovat. Navíc mi připadá, že to stejně nejde.“ Na chvilku se odmlčela. „Díky.“
„Proč mi děkuješ?“ Zeptala se zaraženě Selín. „Muselo být těžké mi to říct…Tak proto si na každého hned tak vylítla, když se jen kapku dotknul tvojí cti! Neboj se. A ber to z tý lepší stránky, chci poznat toho Radima a taky vola, kterej udělal tu osudovou chybu a rozešel se s tebou!“ Odpověděla Anna s úsměvem. „Těch volů je víc.“ Napsala slibovanou semesku, zavolala Aru a vydali se s Kony k rybníku.
Selín neměla náladu na lidičky. Bohužel však musely projít kolem koupaliště, které bylo samozřejmě plné lidí, ale hlavně jejich spolužáků. Anča vedla Kony. Selín se k ní otočila: „Nechceš si sednout? Pojedeme spolu, ať to mám rychleji za sebou. O.K?“ dívka se zamyslela. „Nevím, jestli tak na sebe nepřilákáme ještě větší pozornost, jestli ovšem chceš….Proč ne. Zvládne Kony nést nás obě?“Selín se podívala na koně, potom na kamarádku. „O to se neboj. Spíš aby nelákali Aru do vody. Víš jak ji miluje. Kdyby skočila do koupaliště, mohlo by to moc špatně dopadnout.“
„Proč myslíš?“
„Nemusela by z něj vylízt. Má betonový stěny. Zničí si polštářky na packách a můžem to zabalit.“
„Máš pravdu. Drž si ji blízko u sebe.“ Snad to půjde tak jednoduše! Prosím, ať se nic nestane! Odříkávala si Selín modlitbičku. „Tak to zkusíme?“ Vyzvala ji Anna. Selín beze slova vyskočila Kony na hřbet a pomohla Anče k sobě nahoru.
Pomalu mířily cestou do lesa. Už bylo slyšet křik a povykování. „Aro, k noze!“ Selín to křikla tónem, který vylučoval jakoukoliv neposlušnost. Pes okamžitě přiběhl a držel se pouze u ní. Objevilo se před nimi koupaliště. Většina jí známých lidí stála na staváku. Hrály něco s fotbalákem. Anna jí povzbudivě stiskla ruku. „Kohopak to tady máme?“ křičeli kluci. „Neměla bys takhle vozit svýho kluka, Tygřice? Jenže tě nikdo nechce, viď. Tak si to raději rozdáváš s Aničkou kozí nožičkou!“ to byl Adam. Bylo jí z nich na zvracení. „Žádnej kluk za to nestojí. Riziko je moc velký, než abych vozila každýho debila, kterej mi příde do cesty! Je tady jen pár lidí, který bych k sobě posadila. Vy ale mezi ně nepatříte! Máte příliš malej mozek.“ Pronesla s neomylnou přesností. „Ááá, Tygřice vystrkuje drápky. A co to tvoje psisko? Jak se jmenuje? Pojď sem pejsku, máme tady aport.“ Ara nastražila uši. Začíná jít do tuhýho,myslela si Selín. „Nikam Aro. U nohy!“
„Pročpak seš na ni tak zlá? Nech ji s námi si zahrát!“
„Zmlkni už a raději se starej o svůj míč!“ okřikla ho a ukázala na mičudu, která plavala doprostřed koupaliště. „A sakra!“ zaslechla ještě, když se vzdalovala.

Hodně dlouho mlčeli. Selín dala pouze volno Aře, seskočila z Kony a předala Anně vodítko, aby si mohla zkusit vysněný western. Mířili lesem k potoku. Selín konečně promluvila. „Chceš jít po loukách nebo lesem?“ Anka se zamyslela. „No…na loukách nachytá Kony plno much. Raději lesem.“ Selín se na ni usmála. „Tvoje přání je mi rozkazem!“ Konečně napjatá atmosféra vymizela. „Hele, že Adam na to nadávání rychle zapomněl, když viděl, jak mu uplavává míč!“ Zavtipkovala Anča. „Máš pravdu. Hned ho to přešlo.“ Anka se přestala usmívat. „Proč ti vlastně říká Tygřice? To sem ještě od nikoho jinýho neslyšela.“ Selín před ní uhnula pohledem. Zaslouží si o mě vědět všechno, přesvědčovala se. „Týká se to mojí minulosti. Než jsem se sem po smrti sestry přistěhovala, bydleli jsme-jak ostatně víš-ve městě…“ Anka vykulila oči. „Tys měla sestru? To si mi nikdy neřekla!“ Selín najednou dostala strach, aby ji Anna neodsoudila stejně, jako Adam. „Nikdo to neví. Jen Adam, jestli mu to ta zmije řekla.“ Snažila se. Anna ji nenechala změnit téma. „Pokračuj. Bydleli jste ve městě, a…“ Selín se zhluboka nadechla. „Chodila jsem na tu výtvarku. Byla tam vlastně celá naše parta. Prostě jsme si užívali života. Každém večer na dýzy, nejrůznější pařby, plno kluků…proto jsme dostala přezdívku Tygřice. Nenechala jsem si šáhnout na to, co bylo moje. Sice jsem se nikdy piva nebo cigarety ani nedotkla, avšak brali mě. Vyrovnala sem to, co oni nabrali díky cígu a chlastu, svojí hrdostí, nezkrotností a vlastní hlavou.“ Zmlkla. Jako by se bála toho, co bylo dál. Anka ji strčila loktem do žeber. „A dál? Tvoje sestra?“
„Řekla jsem ti o Jakubovi. Ta holka, se kterou se mi vysmíval…Dobře…byla to moje sestra. Prý sem vždycky ta lepší. Chtěla se jen pomstít. Po tom jejich výstupu jsem se začala stranit lidí. Nechala sem partu, přestala chodit na výtvarku…vysmívali se mi všichni ještě víc. Nyní udávala rytmus ona. Poslouchali ji, i Jakub. Nevypadal moc šťastně. Ani se mu nedivím, ségra uměla bejt pěkná svině. Nikdy se mi o tom všem slůvkem nezmínil. Stejně se mnou nemluvil.“ Selín sklonila hlavu. Anka stačila zahlédnout, jak jí po tvářích stékají slzy. „Našim sem se tak líbila. Byli rádi, že jsem doma.“ Pokračovala roztřeseným hlasem. „Táta mi dokonce koupil koně. Kony. Je z jatek. Musela sem s ní dlouho a tvrdě pracovat, aby si na mě zvykla a dovolila mi na ní jezdit. Sestra mi záviděla, rozešla se s Kubou. Ovšem, zase kvůli mně. Jednoho odpoledne prohlásila, že co dokážu já, zvládne ona mnohem líp. Strašně jsme se kvůli tomu pohádaly. Nakonec utekla z domu…našla sem ji až na jízdárně u překážky. Stála nad ní osedlaná Kony a šťouchala do těla čumákem. Sestřička byla na místě mrtvá.“ Teď už skutečně brečela. Anna se nezmohla vůbec na nic. Nakonec seskočila z koně a obejmula ji.
Selín se vyplakala. Mohutně se vysmrkala a pokračovala ve vyprávění. „Naši mě nenávidí. Podle nich sem ji k tomu dohnala já. A mají pravdu. Nestačilo jim však, že jsem se smažila v pekle. Chtěli mi prodat Kony! Mojí jedinou útěchu! A já byla příčinou…“ Anna jí rychle skočila do řeči: „Nech toho! Ty přece za nic nemůžeš.“ Selín se na ni vděčně, leč smutně usmála.
„Otcova firma zkrachovala. Matka začala trpět depresemi, proto jsme se odstěhovali sem. Doufám, že teď chápeš, proč jsem ti nic neřekla.“ Anka přikývla. „Ale proč se s tebou rozešel Adam?“ Selín vydala něco jako smutný skřek. „Objevila se tady holka z mojí bývalý školy a začala mě s tím vydírat. Odmítla jsem jí zaplatit a tak to prozradila. Adam jí beze slova protestu uvěřil.“Anča znovu vyskočila na Kony. Obě si uvědomily, kde jsou až nyní. Stály na příjezdové cestě k Hanesáku.

Selín zavolala Aru k sobě a vydali se cestou dolů k mlýnu. Vynořily se ze zatáčky právě, když Jakub s Radimem vycházely do sluncem zalité zahrádky. Dívek si zatím nevšimli. Selín za to děkovala všem svatým. „Který je Radim? Mě se líbí ten blonďák!“ Chtěla vědět Anka a zkoumala vysokého blonďáka s širokými rameny a svalnatou postavou. Nebyl sice klasicky krásný, ale dost na to, aby si Annu okamžitě získal. „To je on.“ Usmála se Selín jejím vykuleným očím. Tu zvedl Ráďa hlavu a zahleděl se přímo na ně. Selín se nadechla, nasadila upřímný úsměv a rozběhla se k němu. „Ráďo! Tak ráda tě zase vidím!“
Jakubovi chvilku trvalo, než jeho oči přivykly ostrému světlu. Najednou uslyšel výkřik…její. Otočil se tím směrem. Skutečně to je ona! Je snad ještě krásnější, než dřív! Hnědé, na krátko střižené, vlasy; obličej s příjemným a milým úsměvem; zeleno-šedé oči; plná stehna a kulaťoučký zadeček. Chtě nechtě si vzpomněl na to, jak příjemná byla její zaoblená postava v obětí. Dokonale se k němu hodila a on ji odkopl kvůli její namyšlené sestře a ….musí si to už konečně přiznat, kvůli své aroganci.
Ohromeně sledoval, jak skáče do náruče Radimovi. Kdesi pod žebry jej bodlo. „Radime! Je to už tak dlouho! Jak se máš?“ Radim se na ni usmíval. „Máš pravdu, moc dlouho. Pamatuješ si ještě Kubu?“ Ohlédla se po něm. Radostný lesk z jejích očí okamžitě zmizel. Stál před ní vysoký černovlasý kluk se zelenýma očima a příjemnými rysy. Dívky jej považovaly za hezouna, ale před dvěma roky vypadal jinak. Za ten čas mu narostly svaly a kompletně zmohutněl. Hodně se změnil, jenže to ona taky. „Jistě…chci ti někoho představit.“ Podívala se na Anču. Ta se plaše usmívala a vysela na Radimovi očima. „Tohle je moje nej kamarádka Anna. Ani, tohle je Radim.“ Seskočila z Kony a přišla k nim. Selín rychle pohlédla na Jakuba. „A tohle je Kuba.“ Anča si ho absolutně nevšímala. Její „Ahoj“ znělo neupřímně. Ztrácela se v Radimových ,jako studánka modrých, očích.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se Jakub naštvaně, že si ho nikdo nevšímá. Anča se neměla k odpovědi, takže to za ni udělala Selín. „Jdeme se vykoupat k Rákosníkovi.“ Radim se na chvilku probral ze snu. „Potřeboval bych se ochladit, můžeme s vámi? Nebude ti to vadit ,Anno?“ otázal se. Anka přikývla. „Tak já vezmu koně i psa, nedělej si starosti Anno. Zvládnu vést Aru i Kony.“ Řekla Selín. „Jistě.“ Dostalo se jí odpovědi. Selín se podívala na Jakuba. Oba se poprvé za více než dva roky váleli smíchy.
Anna šla ve předu s Radimem. Selín se za nimi pomalu šourala a snažila se nevšímat si Jakuba, který šel vedle ní. „To je Kony, pokud si vzpomínám, ne?“ ukázal na klisničku. „Jo, máš pravdu.“ Odpověděla tupě. Povzdechl si. „Prosím tě, Selín! Bav se se mnou, ty jedna Tygřice!“ Prudce se po vyslovení toho jména narovnala. „Už nikdy mi tak neříkej, slyšíš?! Tygřice umřela před dvěma roky. Menuju se Selín!“ překvapeně vykulil oči. Cože? Proč reagovala tak prudce? Co se k čertu stalo!? Musím ji nějak donutit mluvit, říkal si. „Dobře…mohla bys mě svést na Kony?“ ustoupil opatrně. Selín ji beze slova zastavila a pomohla mu nahoru.
Jakubovi se jízda líbila, jenže Selín byla zamlklá a strnulá. „Selín, padám…“ Nebezpečně se naklonil na stranu. Rychle k němu přiskočila a pomohla mu udržet rovnováhu. Tenhle trik opakoval asi ještě třikrát. Znal ji docela dobře a pokud se nemýlil, právě se ocitla na ostří nože se svou trpělivostí. „Ježíši, Kubo! Ty si úplnej antitalent.“ Stydlivě se na ni usmál. „Nemám se čeho držet…to kdybys jela se mnou…“ Modlil se, aby neprokoukla jeho past. Možná by pak byla ještě odtažitější. Svraštila čelo a přemýšlela o tom. Úplně viděl, jak na otázku pohlíží ze všech stran a hledá pasti. Natáhl k ní ruku. „Neměla bych…“ udělala k němu jeden krok. Tomu gestu se nadalo odolat. Povzbudivě se na ni podíval. „Vážně, to bych ne…“ popošla blíž, až se jeho prsty sevřely kolem její ruky. Dlaň měla úplně ledovou. Lehce ji vytáhl před sebe a objal ji pažemi. „Uvolni se trochu, já nekoušu!“ Zlostně k němu obrátila hlavu, avšak skutečně se trošku uvolnila.
Na pase ji hřály Jakubovy dlaně. Prý uvolnit se! Jemu se to řekne…vzrušením skoro ani nedýchala. Za zády měla nepřekonatelnou hradbu jeho hrudi a vepředu kohoutek koně. Co teď? Mám jediné štěstí, že Kony zná cestu. Myslela si. Hrozně se jí třásly ruce. Ladné pohyby koňského těla i jeho teplo ovšem způsobili, že se postupně uvolnila. Opřela se o něj a vychutnávala jeho blízkost. Zavřela oči a na kratičkou chvíli si připadala stejně bezstarostně, jako ve svých dvanácti.
Jakub cítil, jak se podvolila. Přitáhl ji k sobě blíž a vdechoval její svěží nezaměnitelnou vůni, mísící se s pachem koně. Nechtěl to kouzlo pokazit žádnými slovy. Jel mlčky a plně vnímal blízkost, co mu tak dlouho chyběla. Opřela si hlavu o jeho rameno. Měla zavřené oči a on ji zatoužil políbit. Pomalu se k ní skláněl.
„Kde je vás konec?“ prořízl Anin hlas jejich snění. Selín se prudce narovnala, tudíž ho skoro praštila do brady. Zčervenala jako pivoňka, jakmile si uvědomila co by následovalo a jaká scéna by se naskytla k vidění Anně a Radimovi. Jakub slezl z Kony a nabídl jí ruku. Odmítla a seskočila sama. Na nikoho se nedívala. Pustila Kony, aby se nažrala. Radim vyhledal její oči a chápavě se na ni usmál. Věděl, co se jí honí hlavou. Znal ji moc dobře. Nemohla mu nic zatajit. „Vážně,“ spustila Anna, „Selín mi sice, Radime, říkala, že jste jen velmi dobří kámoši…“
„To není “jen“. Přátelství je pro mě hrozně důležité.“ Skočila jí do řeči Selín. „Dobře, ale já si fakt myslela, že mezi vámi něco je. Vítali jste se jak staří milenci!“ dokončila myšlenku Anna. Jakub vážně přikývl. „Má pravdu, i mě to tak připadalo.“ Selín se po něm udiveně ohlédla, hned však sklopila pohled do země. „Jenže mi nejsme staří!“ zavtipkoval Radim a vzal Selín do náruče. „Pusť mě Ráďo a raději se starej o to, kdo bude dřív ve vodě!“ Vypískla a bouchla ho do ramene.
Radim s Annou se začali svlékat, přičemž se všelijak pošťuchovali a honili, aby znemožnili tomu druhému zbavit se svršků. Stejně do vody vběhli oba naráz. Selín s Jakubem se řehtali na břehu. „Pojďte taky! Voda je úžas…“ Křičela Anka. Její věta ovšem končila vysokým ááááááá. Radim jí chytil pod vodou za nohu. Vynořil se o kus dál. Rychle ho doplavala a snažila se jej potopit. On jí však obejmul a políbil.
Selín se usmála a odvrátila se. Konečně její kamarádka našla spřízněnou duši. Stále s úsměvem pohlédla na Jakuba. Zíral na ni očima plnýma …snad dokonce touhy! Uhnula před tím žhnoucím pohledem a hodila Aře aport. „Ty se nepůjdeš koupat?“ zeptal se jí Kuba a následoval ji do lesa, kde hledala klacky. „Jo, jen ne hned.“ Chytil ji za rameno, prudce otočil a z blízka se jí zahleděl do očí. „Proč si utekla? Tygřice nikdy neutíkala.“ Mluvil velmi potichu. „Už sem ti řekla, Tygřice umřela. Zabil si ji ty!“ zavrtěl hlavou. „Neříkej…proč? Tak řekni proč???“ zvedla bradu. Dívala se mu přímo do očí. „Víš, jaké to je, když ti vlastní rodiče denně připomínají, že za největší tragédii můžeš ty? Že si jim zničil život, stejně jako jí?“ Mluvila klidně a vyrovnaně. Hned věděl o kom. Snažil se ji přerušit. „Al… „
„Mlč! Nic mi neříkej. Odkopls mě, když sem tě omrzela. Prohrála sem tebe, sestru i lásku svých rodičů. Kony mi nevzali. Prostě už sem neměla sílu ani chuť bojovat. Povídali si někdy tví kamarádi o tom, že jsi zabil svou sestru? Ty vůbec nic nevíš!“
„Ale mohla si mi to přece říct! Nemusela si hned utíkat!“ namítl.
„Vážně? Odvrhl si mě! Ani ses na mě nepodíval, natož se mnou mluvil! Jediný, kdo mě neopustil, byl Radim. Zůstal se mnou a držel mě, když sem se potřebovala vybrečet. Vy ostatní jste na mě zvysoka kašlali!!!“ Nyní už křičela. Po tvářích jí stékaly slzy. „Co se divíš, když si mě podváděla?“ vybafl na ni Kuba. „Já sem tě podváděla?“
„Jo, sakra! Řekla mi to tvoje sestra!“ Nevěděla, jestli má brečet nebo se smát. Celé roky se učila ho nenávidět a teď? Otočila se a utíkala od něj pryč. Nevěděla kam. Jen běžela.

Jakub se nasupeně otočil a málem narazil do Radimovi hrudi. „Jsi blázen, když si to myslíš. Nikdy by tě nepodvedla. Milovala tě a podle toho, jak to vypadá, tě miluje pořád.“ Kuba si unaveně povzdechl. „Její sestra byla mrcha, jestli si to ještě nezjistil. To já Selín uklidňoval, když ty ses s tou běhnou promenádoval po třídě.“pokračoval Radim. Jakub na něj pohlédl. „Nikdy na sobě nedala nic znát…“ Radim otočil oči v sloup. „Co si, prosím tě, myslíš? Je hrdá a navíc si při tom rozchodu neřekl ani slovo o nevěře. Jak to asi měla vědět? Nudila tě, na to ses tenkrát vymluvil.“ Jakub těžce dosednul na nejbližší kámen. „A já celou dobu myslel…“ Radim se posadil vedle něj. „Říkal sem ti-blázen. Jak tě to napadlo? Jako bys ji neznal!“ Kuba si ztrhaně mnul oči. „Celou tu dobu…proč mi to její sestra říkala?“ ptal se. „Chtěla tě pro sebe. Žárlila na ni.“ Odpověděl mu Radim. „Co mám dělat, Radime?“ Ráďa byl na odchodu. Naposled se k němu otočil a řekl: „Tak to nevím.“
Selín se ocitla na louce u rybníka. Pro slzy skoro neviděla na cestu. Přiběhla ke Kony, naskočila na ni a cvalem se řítila pryč. Anka za ní křičela: „Selín? Kam jedeš? Počkej přece! Co se sta…“ Víc neslyšela. Ujížděla daleko ode všech a všeho. Od snů, přání i zklamání. Kony divoce zabírala kopyty, jako by cítila její potřebu zmizet. Ara jim skoro nestačila. Selín do tváře šlehaly větvičky, hmyz i jehličí ze stromů.
Jakub vyšel s Radimem na loučku. „Kde je?“ Ptal se Anny. „Nevím. Naskočila na Kony a někam odjela. Cos jí udělal? Hrozně plakala.“Jakub se k nim otočil zády a sedl si u vody. „Udělal sem to, že sem se choval jako hlupák a vážně sem jím chvíli byl.“ Vstal a mířil k mlýnu.
Konečně najeli na lesní cestu, vedoucí nad koupalištěm. Kony byla úplně splavená a Selín se jen tak tak držela na jejím hřbetě. Škrábance na tvářích hrozně pálily a kolena odřená od stromů silně krvácela. Slabá a zmatená, tak se přesně cítila. Přemýšlela. O všem, ale hlavně o NĚM. Přišla jen na to, že se dva roky zbytečně trápila. Proklínala ho a on byl nevinný. Její zatracená sestra!
Už je nad koupákem. Zase ten pitomec a spol.. Tentokrát jí to je jedno. Ať si říká kdo chce co chce. „Naše Tygřice se vrátila! Trošku pozdě, ne?“ vylezl z vody a stoupnul si k silnici. Adam. Pomalu se k němu blížila. „Už si můžu hrát s tvým psem?“ Stoupnul jí do cesty. Až nyní viděl do obličeje dívce, kterou zradil. Krvavé šrámy, uplakané oči a k tomu odřená kolena. No, asi pohled nic moc. Hrozně zblednul. „Selín…co se ti stalo?“ Tupě se na něj podívala. „Nic.“ Odbyla jej. „Počkej…“ chytil ji za nohu, ale stoupla si před něj Ara a zavrčela. To je snad poprvé, co vrčí. Blesklo jí hlavou. Neochotně ustoupil a nechal je projít. Nikdo se ani nehnul. Všechny oči se soustředily pouze na ni.
Pomalu dojela ke stáji. Bezmyšlenkovitě obstarala Kony a stočila se do klubíčka u jejích nohou. Ara se stulila k ní. Rychle usnuly.

Ráno ji probudil zpěv ptáků. Připadalo jí, jako by to byl pouze sen. Ara seděla kousek od ní a upřeně ji pozorovala. „Pojď sem, Aro.“ Vyzvala ji s úsměvem Selín. „Zdá se, že jsme tady usnuli, co? A samozřejmě to doma ani neví…“ Dodala spíš sklíčeně. Nikdo ji nečekal. Rodičům je ukradená. „No nic. Dáme se do práce, ne? Právě sem si vzpomněla, Kony potřebuje novou ohradu. Zvládneme to?“ Ara šťastně štěkla. „Ty si můj miláček, viď!“ Kony dotčeně zařehtala. „Jasně, mám i tebe. A promiň za ten včerejšek. Neměla jsem tě tak hnát.“ Začala ji hladit po čumáku.
Mohlo být tak deset hodin ráno. Její dlouhý spánek ji ani nepřekvapil. Včera se vrátily pozdě a pěkně ztrhané…Pustila Kony na jízdárnu, ošetřila si rány a začala snášet kůly. Naštěstí jich měla babička dost.
Byla to tvrdá práce. Vyvrtat díru, zatlouct do ní kolík, zasypat jej a pořádně upevnit. Slunce neuvěřitelně pálilo. Musela si svléknout tričko. Pokračovala dál v podprsence a snažila se prací zahnat všechny myšlenky.
Den utíkal jako voda. Už je odpoledne. Asi tak dvě hodiny, řekla si Selín. Musím si pospíšit. Za chvíli tudy začnou proudit davy ke koupáku. Nějak zvlášť nestála o to, aby ji očumovali.
Dál pilně vrtala díry a usazovala do nich kůly, když se za ní ozval hlas. „Ahoj…Selín…Co děláš?“ Otráveně se k němu otočila. „Adame, co k čertu chceš?“ Přistoupil o krok k ní. „No…omluvit se.“ Nechápavě se na něj dívala. „Omluvit se??? Za co?“ Přešlápnul si z nohy na nohu a naprázdno polknul. „Včera na koupáku sem na tebe byl hnusnej…“ Selín zvedla bradu. „Tak hele, urážky mi nevadí, ale nevytahuj mojí minulost. Vůbec nic o mě nevíš a nemáš na to právo!“
„A to bych chtěl právě změnit! Pověz mi o sobě!“ žadonil nadšeně.
„Když sem mluvila, neposlouchals. Teď začínat nehodlám.“ Odsekla mu a dál se věnovala svojí práci. Beze slova vzal vrták a ujal se vrtání děr. Selín do nich okamžitě bouchala pětikilovou palicí kůly. Zvedla hlavu a střetla se s jeho obdivným pohledem. „Ty máš svaly! Posiluješ?“ Rty se jí zvlnily v úsměvu. „Blázníš? Nesnáším to, jenže makám tady.“ Usmál se na ni.
Ve dvou to šlo mnohem líp. Večer byly vztyčeny všechny sloupy a Selín už jen musela nabouchat stěny. „To si nechám na zítra. Díky za pomoc, Áďo. Bez tebe bych to asi těžko zvládla.“ Usmál se na ni: „To nic. Rád sem zde s tebou byl.“ Prudce k ní přiskočil a objal ji. Zapřela se mu do hrudi. „Adame, tohle ne. Nech toho. Pusť!“ Usmíval se na ni a stisk nepovolil ani o kousek. „Ne! Na tohle sem dost dlouho čekal. Chci tě, víš? Jsi jen a jen moje.“ Mluvil jí přímo u rtů. Snažila se od něj odtáhnout. „Tak to si mě neměl opustit! Nech toho a pusť mě!“ Snažila se jej odstrčit, ale ani se nehnul. „A proč?“ Vysmíval se jí. „Pusť jí, když si to přeje!“ Zahřmělo za Selín.
Adam ji k sobě přitáhl ještě víc a vztanul tváří v tvář Jakubovi. Kuba mluvil klidně, avšak šířila se kolem něj nepopiratelná autorita. Selín dostala chuť schovat se do díry „Nepleť se do toho!“ Vyjel na Jakuba Adam. „Počítám do tří.“ Nenechal se zastrašit Jakub. „Nebo co? Rozdáme si to ručně? Kdo vůbec seš?“ útočil dál Adam. „Jo, přesně to mám na mysli. A ona patří mě!“ Selín se zatočila hlava hněvem. Majetek?? Co si o sobě myslí? Ještě včera na ni křičel a dnes je jeho majetek? „Tak dost!“ Zařvala na ně. Oba se po ní ohlédli. „Nechte už toho! Adame…nic nenabízím dvakrát. Neměl ses na mě vykašlat. A ty“ podívala se přísně na Kubu „pleteš si pojmy z dojmy, chlapečku. Včera ses ke mně zrovna nehlásil, co?“ otočila se a naštvaně odcházela.
„Selín!“ křikl na ni Kuba. „Stůj!“ Adam ho posměšně sjel pohledem. „Nevypadáte jako šťastnej páreček. To mám ještě šanci!“ smál se. „Opovaž se na ni šáhnout a zabiju tě!“ odpověděl mu Jakub a rozběhl se za Selín.
„No tak se zastav!“ volal. „Selín!“Nechtěla jej slyšet. „Tygřice!!!“ Jako na povel se zarazila a otočila k němu. Z očí jí sršely blesky. „Neříkej mi tak. To nejsem já.“ Mluvila velice potichu a ze slov sálala výhružka. „Právě sem tě zachránil, uvědomuješ si to?“ Připomínal jí. „Tak ty bys chtěl, abych ti poděkovala? No jak si přeješ! Sem ti nevýslovně vděčná.“ Zamrkal překvapením. Řekla to upřímně, i když trochu moc ironicky. „Co ti teda vadí?“ Otázal se. „Nic mi nevadí, co by mělo? Majetku přece nemůže nic vadit. Je to jen věc. Hračka, se kterou se pobavíš a vyměníš za novější model!“ Tak o tohle jde, uvědomil si. „Selín, já to řekl jen abych ho zastrašil! Věř mi, prosím!“ Celou dobu odmítavě vrtěla hlavou, ale u slova „prosím„ se zarazila. Řekl to tak…zoufale.
Pohlédla na něj. Hledal její oči a pomalu se k ní blížil. Natáhla před něj ruce, jako by se ho snažila zastavit. Zmáčkl její zápěstí a přitáhl ji k sobě. Nebránila se. „Selín…“ zašeptal a políbil ji. Byl to polibek plný něhy. Hrál si s jejím jazykem. Selín se propadala kamsi do neznáma. Takhle ji políbil tenkrát naposledy…
Líbali se dlouho a pak ji k sobě přimáčkl. „Proč si to udělal?“ šeptala mu do košile. Mlčel. Nebylo třeba žádných slov. Odpověď znali oba dva. Hladil ji po zádech a předával jí svoje teplo.

Ani dnes nebyla doma. Opět přespala u Kony a nepřekvapilo ji, když se po obědě vynořila Anna. „Selín! Mám skvělou novinku!“ Selín se na kámošku usmála. „Copak, chodíš s Radimem?“ hádala. „Ále, to už je starý. Něco lepšího.“ Mávla rukou Anka. „Tak mě nenapínej a mluv!“ Vrhla se na ni a předváděla, že ji chce zaškrtit. „Dneska večer je dýza!“ prozradila jí to, bráníc se proti jejímu útoku. Selín vykulila oči a samým překvapením ji pustila. „Vážně? Kdy a kde? To je perfektní!“ Anča nadšeně přikyvovala. „Pod kulturákem. Začíná v osm. Pojď, pojedeme na Hanes a pozveme kluky! Radim půjde určitě, ale třeba Kuba…“ Selín pomalu souhlasila. „Máš pravdu. Pozveme je.“
Obě se posadily na Kony a rozjely se směrem k mlýnu. Jediné, co si Selín přála bylo, aby nepotkaly Adama. A co se nestalo? Ležérně se opíral o zábradlí na koupáku. Selín se nevědomky narovnala.
„Kde máš toho rváče?“ vysmíval se jí. „Kde asi, doma v posteli.“ Odpověděla mu chladně. „Hmm. Tak to je vážný! Nezapomeňte na ochranu!“ nedal se. „Třeba jeho dítě chci. Ostatně do toho ti nic není. Měj se!“ Samozřejmě mu lhala. Nevěděla, kde je a na děti ještě nemyslela. Hlavně ne s ním. Pobídla Kony a i s Ankou za zády, která potřebovala ještě cvik, odcválala.
Hlavním tématem byla večerní zábava. Selín byla ráda, že se jí Anna neptá na ten incident s Adamem. Cesta ubíhala rychle, tudíž byly za okamžik na místě. Kluky nemusely hledat, hrály zrovna před mlýnem ping-pong.
„Ahoj!“ křikly na ně. Anna Radima políbila a pak na něj skočila Selín. Přivítala se i s Kubou, ovšem pouhým ,čau,. „Kluci, dneska je dýza. Nechcete přijít?“ začala. „Moc rádi, že ano?“ pohlédl Radim na Jakuba. „Jasně. V kolik? A kde?“podpořil ho. „Prima.“ Usmála se Selín, zatímco byla Anna plně zaměstnaná Radimem. Už dlouho nebyla takhle šťastná, napadlo ji. Ráďa je pro ni dar z nebes. „Pod kulturákem, od osmy.“ Odpověděla. „Takže se uvidíme tam, super.“ Jakub si na to se Selín plácnul a dál se věnoval hře s Radimem. Dívky se měly brzo k odchodu. „Musíme se připravit.“ Loučily se.
Anka se Selín natěšeně mířily ke kulturáku. Vážně se docela vyfikly. Selín měla světlé kalhoty a šedé tričko na ramínka, Anna rifle s elastickým růžovím trikem na jeden rukáv. Selín ji docela obdivovala. Nebyla nejhubenější a přesto nosila upnuté věci. Ona sama by na sebe něco takového neoblékla.
Na dvoře, kde se zábava konala, bylo pódium, taneční parket, lavičky a plno lidí. Kamarádky se protlačily až k pódiu, kde si hověl dobře vypadající, vysoký hnědovlasý kluk. „To bude DJ.“ Křičela Anna na Selín. Hráli zrovna Scootry. Dívky nemarnily čas a přivlastnily si téměř polovinu parketu. Byly sehrané a pěkně se vydováděly. Ke konci písničky se všichni kolem nich válely smíchy a ony s nimi. „Nenecháme si něco zahrát?“ Navrhla Selín Anně. „Určitě, ale co?“ Selín se zamyslela. „Co třeba Rammsteiny?“ navrhla. Anka přikývla a tak si Selín začala razit cestu nahoru. Přišla k tomu DJ a poklepala mu na rameno. Otočil se k ní. „Nemohl bys nám zahrát něco od Rammsteinů?“ křičela mu do ucha. Trůnil totiž mezi repráky a ona neslyšela vlastního slova. Naklonil se k ní. „Jasně a jakou?“ Selín rychle pohlédla na Anku a naklonila se tak, že se skoro dotýkali tvářemi. „To je jedno. Hlavně něco.“ Přikývnul. „Díky!“ otočila se a chtěla odejít. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Chytil ji za ramínko. „Selín a ty?“ Usmál se a podal jí ruku. „Petr, těší mě. Hezky se bav!“ Kývla hlavou a seskočila zpět na parket.
„A nyní tady máme první písničku na přání pro Selín.“ Promluvil do mikrofonu. Zamávala mu. „Odkud ví, jak se jmenuješ?“ otázala se Anča. „No přece ode mě.“ Její odpověď už Selín neslyšela, jelikož Petr pustil na plné pecky její nejoblíbenější písničku od téhle skupiny: Feuer frei! .
Rychle se stmívalo. Ony to však ani nepostřehly, protože neustále tančily. Petr se na Selín co chvíli usmál a ona mu odpovídala. Našla si nového přítele. „Hele Selín! Támhle jsou kluci!“ strčila ji Anna loktem. Podívala se směrem, kterým Anča ukazovala a zamávala na Radima s Jakubem, co je zjevně hledali. Ti dva se k nim dostaly a dívky je hned zapojily do tance.
Petr pouštěl jednu písničku za druhou a Jakub si začal stěžovat. „Tak si běž sednout, já nám zatím zařídím něco pomalejšího.“ Všichni přikývli. Kuba zamířil k lavičce a Selín za Petrem nahoru. „Nemáš tam něco pomalého?“ křikla mu do ucha a jelikož o ní nevěděl, poskočil úlekem. Rozesmála se a on se přidal. Pohlédla na Jakuba. Díval se na ni zvláštním zamračeným pohledem. „Něco pomalejšího?“ řekl Petr, když konečně popadnul dech. Přikývla. „Od Rammsteinů? Může bejt Mutter?“ usmála se na něj a vrátila se k přátelům.
Po chvilce se opět ozval mikrofon: „A máme tu další píseň na přání. Je pro nejlíp tancující lidičky na týhle dýze!“ Selín se mu děkovně uklonila. Pustil ploužák a většina lidí si šla sednout. Radim s Annou kroužili po parketu a Selín si šla pro Jakuba. „Půjdeš? Pojď, prosím!“ Zavrtěl hlavou. „Ne, není mi nějak dobře.“Starostlivě mu sáhla na čelo. „Donesu ti pití, O.K?“ Přikývl a ona odcházela do řady na občerstvení.
Z náhlého popudu se otočila a nemohla uvěřit svým očím! Jakub právě žádal o tanec nějakou vysokou, dobře vyvinutou a hubenou blondýnu. Na pití rázem zapomněla. Sedla si na lavici a naštvaně na ně zírala.
Tu před ní stanul Petr. „Smím prosit?“Křikl a uklonil se. S mírnými rozpaky jeho ruku přijala a on si ji vedl na parket. „To je tvůj kluk?“ ukázal na Kubu. „Ještě před chvílí sem si to myslela.“ Přitakala kysele. „To bylo sprostý, co udělal.“ Selín si povzdechla. „Díky, že si mě nenechal sedět.“ Usmál se na ni. „Přece bys mu nechtěla udělat takovou radost?“ Selín s ním záporným zavrtěním hlavy souhlasila.
Chytnul ji jako při tangu a začal ji roztáčet po celém parketě. Rozesmála se na celé kolo. Zastavil před Jakubem a schválně ji nechal, aby se prohnula do zadu. Kuba na ně zíral nejdříve překvapeně, poté vražedně. Vrátila mu pohled, který říkal: a máš to. Pustil blondýnu a zamířil pryč. Selín se rozhodla, nebude to řešit. Odešel sám.
Zbytek večera si perfektně užila a na Ance viděla, že se také nenudila. Radim byl pozorný a Petr zase rozesmíval ji. Ve chvilce ticha se jej zeptala: „Jsme přátelé?“ vážně na ni pohlédl, ale jeho oči se usmívaly. „Počkej, musím o tom přemýšlet…Ano, jsme přátelé.“ Rozesmála se a on se k ní přidal. „Si moc hezká, Selín. Kdybych nebyl zadanej, uháněl bych tě sám.“ Zvážněla, avšak stále se usmívala. „Díky, ty taky nejsi k zahození. Vážím si toho, že jsi můj přítel.“
Pařba končila až tak kolem třetí hodiny ráno. Selín byla sice trošku smutná kvůli Jakubovi, ale snažila se to na sobě nedávat znát. „Mám tě doprovodit?“ zeptal se Petr. „Ne, zvládnu to sama, ale díky.“ Rozloučili se a Selín prošla průchodem na náves. Annu a Radimem nebylo nikde vidět, takže si buďto někam zalezli nebo, což je pravděpodobnější, Anku Ráďa doprovodil domů. Kolem pasu ji pevně sevřely něčí paže. Jakub. Byl špinavý a pořádně to z něj táhlo. „Pusť mě, to bolí.“ Snažila se o klidný tón, jenže ji popadala panika. On by mi přece nikdy neublížil, opakovala si. „Nestěžuj si. Tomu panákovy si to dovolila, tak proč ne mě?“ Měl slizký a nepříjemný hlas. „Si opilej.“ Obvinila ho. „To se ti jen zdá kočičko! Pudeš hezky se mnou.“ Na čele jí vyrazil ledový pot. Nemohla se ani hnout. „Nech jí na pokoji, trošku si to přehnal s pitím.“ Postavil se před něj Petr. „Na mojí holku nešahej, jasný!?“ zařval na něj Jakub. „Pusť ji Kubo, postel čeká.“ Ozval se ze stínu Radim a jemně ji vyprostil z jeho sevření. „Ale já chci spát s ní! Každýmu jinýmu dá a mě ne!“ Selín sevřela hněvem ruce v pěst. Už už se na něj chtěla vrhnout, avšak Petr ji včas zastavil. „Nech to plavat, Selín. Ještě bys měla modřiny.“ Snažil se ji rozptýlit vtipem. Neusmála se.
Otočila se a odešla. Radim se zatím snažil udržet Kubu na nohou. „Pomůžu ti s ním.“ Nabídl se Petr. Radim přikývl. Podpírali ho každý z jedné strany a mířili k mlýnu. „Tohle mu nezapomene.“ Prolomil Petr ticho. „Máš pravdu, je hrdá.“ Povzdechl si Ráďa. „Ale být na jejím místě, už se na něj ani nepodívám.“ Petr přikývl. „Jenže Kuba má jednu důležitou výhodu. Miluje ho.“

Ráno se Jakub probudil s příšernými bolestmi hlavy. Chtělo se mu zvracet. Vůbec nic si ze včerejší noci nepamatoval. „Tak už jsi vzhůru.“ Radim se opíral o dveře a pozoroval ho. „Nekřič tolik! Hlava se mi snad rozskočí!“ Radim zavrtěl hlavou. „To ti patří, doufal jsem, že nebudeš moct ani vstát.“ Kuba se zamračil. „A proč?“ svrašil čelo jak jeho hlavou projela tupá bolest. „Za to, co jsi včera udělal.“
„Já si nic nepamatuju, co se stalo?“
„Tancovali jsme s holkama a ty sis začal stěžovat. Selín slíbila zahrát pomalejší písničku, šel sis sednout. Seznámila se s DJ a ten pustil ploužák. Šla pro tebe, jenže ses vymluvil. Běžela pro pití, jelikož jsi řekl, že ti není dobře. Když se otočila, žádal jsi zrovna o tanec nějakou vyvinutou blondýnu. Před trapasem z odmítnutí ji zachránil ten DJ, Petr. Urazil si se a zmizel.“
„A to je všechno?“ skočil mu do řeči Kuba.
„Ne a laskavě mě nepřerušuj. Zhvízdal ses. Když Selín odcházela, chytls jí a nadával jí. Petr se jí zastal a já tě s ním odvedl sem.“
„A co?“ Tvářil se bezstarostně a dokonce se i smál.
„To není všechno, než jsme tě odvedli, řekl si jí, že spí s každým kromě tebe. To je horší, než kdybys ji nazval štětkou!“ Úsměv mu z tváře rychle mizel. „Proboha!“ Vykřikl. „Přesně tak.“ Souhlasil Radim. „Za to může ten Petr, poštval ji proti mně!“ rozjel se Kuba.
„Pozor na to , co říkáš. Je to můj starý kamarád a její taky. Navíc má holku. Je čestný až za hrob. To tys to zvoral.“
„Hmm. Ale jak to napravit?“ Nato už Radim odpověď neměl.
Selín a Annou přijížděli ke kurtům. Naštěstí tam nikdo nebyl. Opřely kola o plot a jaly se natahování sítě. Trvalo jim to jen pět minut. „Nemáme to dneska nějak rychle?“ smála se Anna. Selín přikývla. Vyndaly míč a začali si pinkat.
Asi po půl hodině přijel Radim, za kterým se pomalu šoural Kuba. Selín myslela, že se propadne. Mít u sebe pistoly, už je dávno po něm. „Dáme si zápas?“ Vyzval je Ráďa. „Jasně, lásko!“ usmála se Anka. „Tak na tři sety, kluci proti holkám.“ Dívky si vybraly stranu a začalo se hrát.
Selín měla vražednou náladu, takže podávala jako nikdy v životě. Byly to vážně perdy a většinou všechny na Jakuba. Musel také vybrat pár jejích pěkně hnusných smečů. (moc často se mu to nepovedlo) Ani Anča není pozadu. Jenže přicházeli pasáže, kdy si třeba pět minut pinkala jen s Radimem absolutně hluchá ke všem ostatním.
Vždy když byla Selín u sítě a Jakub taky, snažil se s ní mluvit. Vysloužil si většinou pouze vražedný pohled nebo zvlášť tvrdý smeč. To bude těžký, říkal si. A měl pravdu. Selín mu život neulehčovala. Buďto ho neřešila nebo se ho snažila při nejmenším přizabít.
Jen taktak stačil uhnout před letícím míčem. Mířit umí, to se jí musí nechat. Jak se jí jen omluvit? Možná by o něčem věděl…
Maškarní ples se blížil. Selín na něj původně vůbec nechtěla jít, jenže ji Anna s Radimem a Petrem přemluvili. Nakonec uznala, že důvodů, proč tam jít, je skutečně mnoho. Nejvíce ji ovšem přemluvil Petr, když prohlásil, že zde bude jeho přítelkyně a tudíž ji chce Selín představit.
Večer se sešla s Annou. Obě na sobě měli starobylé kostýmy. Letošní šibřinky byly ve znamení gotiky, baroka, rokoka a klasicismu. Selín si vybrala čistě gotické šatstvo. Bledě modrou róbu se zvonovými rukávy až na zem. Čtvercový, ne moc hluboký výstřih a zlatý pásek upnutý nízko pod pasem. Anka použila baroko. Rudé šaty, které byly velice bohatě zdobené a k tomu elegantní klobouček. Slušelo jí to. Stejně obě prohlásily, že kalhoty jsou mnohem lepší.
Přišly přesně na zahájení. Ráďa si Anču ihned odvedl na parket (tancoval se spíše valčík, pouze párkrát zahráli techno) a Selín osaměla. Rozhlédla se po davu. Pohledem spočinula na Petrovi. Mával na ni. Měl zelené kalhoty a k tomu sladěnou košili. Přišla k němu. „Ahoj! Tedy, tobě to ale sluší!“ usmál se na ni. Upadla do rozpaků a mírně se začervenala. „Ty taky vypadáš perfektně!“ uklonil se jí a vedl na parket. Zavěsila se do něj a začali kroužit mezi ostatními. „Kdy mi ji představíš?“ ptala se Selín a vypískla, když s ní zvlášť razantně zatočil. „Bohužel tady není.“pohlédl někam za ni. „Tak je.“ Vyvrátil svou dřívější odpověď zamračeně. Otočil ji tak, aby viděla. Nejdříve si všimla Jakuba. Vedle něj stála malá černovláska. Vypadala docela dobře, ale po pravdě, Selín čekala nějakou bohyni. „To je ona?“ Kývla směrem k ní. „Jo. A je s tím, s kým by být neměla.“ Selín ho polekaně chytla za rukáv. „Petře neblázni. Třeba jsou jen přátelé jako my.“ Trošku se uklidnil. Písnička skončila a on ji opustil. Mířil si rovnou pro svou dívku.
Selín se rozhodla, že to nechá na něm. Určitě neudělá nějakou hloupost, na to ho už znala. Sedla si na lavičku a pozorovala Anku s Radimem. Pořád a znovu žasla nad tím, jak jim to sluší. Tu hudba ustala. Zahleděla se na podium. Stál tam Kuba a díval se přímo na ní.
Na okamžik uhnula pohledem. „Tak už se nezlob a pojď ke mně, bejby…“ začal zpívat známou písničku. Sice trošičku falešně, ale mluvil od srdce. „Chyby přece dělá každý a já nejsem jiný, bejby…“ pomalu se jí na rtech začal usazovat úsměv. Snažila se jej potlačit, jenže marně. „Miluju tě víc než svůj život, teď už to vím, bejby…“ Písnička pomalu končila. Bylo hromové ticho. „Vím, že je těžké odpustit. Ublížil sem ti, ale věř mi, lituju toho každou minutu dne. Odpust mi…“ natáhl k ní ruku. Sklonila hlavu a pomalu se šourala k němu nahoru. Jakmile dorazila pod podium, zarazila se. Hrdě se narovnala, usmála se a šťastně vyběhla k němu. Okamžitě ji chytil do náručí a líbal a líbal.
Byl to nejkrásnější večer v jejím životě.

Komentáře: 1   Shlédnuto: 833   Skupina: Romány  

 Labirint srdce aneb slzy v hřívě
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:48:28

Labirint srdce aneb slzy v hřívě


 Mína nade vše miluje koně, ale proto je považována za mírně výstřední. Navíc si se svým koněm úžasně rozumí. Jsou to nerozluční přátelé. Vyslouží si tak jedině závist. Podaří se jí nalézt spřízněnou duši?

Konečně tady! Pomyslela si Mína, jakmile se před náklaďákem rozprostřelo údolíčko. Pastviny se táhly z jednoho konce na druhý. Obklopovaly je hory, nad kterými vykukovalo právě probuzené slunce. Uprostřed toho všeho si pyšně postával statek.
Se svojí černou kobylkou Kyrou se účastnila, jako každý rok, prázdninové schůzky bláznů do koní. Zde, v Koňském ráji, se setkávají lidé a koně z celé republiky, aby si udělali prázdniny v sedle a vyměnili zkušenosti. Konají se tady i skokové soutěže a jezdí se western.
Mína se nevědomky usmála. Mám šanci se něčemu přiučit. Z úvah ji vytrhlo Kyřino zařehtání. Strýček, Mínin nynější řidič, mírně nadskočil. „Stalo se snad něco? Jedu špatně?“ Ptal se napjatě. Mína nikdy nemohla pochopit, jak může být její příbuzný. Koní se bál a téměř nic o nich nevěděl. Byla jen ráda, že jí dělá řidiče. Těžko jej přesvědčovala, avšak povedlo se. „Ne, nic.“ Ujišťovala „jen se už těší. Co myslíš, jak letos dopadne túra?“ To bylo jediné téma, jež souviselo s koňmi a strýc o něm něco věděl. „Minule vám to uteklo jen o vlásek, ne?“ Mína se ponořila do vzpomínek. Tenkrát si její kámoška zlomila ruku. Naštěstí se Míně podařilo sehnat pomoc. „Už se na tenhle ročník moc těším.“ Usmála se. „Doufám, že přivezeš pohár, Míno!“ Moc nechápal, že to dělá jen pro zábavu, ne aby vyhrávala.

Na příjezdové cestě je vítal fialový koník. Značil pohodu a klid. Každému, kdo přijel, připomínal krásné chvíle strávené společně se svým miláčkem.
Náklaďák zastavil. Hbitě vyskočila a řítila se do kanceláře.
Za mohutným dřevěným stolem seděla Mis Mouchová. Její tričko, ostatně jako vždy, ladilo se světle modrými stěnami kanceláře. Pod malým oknem rostla palma a na stěně za stolkem stála výstavka pohárů. Bylo jich opravdu plno. Všechny je vyhrála se svojí kobylkou Grazielou. Skákali. Jednou ale spadli a Graziela si zlomila nohu. Utratili ji. Mis Mouchová tenkrát pronesla, že žádný kůň už nebude tak dobrý jako její kobylka a s ježděním praštila. Od té doby na koně nesedla, avšak svého času byla velice slavná.
Mis právě něco psala. Mína si stoupla před ni a zasalutovala „Hlásím příchod, kapitáne!“ Dáma zvedla hlavu a po tváři se jí rozlil milý úsměv. „Á, naše milá jezdkyně! Tak jak se máš, Míno?“
„Jak bych se asi mohla mít? Vždyť sem tady, v ráji na zemi!“
„Trošku jsme se už báli, že nepřijedete.“
„Vždyť víte…silnice!“
„Tak vybal Kyru a alou do stájí. Máš ji s sebou přece?“
„Samozřejmě! Co bych tady bez ní dělala?“ Mína paní zamávala a utíkala k přívěsu.
„Kyro!!“ Zamlaskala. Ze stínu se vynořil černý čumák, oči a nakonec tu byla celá hlava. Mína Kyru jemně políbila mezi nozdry. „Ahoj broučku! Měla si příjemnou cestu?“ Kyra zakývala na souhlas. Mína se rozesmála. „To je nějakej cirkusák, ne?“ Ozvalo se za ní posměšně. Otočila se. Stál tam vysoký černovlasí kluk. Dokonce hodně vysoký. Musela skoro zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí. Měl je zelené, jak smaragdy. Arogantně si ji měřil. Jejich pohledy se střetli. Zajiskřilo jí v očích. „Proč myslíš?“ Zeptala se ledově. „A na první schůzce bývá zvykem se představit.“ Obočí mu vylétlo až k uhelně černým vlasům, ale mlčel. Pohledem vypočítával a měřil její sílu. Po chvilce k ní vztáhl ruku. „Tomáš s Akimem“ Bylo zvykem představit sebe i svého koně. Přijala ruku. „Mína s Kyrou.“ Pochybovačně mrkl k jejímu koni. „Hmm…černá jako noc. Umí aspoň skákat?“ Určitě je to on! „Proč by neměla být černá? Kyra znamená ve starořečtině ,černý anděl,. My se zabýváme něčím trošku jiným.“ Odsekla a otočila se k němu zády. „Tak odpoledne na jízdárně, jestli tam budeš!?“ Řekl k jejím zádům. „Určitě, jen nevím kdy.“ Odpověděla a po očku sledovala, jak se vzdaluje. Začala otevírat rampu.
„Ten byl, co Kyro?“ A je to on. Viděla ho loni. Skákal. Zase to skákání! Copak všichni uměj jen skákat?! To sem tak jiná? Naposled ji okouzlil, ale měl tady holku.
„Co říkáš na ustájení? Pudem se mrknout po nějakým místě.“ Řekla svojí kobylce. Hýbla rukou. Kůň bez potíží vyšel z přívěsu a následoval ji ke stájím. Přihlížejícím padala brada. Kyra si to štrádovala bez ohlávky i vodítka.
Po obědě, kde se Tom ani neukázal, se rozhodla, že si s Kyrou trošku zacvičí. Čapla vodítko a utíkala ji připravit. Snad bude kruhovka volná!
Vyšli ze stájí. Kupodivu tu přibilo kruhovek. Věděla, že vedení statku její technice moc nevěří, teď se však zdálo být všechno jinak. Nyní zde stáli dokonce čtyři! Stejně byla volná pouze ta nejstarší. Míně nevadila ani ztrouchnivělá ohrada, zem zarostlá trávou, dokonce ani kruh vyšlapaný od koní(stejně měla podezření, že jej vyšlapala za ty dlouhé roky Kyra). Vadily jí skoky. Skoková dráha byla hned vedle. A navíc tam cvičil zrovna Tom s Akimem. Minulý rok se jí vysmál. Nestála o nadávky, přála si pouze zahrát si s kobylkou pár her. No možná to tak hrozné nebude. Stejně to vypadá, že si na mě nevzpomíná, říkala si.
Snažila se nevšímat si ho. Máváním vodítka přivedla Kyru do jednotlivých chodů. Pořádně se vyblbli. Mína zkoušela couvání, otáčení na předních i zadních nohách, začínali cvičit klus z místa (jak jinak, než všechno bez jezdce). Nakonec si Kyru zavolala. Poslušně přišla až k ní a strčila ji čumákem do ramene.
Koutkem oka postřehla Tomáše. Bylo to divné, avšak zdálo se, jako by se soustředil spíše na ni, než na překážky. Akim se podle toho také choval. Mína se snažila být k němu pořád zády. Vrátila se myslí ke Kyře. Ukázala na její přední nohu. Kyra okamžitě o krok ucouvla. Mína zdůraznila pokyn. Procouvaly celou kruhovku. Pochválila ji a s ní za zády došla pro sedlo a uzdu. Byly připraveny raz dva.
Vyjížděli vstříc lákavým dálkám. U skoků je Tom zastavil: „Počkej na mě! Taky chci ven.“ Neochotně zastavila. Přiřítil se k nim. Má ho strašně na krátko! Chudák kůň se topil ve vlastním potu a nervózně přešlapoval. „Viděl jsem tě v kruhovce. Jak to kláš? Jak si ji donutila?“ Neunikl jí kontrast jejich koní. „Nedonutila jsem ji.“ Odpověděla s rozvahou. „Ona to chce dělat. Chce se mnou být a CHCE poslouchat.“ Ohromeně na ni zíral. Vyjeli. „Proč mu nepovolíš?“ Zeptala se. „Protože má moc energie. Proč ty jí nestáhneš?“Oplatil jí to. „Říká se tomu řeč těla. Když jí přitáhnu, tak ví, že něco udělala špatně. Je hodná, má volno. Největší odměnou pro koně je, když po něm nic nechceme.“ Odpověděla povzbuzena jeho předchozí reakcí. Mírně nadzvedl obočí. „Dáme si klus?“ Navrhl po chvilce. „Jasně. My můžeme.“ Usmála se. Neviditelně Kyru pobídla a ta se rozběhla pohodlným klusem. Ohromeně zíral, protože Mína otěží ani nehnula. Stále je měla volné.
To Akim si do otěží lehal, snažil se osvobodit. Znepokojeně se na něj podívala. Zachytil její pohled. „Neboj, cval ho srovná.“ Kývla a vyrazila cvalem. Po chvilce zpomalila. Měl potíže. Vypadal utahaněji, než jeho kůň. „Nemohla bych si ho zítra na chvilku vzít do kruhovky?“ Cítila výzvu. Pátravě se na ni zadíval. „Dobře, ale jen jednou!“ Nakonec souhlasil neochotně. „Řekla bych, že je čas se vrátit.“ Otočili koně a mířili zpět k údolí.

Všichni ještě spali. Mína si zabalila věci vydala se místo ke Kyře k Akimovi. Nervózně pofrkával. S menšími problémy ho připravila a zavedla do kruhovky. Vzpouzel se, ale přece jen šel.
Byla to těžká práce. Z počátku vůbec nevěděl, co po něm Mína chce. Pak se ovšem začal chytat a Mína byla úplně nadšená. Když po něm chtěla, aby přišel, chvilku mu to trvalo. Zkoušeli to několikrát. Povedlo se!
Ani si neuvědomila, že už je slunce vysoko nad oblohou a ona má plno diváků. Odvedla Akima do stáje a postarala se o něj. Na chodbičce potkala Toma. „ Ahoj! Viděl si to? Přišel a dokonce mu to ani netrvalo! Já sem tak šťastná! Kdybys…“ Zaraženě zmlkla. Tom si ji měřil zlostným pohledem. „Co je ti? Ty nemáš radost?“ zeptala se potichu. „Hmm…“ Dostalo se jí v odpověď. Odcházel. Nevěřícně se za ním dívala. Odešla si pro Kyru. „Krásko, půjdeš na pastvu. Co ty na to?“ Kyra zařehtala a pohladila Mínu čumákem po tváři.
Celý den Toma ani Akima neviděla. Až u večeře. Přistoupila k němu. „Byli jste venku?“ zeptala se opatrně. Říkala si, jakou má asi náladu? „Co ti je do toho?“ Vyjel na ni. Všichni okolo propukli ve smích včetně jeho. Otočila se a prchla do chatky.
Ráno se probudila s výkřikem na rtech. Zase se jí zdálo o rodičích. Tentokrát byl ten sen trošku jiný. Místo na hnědce seděla její matka na Kyře. Už se řítí k překážce. Kyře se podvrkla noha. Bolestné zaržání. Obě, Kyra i její mamka, padají po hlavě do pevné překážky. Míně se po tvářích valily slzy. Ten zvuk se ozval znovu. Už to bylo doopravdy. Kyra!
Vystřelila ke skokům. Tomáš seděl na Kyře, hlavu jí rval strašně dolů. Svaly měla napjaté, že se až bála, aby si Kyra nezlomila krk. „Dost!!“ Zařvala. Ale to už se řítil k překážkám. Před očima se jí odehrávala nová noční můra. Kyra se před překážkou zastavila. Bylo pozdě, smetla i s padajícím Tomášem křížek. Šli k zemi. Mína zbledla. Vrhla se k Tomovi. „Není ti nic?“ Ptala se roztřeseně. „Nestarej se, jo?! A proč seš tak bledá? Snad se ti nelíbim?“ Nepříjemně se zasmál. Tupě na něj zírala.
Když slova pronikla přes otřes, barva se jí začala pozvolna vracet. „Ne!“ Odsekla. Rozběhla se ke Kyře. Pořád ležela na zemi a těžce dýchala. „Prosím, ne!“ Šeptala Mína. „Prosím…Kyro, vstaň!“ Kobylka se pomalu začala sbírat ze země. Po tvářích jí tekly potoky slz. „Kyro...vstávej!“ Rychle povolila podbřišník. „Už nikdy se nedotýkej mího koně!“ Zařvala na Tomáše stojícího opodál. Snažila se dát do hromady. Teď musí být silná a pomoct Kyře. „Stejně je k ničemu.“ Křikl na ni. „Proč ti na n í tak záleží? Nesočí ani pitomej křížek.“ „Starej se o sebe a už nikdy se k ní nepřiblížíš! Je ti to jasný!?“
„Hodí se leda do salámu. Kůň, co neskáče, není kůň!“ Usoudila, že není hoden jejího pohledu. Otočila se k němu zády a plně se věnovala Kyře. Jak sem se jen do tohohle kluka mohla někdy … Nechtěla si přiznat, že se jí líbí a vlastně je pro ni něco víc.
Trvalo tři dny, než se Kyra uklidnila a opět Míně začala věřit. Obě se všem vyhýbaly. Kyra už nebyla tak přátelská, jako dřív. Mohla se k ní přiblížit jen Mína. Postupem času se to naštěstí zlepšovalo.
Mína se vyhýbala všem lidem. Dlouhé hodiny trávila s Kyrou, ať už v kruhovce nebo ve výběhu. Brala ji na procházky a pracovala s ní na lonži. Do jídelny chodila jen když zde nikdo nebyl. Jednou už to však nevydržela a zašla tam během oběda.
Hovor okamžitě ustal. Někdo ji pozoroval s lítostí, jiný s výsměchem. Nevšímala si toho. S hlavou vztyčenou a rovnými zády došla k okénku, kde se vydávalo jídlo. Na druhé straně byla mis Mouchová. „Ráda tě vidím, Míno. Jak je Kyře? A co ty? Dlouho ses neukázala.“ Mína se pokusila vykouzlit úsměv. Šeptala, věděla , že každý v místnosti se soustředí pouze na to, co říká. „Děkuji, už je nám dobře. Snad se z toho dostane. Zítra chci jet ven. Uvidíme,jak se bude chovat. Ještě sem na ní od toho…incidentu neseděla.“ Celá místnost se rozchechtala. „Tak ona na ní nejezdí…“ Šeptali si. Mína se k nim otočila. „Mě záleží na tom, aby můj kůň byl šťastný! Nejsem jako vy! Jen jezdit a nic víc! Kyra je moje nejlepší kamarádka a podle toho se k ní taky chovám! Nemusím si ji u sebe držet pomocí vodítek, je se mnou dobrovolně! Mohla kdykoliv utéct, ale neudělala to! Můžete to říct o svých koních i vy?“ Jídelna ztichla a všichni byli rázem děsně zaujati zemí. Tomáš ovšem ne. „Byla si bílá jako stěna, když sem spadl. To ti na mě tak záleží?“ ptal se posměšně. Mlčela. „Blázne!“ Zvolal najednou Madam Mouchová. „Aby se nebála, když jí na překážkách zemřeli oba rodiče!“ Všechny pohledy se otočily k Míně. Nejhorší byl ten Tomův. Objevil se v něm soucit, ba i účast. Mína se otočila a prchala ke stájím. „Počkej….“ Slyšela ještě Toma.
Druhý den si po cvičení s Kyrou došla nakoupit. Bylo hodně brzo, všichni ještě spali. Od toho incidentu si zvykla stávat hodně brzo. Vypadalo to, že i Kyře tento plán vyhovuje. Mína se už rozhodla. Pojedou na menší vandr. Dva dny by měly stačit, aby se vyčistil vzduch.
Všechno potřebné zabalila do vaků a šla připravit Kyru. Před jejím boxem stál Tom. „Nepřibližuj se k ní!“ Křikla na něj. Otočil se a o krok ustoupil. „Chtěl sem se ti omluvit. Je m i to líto.“
„A co?, že si skoro zabil sebe a mého koně? Jo, já zapomněla. Kyra se vlastně hodí leda do salámu.“ Dodala hořce. Nedívala se na něj. Přešel to bez povšimnutí. O krok k Míně přistoupil. „Akim je po tom cvičení lepší. No a víš…. Já…myslel jsem, že ti skoky prostě nejdou. Seš tak dokonalá! Byl sem rád, že ti něco nejde. Chtěl sem být ten lepší.“ Zírala na něj. „Já sem dokonalá? Já? Ta vysoká holka, kterou všichni přehlížej? Ta, kterou maximálně někdo urazí? Blbej vtip!“ Udělal další krok. „Urážej tě, jelikož mají pocit, že jsi nedotknutelná. Všechno víš, Kyra za tebou chodí jak na provázku…nediv se jim.“
„Tak to došli k hodně blbýmu závěru, stejně jako ty s tim skákánim.“
„Neskáčeš kvůli rodičům?“
„Nedělám to, protože nechci…“ Šeptala se slzami v očích. Všimnul si toho a vzal ji do náruče. Mína se moc nevzpouzela. Objímala se naposled se svojí maminkou. To byla asi před čtyřmi roky.
„Musím jed.“ Snažila se po chvilce. Sklonil se a pomalu ji políbil. V tu ránu zapomněla na cestu, strach i smrt. Úplně roztála. „Odpustíš i někdy?“ Zeptal se, jakmile sama stála. „Musím pryč.“ Vyhnula se odpovědi. Když vyváděla Kyru, postavil se jí do cesty. „nezastavíš mě.“ Řekla mu jemně. Posunul se k ní, až se jejich rty téměř dotýkaly. Zadívala se na ně, avšak odolala tomu pokušení. Políbila ho na čelo a odcházela.

Radostně uháněli cestou k horám. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a Kyra byla rozdováděná. Obě milovali vandry a vyjížďky vůbec. Na nebi nebyl ani mráček. V dálce radostně hučel vodopád.
Kyra slabě zaržála. „Copak je, Kyro?“ Mína se v sedle otočila a zahlédla bílí stín. On mě snad sleduje! Zajela za skálu. A vážně, uslyšela Toma. „Tedy Akime…teď si mě zklamal. Nevystopovat klisnu! To tedy…“ Mína se potutelně usmála. „Akim se nespletl.“ Vyjela zpoza skály. Vyjeveně na ni hleděl. „Co tady děláš? Měla si bít přede mnou, tedy chci říct…kde ses tu vzala? Vůbec jsem tě nečekal…“ koktal. „No to vidím, žes mě nečekal. Proč mě sleduješ? A žádné výmluvy.“ Přísně se na něj zadívala. Sklopil hlavu. „No já….Míno, neodjížděj!“ zůstala na něj civět. „Odjed? Kam? Já přece nikam nemizím, jsme jen na vandru!“ Přiblížil se k ní. „Můžu s tebou?“
„No, Akim není zvyklej. Nemyslím si, že je to nejlepší nápad a …“
„Já se neptám na Akima! Ptám se, jestli ti budu vadit já!“ Váhala. Co jen s ním budu dělat dva dny sama? Myslela si. „No když chceš…“ Usmál se. „Fajn, neutáboříme se? Stmívá se.“
„Máš pravdu, ale až támhle u potoka. Koně budou mít co pít.“ Přikývl.
Odsedlali koně a přivázali je k sobě a ke stromu. Mína si začala vybalovat spacák. Tom na ni zíral. Otočila se k němu. „Stalo se něco?“ Tupě se usmál. „Ne, nic.“ Podezíravě se jej změřila. „Nemáš spacák, viď?“ začala se hlasitě smát. „No nevim, co je na tom k smíchu, ale nemám. Chvátal sem a nic si nesbalil.“ Povzdechla si. „Nemůžu tě nechat ležet jen tak. Tak pojď ke mně.“ Na tváři se mu objevil dychtivý výraz. Připomínal dítě, které má dostat svou vysněnou hračku. Přikývl a hrnul se k ní. Musela si lehnou téměř na něj, jinak by se do toho malého prostoru nevešli.
Pohladil ji po tváři. Sladce se na něj podívala a pak se líbali a líbali. „Je těžké být v klidu, když na mě ležíš.“ Usmála se. „Ale mě se leží dobře, Tome. Ovšem jestli chceš, můžu slízt.“ Zlobila ho. „To ať tě ani nenapadne!“ Objal ji. Naposledy se políbili a oba usnuli.
Ráno se probudila první. Paži měl přehozenou přes její pas a ze spánku se usmíval. Vypadal jako Andělský ďábel. Moc mu to slušelo.
Kyra zařehtala. „Pšššt, ať jej nevzbudíš!“ Zašeptala Mína. Tom pomalu otevřel oči. Nevšimla si ho. Otočila se k němu. Dělal, že spí. „Ještě našeho prince necháme spát.“ Jemně Toma políbila. Vymrštil se, přitiskl si ji do náručí a hladově líbal.
Bohužel byl čas se vrátit. Tomu neměl vybavení a Mína nechtěla riskovat nemoc jeho, či Akima.
Kyra se ke svému novému konímu příteli tiskla. „Myslím, že se zamilovala!“ Zasmála se Mína. „Ty nebo ona?“Popichoval ji. „Zkus hádat…“
Na statku je čekalo velké překvapení. Mis Mouchová jim jde vstříc. „Tady jste! Přáli jsme si, abys potkal Mínu. Nikdo jiný by ti vandr tak neukázal. A dnes večer je diskotéka.“ Ohromeně na madam zírali. „Diskotéka?!“ Zvolali současně. „Nebuďte tak překvapení. Hodí se to, ne?“ Mis na ně vědoucně mrkla.

Večer Mína vůbec netušila, co na sebe. Měla jen staré džínsy a pár triček. Naštěstí si věděla rady. Tričko svázala pod ňadry a džínsy stáhla jako bokovky. Odhalila tak pupík. Výsledek se jí moc líbil. Ani moc odvážné, ani moc usedlé. Prostě super.
Díza byla v hlavní budově. Zrovna hráli nějakej mix. Většina lidí byla na parketě. Hledala Toma. Stál za rohem. Opřela se o zeď a poslouchala. Stála okolo něj partička kluků a Mína nevěřila vlastním uším. „…Spal sem s ní ve spacáku! Umíš si to představit? Stačil smutnej pohled a je moje. Vodím si ji na procházku, jak se mi zachce!“ Jeden z jeho posluchačů si odkašlal a výrazně se podíval po Míně. Tom to neřešil. „Nejhorší je, jak vždycky uteče.“ Onen kluk ho rýpnul loktem do žeber. „Co?“ Vyjel na něj naštvaně. „Tome…“ Přidal se další. Konečně mu to došlo. „Stojí za mnou, co?“ pomalu se otočil. Setkal se s jejíma vzdorujícíma očima. „To si piš.“ Řekla mu. „Do prdele!“ Ulevil si. Chtěla se otočit, avšak připomněla si jeho slova.Nejhorší je, jak vždycky uteče. Tentokrát neuteču! Slíbila si. Narovnala se mířila přímo k jejich hloučku. „Míno…“ Začal Tom. Nevšímala si ho. Zastavila se u kluka stojícího vedle něj. „Dík!“ Vzala mu z rukou kolu a vyzývavě odcházela k parketu. Cestou ji provázelo hvízdání, potlesk a pochvalné brumlání.
Na parketě to pořádně rozjela. Patřil jenom jí. Dlouhá trička způsobila, že si nikdo nevšimnul její pěkné postavy. Ta nyní perfektně vynikla. Pustili ploužák. Zalezla si do kouta a popíjela kolu. Stanul před ní Tom. Jako by ho neviděla. „Pojď.“ Rozkázal. „A to proč?“ odsekla. „Chci si s tebou zatancovat.“
„Mám ráda zdvořilost.“
„Dobře,“ řekl nakvašeně. „smím prosit?“
„Ovšem.“ Vložila svou ruku do jeho. Odvedl ji na parket a přitiskl k sobě. Musela se ho chytit za ramena, jinak by ztratila rovnováhu. „Proč to děláš, Míno?“ Zadíval se jí do očí. „No a proč ty?“ Odpálila jej zlostně. Ale ne, já nebudu hrubá. Slibovala si v duchu. „Nevím. Vytahoval sem se.“ Zlobil se. Já sem přece nic neudělala! Chtělo se jí vykřiknout. „No a právě proto se chovám tak, jak se chovám.“ Přitiskl ji k sobě blíž. „Tím chceš říct, že budeš svádět všechny okolo?“ Oči se mu výhružně zúžily. On snad žárlí! „Tím chci říct, že jsem nezávislá a mám svoji hlavu. Nebudeš se bavit na můj účet! Mám svoji hrdost a nenechám si po ní šlapat!“ Náhle ji políbil. „To přeci nikdo nedělá, můj andílku.“ Odstoupila od něj. Nehodlala mu to tak rychle odpustit. „A co to: …mám ji omotanou kolem prstu…?!“ Mírně se začervenal. „No…to mi ujelo.“ Koktal. Vykroutila se z jeho objetí a hrdě odcházela pryč.
Mířila do stájí. Vklouzla ke Kyře a opřela se o ni. Kobylka trpělivě položila hlavu na její rameno. „Ach, Kyro! Proč to, vždycky když se zamiluju, dopadne katastrofou?“ Kyra jí dýchala přímo do ucha. „Alespoň mám tebe, ty mi rozumíš.“Kyra si pomalu lehla. Mína se vedle ní stočila do klubíčka a za okamžik spaly.
Do boxu se vkradl Tom. Jak jim to sluší…říkal si. Kyra se na něj vyčítavě podívala, avšak dovolila mu vzít svou majitelku do náruče a odnést ji pryč.
Mína se k němu přitiskla. Zavrtěla se a objala ho kolem krku. Usmál se. Blížili se k chatkám. Má jí donést do její, či k sobě? Nakonec skončila u něj v posteli. Sednul si vedle ní do křesla a pozoroval ji.
Ráno se probudila v cizím pokoji. Vzpomínala si, že naposled byla ve stáji! Opatrně nahlédla pod přikrývku. Byla polonahá! Okamžitě si ji přitáhla až ke bradě. Kdo ví, co se dělo! Kde to, proboha, je? Nějaká ruka ji objala kolem pasu. Tom. Ležel oblečený na přikrývce vedle ní. Oddechla si. „Ty si dal, Tome“ Zašeptala.
Zjistil, že je sám. Na stolku voněl čaj. To bylo něco, když ji večer svlékal! Ne, dělal jsem to jen, aby nemusela spát v koňském. Připomínal si. Jenže je tak krásná! Ještě nyní se mu točila hlava. Posadil se. Kde asi je? Kde jinde…Kyra.
„No tak!“ Křikla Stáňa, hlavní trenér. „Řekla jsem kruh v pracovním a ne v lehkém! Vůbec se nesoustředíš, Míno!“ Stěžovala si. „Promiň, už jsme tady.“ Odpověděla roztržitě. Naklonila se ke kobylčiným uším. „Omlouvám sem, Kyro. Už budu dávat pozor, slibuju!“ Pošeptala, když koník protestoval zafrkáním. Začala se soustředit. „Tak, a teď zkusíme něco nového.“ Řekla Stáňa. „Kruhy změnit v pracovním cvalu. No netvařte se tak zděšeně! Budete to dělat zvlášť. Míno, ty jeď první.“
Mína vyjela. „tak pojď Kyro!“ řekla kobylce. Ukázkovým cvalem vjela doprostřed jízdárny a změnila kruhy. „Výborně!“ pochválila ji Stáňa. „A teď ty.“Oslovila dalšího jezdce. „neboj se. Je to jednoduché.“ Uklidňovala jej.Mína se zařadila k čekajícím jezdcům a zkoušeli s Kyrou obrat na předních nohách.
Tom se opíral o hrazení a pozoroval ji. Ani si ho nevšimla. Najednou na jízdárnu vtrhl nějaký chlapík a začal se dohadovat se Stáňou. Co jen řeší? Vypadalo to dost ohnivě. Nakonec trenérka naštvaně vypochodovala ke stájím. „Já jsem váš nový trenér.“ Zaburácel na jezdce muž. „Všechno se bude dělat podle mě a oslovovat mne budete pan Marč.“ Tak uvidíme, co v něm je, myslel si Tom.
Mína nedokázala skrýt překvapení. Zírala na toho muže, jako by byl z Marsu. „Hej ty!“ volal na jednoho z jezdců. „přitáhni ho víc, ať si nedělá co chce a hlavu mu cpi dolů.“ Zamrkala. Co to kváká za pitomosti? „A ty!“ zakřičel na ni, až se Kyra otřásla. „Copak nevidíš ty prověšený otěže? Stáhni jí! Takhle tě nikdy neposlechne.“ Sladce se na něj usmála, ale otěží ani nehnula. Tohle už znala. Když zde byla poprvé, také na ni Stáňa takhle křičela. Pak jí ovšem Mína vysvětlila svůj způsob ježdění a trenérka pochopila, že její názor nezmění. Pošimrala Kyru mezi ušima.
Tom strnul, jakmile uslyšel další řev. „Řekl sem stáhni jí! Seš hluchá, káčo pitomá?“ Zatnul čelisti tak silně, až mu zaskřípaly zuby. Tohle přece nemůže! Mína se v sedle narovnala, jako by spolkla pravítka. Tenhle její postoj moc dobře znal. Schyluje se tady k bitvě. „Já ji nestáhnu. Ona poslouchá jen na volnou otěž.“ Mluvila klidně a velice vyrovnaně. Postavila se Marčovi čelem. „To jí teda stáhneš!“ vystrčila bradu. „Ne, je to můj kůň a já nejlíp vím, jak s ní zacházet!“ vmetla mu do tváře. Zfialověl vzteky. „Ty usmrkanče! O koních nevíš ani co by se za nehet vešlo! Budeš poslouchat mě!! Jestli si mys…“ De do tuhého, pomyslel si Tom. „Nechte toho!“ křikl. „Mína má pravdu. Může si se svým koněm dělat, co uzná za vhodné.“ Oba rozhádaní se k němu jako na povel otočili. „Vypadni! Už se tady neukazuj!“ zařval trenér na Mínu, když poznal, že prohrál.
Vyvedla Kyru a zamířila k Tomovi. „Děkuju. Bez tebe bych to asi nezvládla.“ Usmál se na ni. „Bylo mi potěšením. Jak se vlastně doopravdy jmenuješ?“ zamračila se. Tohle vůbec nečekala. „Hermína, ale Mína je lepší. Co bys řekl vyjížďce?“ Přikývl. „Určitě. Akim bude moc rád.“ Mína se na okamžik zamyslela. „A nebo bych tě mohla naučit to moje cvičení. Víš, abys mohl jezdit na volnější otěži.“ Tom se hlasitě nadechl. „Dobře. Myslím, že to bude pro oba lepší.“
V kruhovce jim to šlo skvěle. „Teď ho pořádně obejmi.“ Radila mu Mína. „K ježdění na volných otěžích musíte ujít ještě dost dlouhou cestu, ale když se budete snažit, zvládnete to.“ Tom se usmál nad její chválou a s nadějí v hlase se zeptal: „Nechceš zkusit skoky?“ Mína skryla bolest v očích a začala se vymlouvat. „Ne, nejsme na to ani jedna připravená.“ Zklamaně na ni mrknul. „No když nechceš, tak nic.“
Pomalu se stmívalo. Do konce turnusu zbývalo už jen pár dní. Seděli spolu na nejvyšším kopci, odkud bylo vidět na celé údolíčko, a líbali se. Mína se od něj trošku odtáhla. Zadívala se mu do očí. Na jazyku měla otázku, která ji tížila už pěkných pár dní. Nyní byl čas ji vyslovit. „Co bude s námi?“ Zeptala se. Otočil se k ní zády. Už se jí nedotknul. „Já miluju svojí svobodu. Nechci, abys mi ji vzala.“ Zbledla. „Ty mě nemáš rád?“ Otočil se k ní čelem. „Svoboda je pro mě všechno! Na to nejseš dost dobrodružná. Byla si příjemné rozptýlení.“
„Rozptýlení?? Dost dobrodružná…?“ Opakovala tupě. „Nejsem dost dobrodružná??!!!!“ Zvýšila hlas. „A co by sis jako představoval? Mám skákat do rokle?!“ přívětivě se na ni podíval. „Kdybys aspoň skákala…“
„Di k čertu!“ skočila mu do řeči. Naskočila na Kyru a uháněla do stájí. Tom se za ní nechápavě díval. Snad si nemyslela, že je to vážný??!

Jezdci se chystali na každoroční, zakoncovací soutěže. Mína se přihlásila na tři disciplíny. První byla práce s koníkem v kruhovce, druhou jízdárenské cviky a třetí túra. Nemohlo jí uniknout, že Tom si zvolil to samé, pouze vyměnil kruhovku za skoky. Ty prokleté skoky! Od té události na kopci se jí zdávaly nové noční můry. Neustále se vracela na to místo a poslouchala Tomovi obviňující slova . „ Na to nejsi dost dobrodružná.Byla si příjemné rozptýlení. Kdybys aspoň skákala… „ Hned jak vyslovila svou otázku, se nějak změnil. Nedalo se to přehlédnout. Náhle byl plný odmítnutí a velice ostražitý. Proč jen, proč?

Tom se nepoznával. Od té doby, co řekl Míně, že ji nechce, se mu celý svět otočil vzhůru nohama. Vstával pozdě, nedbal na sebe, ba ani s Akimem si to neužil tak, jako dřív. Do skákání se mu vůbec nechtělo. Vždycky si vzpomněl na její výraz, měnící se z odevzdaného nejdříve do překvapeného, a pak do velmi zklamaného a odmítavého. Možná se unáhlil. Co když ji miluje?

Kyra byla připravená. Srst se jí leskla a hřívu Mína česala tak dlouho, dokud nezářila. Kobyla natěšeně pohazovala hlavou. Mína nebyla tak rozpustilá, jako obvykle. Do mysli se jí neustále dral Tom. Nedokázala ho dostat z hlavy. Zkoušela všechno. Nakonec se spokojila s tím, že kdyby dostala druhou šanci, nikdy by ji nepřijala. Alespoň si to myslela…
Zvuk zvonu ji vytrhl z chmurných myšlenek. Je čas…začínají. Naskočila na Kyru a vyjela k jízdárně. Zařadila se na konec řady. „Bohužel už náš každoroční sjezd končí…“ Začala mis Mouchová. Mína ji nevnímala. Její proslov znala na paměť. Madam nikdy nezměnila ani jediné slovíčko. Mohla by jej pronést místo ní.
Mína nenápadně přehlédla řadu. Nechtěla si to přiznat, ale hledala Toma. Není tu! Co je s Akimem asi zdrželo? Opět se otočila dopředu. Řadou to zašumělo. Otočila se k hrazení. Tom právě projížděl branou. Píchlo ji u srdce. Akimova bílá srst byla perfektně vyčištěná. Na slunci se nádherně leskla a odráželo se od ní světlo. Vypadali, jako by byli zahaleni v obláčku páry. Tom měl jezdecký úbor. Ještě ho v něm neviděla. Perfektně mu padl. Mína skoro zalitovala, že mí na sobě jen elasťáky a tričko. Zařadil se vedle ní, ale ani na ni nepohlédl.

Tom ji po očku sledoval. Vypadala, jako by spolkla pravítko. Zírala mezi Kyřiny uši a jeho zamrzelo, že ty zvláštní šedo-modro-zelené oči nepatří jen jemu. Tuhle partii sem ale rozehrál já, připomněl si.
Mína se snažila soustředit jen na to, co má dělat za cviky. Zrovna totiž dělala první disciplínu- cviky na jízdárně. Sice měli všechno projeté perfektně, avšak nesoustředila se tolik, jako dřív. A je to tady…Stáňa se zmiňovala, že pro ni má vymyšlený speciální úkol. „…protože jste šikovný holky, tak dvakrát odcválej jízdárnu, udělej kruh, dvakrát ho zvětši a třikrát zmenši. Potom kruhy změň a přejdi do klusu.“ Mína kývla a polechtala Kyru mezi ušima. „Neboj! To je lehounký.“ Zhluboka se nadechla a nacválala. Ve skutečnosti to nebylo zdaleka tak lehké, jak říkala. Zadrhli se až u zmenšování kruhů. Poslední byl opravdu malý a bylo velmi těžké udržet koně ve cvalu. Mína však včas vycítila, že chce Kyra přejít do klusu a zabránila jí v tom. Vyjeli se všemi body a sklidily potlesk.
Na řadě byl Tom. Stáňa si na něj vymyslela cval z místa. Jak Mína věděla, Akim má dost energie a vůbec nepochybovala o tom, že by úkol nesplnili. Akim skutečně vystřelil jako střelený.
Po této disciplíně měl Tom o jeden bod méně. Mína rychle nandávala Kyře provázkovou ohlávku. Skoky byly naštěstí zároveň s prací v kruhovce. Nemusela se na ně dívat.
Tohle si Stáňa vymyslela vážně dobře. Může totiž připravit Kyru na túru a ještě bude mít body. Chudák Akim na tom bude mnohem hůř, skoky jsou vyčerpávající.
Na kruhovce byli neporazitelné. Stejně tak Akim s Tomem na skocích. Mína si plně uvědomovala, že Akim chodí líp. Jen o tom přesvědčit toho chladného tvrdohlavce.
Teď už jen zvládnout túru. S Tomem se setkala až na startovní čáře. Odstartovali před ní. Byla ráda. Kdyby se něco semlelo, tak se nemusí vracet a bude jej mít pěkně na očích. Alespoň také nebude muset v cíli umírat hrůzou, jestli se mu náhodou něco nestalo.
Stáli vedle sebe. Akim byl krásně uvolněný, Tom mu povolil otěže. Ti dva udělali velký pokrok, myslela si. Vyrazil kupředu. Jestli ho bude takhle hnát, nikdy nedojedou do cíle. Říkala si. Ona sama vyrazila asi 15 minut za ním.
Tom se ohlédl. Bude těžké udržet s Mínou krok. Tempo mu dělalo opravdu velké starosti. Akim se ale zdál v pohodě a Tom jej podezříval, že se mu túry líbí víc, než skákání. On vlastně měl pocity podobné. Startovali jako předposlední, avšak byl si jist, že měli vyjet poslední. Rozhodně to neměla být Mína, avšak on věděl, proč ji tam postavili. Má dělat takovou policii a záchranku v jednom. Bude sbírat opozdilce. Mis Mouchová jí věří. Mína to dělá, protože ji to baví, ne pro vítězství.
Kyra uvolněně uháněla přes louku. Vonící tráva jí sahala až po kolena. Mína vychutnávala vítr čechrající její vlasy a nastavovala tvář slunci. Najednou se nějak ochladilo. Okolní svět potemněl. Zvedla hlavu. Oblohu zakryl obrovský mrak. Bouře!! Mína se sklonila ke Kyřinu krku. Musí se dostat do úkrytu, než bouře propukne plnou silou. Jen aby Tom našel nějakou schovku. Snad jej to napadne!
K jeskyni dorazila, když jí na obličej dopadly první kapky deště. Oblohu pročísl blesk. Seskočila ze sedla, odsedlala Kyru a rozdělala oheň.

Déšť pomalu slábnul. Kyra našpicovala uši a z ničeho nic zaržála. Mína zaslechla dusot „Co to…“ vyběhla do deště. Cestou se řítil Akim. Byl na kost promočený a bok měl od bahna. Mína taktak uskočila před jeho kopyty. Zachytila otěže. Akim ji ještě pěknou chvíli vláčel za sebou, než se jí podařilo jej zklidnit. „No tak…neboj se. To je hodný kluk.“ Odvedla ho do jeskyně. „Kyro, musíme ho najít!“ nastrojila ji a všichni tři vyjeli do deště.
Tom se držel kořene nad propastí, ale byl si jist, že stejně umře. Mína je určitě schovaná. Byla mu hrozná zima. Kořen začal povolovat. Sjel o další metr níž. Srdce se mu téměř zastavilo. Spadnout do propasti…krásnej konec pro skokana, ušklíbl se do dešťové clony.
„Tome!“ Míně pomalu docházely síly. Už tudy určitě jela! Kdyby jen tak blbě nepršelo! Déšť jí ztěžoval orientaci. „Tome!“ zkusila to znovu. „Kde si?!“
ruce už téměř necítil chladem a námahou. „Tome!“ srdce se mu rozbušilo. Mína. Nebo že by se mu to zdálo? „Tome! Kde si?!“ Vážně! Skoro se samou radostí pustil. „Míno! Tady dole!“ Odpovídal. „Tome! Kde?“ Zaslechl koně. „Pod srázem!“ Nad ním se objevila hlava. Vlasy jí vysely podél očí, tričko se lepilo k tělu. I přes to, že vysel nad propastí, mu tělem projela vlna touhy. „Počkej, vytáhnu tě.“ Zavolala a za vteřinku k němu spouštěla otěže. „Chyť se!“ byla úplně bledá. „Mám to! Křikl k ní. „Kyro, teď mě poslouchej. Pořádně zatáhni! Neboj se. Já ti pomůžu. Tak jdi back!!“
Kyra začala opatrně couvat. Mína chytla otěže a pomáhala jí. Oběma se svaly napnuly k prasknutí. Mína se nemohla zapřít. Neustále jí podkluzovaly nohy. Když už to vypadalo, že Toma vytáhnou, podjelo jim to a on opět klesl. „Akime!“ Křikla. Kůň poslušně přikráčel. „Hodnej koníček. Jdi!“ Chytla se ho a on začal couvat. Konečně mohli Toma vytáhnout. Ještě kousek. Ano! Tom se vyškrábal k jejich nohám. Mína k něm padla na kolena a objala ho. „Tome! Moc jsem se bála!“ Osahala mu ruce a trup. „Vždyť ty si úplně promrzlej! Rychle, na koně!“ Pomohla mu do sedla a vedla ho k jeskyni.
„…luju tě, hrozně moc. Ty se probudíš! Neumřeš mi na zápal plic, vždyť sem tě ještě nezmlátila za to, co si mi udělal! Pak si dělej co chceš!“ Její tichý a roztřesený hlas jej vytrhl ze světa snů. „Akime, jak dlouho myslíš, že bude ještě spát? No vy dva asi máte taky smůlu. Moc nekoukej Kyro, když mě nechce, tak se moc často neuvidíte.“ Ještě něco zamumlala, než si všimla jeho pootevřených očí. „No konečně! Jak ti je?“ naklonila se k němu. Měla na sobě jen spodní prádlo a přes sebe přehozenou deku. Byli v jeskyni. Hořel oheň. Akim s Kyrou se k sobě tiskli a pozorovali déšť. „ Je mi zima.“ Zacvakal zuby. „Podej mi ruku.“ Vyzvala ho. Poslušně ji zvedl. „Máš ji úplně ledovou!“ Sáhla mu na čelo. Jak s k němu nakláněla, rozhalila se jí u krku deka. „Musím tě nějak zahřát!“ Než stačil zahlédnout její podprsenku stoupla si. Chtěl protestovat. Slova mu však odumřela na rtech. Vyklouzla spod deky a přitulila se k němu. „C-o co to d-ěláš?“ Překvapeně se po něm ohlédla. „Seš podchlazenej.“ Jako by to všechno vysvětlovalo. Zaraženě na ni hleděl. Vzdychla. „Zahřívám tě svým tělem. Kdyby ti krev z rukou a nohou natekla rychle do srdce, selhalo by.“ Překvapeně vydechl. „Ale od-kud to-o víš?“ Usmála se. „Dávala sem pozor o přírodopisu.“ Už nic nenamítal. „Spi. Potřebuješ si odpočinout.“ Položila si hlavu na jeho hruď. Až nyní si uvědomil, že je polonahý! Miluju jí. Blesklo mu hlavou. Bože, vážně ji miluju! Znamená pro mě všechno. Pak usnul.
Kéž by sis to s tím rozchodem rozmyslel! Říkala si. Kéž by! Moc tě miluju. Co bych dělala, kdybych tě dnes ztratila? Usnula dřív, než si stačila odpovědět.
Probudil se první. Ležela na něm a hluboce oddechovala. Neodolal a začal ji hladit po vlasech. Malinko se zavrtěla. Políbil ji. „Stávej lásko, je čas jed!“ Zase se zavrtěla, ale oči neotevřela. Políbil ji ještě jednou. Polibek mu vracela, aniž by se vzbudila. Co když jí řeknu, že ji miluju? Napadlo jej. „Miluju tě.“ Slyšel se říkat. V tu ránu měla oči dokořán. Musel se usmát. Vyděšeně se na něj dívala. „Vážně tě miluju!“ Políbil jí na špičku nosu. „A co…co tvoje svoboda?“ Ptala se roztřeseně. „Ty jsi důležitější. Moc tě miluju.“
„Já tebe taky!“ padla mu kolem krku. Kyra s Akimem zařehtali, jako by je chválili za to, že k sobě konečně našli cestu.

KONEC ?

Komentáře: 0   Shlédnuto: 404   Skupina: Romány  

 Moravská svatba
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:35:46

Moravská svatba


První vyplašená jízda dopadla dobře, naložila jsem cestou i velkolepý svatební dar, ale horší to bylo doma. Tam zavládlo dokonalé zděšení. Byli jsme zvyklí šetřit, zbytečně neutrácet a teď tohle. Maminčiny výčitky se snesly jako vodopád.
Dokonce i brácha stál chvíli jako politý, ale ukázalo se, že je to jen běžný záchvat závisti. Zajel s tím luxusním zázrakem hned na dvůr, aby se na ulici nepoškrábal a už po pár metrech čišel nadšením. Zato já jsem si zoufala a dostal vynadáno, protože neumím vůbec couvat.
Tentokrát naštěstí mamka dokázala poslouchat důvody a argumenty a trochu jsem jí uchlácholila. Výší svých výdělků, proti kterým je pětistovka denně jako nic, tím, že se to teď hodí a že je to stejně jen na pár dní. Oba žasli i nad moderní peřinkou pro dva a nápaditý dárek se jim zamlouval. Honza prý včera ze zoufalství vyrazil do města a po několika krušných hodinách dotlačil dva hrníčky. Takové ty přátelské. Každý jiný, ale už na první pohled k sobě patřily.
Bylo mi ho skoro líto. Ukazoval mi je trochu stydlivě, jako prkotinu, nouzovku. Možná se teď hanbil i za barevně vytištěné jízdní řády z Internetu, se všemi přestupy, variantami spojení a za pečlivě sbalený baťoh a kufr.
Já jsem nastrkala do několika igelitek kosmetiku, trochu prádla a nové pivoňkové šaty se vešly i s ramínkem na věšáček u zadních dveří. Taky jsme teď každý jiný a asi jsem se změnila hlavně já. Možná mě tak rychle zkazily peníze. Honza je skoro hotový inženýr, v perspektivním oboru, se stáží v zahraničí, ale bude asi ještě chvíli hledat nějakou stabilnější polohu. Je to dost nespravedlivý a měla bych mu to trošku ulehčit. Třeba tím přátelstvím, když k sobě patříme. Byla jsem nakonec ráda, když se vzchopil a po zásluze mi vyčinil. Za to, že se s ním nebavím, že se s ním neradím a že nic dopředu neví.

Zbývalo jen zabalit deku do nějakého reprezentativního balíku, aby se už mohlo vyjet, ale začalo se to komplikovat. Honza musel doklusat do našeho krámku pro pořádnou porci ozdobných papírů a všichni tři jsme s tím začali zápolit. Několik archů jsem slepila dohromady neviditelnou, průhlednou lepenkou a snažily jsme se do toho bachratý prezent zarolovat.
Nedal si to líbit. Papír po igelitovém obalu děsně klouzal, báli jsme se přitlačit, aby se neprotrhl a vyzrála nad tím až mamka, když vytřepla peřinku a polštářky z pytle ven a zabalily jsme je jen tak, samotné. Vznikl honosný, úctyhodný balík, nebezpečně nafouklý a tak jsme ho pro jistotu a pro větší krásu ještě několikrát opásaly červenou stuhou se dvěma ohromnými mašlemi. Jako svátost jsme ho opatrně odnesli na dvůr, pečlivě zapasovali do kufru Fabie a bylo jasné, že se s ním nesmí moc pinkat a že tam musí ve vší tajnosti vydržet až do soboty.

Hned po obědě jsme se s maminkou rozloučili a vycouvala jsem s vyplazeným jazykem ze vrat. Honza seděl vedle mě a tvářil se potupeně, jako na pranýři. Samozřejmě umím couvat, když nic jiného nezbývá a skoro stejné je to s ježděním. Žádná extra pohoda. Určitě budu vyšilovat na každé hustší křižovatce a po hodince budu pěkně vyvařená.
To on asi vůbec nechápe, zvlášť když jsem ho prve s takovým rozběhem vykopla od volantu. Pro chlapy je to prý potěšení, možná rozkoš, něco řídit, šlapat tomu na krk a cítit se jako tygr v kurníku.
Smažil se i na dálnici, pracoval vědecky s atlasem, ladil rádio, šteloval ofukovací mřížky a tak jsem si v duchu mnula ruce. Byla bych hloupá, kdybych toho nedovedla využít.
Přistála jsem na prvním parkovišti, zkontrolovala křehký náklad a v poklidu jsem načala láhev vody.
"To budeš často takhle odpočívat? Nebylo by to rychlejší vlakem?" nedalo mu to už za chvíli.
"No, jsem z toho vydřená. Pořád koukat do zrcátek, předvídat a všechno hlídat," udělala jsem ze sebe opeřenou chudinku a mělo to kýžený efekt.
Narostl mu hřebínek a konečně se osmělil. Řekl si o to a dál už jsem se vezla jako princezna. Auto z půjčovny se možná moc půjčovat nemá, ale bylo to příjemné. Hodinku jsem pospávala a i na Moravě všude trefil a nemusela jsem nic hledat po mapách.

Babička nás nemohla poznat a i děda tvrdil, že tak luxusní povoz ještě na zahradě neměl. Nastalo velké objímání a vítání. V malé vybílené světničce s okénky na náves i na zápraží jsme zasedli ke stolu s igelitovým ubrusem, děda sáhl do police za záclonku a objevily se hned sklenky a taky velká láhev. Plná, ale dokonale průhledná.
Brácha na mě provinile mrknul, dostal i mojí porci, aby byl v rovnováze a bylo mi jasné, že budu zase couvat.
Muselo se totiž ještě dál. Jen moje mamka byla ohromná světačka a našla si galána až v Praze. Běžným zvykem tu bylo zapustit kořeny rovnou do rodné hroudy a tak skoro každá vesnička v okolí schovávala někoho příbuzného. Sestřenice Alena žila v Újezdě, za kopcem. Dalo by se tam dojít po mezích taky, ale vyvětrali jsme naší letní ložnici, pomohli babičce povléct deky a sedla jsem si za volant.

Dům pod dlouhou strání byl větší, novější a taky plnější. Náš příjezd ho otočil naruby a celá rodina maminčiny sestry se seběhla kolem, aby nás mohla uvítat. Nejstarší sestřenice Marcela s obávaným raubířem Jožkou a přičinlivým manželem, bráchanec Karel s očima na vrch hlavy nad novým autem a taky Alena.
V kuchyni se začalo oslavovat setkání, stůl zaplnily zase skleničky a jen my s Jožkou jsme měli větší a s bublinkama. Naštěstí se na něj vešly i talířky s pikantními domácími klobáskami, naloženými ve velké lahvi od okurek. Byla to fakt dobrota.
Alena si sedla vedle mě, začaly jsme trochu povídat, a když se hostina převalila ke kafi a domácímu perníku s čokoládou, vytratily jsme se úplně. Na patře jsem musela obdivovat ještě syrovostí vonící jizbičku s dvojitou postelí, trochu oprýskanou skříní a rozkošnými záclonami. Vašek je prý šikovný kluk, rozumí i práci a budou tu bydlet, dokud se nenajde poblíž něco lepšího.
"Jsi asi šťastná," zasnila jsem se, když jsme probraly všechny novinky uplynulého roku a ocitly se na dřevěném balkónku, ozářeném zapadajícím sluncem.
"To víš, moc radostí tu není. Rok už válčím v Brodě, ve zbrojovce a chtěla bych už někomu patřit," vyznala se možná trochu smutně.
"Patříš sobě. Myslíš, že to svatba hodně změní?" odvážila jsem se do toho rýpnout.
"Vašek mě požádal o ruku, má mě rád a kdoví, jak by to všechno vypadalo za pár let," zase odpověděla nějak jinak, hluboce a vážně.
Vždycky o všem moc přemýšlela, starala se, aby bylo všechno v pořádku a byla vlastně opatrná. Musela jsem jí obdivovat i litovat.
"Pomůžu zítra s koláčema," změnila jsem radši téma a rozesmálo jí to.
"Tož, koláč bude enem jeden, festovní a je už zadaný u sousedky," zazářilo jí to v očích poťouchlou radostí a bylo mi to jasné.
Vždycky přes zimu ty fígly zapomenu. Koláč je nazdobený svatební dort a naše koláčky jsou tady dolečky.
Rovnou mě taky hned poučila, jak to všechno bude. Svíca se udělá už zítra večer, aby byl v pátek čas na vaření, pečení, strojení a takové ty úplně nejdůležitější přípravy. A Vašek se už dost loučil se svobodou minulý týden. Dělá se to teď radši dřív, protože kolikrát to galáni přeženou a ženich by měl přijít k oltáři po svých. Stejně ale ještě něco chystají, asi aby se dodržel zvyk a ještě si naposledy užil.

Sešly jsme zase dolů a brácha už jí měl. Chlapi dortíkama opovrhovali, drželi se masa, uhorek a slivovice a asi jako jediný v tom neměl trénink. Rozšafně a zbytečně nahlas mi vysvětlil, že pojedeme ještě dál, jen do sousední dědiny.
Tam bydlela další tetička, Vašek, se kterým se muselo něco domluvit a taky vlastně můj Jarda, kluk z loňského léta. Naložila jsem i Alenu, aby to bylo jednodušší a čekalo nás další uvítání a bráchu další sklenička. Zopakovalo se to ještě na gruntu ženicha, s okázalou velkorysostí, srdečností a s pevným přesvědčením, že jedno štamprle neublíží ani řidiči. Naštěstí jsem odolala. Nemám ráda kořalku, ani špatné svědomí.
Zato zbožňuju mlýny, takové ty krásně stylově zrekonstruované a využité třeba jako luxusní hospoda. Takový tady měli, kdosi do něj musel vrazit spoustu prachů a pronajal si ho Franta z horního konce. Vždycky dělal frajera. Bylo mu hodně přes třicet, ale držel i s omladinou. Chodili jsme k němu o prázdninách, vždycky když to šlo. O kus dál je i koupací rybník a tak to bylo při cestě.
V sobotu bude mít zavřeno a bude to tam jen pro nás, pro svatbu. Všichni se tu ale znají a tak se prý na velkou trachtaci těší celé okolí. Alenin táta domluvil zabíjačky, i s dolečky pomůže půl vsi a Franta bude mít plno dobrovolníků, aby všechno zvládnul.
Vyběhla jsem se tam podívat, s nějakým chvějivým tušením a měla jsem pravdu.
"Tož vítaj, krásko," zvedl se od rohového stolu Jarda s rukou nad hlavou a celá rozjetá společnost se malinko zarazila.
Znali mě tu. Asi i tušili, že ke mně Jarda patří a zvědavé pohledy byly snad jen trochu překvapené. Já jsem to ale nesla divně. Hned ke mně sice přišel, objal mě kolem ramen a usadili jsme se u dveří, kde nikdo nebyl, ale stejně. Míval pro mě lepší jména, moc hezká a ta kráska byla proti nim děsně chladná a nějak neosobní. Celé to okázalé gesto se mu moc nepovedlo, kdyby ke mně přiběhl, něco něžného šeptl, hodilo by se to víc.
Loni v létě jsme spolu chodili, milovali jsme se. Učili jsme se to. Oba. Byl v tom trochu strach, úžasná touha a bylo to báječné a nezapomenutelné. Teď jsme se jen rychle domluvili, že tu až do neděle budu a musela jsem zase běžet.

Brácha už po žádném pohostinství netoužil, zjevně mu vadilo i kodrcání po hodně vedlejší silničce, a když jsme vyložili Alenu a zamířili k dočasnému domovu, vyjádřil se dost výstižně.
"Ta jejich slivovice, nebo co to všechno bylo, není špatná, ale dobře po ní nebude."

Asi měl pravdu, ale navenek se to naštěstí projevilo jen tím, že se ráno nedokázal probudit. Došla jsem babičce nakoupit, ale pustila se mezitím do praní, jen tak v neckách na lavici před chlívkem a tak jsem jí pomohla taky. Přemáchla jsem si v mydlinkách rovnou i tanga a dědu, který je ohromný číman, ale velké prádlo se ho vůbec netýká, přilákal ke šňůře s cíchami právě jen ten tkalounek.
"Tož, nějaká čelenka. To sa včil nosí?" namířil na něj zvědavě svou frajerskou vycházkovou hůlku.
"Ale dědo, to jsou kalhotky," špitla jsem nahlas, tak jak se na něj musí, ale všimla jsem si, že zpozorněla i babička.
Překvapeně zvedla hlavu a divně si mě poměřovala. Asi jí to moc nepasovalo, ale děda už pochopil.
"Prve se snad nenosíly vóbec, jenže to už ani nevím. Eno se to všechno zase vracá," zadumal se. "Včil to máte taky zlý. Kafe bez kofeinu, nudle bez vajec, a láska s ochranó."
Musela jsem se tomu potajmu smát, ale babička po něm loupla káravě očima, asi za ta poslední ošemetná slůvka a šla to na šňůrách trochu uspořádat, aby nebyly kalhotky od sousedů vidět.

Uvařila jsem jednoduchý oběd, ale Honza stejně neměl hlad a pohrdl dokonce i autem. Bylo krásně, vyrazili jsme přes louku do kopce, na grůň a když ho čerstvý vzduch vzpamatoval a dostal na sluníčku žízeň, zařekl se, že bude dneska pít jen víno.
Alenu jsem našla u mlýnku na mák a tak jsem jí hned vystřídala. Všeho se chystala děsná spousta. Teta i strejda si vzali dovolenou, nakládalo se maso, obstarávaly se poslední nákupy a každý přiložil ruku k dílu. Oba stoly v kuchyni byly plné a to se ještě nezačalo s dolečkama. Až zítra před ránem přijdou ženské pomáhat, aby to všechno nakynulo a do večera se toho stačilo plno napéct.
Když se koncem odpoledne začalo nakládat auto se zásobami do mlýna, zapojili jsme se s bráchou taky a vmáčkli se na zadní sedadlo, mezi lahve s okurkami. Franta nám ukázal, kam mu to máme skládat, ale pak si mě nenápadně zavolal k výčepu.
Tak nějak jsme vlastně byli kamarádi, spíš jen v narážkách, vtípcích, ale teď se začal bavit vážně. O tom, jak tu dlouho budu, jaká je to s takovou svatbou rachota a co to dá starostí. Pořád jsem ale měla pocit, že mi chce říct i něco jiného a neví jak na to. A u suverénního Franty to byl div.
"Mohla bys mi trochu pomoct," rozhoupal se nakonec a fakt nějak nesměle. "Šohajové se tu míní zítra rozšoupnout a řekli si o to dost pozdě."
"No, možná bych něco mohla…," pomáhala jsem mu rozpačitě.
"Tož právě. Má to být ještě rozlučka a chtělo by to nějaké šikovné děvče. Jen tak po půlnoci, jako překvapení. Pustil bych ti k tomu nějakou písničku. Vím, že tě tu všichni znají, ale kam bych šel teď jinam shánět. Bude tu jen pár kluků a bude zavříno, přece ti to nic neudělá," začal to ještě víc rozmazávat, když jsem začala blednout.
"Tak to jsi hodně vedle, to bych nemohla," rozčílila jsem se rychle. "Jak jsi na takovou blbost přišel? Co si o mně myslíš?"
Skoro jsem křičela a uvědomila jsem si to, až když jsem vyrazila do chodby a našla tam vykuleného bráchu s krabicí v náručí. A hned mě chytil ještě větší vztek. Mohl to být jedině on, kdo to Frantovi naočkoval.
Byl ale zvědavý, co se děje a když jsem to na něj vybalila, nechtěl se za žádnou cenu přiznat. Okamžitě jsme se pohádali. Urazila jsem se úplně, obsadila lavičku před mlýnicí a dívala se, jak se chlapi dřou. Když tam pak uvnitř konečně všechno vyjednali a domluvili a vyrazili jsme na zpáteční cestu, sedl si dopředu vedle bratrance a tak jsem pokračovala v trucování v zadní brázdě.

Ne dlouho. Sotva jsme se rozjeli, Honza na mě vítězoslavně mrknul a nenápadně, aby Karel neviděl, prostrčil mezi sedadly složený papír. Pootevřela jsem ho potají na klíně a ztuhla zděšením.
Byl to list z takových těch ohavných erotických novin. Nabízí je snad všude, ale není vidět, že by je někdo kupoval a nikdo si je v autobuse nečte. Asi ale dobře frčí, i když jsem tam kolikrát zahlédla vnady, které by nadchly snad jen arestovaného úchyla.
Tentokrát však udělali výjimku. Byla jsem tam já, vlastně já s Monikou. Fotka přes půl stránky a dole byl i dort se svíčkou.
"SEX Park jubiluje," křičel k tomu ohromný titulek a přímo v obrázku to bylo taky skvělý. "Striptérky Monika a Zuzana zahájily velkolepou oslavu."
Byla to asi celá reportáž ze slavnostního večera a určitě ještě patřičně vybarvená.
"Dvě krásky v Evině rouše okouzlily stovky účastníků…," začínal úvod článku, hned pod tím.
Byli jsme v Újezdě a musela jsem papír rychle složit a schovat. Sama se sebou bych to udělala nejradši taky, kdyby to jen trochu šlo. Bylo mi jasný, že se tady ta novinka pěkně rozkřikla a kdoví, možná si odtud Jarda vypůjčil i tu krásku.
Zatmívalo se mi vzteky před očima, nad tou smůlou. Proto za to bylo tenkrát tolik peněz. A separátní smlouva. Tam už asi nebylo napsáno, že mě nikdo nebude fotit a filmovat. Blesky cvakaly ze všech stran a vůbec mi to nedošlo. Kdoví kolika bulvárním plátkům jsem za těch pár tisíc pomohla zvýšit náklad.
Honza po novinách zase zatoužil. Možná je musí vrátit do mlýna a chce je taky prostudovat. Měl z toho nějakou dobrou náladu, zmizel i se džbánkem vína na humno, ale já jsem se nedokázala pořádně soustředit ani na práci.

A to jsme zrovna s Alenou začaly chystat Svícu. Tady je to takový zvyk, taková rozlučka se svobodou, ale jen pro holky. Žádná pijatice, nebo něco horšího, na to si potrpí jen kluci.
Do horní jizby jsme odstěhovaly několik lavic, spoustu polštářků a taky velký, kovaný svícen. Samotný, prázdný. Znala jsem to jen trochu z vyprávění, nikdy jsem nic takového nezažila a tak jsem trnula v posvátném očekávání, když Alena zvážněla a začala se oblékat do krásně vyšívaného, slováckého kroje.
V sobotu půjde k oltáři v normálních svatebních šatech, z půjčovny, ale krásná tradice tady ještě trošinku žije. Vyměnila jsem taky tričko za bílou halenku, krátkou sukni za dlouhou, fěrtoch a uvázala jsem si bílý šátek s lemováním. Žádný kroj to nebyl, málokdo ho dnes má, pořádný, ale trochu prý zapadnu.
Do velkého kameninového džbánu jsme nasypaly několik hrstí krásně voňavých, sušených bylinek a zalily jsme je vodou z moderní varné konvice. Byl nejvyšší čas.

Ogar Jožka někde sebral čapku s kosárkem, padla mu až na uši, ale pyšně přiběhl oznámit, že už se to chystá. Vyšly jsme s Alenou honem před dům. Usadila se na dřevěné lavičce, kterou tu má vedle dveří snad každý a tak jsem rychle uskočila dál, abych nepřekážela.
Před plůtkem naproti postával hlouček holek, trochu se pošťuchovaly, dohadovaly a možná sbíraly odvahu. Pak se ale vydaly pomalounku k nám.
"Ej, od Buchlova větr věje,
už tej Alence pentle bere.
Dneska nevěsta, zajtra žena…,"
rozezpívaly se trochu neuměle a nesměle. Byla mezi nimi Alenina sestra Marcela a i většinu ostatních jsem asi znala. Byly z okolí, možná kamarádky, spolužačky. Šátky, vyšíváním zdobené halenky, občas i krátká zvonová sukně. Jen to, co se tu asi lehce poshání.
Rozestavily se do oblouku kolem lavičky, pohupovaly se, tak jak se to při zpívání patří a všimla jsem si, že každá drží v ruce vázičku, nebo aspoň hezkou skleničku s kytičkou. Líbilo se mi to. I chlapi opustili své sezení na humně a zvědavě nakukovali do přední zahrádky.
Asi tady ještě umí žít. Vždycky je hezké, když někdo dokáže dělat víc, než musí. A stačí se o to třeba jen pokoušet. Někdy mívám dojem, že je teď spíš moderní prokouřit odpoledne na klandru před autobusovou zastávkou, nebo prosedět prázdniny v hospodě.
Když dozpívaly, Alena vstala a dostala od Marcely ohromnou proutěnou ošatku nastřihané myrty. A pak taky něco zvláštního. Rychle se dotkla oběma rukama spánků, ramen a boků. Bylo to jako nějaký rituální pozdrav, ale než jsem si to stačila přebrat, otevřela nevěsta dveře a pozvala nás dál.
Hrnuly jsme se po schodech jen s ukázněným pošeptáváním, usadily jsme se na lavicích, ale holky před tím ještě rozestavily své vázičky. Na parapet okna, do výklenku zdi i na podlahu. Přinesla jsem bylinkový čaj, spousty keramických kalíšků a Marcela taky mísu s vodou na větvičky myrty. Krásně to vonělo, jizba byla najednou úžasně útulná a tak nějak zvláštně starodávná.
Chyběla ale nevěsta a bylo jasné, že se ještě něco chystá. Vládlo napjaté očekávání, a když se konečně objevila ve dveřích, všichni vydechli údivem. Nesla v ruce silnou, zapálenou svíčku. Opatrně a obřadně jí napíchla na kovaný podstavec a teprve potom se přátelsky usmála, rozhlédla po svých hostech a usadila se na nízkou stoličku.
Znala jsem ten hezký zvyk jen z povídání a bylo to teď tak nějak dojemné. Čím větší svíca, tím déle hoří. A když zhasne, jde se domů. Čím víc si Alena svých přátel váží, tím delší čas může odměřit.
Nalily jsme si mátové pití a začalo se klábosit. Už úplně normálně. O tom, jak to se svatbou bude, jak bude vystrojená družička, mládenec, co se ještě musí stačit a nazdobit. Bylo zřejmé, že musím být zticha. Co když se ten můj hříšný život rozkřikl i mezi holkama. Nebylo by dobré někoho vyprovokovat. Dokonce jsem byla ráda, že nablýskané, stříbrné auto, které se sem vůbec nehodilo, zůstalo u dědy ve stodole. Leckomu by mohlo dojít, že to není rodinný poklad, ale mrzký žold za propagaci dobře vyvinutého tělíčka.
Žijí tady trochu jinak. Trochu chudě, ale v něčem vlastně hrozně bohatě. Dokáží žasnout nad dálniční známkou, které jsem si na předním skle vůbec nevšimla. Mají to většinou do školy nebo do práce dvacet kilometrů autobusem a ten sem jezdí jen čtyřikrát denně. Nestěžují si. Váží si i mnohem menšího štěstí a mají k sobě blíž.

Byla jsem mezi prvními, kdo sklouznul dolů na zem a pustil se do vázání věnečků. Usadila jsem se na žlutém polštáři, přebírala větévky myrty a podávala jsem je sousedce. Rovnaly se k sobě, omotávaly se nitkou a dělaly jsme malé i velké, nakvetlé s bílými poupátky i samotné, jen s lístečky. Krásně voněly a hezky se vyjímaly i na obyčejné dřevěné podlaze. Asi si doma taky zasadím myrtu.
Když došel čaj, přinesla Marcela džbán bílého vína, postavila na stolek mísu s nakrájenými sýry a otevřela dveře na balkón. Vázaly jsme už jen snítky do klopy, ozdobené bílou stužkou, slunko zapadalo za grůň a přes záclonu s jemným růžovým vzorem se k nám prodíraly poslední hřejivé paprsky.
I povídání bylo odvážnější. Galani, jak to s nimi chodí a jak se musí naučit. Občas taky ošemetnější narážka a dobrá rada, která se nedala ani dopovědět. A když bylo chvíli ticho a černá, vysoká holka nesměle zanotovala, vděčně a rozpustile jsme se přidaly.
Perina má štyry rožky, pod perinú štyry nožky.
Ej javor, javor, javor zelený, milej pod okénkem saděný…
Nezůstalo u jedné písničky, ani u jednoho džbánku. Plamének svíce se prokousal hluboko do voskového úkrytu, ozařoval strop jizbičky mihotavou září a úžasná, sytě medová barva, která tak krásně přitahovala oči, tála a pomalu ubývala. Někdy uprostřed noci se plamének zachvěl naposledy a ztemnělý pokojík provoněla hořká vůně doutnajícího knotu.
Bylo ticho, nikdo se neloučil. Holky odcházely bez jediného slova, potmě, jakoby nechtěly rušit kouzlo posvátného obřadu. Některé byly z okolí, jiné asi i z dálky, ale snad tu přespí u někoho ve vsi.
Ani já jsem už nemohla domů. Bylo mi trochu smutno, trochu motavě, ale když jsem rozsvítila dole v kuchyni a našly jsme tam na gauči bráchu, rychle mě z toho dostal.
"To vínko tu mají taky dobrý, ale zítra zkusím radši jen vodu," přiznal se pokorně a rozespale, když mi ho Alena pomáhala stěhovat na lepší místo.
Půjčila mi košili na spaní, ustlala mi vedle sebe na svém dvojčeti a našla i kartáček na zuby.
"Aspoň se to tady vyzkouší. Vlastně se na Vaška těším, ale mám z toho taky trochu strach. Víš jak to myslím," usmála se stydlivě, když jsme lezly do postele.
Neuměla jsem na to nic říct. Popřála jsem jí dobrou noc, ale nedokázala jsem vůbec usnout. Ta její poslední slova mě málem vyděsila a musela jsem o nich přemýšlet. Jestli jsem to správně pochopila, bylo už všechno jasné. I ta svatba.
A vlastně bych jí neměla litovat, jen obdivovat. Je to tu krásný kraj.
Potichounku, abych jí nevzbudila, jsem jen tak bosá proklouzla na balkón. Bylo chladno, svítily hvězdy, ale blížilo se už ráno. Ptáci se ještě nevzbudili, ale na návsi jsem zahlédla dvě postavy. Rychle se přibližovaly. Dvě ženské v šátcích, s velkou taškou, ve které chrastily plechy na pečení. Zbaběle jsem utekla.
Dlouho jsem seděla na posteli, v probouzejícím se šeru, mezi spoustou krásných váziček a květinek na památku, uprostřed voňavého myrtového zátiší a usínala jsem se slzami v očích.

Spala jsem dlouho a vstávala jsem poslední. Dole v kuchyni se dělaly dolečky, pět řad po sedmi na jeden plech, peklo se ve dvou troubách a nesmělo se tam moc překážet. Teta mi nalila kafáč studeného mléka a z protekce jsem si je mohla v košíku nabrat, čerstvé a lákavě vonící.
Směly se rozdávat až po svatbě, ale byly tak báječné, že by byla škoda je nechat ovadnout. Nejlepší a nejvzácnější jsou vždycky ty s ořechovou náplní, ovoněnou trošinkou badyánu, ale i makové, s drobenkou a kouskem mandličky, nebo povidlové, vyladěné k úžasné dokonalosti skořicí jsou skvělé.
Děláváme je doma s mámou taky, tak dvakrát do roka, na posvícení. Jsou trochu větší než tyhle svatební, ale zrovna tak dobré. Odnesla jsem si snídani, vlastně oběd na sluníčko k zahradnímu stolu a bylo mi fajn.
Věrný Tamagoči se pochlubil vzkazem od bráchy a dost to změnilo mé plány. K lepšímu. Dorazil už k dědovi a psal, že našim přichystá pokojík sám a přijede za mnou někdy odpoledne. Práce tu už pro mě žádná nebyla. V kuchyni to bylo dokonale zorganizované a zaběhlé, po domě se jen uklízelo a vytíralo a vyhnali dokonce i Vaška, který tu byl na návštěvě. Alena musela zkoušet šaty a nikdo kromě Marcely, maminky a sousedky švadleny nesměl tušit, jak jí to bude zítra ráno slušet.
Rychle jsem se chytla chytrého nápadu a naložila jsem se k ženichovi do starého Fiatu. Jarda se minule přiznal, že je bez práce a snad bude někde doma a bude mít čas. Je to sice kousíček, ale půl hodinky mi to ušetřilo a přidělalo plno starostí.
"Zuzko, tvoje fáro je v celým kraju nejhezčí," zalichotil mi nepříjemně, sotva jsme vyjeli.
"Je jen z půjčovny," bránila jsem se honem a polilo mě zlé tušení.
"Aleně se taky líbí," nějak to přeslechl. "Kámoš má Citrouše, už ho na svatbu vyglancoval, ale je dost vymačkanej a je to znát. Kdybys nás svezla ty, bylo by to super."
"Jenže neumím couvat," vytáčela jsem se zděšeně a neobratně.
Začal se smát, že nikdo snad ucuknout nechce a taky vymyslel, že bychom se mohli s bráchou za volantem vystřídat. A když mu nechám večer auto před domem, kluci ho ráno vymydlí a nazdobí.
Musela jsem souhlasit. On za to bez řečí poznal, za kým jedu a vysadil mě na začátku vsi.

Jarda byl doma a setkali jsme se hned u vrátek.
"Jsi snad ještě hezčí než loni," zalichotil mi příjemně a taky se mě trochu dotknul.
Loni jsme se rozešli zamilovaní. Těžko, hodně těžko. Chvíli jsme si psali, ale asi na obou stranách časem převládla realita. Byli jsme moc daleko a další prázdniny byly v nedohlednu. Teď jsme možná nevěděli, jak z toho.
Vydali jsme se známou cestou do polí. Je jich tu čím dál tím míň. Už asi zase někomu patří a ten nešťastník nemá peníze na osivo, natož na traktor. Ani Jarda se tím pádem nemůže nikde chytit.
Držel si mě za chvíli kolem pasu, byl přenádherný den a povídali jsme si jako dřív. Zdálo se mi, že jsem zase nevinná a krásně romanticky zakoukaná do skvělého a báječně divokého kluka.
Vlastně už tak nespoutaný nebyl. Klidně jsme minuli můj oblíbený posed, který jsme si nenechali nikdy ujít. Je tam nahoře schovaná pohodlná lavička a každý vetřelec je už z dálky vidět. Mnohý myslivec možná ani netuší, jak je takové zařízení potřebné a jak se dá příjemně využít.
Zamířili jsme do kopce, a když bylo moc horko, tak zase dolů k rybníku. Je tady vzadu spousta rákosí a snad nikdo tak daleko za koupáním nejde. Loni jsme sem chodili často. Není tu dobrý přístup do vody, ale nedoléhá sem tolik křik z hlavní pláže a je tu klid i jinak. Dneska jsme deku neměli a neměla jsem ani plavky. Seděli jsme jen tak v trávě, na kostkované košili a brzy mi bylo jasné, že tak horké to není, abych si šla zaplavat jenom v kalhotkách.
Asi jsem si měla ten článek v novinách pořádně přečíst. Kdoví, co si tam všechno dobásnili. Krásky vlastně nebyly v Evině rouše, a i když snad okouzlily stovky diváků, pěkně si to polepily. Možná se to zdá jen zdánlivě, že je všechno v pořádku. Lecčemus se musím při povídání vyhýbat a Jarda se ještě neodhodlal, dát mi opravdovou pusu. Až na zpáteční cestě jsem si uvědomila, že se ani nezeptal, jak to teď se mnou je. Jestli jsem do někoho zamilovaná…
Vedl si mě ale hezky, s paží kolem těla, i když pěšina běžela po břehu, kolem mnoha zvědavých očí a stáčela se ke mlýnu. Měla jsem už hlad i žízeň, ale na Frantu jsem se zrovna moc netěšila.

A to jsem ani netušila, že u toho bude i brácha. Nešťastná Fabia parkovala na trávníku, hned u zahradního posezení s pyšným krbem, udírnou a grilem. Asi mě tu hledal, míval vždycky dobrý odhad. Teď se ale k obyčejné radosti ze setkání připojila i taková ta děsně ohromná, že si může dát v tom horku pivo.
Vymyslel si k němu rovnou i Biftek zazobaného krajánka, s vajíčkem a opečeným bramborem, když zjistil, že jsem přišla i s peněženkou a hodlám se tu taky usadit. Chtěla jsem ho zchladit novinou, že ho zítra čeká vznešená role svatebního kočího, aby se z přílišného štěstí nezbláznil, ale zdálo se, že ho to nezarmoutilo. Spíš naopak. Asi se rád předvádí, máme to možná v rodině.
Jenom jsme chvíli řešili problém, jak zabránit předčasnému odhalení svatebního daru a taky jsem mu musela slíbit, že povoznictví odpoledne převezmu, aby se mohl napít.
Svou večeři jsem si vybírala dlouho. Asi i proto, že se Franta ve svém mlýně dokonale zhlédl a jídelní lístek podle toho vypadal. Obal z režné pytloviny, se stylovým hnědým razítkem, jakým se cejchovaly žoky s moukou, a uvnitř to bylo neméně výstřední. Jeho kuchyně byla daleko proslavená a určitě to bylo tím, že všechny ty úžasně lákavé speciality vynalézal a vařil sám a dával jim poutavé, neobvyklé názvy. Byla by hrozná škoda, něco zajímavého a dobrého přehlédnout.
Vyšel ven, ve svém oblíbeném přestrojení za pana otce, rozšafně se opřel o futro, natřepal bílé, otevřené sako a placatou čepicí se štítkem klepl do plůtku, aby z ní vyhnal oblak moučného prachu. Měl z našeho obdivu a svých scének vždycky radost a vlastně si tak s námi hrál. Když viděl, že ještě zaujatě čtu, šibalsky zamrkal a v klidu se zase ztratil.
Rozhodla jsem se nakonec pro Zapomenutého candáta, naloženého v olivovém oleji s medem, šalvějí a bílým pepřem, a když jsem nepochodila u Jardy, aby si s námi taky něco dal, vypravila jsem se radši za přičinlivým mlynářem dovnitř. Bylo to tu pro známé jako doma a našla jsem ho v kuchyni za výčepem.
"Víš, měla bych ti to asi vysvětlit," spustila jsem provinile, když mě pochválil za skvělou volbu a předváděl, jak candáta marně hledá.
"Tož, už jsi mi to vlastně objasnila minule. Dost hezky. Nevím, jestli to vydržím ještě jednou," žertoval a byl v pohodě.
"Nevěděla jsem, že už jsem tak populární," vytáčela jsem se už snadněji a sledovala, jak si bere zástěru, vyndává nejlepší kusy ryby z keramické mísy, pečlivě zkoumá teplotu oleje na pánvi a mhouří oči na prskající lahůdku.
Pokapal jí malinko citrónem, přihodil trošku drceného kmínu a za chvíli už obracel na druhou stranu.
"Radši bych dal prachy tobě, ale už jsem našel holku, který se asi hodí víc," podíval se na mě po očku.
Vzal talíř, naskládal na okraj několik křehkých listů hlávkového salátu, pár kousků na osminky nakrájeného rajčete a hroudičku bylinkového másla. Když vaří chlap, je to nějak jiné a skoro lepší. Honem jsem našla bagetu, rozkrojila jí podél a vtěsnala mezi plotýnky toustovače.
"Konkurence mi nevadí, ale mrzí mě, že jsem se do tebe tak navážela. Neměla jsem na to právo," povzdychla jsem si.
"Asi to není žádná konkurence. Slíbila, že do půlnoci dorazí, ale je až z Brodu a kdoví, jestli nezabloudí. Byl bych jistější, kdybych tě tu měl do foroty," zvedl zase na okamžik oči, ale jinak.
Candát už byl hotový, vypadal krásně a tak ho ještě vylepšil několika kapkami šlehačky, aby bylo masíčko načechrané a šťavnaté a přestěhoval ho do zeleninového zátiší na talíři. Přizdobil vějířkem mlaďounkých lístků bazalky a musela jsem nad tou voňavou nádherou žasnout.
"Dostal jsi mě. Když mi k tomu ještě přineseš tonik, tak na tu odvážnější slečnu počkám," odměnila jsem ho dalším povzdechem a šla jsem si honem sednout na zahradu ke klukům.
Nemohli pochopit, proč mám složité jídlo tak rychle a s úslužnou obsluhou, když sami se ještě nedočkali ani piva.

O noční program jsem měla postaráno. Jarda s Honzou ho měli samozřejmě stejný, museli podpořit svého kámoše, ale jistý rozdíl tu zase byl. Zcela nepokrytě se těšili, zatímco já jsem potajmu zoufala nad svou ochotou a trnula, aby si to ta najatá holka nakonec nerozmyslela.
Zaplatila jsem útratu a odvezli jsme auto k Vaškovi. Radši jsme ho s bráchou na dvorku sami umyli, naleštili a ve večerním šeru i nazdobili bílými stužkami a myrtovými věnečky. Ohromný, honosný balík v kufru zatím všechno v pohodě přežil a tak bylo lepší mít klíčky v kabelce a jistotu, že ho nikdo předčasně neobjeví.
Do mlýna jsme se vrátili až za tmy a prvním překvapením bylo, že mě kluci ze svého salónku nevyhnali. Měla jsem představu, že se uklidím někam do kuchyně a budu Frantovi trochu pomáhat, ale dámy jsou snad kupodivu na pánské jízdě vítané. Měli jich tu víc, i když žádnou z okolí, kterou bych znala.
Přijelo sem několik aut kdoví odkud, asi i kamarádi od Vaška z práce, každou chvíli ještě dorazil někdo další a tak jsem seděla mezi ostatními u dvou dlouhých, sražených stolů a pomáhala řešit takové ty lokální, hospodské problémy. Jestli má slepice orgasmus, když snáší vajíčko, nebo je to jen euforie, ze které se musí tak vydatně vykdákat.
Hlavně se ale nasávalo. Skoro každý nový příchozí svíral nad hlavou litrovku něčeho domácího a vždy se znovu obřadně připíjelo, vlastně zapíjelo, protože to bylo jen a jen na smutek, na ztracenou svobodu. Jako kdyby chtěli Vaška odrovnat a zachránit ho před sobášem. Byl hrdina, že to vydržel.
I přede mnou stály malinké skleničky, které jsem se odvážila občas očichnout a pokaždé jsem z toho měla slzy v očích. Asi bych odolala, nebýt bráchy, který mě děsně rád poučuje a učí. Chtěla jsem mu udělat radost, ale dorazila k němu nakonec jen lehká sprška, protože jsem to samozřejmě neudýchala a seděl hned naproti.
Na svou odvahu jsem však byla pyšná a z dlouhé chvíle jsem ucucávala i z další sklenky. Úžasně mě to zahřívalo, snad úplně všude. Mnohem víc, než chladné řeči. Občas sklouzli od těch svých aut, sekaček a ligových zážitků až k machrování a to je něco, co jsem dokázala žrát před lety. Teď se to dalo sotva překousnout.
Jen tak z narážek jsem pochopila, jak to chodí v bordelu, nebo vlastně v nočním klubu, jak se dnes slušně říká. Pánové se tam minulý týden vypravili v mnohem komornější sestavě, možná na zkušenou a tak se i ostatní museli poučit a žasnout, jak jsou takové předsvatební zvyky náročné.
Holky prý byly hezké, obsluha dotěrně pozorná, už skoro svlečená, ale nástrahy na šrajtofli děsné. První šampaňské zadarmo, ale kdyby se někdo pomátl a objednal kočičce lahvinku po půlnoci, obrali by ho o tisíce.
Důležité ale bylo, že si sáhli na pár zadečků a ňadýrek a pak jim taky dvě úplně nahé dívenky v bazénku naznačily, jak vypadá něžná láska. Zcela nepokrytě prý doufaly, že se někdo přidá, aby mu to pak mohli pořádně zaúčtovat.
Na radost až do rána to tam rozhodně nebylo a tak se závěr dobrodružné výpravy odehrál zase na domácí půdě, na známé lavičce u hřiště. S pomocí osvědčené kořalky, která byla úplně zadarmo.

Blížila se pomalu půlnoc a začala jsem zase trnout. Nezdálo se, že by sem teď chtěl někdo přespolní dorazit a tak to se mnou vypadalo bledě. Pěkně jsem se nad tím Zapomenutým candátem zapomněla. Cizích kluků bych se asi nebála, ale před bráchou, Jardou a Vaškem by to vůbec nešlo. Támhle někde v koutě? Snad ne dokonce na stole. A co dva dny staré kalhotky?
Musela jsem nenápadně pryč.
Franta se o náš salonek moc nestaral a taky mu nevadilo, že slavíme hlavně z vlastních zásob. Občas někomu přinesl klobásu, špek a okurky, možná i něco lepšího ze svých dobrot a zajímali ho víc štamgasti, vepředu ve mlýnici. Teď už se ale asi opravdu blížilo slíbené povyražení a evidentně se je snažil vyštvat. Jezdil kolem pípy utěrkou, aby pochopili, že už nic nepoteče, rovnal půllitry do regálku, ale já jsem mu neproklouzla.
"Tož, nemusíš utíkat," houknul na mě, když jsem to chtěla zalomit ven na parkoviště, vyhlížet záchranu.
Prosvítil mě přimhouřenýma očima a významně ukázal palcem přes rameno. Do kuchyně.
Nedalo se nic dělat. Neochotně jsem změnila směr a cítila jsem, jak mi srdce začíná tlouct až v krku. Když jsem ale dorazila do lahůdkového království, udělalo se mi najednou dobře. V koutě pod oknem seděla černovlasá, krátce střižená holka a sebevědomě pokuřovala.
"Ahoj," musela jsem něco říct, protože se nedalo jen tak rychle vycouvat.
"Hm, tak to jsi ty. Doufám, že vypadneš, zrovna tebe tam mít nemusím," projevila se úžasně upřímně a taky jsem pochopila, že si Franta pustil pusu na špacír.
"Jasně," utěšila jsem jí a začala si jí prohlížet.
Děsně mě mátlo, že jako striptérka nevypadala. Hezky namalovaná fasáda, bohaté vnady, ale tím přednosti asi končily. Navíc byla malá a… nějak moc baculatá. Naštěstí se objevil Franta a kolizi vyřešil. Šla jsem za něj uklízet sklo, aby si mohl s tou svou odvážnou frajárkou sednout a vybrat v kazeťáku nějakou slušivou písničku.
Taťkové už měli zaplaceno, dopíjeli a kluci v salónku za posuvnou stěnou měli taky dost. Silácké řečičky, bujaré výkřiky i melancholické objímání a splín. Nakoukla jsem tam a zjistila, že jsem děsně zvědavá.

Nemusela jsem se žhavit netrpělivostí dlouho. Franta zamknul za posledním štamgastem a zapálil čtyři malé petrolejky s červenými stínítky. Odnosil je do salónku a rozestavil na stole i po stranách na polici. Všem už to bylo jasné a všimla jsem si, že jedna z holek šla ze slušnosti na záchod.
Svůj pyšný hudební kombajn nad výčepem nakrmil kazetkou a tak jsem se honem chytla utěrky, abych nebyla podezřelá. Předstírala jsem, že pečlivě leštím půllitry, když se k nám ta holka protáhla z kuchyně a předvedla nervózní úšklebek. Dobře jí tak.
Franta stočil kolečka na vypínačích, zůstalo jen světlo u nás nad pípou a salónek se ponořil do červeného šera. Moje náhrada tam odvážně vklouzla, pokusila se za sebou zatáhnout trochu stěnu, ale už začínala rozpustilá a svižná písnička a musela se do toho pustit. Když jsem se opřela o výčepní pult, viděla jsem jí v zrcadle, mezi koňakovými sklenkami.
"Tož, na tvú hrdú krásu," vyrušil mě Franta se dvěma štamprlátky slivovice. "Byla by tě tam škoda."
Pěknou láhev s honosnou vinětou vytáhl z malé, utajené ledničky a tak se sklenky nádherně orosily, když jsme si ťukli a podívali se spiklenecky do očí. Určitě to byla nějaká vzácná značka. Možná ne tak ostrá a silná, jako ta domácí, nebo jsem už byla statečnější. Vypila jsem jí a chladila i hřála zároveň.
A tam vedle se to taky nějak divně míchalo. Bujaré přivítání sice utichlo do napjatého očekávání, ale ne tak docela. Frajerské poznámky a výkřiky se mi nelíbily.
"Asi bych se tam bála," usmála jsem se trochu křečovitě a mhouřila s obavami oči do skleněného regálku.
Ta holka už byla v podprsence, opravdu impozantní, ale dokonce i Monika by asi řekla, že přednosti nejsou všechno a všeho moc škodí. Kluky to asi dost ohromilo, ale když se dočkali i kalhotek, obdivné a pochvalné mručení se zase změnilo v posměšky a chytré připomínky.
Nějak se mi to silně nelíbilo. Striptýz může být vzrušením, rozčilující podívanou, zábavou, ale rozhodně ne legrací. Ti borci vedle jsou pořádně rozjetí, ale asi bych si dokázala zjednat respekt. Ta odvážná nešťastnice na to nestačila.
Nepřála jsem jí to a nad škodolibostí rychle vítězila nějaká ženská solidarita. Takovou ošklivou potupu si rozhodně nezaslouží. Možná je trochu troufalá, ale tak špatně zase nevypadá. Špek mají ti hulváti na stole a určitě pokřikují ti nejvyžranější.
Bylo mi jasné, že tam musím honem vtrhnout. Tričko nad hlavu a bude to takové sportovnější, asi jako aerobik. Písnička má slušný rytmus. Snad se snaživá kolegyně moc nezjeví, když se k ní připojím a vezmu to za ní.

"Ukázala bys jim, že už jsi tu eném na návštěvě," přiklopil mi Franta ruku, zrovna když jsem se chtěla otočit a vyrazit.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Jak mohl uhodnout, co se ve mně děje? Navíc měl asi pravdu. Poznal, že už sem nepatřím. Kroutil pomalu a smutně hlavou a možná ho to mrzelo jako mě.
Vždycky jsem tu trávila prázdniny. A jako děti jsme se dokázali pokaždé rychle skamarádit. Všichni jsme na tom byli stejně. Když pršelo, i když bylo hezky. Těšili jsme se z obyčejných věcí, žádný přepych, okázalost a oslnivá dokonalost. Frajeřilo se, ale nikdo se nevyvyšoval.
To dětství už skončilo.
Stála jsem u pultu a trpěla. Drásající smích vedle neutichal a věřila jsem, že bych tomu uměla rychle pomoct. Zachránila bych jí. Proč ale předvádět, že jsem hodně jiná?
Bezmocnost a nerozhodnost mi vháněly slzy do očí, a když to ta holka úplně vzdala a skoro s brekotem okolo nás prolítla, jen v kalhotkách, opravdu zbytečně velkých, se zmuchlanou blůzkou přitisknutou k prsům, zachvátil mě i vztek.
A rozjaření pánové pochodovali ven taky. Zvítězili a lepší zážitek už asi dneska nebude. Hrnuli se kolem mě s ukořistěnou podprsenkou, lítající vysoko nad hlavami a bylo mi jasné, že bych se k nim měla připojit.
Noční obloha byla jasná, bylo teplo a loučení trvalo dlouho. Jak už to asi bývá, o největší bugr se vždycky starají přespolní. Teď se děsně pracně nacpávali do širokánského zjizveného křižníku, co už byl asi párkrát kýlem vzhůru. Rozsvítilo se mu jen jedno světlo, ale zato měl hezkého řidiče a silné rádio. Vytrvalé, jednotvárné bubnování patrně vyhnalo zvěř z dalekého okolí a taky mi najednou připomnělo středověkou popravu.
"Je to tu samá zatáčka," zazoufala jsem si nahlas. "A mohli by ho asi sebrat."
Nikdo si z toho ale nic nedělal. Suverénní kaskadér nabodnul na anténu svou trofej a povýšeně se na mě podíval.
"Tož neseberú, už ho dávno maj," povzdychl si Vašek, když se prudce protočila kola, zasypala nás štěrkem a přetížený koráb, ozdobený vlající podprsenkou se těžce zakolébal na děravé silnici. "A spíš mám strach, aby vytočil ty rovný štreky."
Zatrnulo mi ještě víc. Je to tady divný kraj, v noci bych se tu asi měla na silnicích bát.

Vyrazila jsem s okolníma do kopce. Vesnice jsou tady v údolí, podél potoka, podél silnice a pokaždé když se jde někam dál, jde se nejdřív nahoru. Vinice už tu moc nejsou, jsou víc na jihu, v lepších polohách a tak se tady dá aspoň dobře běhat. Vždycky jsme to zužitkovali a nejlepší to bylo s celou partou, jako teď.
"Boženku otčenku, daj ně taků ženku,
že by ňa vodila ze šenku do šenku,"
obšťastnil nás dlouhý chalan rozpustilým zahulákáním a zamával k tomu frajersky rukou nad hlavou, jak to asi odkoukal u nějakého folklórního souboru. Vzbudilo to ohromné nadšení, ale pokračování příhodné opilecké árie nikdo neznal. Nevadilo to, zařvali jsme si párkrát aspoň začátek, dole se rozštěkal pes a uvědomila jsem si, že jsem tu jediná holka.
Vašek nás doprovodil na první návrší, na rozcestí a vracel se zase zpátky. Vždycky jsme to tak dělali, vyprovázeli jsme se. Byl na tom docela dobře a určitě zítra na svatbu trefí. Vlastně už dneska.
Naším směrem šla jen hrstka. A táhli jsme se. Brácha pochopil, že by se o mě neměl starat, když jde s námi i Jarda a tak byl první, už někde nahoře. Aspoň našim vysvětlí, že jsem na cestě, jestli ještě nebudou spát.
Drželi jsme se s Jardou kolem boků, moc rychle to nešlo a navíc jsme to vzali oklikou, přes grůň. Je to jen takový legrační domácí název, pro vršek o trochu vyšší a špičatější než jsou ty ostatní a docela příjemně se na něj leze. A o kus dál za vrcholkem začíná les a myslivci tam mají starou chajdu, plnou voňavého sena. Loni jí Jarda dokázal odemknout a je možné, že ještě nevyměnili zámek.

Seděli jsme v husté trávě na nejvyšším místě a chvíli jsem si přála, aby byl lepší rozhled. Hvězdy svítily všude, dnes nějak hrozně nízko, ale vesničky se schovaly. Matně zářil jen Újezd za námi a vpředu jsem dokázala rozeznat pouze obrysy několika kopců.
Povídali jsme o tom, jak to tady teď je a možná nevěděl, jak mi říct, že bychom se měli vrátit. Do loňského léta, samozřejmě. Určitě by to asi šlo.
"Víš, vždycky se mi s tebou líbilo," pomáhala jsem mu otočit k něčemu romantičtějšímu a… zamilovanějšímu.
"Fakt? To je fajn," ožil trochu víc, než jsem čekala. "Třeba by to chtělo nějaké pokračování."
"Třeba," připustila jsem.
"Myslel jsem, že když už teď… jsi v tý lepší společnosti…," nevěděl jak dál, ale bylo mi to jasný. Řekl to vlastně ještě dost hezky.
"Že jsem se změnila," dopověděla jsem to radši sama.
"Jo, jsi moc hezká," špitnul, zase to krásně překroutil a převalil mě z legrace na záda.
"Jenom přemalovaná. A vlasy už nesvítí jako obilí v odpoledním sluníčku. Moc se ti to líbilo, pamatuješ?" bojovala jsem se smíchem s jeho všetečnými dlaněmi.
"Leccos se mi líbilo. A tobě taky."
"Tohle ne."
"To se ti enem zdá…"
"Neblázni."
Bránila jsem se už doopravdy. Šel na to moc ošklivě, rychle a vůbec jsem s tím nepočítala. Přimáčkl mě k zemi, ruka pod tričkem měla asi jen odvést pozornost a tak jsem ho pořádně kopla, když ta druhá zajela drze pod sukni. Copak se to dělá, sáhnout tygrovi rovnou na čumák?
Naštěstí se hned stáhnul a přestal.
"Říkala jsi, že se ti to se mnou líbilo," zabručel dotčeně a možná i trochu omluvně.
"No, jedno slůvko sis tam přidal, ale hlavně nechápu, co to mělo znamenat. Chtěla jsem se s tebou vlastně milovat, už i proto, abych si to připomněla, ale takhle to nejde," vyskočila jsem honem na nohy.
"Myslel jsem, že když jsi… zkušená… a tak," hledal divné výmluvy a najednou jsem tomu trochu rozuměla.
"I kdybych byla zdatná profesionálka, nenechám se přejet rychlíkem. A nemusíš mi dokazovat, že jsi taky přeborník. Asi se mnou není všechno v pořádku, ale v tomhle snad ještě dlouho zůstanu normální holkou," objasnila jsem mu to razantně a dostal k tomu ve spěchu jen obyčejnou pusu na tvář.

Svatba se vydařila. Poslední rozčílené přípravy, velkolepé šaty nevěsty a kytka, pro kterou se jelo brzo ráno přes tři vesnice. A obřad v kostele, s nažehleným Vaškem, kterého jsem v dokonalém obleku nemohla poznat.
Vozila jsem se s našima vyšisovaným favoritem a brácha dělal hlavního kočího. Jelo se i do města, k fotografovi pro opravdové fotky na zeď a rovnou se udělala spousta dalších na lázeňské kolonádě, mezi nádhernými květinovými záhony.
A pak už svatební hostina. Franta se musel se svými pomocníky celé dopoledne činit, protože bylo všechno perfektně nazdobené, nad plůtky vlály barevné fáborky a nejúžasnější byla malá slavobrána z březových haluzí, podobná té, jaká se musí postavit do večera i před domem u Aleny, aby jí mohl ženich slavnostně přenést přes práh.
Jedlo se venku, pod širým nebem, ve stínu dvou velkých stromů a taky se mi to líbilo. Nevěsta to tak rozhodla, proč nevyužít krásného dne. Aspoň jsme mohli být všichni pohromadě. Svatebčané a celá nová velká rodina u několika dlouhých sražených stolů s bílými ubrusy, bohatě prostřených a ozdobených myrtovými věnečky a spousty hostů okolo v zahradě. Do mlýnice by se tolik lidí ani nevešlo.
Posbíraná kapela spustila nejlepší moravské písničky a začínalo se jednoduchým přípitkem, aperitivem a každý si mohl vybrat předkrm, na který dosáhl. Pak už přišla silná hovězí polévka s játrovými knedlíčky, medailónky s bramborem a úžasnou barevnou oblohou. Samozřejmě nejlepší pivo a víno, příkrmy, dezertíky, káva a dočkala jsem se i svého koláče.
Když ho Alenina maminka s Marcelou přinesly na stůl, vydechli jsme údivem. Byl třípatrový, bohatě zdobený marcipánovými a cukrovými ozdobami a na vrcholku byly dokonce z té dobroty i figurky ženicha s nevěstou. Alena ho musela sama nakrojit a rozdělit na talířky pro všechny nejbližší. Byla to hrozná práce, aspoň jsme jí ze všech stran radili.
Byla jsem přejedená a spokojená. A to se bude ještě tancovat, pít a jíst dál. Franta rozjel svou proslulou udírnu a k večeru nastartuje i gril. Je tam spousta naloženého masa a lahůdek. A taky se už budou konečně předávat svatební dary. S bráchou jsme museli celé dopoledne hlídat, aby někoho nenapadlo otevřít kufr s pompézně načančaným balíkem, a docela jsem se už na to překvapení těšila.
Nějak jsem ale zapomněla na další zvyk, který se tu chytil. Musela se ukrást nevěsta. Měli to vždycky na starosti ženichovi nejlepší kamarádi a tak se ke mně Jarda nenápadně přitočil, když jsem mlsně brousila kolem ošatek s dolečky a hledala ty nejvypečenější, ořechové.
Tajná porada s ostatními spiklenci se konala uvnitř ve mlýnici a plán už byl v hrubých rysech upečený a hodně neobvyklý. Většinou se to dělalo tak, že se nevěsta přemluvila k povolnosti a potom v nestřeženém okamžiku zmizela. Ženich byl nucen hledat svou nejdražší po všech okolních restauracích, vinárnách i hospodách a mohl se tak projevit jako statečný zachránce a pak ovšem i jako velkorysý mecenáš, když jí musel vykoupit zaplacením účtu, který kumpáni pořádně omastili.
Možná nechtěl Franta konkurenci nic darovat, možná se kluci nedohodli na vhodném podniku a nebo chtěli ušetřit Aleně harcování v horkém odpoledni. Byl pro ni zkrátka připraven malý, pohodlný salónek až vzadu, s okny do stráně a zbývalo jen zmást ženicha fingovaným únosem.
A zase se prý k tomu hodilo moje auto. Stálo navíc hned na kraji, čumákem do silnice a tak by to mělo být snadné. Já se ovšem jako něžná a svědomitá řidička pro razantní akční scény nehodím a kluci už dost popili, ale napravili to geniálním nápadem. Pojede se jen na druhý konec vsi a tam už budou čekat otevřená vrata na dvorek. Vypadalo to zajímavě a napínavě. Mám ráda dobrodružství. Rozdělili jsme si úlohy, Franta si vzal na starost nevěstu a já jsem se šla s Jardou nenápadně motat kolem auta.
Měli jsme štěstí. Alena se za chvíli zvedla, asi šla dovnitř na záchod a dokonce nechala na plůtku za svou židlí závoj. To se hodilo taky. Kapela spustila další rundu písniček, přilákala pozornost a tak jsem přibloumala blíž a potajmu jsem ho nasoukala pod ruku.
Pak už jsme jen čekali, až dá Franta z okna znamení. Potichu jsem za sebou přibouchla zadní dveře, přehodila závoj přes hlavu a okamžitě zasvištěly pneumatiky, jak to Jarda vykulil na silnici. Tam dole určitě všichni zkoprněli překvapením a úžasem. Umí řídit motorku i traktor a tak mu asi nedělalo problém, trefit se i po aperitivu do přichystaného úkrytu. Než jsem vylezla ven, zavřeli kluci vrata a byli jsme v bezpečí.

Škvírami mezi prkny bylo trochu vidět na ulici a první auto profrčelo za půl minutky. Za ním druhé, potom ještě třetí. Kluci vynesli na dvůr stolek, ozdobili ho lahví, kterou vyfasovali na cestu, a objevily se u něj čtyři židle. Na mariáš je to nejlepší, ale jedna zůstala prázdná. Ke karbanu bych se snížila tak možná při výkonu trestu, nebo při pořádné bouřce.
Okolo bylo dost užitečnější zábavy. Chvíli jsem sbírala oblázky a trefovala se z deseti kroků do staré švestky, tady vlastně trnky. Jedno auto se vrátilo a další jely dolů. Nasbírala jsem slepicím dvě hrsti mlíčí a přestávalo mě to bavit. V slavnostních šatech se toho na hospodářství moc dělat nedá.
"Už se snažili dost a sami na ten trik nepřijdou," přišla jsem se ke stolku přimlouvat, když skončila asi pátá hra.
"Jen ať se smaží dál," zamnul si ruce nejstarší kluk, který tu byl doma. "Když jsem se ženil já, schovali mi Kačku do nevěstince."
Možná jen z legrace se mu říkalo Kazbunda a kruté vtípky asi miloval. Když jsem si ale představila, že teď svatebčané slídí po okolních městech, městečkách a vesnicích a marně hledají hospodu, před kterou stojí moje Fabie, dostala jsem chuť, honem tu nelítostnou kovbojku ukončit.
"Auto by se tu mohlo nechat, do mlýna proklouzneme zadem, a pokud vím, Alena se dá na karty zlákat. A natáhla by se ještě nějaká útrata, než by se to celý prokeclo," nastínila jsem to loupežníkům v sytě růžových barvách a zdálo se, že to mělo úspěch.
Kluci to vyhodnotili jako príma změnu, zadívali se s nadějí na svého vůdce, ale asi jsem toho napovídala zbytečně moc.
"Aha, tak to bude lepší, když se nic neprokecne," zamyslel se a podezíravě mě sjel. "Jsi nějaká měkká."
Vrávoravě se zvedl, s významným úšklebkem zašoupnul rýgl ve vrátkách, a když se zase usadil ke svému paklíku, přihnul si vítězoslavně rovnou z lahve. Už jsem chápala, proč se jmenuje Kazbunda.

Bylo mi všechno jasný a úkol byl jednoduchý. Nejsem žádné ořezávátko. Pustila jsem se znovu do sbírání oblázků a ruinování pampelišek, ale mělo to tentokrát vyšší smysl. Na druhé straně dvorku je stodola a ta přece mívá vrata i na druhou stranu. Ven.
Loupežníci se zase zabrali do karet a tak jsem nepozorovaně odšoupla závoru a pootevřela první únikovou bránu. Nakoukla jsem dovnitř a srdce mi poskočilo radostí. O kus dál byla stejná, se stejným zavíráním.
Začala jsem honem lákat a přivolávat kotě. Tenkou větvičkou jsem šmátrala po zemi, aby se micinka nachytala na myšku a samozřejmě se museli nachytat jen kluci. Museli si zvyknout, že tu jsem a nejsem a že mám děsně poutavou a neškodnou zábavu.
Zmizela jsem na chvilku ve stodole, pak jsem zase roztomile šišlala a mňoukala před vraty, aby se banda dokonale znechutila, a konečně jsem se odvážila zase dovnitř a rovnou dozadu.
Závora byla sice stejná, ale nešla odsunout. Asi v tom byl nějaký fígl, který jsem nedokázala v šeru prokouknout. Nějaká zarážka, nebo jen ohnutý hřebík…
Škvírami se sem dralo prudké slunce, oslňovalo mě a bylo to k vzteku. Už jsem mohla být dávno venku, na svobodě. Půjčila jsem si honem špalek a dala jsem tomu slušnou ránu. Závora trochu povylezla, ale taky to moc řachlo. Když jsem se vyděšeně ohlédla, bylo už zle. Bezcitným lupičům hned všechno došlo a hnali se sem.
Jedinou záchranou byl žebřík. Vyletěla jsem po něm nahoru do trámoví jako nakopnutá veverka a ještě jsem ho stačila chytře odhodit na druhou stranu. Vykukovala jsem z otepi sena a kluci už stáli na prahu a snažili se ve tmě rozkoukat. Bylo jasné, že je to jen otázka času, kdy mě objeví.
Hnusně to všude šimralo, ale snažila jsem se nehýbat, nešustit a nedýchat. Samozřejmě hned prozkoumali závoru a pak to začali pode mnou důkladně prohledávat a přerovnávat. Pytle s krmením, prázdné žoky v žebřiňáku, ohromnou truhlu na zrní. Žebřík se teď naštěstí opíral o trámy naproti, kde žádné patro nebylo a nikdo by se tam nedokázal schovat.
Byli z mého zmizení paf a začali se i hádat. Opilý lotr Kazbunda byl jediný, kdo se chtěl v bílé košili šťourat ve špíně a přivést mě za každou cenu k poslušnosti. Vymýšlel pořád nové úkryty, kombinoval možnosti, ale štěstí se na mně usmálo, když se Jarda opřel do vrat trochu víc a závora povolila. Asi už byla opravdu na krajíčku.
Došli k závěru, že jsem děsně mazaná, když jsem stačila utéct a ještě za sebou tak věrohodně zavřít. Vrata zase zatarasili a z řečí se dalo pochopit, že půjdou podle mého plánu obsadit mlýn.
Čekala jsem, dokud nedozněly poslední hlasy a nebouchly dveře na ulici. Balancovala jsem opatrně po trámech k žebříku, protože se mi nechtělo skákat do špinavých pytlů a obezřetně jsem se protáhla pootevřenými vraty na dvůr. Nikde nikdo. Důkladně jsem se sebe setřepala seno, sebrala ze zadního sedadla auta kabelku a pyšně jsem se rozhlédla po opuštěném loupežnickém ležení.
Polorozpadlý stolek s igelitem, chyceným několika napínáčky, prázdná láhev se sklenkami, čtyři odřená štokrlata, okno s truhlíkem pelargónií a ve dveřích do chalupy… Kazbunda.

Srdce se mi zastavilo leknutím. Vypadal překvapeně, opile a zároveň hodně naštvaně.
Vyrazila jsem taky. Dřív jsme si hrávali na piráty, zbojníky a četníky. Běhali jsme po stráních, schovávali se a pak se i trochu servali, když bylo třeba zajmout troufalého padoucha, nebo zneškodnit příliš odvážného šerifa. Byla jsem dobrá a někdy jsem měla i přezdívku Kudla. Uměla jsem kopat, hryzat, přidržet lotra u země za uši a vyškubnout se, když mě někdo nelapil rovnou za vlasy.
Teď jsem ale jen dokličkovala do kouta k chlívkům a měl mě. Zoufale jsem se mu zmítala v objetí a všechno bylo marné. Táhl mě dovnitř, do chalupy. Když sáhl na věšák pro kus provazu a pokoušel se mi svázat ruce, začala jsem i křičet.
Přemohl mě stejně a dokázala jsem jen vyhrožovat a zuřit. Asi mu to vadilo a tak rychle prošťáral kabelku, vecpal mi bráchův velký kapesník do pusy a zavázal cípky vzadu za ušima.
Byla jsem úplně bezmocná, mohl si se mnou dělat, co chtěl a tak se mi skoro ulevilo, když našel řemen a svázal mi taky nohy. Opřel mě v předsíni do kouta, jako hrábě a někam zmizel. Bušila jsem zadkem do dveří, abych ho přivolala, a pak jsem vyskákala až na dvůr.
To ho asi vytočilo, vylezl ven taky a tvářil se nějak nešťastně. Nebojoval ale se soucitem, ale se svou hodně opilou hlavou. Patrně se mu podařilo vymyslet, jak se mě zbaví, protože odkopnul z cesty stolek, otevřel dveře Fabie a nabral mě do náruče. Síly mu po kořalce neubylo.
Polila mě hrůza, když mi došlo, že by mě mohl někam zavléct, nebo že by si vůbec v tomhle stavu chtěl sednout za volant. Mrskala jsem se zběsile a cvičila, abych se do dveří nevešla a fakt s tím měl problém. Udělal ale jen pár krůčků a otevřel kufr.
Sprostě zaklel. Pochopil, že i tady je málo místa. Začala jsem navíc kulit oči a varovně hučet. A taky bojovat, jako o život. Asi už to ale špatně nesl a tak mě složil jako píďalku a zarazil vztekle dovnitř.
Můj úžasný, pečlivě zabalený dárek mě pohltil. Zadek proletěl ozdobným papírem a přistála jsem v měkkém, nadýchaném loži. Koukal na to s úžasem, jak jsem mu snadno zmizela, ale pak zamáčknul dolů i hlavu, přihodil závoj s kabelkou a přirazil víko.

Zalehly mi uši a dusil mě vztek z tak dokonale zmařené práce. Pečlivě a s láskou zabalené překvapení přežilo všechny útrapy a na poslední chvíli se dočkalo takové katastrofy. Do ozdobného papíru jsem se teď halila já a honosné mašle na čele jsem se nemohla zbavit.
Nikdy mě nenapadlo, že je kufr auta tak malý a že je v něm taková tma. A taky se najednou špatně dýchalo. Vzduch jsem musela cedit hlavně nosem, kapesník v puse děsně překážel a dostávala jsem strach, abych neskončila hodně hanebně, nebo snad úplně.
Kazbunda vlezl za volant a nastartoval. Šílený průšvih a hazard, nechat klíček v zapalování. Zdálo se mi, že se rozjíždíme dopředu, ale možná to byla mýlka. Pak zase brzda, opilecké hartusení, rumplování a totéž. Napadlo mě, že neumí couvat. V tomhle autě je naštěstí všechno moderní, zpátečka je důmyslně ukrytá pod jedničkou a páka se musí zamáčknout.
Vzdal to. Huhlavé nadávání se vzdalovalo, něco vrzlo a byl klid. Taky nebezpečný. Možná se šel dorazit do mlýna a já se tu zatím na sluníčku pomalu uvařím a udusím. Zkoušela jsem hryzat kapesník, obezřetně dýchat a bylo mi jasné, že se nesmím mrskat a vyšilovat. Počítala jsem v duchu pomalu do sta, pak ještě jednou a zase. Co se dá jiného dělat. Pokaždé jsem trochu posunula pod zadkem přeležené ruce, zahýbala hlavou a překlopila nohy na druhou stranu. V kabelce dvakrát zvonil Tamagoči a pak přišla i zpráva.
Začínala jsem se tavit. Stará švestka asi na polední slunko nestačila a záchrana byla v nedohlednu. Vlastně možná ne tak docela. Uprostřed zoufalého naslouchání bouchla vrátka a někdo asi přišel.
Hned jsem se snažila urychlit vysvobození aspoň rozhoupáním auta, ale bylo to děsně vyčerpávající a nestačil kyslík. Fajn bylo jen to, že jsem zaslechla i hlasy a byl to snad brácha s Jardou. Pořád a donekonečna se ale o něčem dohadovali, pořád mě někde hledali, sháněli a dostala jsem příležitost, až když si jeden z nich sedl za volant.
Ze všech sil jsem se vymrštila a vrazila čelem do horního deklu. Zdálo se mi, že to hrozně zadunělo, ale asi to bylo jen v mé hlavě. Účinek to žádný nemělo a cítila jsem, že mám dost. Zkusila jsem aspoň hučet do kapesníku, ale naskočil motor a bylo to taky v háji.
Trochu jsme popojeli, možná zavírali vrata a nastoupil i ten druhý. Užívala jsem si opravdové jízdy a okamžitě se mi přitížilo. Cestovat po zdejších silnicích na zádech, s nohama nahoře se prostě nedá. Naštěstí to netrvalo dlouho a přistávali jsme u mlýna. Ten hupanec dolů na parkoviště byl děsný. Zakvílela jsem tak, že se brácha začal starat o kvalitu spojky. Blbeček. To jeho technický vzdělání je občas dost nehumánní.
Zastavili pro jistotu asi až někde dál, u stolů, protože jsem slyšela hlasy ze všech stran. Byla mezi nimi Alena, mamka i Vašek a nemohli pochopit, že nikde nejsem. Asi je to ale moc netížilo. Okolo byl hlahol, hrála kapela a nedusili se a neškvařili. Určitě mě zase zaparkovali na sluníčko.
Pak to ale kutálka dokutálela a přiblížilo se mé vysvobození. Úplně zřetelně jsem to cítila. Brácha si zjednal pozornost a začal předávat svatební dary. Nejdřív samozřejmě ten malý. Vezl se v kysničce vedle palubní desky a tak ke mně předními dveřmi dolehly výkřiky všeobecného nadšení a úžasu.
Taky se mi přátelské hrníčky líbily, ale tak dlouho bych je neobdivovala. Nemohla jsem se kvůli nim dočkat. Sklopila jsem nahá stehna do trochu cudnějšího úhlu, pokusila se zavrtat víc zadek do potrhaných papírů a nasadila jsem stydlivý, asi trochu pitomý úsměv.
"A tohle je největší překvapení," klaply konečně i dveře od mého úkrytu, brácha se určitě slavnostně nafouknul a dal tomu dramatickou pauzu. "Samozřejmě taky pro oba. Bude se asi hodit hned o svatební noci."

Všechno skončilo jako v pohádce. Zlý Kazbunda se prý pozvracel do vlastní postele a dokonce i podprsenka ošemetně odvážné slečny přežila divokou jízdu. Švarný policejní strážmistr jí v decentní, zapečetěné obálce doručil do mlýna, služebním povozem, za doprovodu nervy drásajících fanfár. A Alena si druhý den mou dvojitou deku hrozně pochvalovala.
Doufejme, že jí dlouho vydrží.

Komentáře: 0   Shlédnuto: 1315   Skupina: Romány  

 Po stopách dopisů
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:33:47

Po stopách dopisů

Bylo pošmourné dubnové sobotní dopoledne, přesně devět hodin, a já jsem vstoupil do domu svých přátel, Edy a Andrey Egnerových, kteří mě pozvali na víkend k sobě na statek, nacházející se v Dědicích u Vyškova na Moravě, dvacet pět kilometrů od Brna. Nebyla to má první a ani poslední návštěva u nich, ale tenkrát se onen víkend lišil od všech předchozích i následujících mých návštěv, neboť jsem byl během něj zpraven o příběhu, jenž rodina mých přátel před několika lety zažila a navíc jsem se stal i účastníkem odhalení jeho konečného tajemství.

Vše začalo při kávě o desáté, kterou jsme popíjeli Já, Eda a Andrea v podkroví nazývaném Oáza. Venku bylo mlhavo a právě začínalo jemně mrholit. Člověku se pod kůži vtíral pocit, že je nedaleko Londýna. Do pozvolna se vkrádající ponuré nálady promluvila Andrea hrdým, veselým hlasem:
„Minulý měsíc uběhlo přesně dvacet let od doby, kdy se díky mně, několika lidem začal měnit život, mě nevyjímaje.“
„Chceš tím naznačit, že tvé čtyřicáté narozeniny měly na tebe zásadní zlomový vliv?“ zeptal jsem se, neboť jsem se v březnu zúčastnil oslav jejich šedesátin.
„Ne, s narozeninami to nemělo co dělat. Impuls ke změně vzešel z úklidu.“
„Tak to mě jako spisovatele velice zajímá. Nahoď,“ požádal jsem Andreu.
„Co myslíš Edo, mám mu dát přečíst kroniku o pratetě Hedvice?“
„Proč ne. Deset let patří mezi naše nejlepší přátele, a jako jediný z nich je schopen náš příběh, coby spisovatel, ocenit. A taky zjistí, že život kolem nás píše ty nejneuvěřitelnější romány na světě,“ odpověděl Eda.
„Ubezpečuji tě, že to vím, ale je velmi těžké se k nim dostat, a proto vás varuji předem, neboť bude-li váš příběh zajímavý, budu jej chtít napsat,“ pohrozil jsem oběma.
„Klidně, nemáme se za co stydět. Přesto chci od tebe slib, že jej vydáš nejdřív ode dneška za pět let, a pozměníš jména osob a tak dál, však ty víš, co mám na mysli,“ odpověděla mi Andrea.
„Slibuji,“ řekl jsem s pozvednutou pravicí.
„Tak k této příležitosti přinesu dobré červené víno,“ řekl Eda a odešel do sklepa pro mok pravdy.
Po ochutnání vína a přípitku, mně Andrea vložila do rukou asi centimetr silnou knihu velikosti formátu A4, na jejíž deskách bylo vytištěno, Nápadníci pratety Hedviky.
„Přeji ti pěkné počtení. A budou-li tě zajímat odkazy na konci kapitol, zeptej se na ně těch, jež se týkají. Shodou okolností je všechny zde během víkendu zastihneš,“ řekla Andrea a já se dal do čtení i vyptávání a přede mnou se začal odvíjet zajímavý příběh.

Andrea - Kronika

Vše začalo rok po otcově smrti. Zemřel šťasten, ve věku sedmdesáti pěti let. Za prvé, protože se tak stalo ve spánku a za druhé se psal rok 1996, čímž plných šest let mohl sledovat, jak komunisti odešli tam, kam je celý život posílal - do řiti! Díky tomu byl i svědkem jak se jeho ženě, mé matce, v roce 1994 navrátil statek po dědovi. Statek byl v Dědicích u Vyškova na Moravě, dvacet pět kilometrů od města Brna, ve kterém jsem tehdy žila se svojí rodinou ve čtyřpokojovém panelákovém bytě na sídlišti Vinohrady. Vzhledem k tomu, že rodiče byli pokročilejšího věku a těžko by se o statek dokázali starat, bylo mi nabídnuto, abych se na něj nastěhovala i se svojí rodinou. S čímž se dalo počítat, protože jsem jedináček. Mě i moji rodinu, tím mám na mysli svého muže Edu a naše děti, tehdy sedmnáctiletého syna Martina a patnáctiletou dceru Žanetu, již delší dobu nebavil hektický život ve městě, takže jsme neváhali ani vteřinu a na statek se urychleně nastěhovali. A to i přesto, že statek ač byl docela zachovalý, potřeboval přece jen určité stavební úpravy. K nim jsme mohli přistoupit jen díky tomu, že již dva roky prosperovala manželova stavební firma, kterou založil se svým bratrem Milanem. A protože bylo potřeba, aby někdo na ony práce dohlížel a postupně zařizoval prostory statku dle představ jejich nových obyvatel, stala se ze mě víceméně žena v domácnosti. Přesněji řečeno, ukončila jsem spolupráci s několika firmami, jímž jsem díky zdárně absolvované střední škole ekonomické dělala účetní a ponechala si na starosti jen jednu firmu, samozřejmě, že Edovu.
Díky tomu, že jsme se nastěhovali na statek, mohla se rozrůst naše rodina o jednoho již dlouho chtěného člena, psa. Stal se jím vlčák, zlatavě hnědě zbarvený, s rodokmenem dlouhým jak jízdní řád, se jménem Áron. Jenže díky jeho vznešenému chování a ladností pohybů, které vykazoval i v rozzuřeném stavu, jsme mu začali říkat Barone a to mu už zůstalo. Nesnášel kočky a byl výborný hlídač. Stal se mým mazlíčkem. Za svého pána však bez výhrad uznával syna Martina, který jej vycvičil.
Vraťme se však zpět ke statku. Když si jej manžel prohlédl od půdy po sklep, padl mi k nohám a navrhl, že mi splní jakékoliv přání týkající se jeho stavebních úprav, když mu ponechám velkou půdu k vytvoření odpočinkové oázy podle jeho představ. Jelikož jsem věděla, že nemá na mysli žádné opiové doupě, tak jsem souhlasila. Takže díky mně se například; zvětšila kuchyň směrem do dvora; ze dvou bývalých chlévů a půdy nad nimi kdysi sloužící k uskladnění sena pro zvířata se staly pro naše děti dvě velké jednopatrové garsoniéry s vlastním vchodem ze dvora; ze třetího chléva se stalo vykachličkované skladiště pro zeleninu a ovoce z velké zahrady přiléhající ke statku; na půdě nad skladištěm a vedle něj stojící garáže byly vytvořeny tři pokojíky pro hosty; na zahradě byla vlevo vedle brány ze dvora na zahradu postavena slepičárna s velkým výběhem pro její budoucí obyvatele; mezi obývákem a kuchyní byly větší zasunovací prosklené dveře s vitráží a na malé půdě nad chodbou domu vznikla moje malá pracovna. Díky mému muži se zase například ze dvou promrzajících garáží, každá byla pro dvě auta, staly dva luxusní teplem oplývající příbytky pro čtyřkolé miláčky; vedle jedné z garáží dal do pořádku menší dílnu, v níž nechyběla bruska, svářečka, malá vertikální vrtačka a zásuvka na tři sta osmdesát voltů; na zahradě, vpravo vedle brány ze dvora na ni, byla postavena velká zastřešená terasa, před níž byla udírna a větší ohniště; dvůr byl vydlážděn zámkovou dlažbou a nová střecha byla ozdobena měděnými rýnami. Tyto stavební úpravy trvaly dva roky. Další rok trvala úprava a vybavení velké půdy, která zabrala Edovi veškerý jeho volný čas. I když jsem zhruba věděla, co se na ní odehrává, byla jsem, když mě na ni po roce muž poprvé zavedl, mile překvapená jejím pojetím.
Půda, nebo-li Oáza, jak jsme ji oficiálně pokřtili, nebyla rozdělená přepážkami na části, a tak se nad kuchyní, obývákem, ložnicí i koupelnou a záchodem rozprostírala jedna velká místnost, která díky rozšíření kuchyně směrem do dvora získala i terasu širokou dva a půl metru a dlouhou šest metrů. Na Oázu se vcházelo jednak z terasy, k níž vedou ze dvora podél zdi dlouhého hospodářského stavení schody, jenž jsou částečně chráněny proti dešti převislou střechou nad nimi, a nebo po točitém schodišti z kuchyně, rafinovaně schovaném ve výklenku za shrnovacími dveřmi. Podél celé terasy byla prosklená stěna s velkými dvoukřídlými dveřmi uprostřed, jimiž se vstupovalo do Oázy. Od nich bylo ve vzdálenějším levém rohu podium, vyvýšené dva metry nad podlahou Oázy, obehnané dřevěným zábradlím, kde si Eda zbudoval svoji pracovnu, nad níž byla dvě střešní okna. Na podium se vystupovalo po točitých schodech umístěných v bližším levém rohu vedoucím na Oázu z kuchyně, nacházející se pod ní. Musím přiznat, že tohle důmyslné řešení mě nadchlo. V protější stěně, naproti vchodu, byla zachována původní čtvercová okna, poskytující dostatečné prosvětlení Oázy. Ve vzdálenějším pravém rohu Oázy byl koutek ve stylu třicátých let s karetním stolkem a židlemi. Byl vytvořen mně pro radost, protože jsem vášnivou hráčkou kanasty a taroků a dokázala jsem tím nakazit snad všechny ve svém okolí. Hned naproti, v bližším pravém rohu, byl barový pult se čtyřmi vysokými židličkami, vybavený chladničkou a samozřejmě pípou a místem pro sud piva. Ne, nikdo z našich známých nepatří mezi takzvané hospodské typy, ale dobré pivo pomáhá trávit a dokáže zahnat žízeň, tak proč by mělo v Oáze chybět. Co bylo přímo naproti vchodu jsem si schválně nechala na konec, protože díky tomu byla Oáza vlastně zřízena. Naproti dveřím na terasu stál velký, opravdu velký, kulečníkový stůl. Velká, vlastně obrovská toť vášeň Edy a mého syna. Kulečník byl kombinovaný, to znamená, že byl jak na poolo, tomu se myslím říká lidově dírkáč, tak i na karambol. Stačilo pouze vložit či vyjmout speciální vložku. Tím ovšem vybavení Oázy nekončilo. Další její velmi důležitou součástí byla velká, pohodlná, do oblouku vytvarovaná sedačka; stejně tak byl i tvarovaný konferenční stolek před ní; nacházející se za kulečníkovým stolem, otočená čelem k vyvýšenému podiu, podél něhož stál televizor s metrovou úhlopříčkou, pod nímž byl videorekordér a dývídý přehrávač. Vedle televizoru stála hifi věž, z níž vedly kabely k reproduktorům umístěným v rozích u stropu Oázy. Díky satelitu bylo jasné, že na obrazovce poběží čtyřiadvacet hodin denně sport. Zvláštností Oázy byla čtyři křesla sloužící jako čtenářské ostrůvky, umístěná u podpěrných trámů krovu, na nichž byly přidělány lampičky,. Plovoucí podlaha Oázy byla tvořena velkými čtverci s imitací mahagonu, na nichž byly vybroušeny geometrické obrazce vytvářející tak na podlaze nápaditou mozaiku. Celá Oáza byla obložena smrkovým dřevem, jenž ji provonělo, čímž dotvořilo její příjemné a útulné prostředí. Oáza se ihned stala chloubou statku a ten kdo ji navštívil, byl jí vždy beze zbytku nadšen.

Takhle by se asi chtěla mít každá žena, že? Jenže vše má i své stinné stránky. A tou v mém případě bylo, že se během těch tří let stalo to, co jsem si myslela, že mě nemůže nikdy potkat. Začala jsem si připadat zbytečná a tak nějak mimo hru. Většinu dne jsem byla sama. Děti dospívaly a byly neustále někde mimo domov. Syn měl za sebou gympl a snažil se uživit jako zvukař a textař malé country skupiny. Byl mladý a na rozum měl ještě chvíli čas, takže jsme mu jeho počínání s Edou nerozmlouvali. Dcera končila studia, taktéž na gymplu, a tak se šprtala v tichosti knihoven, aby snadno zvládla maturitu. Manžel se vracel z práce navečer, většinou utahaný jako kotě. Po večeři a po televizních novinách, většinou během sledování následujícího filmu usnul natažen v sedačce. Proto se náš intimní život scvrkl víc jak na minimum. Dokonce jsme si spolu přestali i povídat, jak jsme to dělávali dříve. Začala jsem se nudit a tím pádem jsem začínala být podrážděná, což se nikomu, včetně mě, nelíbilo. Nevím jak by to skončilo, kdyby, a tady se ocitáme na samém začátku všech změn, tři roky po nastěhování se na statek, v jednom březnovým úterý roku 1997.

Bylo osm hodin ráno a já jsem stála v koupelně před velkým zrcadlem a prohlížela jsem si v něm své nahé tělo a hlavou mi letělo, už týden mi je čtyřicet, pouhých čtyřicet, a můj jednadvacetiletý syn prohlásil, že tím pádem mám zenit za sebou. Tahle slova, pokud se toho dožiji, mu připomenu v den jeho čtyřicátin, aby pochopil, jakou mi to řekl blbost. Co ale udělám se svojí osmnáctiletou dcerou, která byla drsnější, než její bratr, protože byla toho názoru, že jsem stará a nemoderní, jsem fakt nevěděla. Během meditování jsem se natočila k zrcadlu bokem a důkladně si přeměřila svůj odraz v něm.
„Figuru mám slušnou!“ řekla jsem nahlas a měla jsem pravdu, protože moje sto sedmdesát centimetrů vysoká štíhlá postava s pevnými ňadry, kulatým zadečkem a dlouhýma nohama, naznala během dvacetiletého manželství jen nepatrné změny a ani obličej na tom nebyl nejhůř, přibylo jen pár vrásek kolem očí.
Oběma rukama jsem si prohrábla své skoro do půl zad dlouhé vlnité černé vlasy a spokojena sama se sebou jsem vyšla z koupelny a zamířila do manželské ložnice. Pohybovat se po domě nahá nebylo pro nikoho pobuřující, protože v pracovní den patřil celý statek, jen mně. Eda se synem byli v práci, dcera byla ve škole. Společnost mi tak dělal Baron, který ležel v kuchyni pod stolem a spal. Moje nahota mu byla naprosto lhostejná. V ložnici jsem se posadila na okraj velkého letiště s nebesy, vyrobeného Edovým bratrancem-stolařem, a pokračovala jsem v meditaci.
Eda mě sice stále říká, že jsem krásný mladý koloušek, ale jenom říká, místo aby se podle toho choval. Mladej je dost, je mu jen o dva roky víc něž mně, přesto si mě všimne tak jednou za týden a to začínám mít pocit, že tak činí pouze z manželské povinnosti. A přitom by to mohlo být tak krásné jako když jsme spolu chodili. Děti jsou už velké a nemuseli bychom čekat až usnou, nebo se bát, že nám milování přeruší v nejlepším, jak se občas stávalo. Za prvé, věčně nejsou doma a za druhé, mají svoje apartmány mimo hlavní obytnou část, než kde se nachází naše ložnice. Tím pádem bychom mohli být klidně i divocí. Já mám v sobě tolik energie, že bych dokázala být divoká i čtyřikrát do týdne! No, třikrát, budiž i jen dvakrát, by stačilo. Jestli to takhle půjde dál, tak si buď koupím robertka, a nebo skončím v posteli cizího muže.
Natolik jsem se svých posledních slov v hlavě polekala, že jsem ze sedu vyskočila do strnulého pozoru a nahlas řekla:
„Co to melu, vždyť Edu miluji, to bych mu nemohla udělat!“
Nemohla?, prolétlo mi vzápětí hlavou a proto jsem nahlas řekla:
„Už mi z toho hrabe, musím si s ním promluvit. Dneska a hotovo! Teď ale konec meditování, voblíct se do pracovního a šup na malou půdu přebrat naskládané haraburdí, jak jsem slíbila, aby se mohly nepotřebné věci zlikvidovat a tím pádem zkulturnit zbývající prostory statku.“
Jak jsem řekla, tak jsem učinila a během hodinky a půl jsem měla harampádí na půdě rozdělené na věci k ničemu, těch byla podstatná většina, a na pár věcí někdy se možná hodící, které jsem nebyla schopna zlikvidovat, protože mě k nim něco přitahovalo, aniž vím co. Úplně na konec jsem si nechala prohlídku velké dřevěné truhlice opatřené velkým bytelným zámkem, jenž jsem odrazila sekyrkou, pro níž jsem si skočila do manželovi dílny. V truhlici, místo dík mé bujné fantazii očekávaných perel a pozlacených svícnů, byly staré účetní knihy, několik balíčků dopisních obálek převázaných stuhou, větší množství starých pohlednic a několik volně ložených dopisů. Nejprve jsem si prohlédla pohlednice, z nichž jsem vybrala ty, jenž se mi zalíbily. Při prohlídce převázaných dopisních obálek stuhou jsem zjistila, že jsou adresovány mému pradědovi. Byly datovány z roku 1925 a psal je prastrýc Josef, nebo-li syn pradědy, z vojny. To mě nijak nezajímalo, a tak jsem se rozhodla podívat se na dopisy nesvázané stuhou. Bylo jich pár a všechny byly adresovány pratetě Hedvice, která byla celý svůj život slečnou, protože se nikdy neprovdala. Byla klasickou ukázkou staré panny. Proto, když jsem si přečetla jeden z dopisů adresovaných pratetě, byla jsem překvapená. Dopis byl totiž od nějakého nápadníka. A další dopis, který jsem zběžně přelétla očima také a další dopis jakbysmet.
„Tak takhle ne, holka. Nejdřív musíš dopisy poskládat podle datumu, abys věděla, od kterého máš začít a teprve potom si je v klidu přečíst,“ řekla jsem si a odnesla jsem dopisy do své pracovny.
A jelikož byl čas na kávu, tak jsem si na ni v kuchyni postavila vodu a teprve potom jsem se šla opláchnout od prachu a špíny z půdy. Než mě cvaknutí rychlovarné konvice oznámilo, že voda je připravena k zalití kávy, byla jsem převlečena do domácího kompletu, haleny a kalhot s leopardím vzorem, koupený mi Edou na stánku u ťamanů, jen tak pro radost. Když mě v něm poprvé uvidělo mnou milované potomstvo, velmi je to obveselilo. Raději jsem se neptala proč. Hrnek s vonící kávou jsem si odnesla do pracovny, do níž mě následoval i Baron a dala se do třídění dopisů od nejstaršího datumu v razítku po nejmladší, s čímž jsem byla během deseti minut hotová. Pohodlně jsem se usadila do proutěného křesílka, Baron si lehl k mým nohám a chtěla jsem se dát do čtení. V ten okamžik jsem si uvědomila, že nevím, kdy se prateta narodila a tudíž bych byla ošizena o vědění jejího věku při doručení dopisů. Vstala jsem z křesílka a z telefonu na stole jsem zavolala své matce.
„Nazdar mami,“ řekla jsem když se ve sluchátku ozvalo, prosím. „Mám k tobě prosbu, nevíš náhodou, kdy se narodila prateta Hedvika?“
„Proč?“
„Ále, našla jsem na půdě ve staré truhlici nějaké staré dopisy jí adresované a ráda bych při jejich čtení věděla, kolik jí bylo, když je dostala.“
„Tvoje starosti bych chtěla, holka, mít.“
„No tak, mami, víš, nebo nevíš.“
„Vím. Narodila se roku 1911 a zemřela 1977. To ti bylo dvacet a byla jsi čerstvou novomanželkou.“
„Na to si pamatuju. Nemohla jsem tenkrát na pohřeb, protože mě bylo neustále blbě a zvracela jsem, kde se dalo.“
„Jo, Martin se hlásil na svět. Ale popovídáme si až přijedu k vám, já teď musím jít, mám na plotně guláš, víš.“
„Dobře, uvidíme se jako vždy v sobotu, až přijedeš na oběd. Zatím ahoj a dík.“
Po zavěšení jsem se vrátila do křesílka, podrbala Barona za ušima, a dala se do čtení dopisů, určených pratetě Hedvice.

Večer jsem Edovi, jakmile se navečeřel řekla, ať zůstane v kuchyni, protože s ním chci mluvit. Ovšem, než jsem se dostala ke slovu, tak mu dvakrát zazvonil mobil a on dobrých patnáct minut řešil nějaké problémy na stavbě rodinného domu pro nějakého papaláše, kteří s pádem komunismu bohužel nevymřeli. Po telefonátech byl duchem úplně někde jinde, takže nemělo smysl se snažit s ním řešit náš, vlastně můj choulostivý problém intimního rázu. Místo toho, aby řeč nestála, jsem mu řekla o dopisech pro pratetu.
„A co já s tím?“ zeptal se mě.
„Ty nic, ale já. Co kdybych se pokusila o těch pisatelích zjistit co nejvíce.“ řekla jsem jen tak, nazdařbůh.
„Prosím tě, jak by jsi to dělala?“
„Normálně, zašla bych na matriky, obecní úřady a tak. Tam bych se poptala a pak by se vidělo, co dál. Jestli si ale myslíš, že je to moc praštěnej nápad, tak na to zapomenu.“
„Praštěný to teda je, ale musím přiznat, že strategii máš dobrou. Jen by mě ještě zajímalo, jestli víš, co řekneš například potomkům těch pisatelů, jestli nějaký ovšem najdeš.“
„To se do té doby vykrystalizuje.“
„V tom případě ti přeji hodně štěstí.“
„Tím chceš říct, že mi dáváš k pátrání po pisatelích dopisů pro moji pratetu požehnání?“
„Proč ne, vždyť se nic převratného nemůže stát. Vše je už dávno promlčeno a hlavně zapomenuto. Jestli už nic ke mně nemáš, půjdu se podívat na sportovní zpravodajství,“ řekl Eda a vida mé mlčení, odešel po točitých schodech na Oázu.
Zůstala jsem v kuchyni sama a divila se, co jsem jednou větou vyřčenou jen tak, pro nic za nic, způsobila. Když jsem se nad tím však zamyslela, došla jsem k závěru, že vše je k něčemu dobré. Například si místo vkrádající se nudy, mohu zahrát na detektiva, což mě přivede mezi lidi, dozvím se něco zajímavého a možná dokonce přijdu na kloub i nějakému tajemství. O čem jsem s Edou chtěla původně mluvit, jsem odsunula na příhodnější dobu.

Během dvou dnů jsem si z dopisů pro pratetu Hedviku poznamenala jména a adresy jejich pisatelů na čisté stránky nového poznámkového bloku, který jsem kdysi od někoho dostala. Dále jsem si promyslela strategii mého pátrání. Po nápadech vydávat se za redaktorku, potomka nebo pracovnici soukromé detektivní kanceláře jsem došla k závěru, že bude nejlepší využít hesla, pravda vždy zvítězí. Dlouze přemýšlet odkud začít pátrání nebylo nutné, protože stačilo dodržet pořadí dopisů v jakém pratetě došly.

Nápadník číslo jedna:

Vážená slečna
Hedvika Kachlíčková
Dědice u Vyškova
Morava.

Čtrnáctého ledna 1930.
Vážená slečno.
Dovolil jsem si Vám napsati dopis na který nevím jestli dostanu Vaší ctěnou odpověď. Slečno promiňte že jsem tak smělý a dovolím se Vás tázati zdali by bylo možné se s Vámi seznámiti. Nevím, snad je možná že moje jméno, Vám bude již známé. Proto by mě bylo velikým potěšením kdybych dostál od Vás nějakou maličkou, ale od srdce upřímnou odpověď. Úpřimný pozdrav si dovoluji vysloviti.
Alfréd Sobola, Drnovice číslo popisné sto sedmdesát.

Nejbližší pondělí jsem se vypravila po deváté hodině ranní na obecní úřad do Drnovic, kde jsem se chtěla pokusit získat informace o prvním pratetiným nápadníku.
Když jsem požádala mladou blonďatou sekretářku o možnost pohovořit si se starostou, zeptala se mě v jaké záležitosti a já ji pověděla, že za účelem získání informací o bývalém občanovi Drnovic. Po vyřčení jeho jména ona dívčina jemně zbledla, řekla moment a zmizela za dveřmi, na nichž bylo napsáno starosta. Po dvou minutách vyšla a zastřeným hlasem řekla, prosím, a ukázala směrem do kanceláře starosty. Když jsem vešla, spatřila jsem sedět za stolem muže tak v mém věku, menší trochu zavalité postavy s dobráckým výrazem v obličeji. Kdybych nevěděla, že je starosta, tipla bych jej nejspíš na řezníka.
„Tak vy by jste ráda něco věděla o Alfrédu Sobolovi, našem rodáku,“ řekl místo představení se.
„Ano,“ odpověděla jsem starostovi stroze a zavřela jsem dveře, které zapomněla jeho sekretářka zavřít.
„Smím znát účel vašeho zájmu?“
„Zajisté,“ odpověděla jsem a v kostce, bez kudrlinek, jej obeznámila s fakty i mým záměrem.
„Zvláštní, velmi zvláštní,“ řekl a hluboce se zamyslel.
„Já vím, je to ode mě trochu praštěné, takže jestli vás obtěžuji, mohu odejít.“
„Prosím? Ne, ne, to není třeba. Hned vám zodpovím vaše otázky,“ řekl a vstal od stolu, přešel ke dveřím a otevřel je. „Prosím buď tak hodná, Jani a udělej nám dvě kávy.“
„Hned to bude, strejdo,“ zašveholila blonďatá sekretářka.
„Rodinný klan?“ pokusila jsem se o vtip.
„Máte na mysli neetičnost?“
„Tak jsem to nemyslela,“ omlouvala jsem svůj nepovedený vtip.
„To nic, nejste první ani poslední. Z místních o tuto práci nikdo zájem neměl a bratrova holka má střední školu s maturitou a tahle práce ji baví, tak proč ji nezaměstnat. Navíc získá zkušenosti, díky nimž se může z ní za pár let stát dobrá starostka, třeba Vyškova, kde bydlí a sem dojíždí. Většinou na kole.“
„Takže přece jen rodinný klan,“ řekla jsem a usmála se jak jsem nejvřeleji uměla.
Přesně v tom okamžiku vstoupila do kanceláře neteř-sekretářka s kávou. S mírně třesoucíma rukama postavila na stůl šálky s kávou a odešla.
„Číšnice by z ní teda být nemohla,“ řekla jsem jen tak.
„Věřte, že kdyby jste teď byla na jejím místě, také by se vám chvěly ruce nervozitou.“
„Myslíte?“
„Nemyslím, vím,“ řekl sebejistě starosta a pokračoval: „Také stoprocentně vím, že jste si na chodbě nepřečetla jméno starosty Drnovic.“
„Ač nerada, musím přiznat, že máte pravdu. Ale doufala jsem, že se jméno starosty dovím při představování, kterému jste se ovšem vyhnul.“
„Omlouvám se, ale musel jsem. Hned pochopíte proč. Mé jméno je, Stanislav Sobola.“
Po vyřčení jeho jména jsem málem převrhla šálek s kávou, čehož si on všiml.
„Vidíte, ani z vás by nebyla dobrá číšnice.“
„V pořádku. Je to jedna jedna.“
„Takže už chápete, jak muselo být mé neteři při sdělení, že se jdete vyptávat na jejího pradědečka?“
„Naprosto,“ špitla jsem a cítila se trapně.
„No, když je teď vše vysvětleno, půjdu ji uklidnit a potom vám odpovím na vaše všetečné otázky,“ řekl a odkráčel za neteří.
Když se vrátil, usedl za stůl a řekl: „Ptejte se.“
„To je trapas. Já nevím na co se mám ptát. Myslela jsem, že otázky přijdou samy. Bohužel se tak nestalo a já jsem teď za pitomce,“ řekla jsem zdrceným hlasem.
„Vůbec ne. Vydat se po stopách pratetiných ctitelů není špatný nápad. Dozvědět se něco o předcích znamená dozvědět se něco o sobě. To není ze mě, ale kdo to řekl jako první nevím, a ani to teď není důležité.“
„Děkuji za vaši podporu. A víte co, já se nebudu vyptávat. Vypravujte mě prostě o svém dědovi vše, na co si vzpomenete. Co vy na to?“
„Souhlasím a hned na začátku vás budu muset trochu zklamat, protože co dělal můj děda kolem roku 1930, kdy napsal vaší pratetě, opravdu nevím. Začnu tím, že byl synem řezníka. Čemu se smějete?“
„Promiňte, ale když jsem vás spatřila, pasovala jsem vás spíš než na starostu, na řezníka.“
„A víte, že jste měla pravdu. Můj otec byl taktéž řezník a to celý život a já po různém bloudění jsem se dopracoval k vlastnictví prodejny masa a uzenin. Velké ve Vyškově a malé zde v Drnovicích.“
To jsem už nevydržela a smála se na celé kolo a starosta se ke mně přidal. Ledy byly prolomeny.
„Vraťme se však k mému dědovi,“ řekl starosta, když se uklidnil. „Oženil se roku 1935, a jen tak na okraj, o rok později se narodil můj otec. Za války pracoval děda ve Vyškově v masokombinátu, aby vůdce nechcípl hlady, jak říkával. Též říkával, válka je vůl, a to bylo vše, co nám na jakýkoliv dotaz ohledně války kdy řekl. Po válce děda uvěřil slibům komunistů a vstoupil do KSČ. Díky jeho členství ve straně se dostal můj otec na vysokou ekonomickou. Děda byl starý poctivec a pomalu si začal uvědomovat, že KSČ je bouda na lidi. Můj otec na to přišel taky a měl co dělat, aby jej ze školy nevyhodili. Za necelých deset let od promoce bylo jaro osmašedesát, kterého se můj otec i děda aktivně zúčastnili. Po příjezdu Rudé armády oba vystoupili z KSČ. Za to je vyhodili z práce, a to dědovi zbývaly jen dva roky do důchodu. Díky tomu jsem se vlastně narodil.“
„Jak to,“ neodolala jsem pokušení se nezeptat.
„Otec s matkou se vzali v roce 1958. Museli, neboť byl na cestě můj bratr. Za svůj postoj během jara osmašedesát byla moje matka taktéž vyhozena z práce. Aby nezůstala rodina úplně bez peněz a hlavně, aby máma nemusela jít vykonávat těžkou práci do nějaké fabriky, bylo nejrozumnější, aby šla na mateřskou.“
„Odvážný to čin,“ poznamenala jsem.
„Ano, ale vyplatilo se. Za prvé jsem se narodil, tím pádem jsem zde, a za druhé byla máma ušetřena ponížení. Otec ze začátku pracoval jako kopáč a po pěti letech této dřiny se díky přímluvě svého otce stal na zkušební dobu řezníkem v masokombinátu ve Vyškově. Díky tomu, že jeho otec nastoupil s ním jako brigádník, jej de facto za dva roky, co s ním pracoval, vyučil na vynikajícího řezníka. Proto si jej také masokombinát považoval a byl rád, že v něm můj otec pracoval až do své smrti, která jej zastihla v roce 1996, ve dvaašedesáti letech.“
Odmlky v jeho hlase jsem využila abych řekla:
„Můj otec zemřel o dva roky dřív, takže vím jaké to je, přijít o otce.“
„Jo, chybí mi. Stále si nemohu zvyknout na to, že mě nekomanduje, i když mě to vždy pěkně štvalo.“
„Přesně,“ potvrdila jsem.
„Ale abychom nezamluvili dědečka. Ten do pětašedesáti pracoval s mým otcem v masokombinátu. Potom odešel na odpočinek a věnoval se svým zálibám a svým vnukům. Mně tenkrát bylo šest a bratrovi o deset více. Mě vykládal pohádky a učil střílet z praku. Bratrovi radil jak na holky. V sedumasedumdesátém podepsal místo mého otce výzvu Několik vět. Tím se jej a jeho rodinu snažil uchránit před potížemi s KSČ. Přesto se nad mým otcem začala pomalu stahovat mračna. Je smutné, že to musím říct, ale z nepříjemností s estébé jej vysvobodila dědečkova smrt na počátku roku 1978. Infarkt. Jeho žena, babička, jej za dva roky následovala. Od svých jednašedesáti měla silnou cukrovku. Víc nevím, co bych pověděl. Snad ještě to, že děda byl správnej chlap a ve svým mládí docela fešák.“
„Získala jsem tolik informací, ve které jsem vůbec nedoufala. Mockrát vám děkuji, pane Sobola. Měla bych ale ještě jednu malou prosbu. Bylo by možné, aby jste mi zapůjčil nějaké fotografie vašeho dědečka z mládí? Nechala bych si udělat kopie, pokud dovolíte “
„ Ale jistě. Stavte se ve středu, budete je mít přichystané.“
„Děkuji, jste velmi laskav a doufám, že se nevidíme naposled,“ řekla jsem, usmála se a vstala z křesílka.
Starosta také vstal, přešel ke mně a potřásl mi rukou.
„Jsem rád, že jsem vám mohl být nápomocen a přeji vám hodně štěstí v dalším pátrání.“
„Děkuji, nashledanou,“ řekla jsem panu starostovi a vyšla z jeho kanceláře.
Mile jsem se usmála na jeho neteř, řekla nashledanou, a spokojena sama se sebou jsem zamířila domů.

Večer jsem vše vyprávěla Edovi a ten jen nevěřícně kroutil hlavou. Ve středu jsem neměla možnost si pro slíbené fotografie zajít, a tak jsem pro ně poslala svého syna Martina, který mi přinesl šest snímků na nichž byl opravdu pan Alfréd Sobola štramák.
Tím, že jsem pro fotografie poslala syna, se právě on stal prvním postiženým, jemuž se díky mému pátrání začal měnit život.

Zpověď poznamenaného číslo jedna, syna Martina.

V době, kdy máma začala pátrat po pisatelích dopisů, jsem měl jiné starosti. Pomalu jsem docházel k názoru, že se jako zvukař a skladatel country písniček asi neuživím, i když jsem se o to co nejvíc snažil. Proto jsem si myslel svoje a věřil, že její chvilkový nápad nijak neovlivní ani ji, ani její okolí. Jak jsem se mýlil, jsem měl záhy poznat na vlastní kůži.
Jednoho březnového dne 1997 mě poslala na obecní úřad do Drnovic pro nějaké fotografie jednoho z pisatelů oněch dopisů. Vůbec se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem šel. Poslouchat se holt musí. Do kanceláře starosty jsem vletěl jak velká voda a taky jsem tak rychle mínil i s fotografiemi vypadnout. Jenže jsem nebyl připravený na střet se sekretářkou pana starosty, která měla velmi daleko do mé představy o přitloustlé tetině. Dobrou minutu jsem civěl na vysokou, štíhlou, dlouhonohou vílu, s modrýma očima, delšími kudrnatými blonďatými vlasy, kulatým zadečkem a vyvinutým poprsím, jak ten největší puberťák na světě. O takové víle se mi občas v noci zdávalo a najednou jsem stál před ní. Zapocený, s dvoudenním strniskem na tváři, oblečený v šusťákách určených ke hře s Baronem, podle čehož taky vypadaly. Snažíc se to celé zamaskovat nějakou inteligentní větou jsem se nadechl a řekl:
„Ty, prosím tě, nevíš kde jsou ty fotky pro moji máti?“
Když jsem uslyšel co jsem řekl, chtěl jsem se zastřelit.
„Za prvé, nejsem jasnovidec, takže nevím, kdo je vaše matka, za druhé, před vstupem kamkoliv se klepe a za třetí, co takhle pozdravit, to vás doma neučili?“ řekla pěkně zpříma ona víla medovým hlasem.
Na nic jsem nečekal, zabouchl dveře a vystřelil z obecního úřadu jak řízená střela země vzduch. Doběhl jsem domů a na matčin dotaz kde mám fotky, jsem odpověděl, že tam teprve půjdu. Rychle jsem ze sebe shodil šusťáky a vklouzl do koupelny, stoupl si pod sprchu a jal se zkultivovat. Po osprchování jsem se důkladně oholil a vyfénoval vlasy. Po té jsem se oblékl do čistých džínů, džínové košile, kožené bundy a kotníčkových kovbojských kozaček. Po cestě na obecní úřad v Drnovicích, již podruhé toho dne, jsem v květinářství nedaleko něj koupil poupě rudé růže.
Na chodbě úřadu jsem si přeleštil papírovým kapesníkem boty a zaklepal na dveře sekretariátu starosty. Po ozvání se, prosím, jsem si řekl, teď nebo nikdy, a vstoupil jsem dovnitř, růži držíc za zády.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem způsobně.
„Dobrý den,“ odpověděla ona a nedávajíc najevo, že mě poznala se zeptala: „Máte přání?“
„Ano, paní Egnerová, to je moje matka, měla mít zde připraveny k odebrání nějaké fotografie.“
„Ano, máte pravdu. Zde jsou,“ řekla a podala mi dopisní obálku, upřeně se mi zahleděla do očí, že jsem málem omdlel a dodala: „Dokonce se po nich už jedna osoba ptala.“
„Ano, vím. Jednalo se o mého bratra, dvojče. Bohužel je to debil, čehož jste si zajisté sama všimla. Proto přijměte jako omluvu za jeho nevhodné chování tenhle růže květ, jehož poupě je zbarveno jako váš ret. Růže květ, jehož krása se ve vás zrcadlí a jíž se klaní celý svět. Růže květ, jenž vystihuje o vaší kráse více, než bych vyřkl spoustou vět,“ řekl jsem s přednesem a podal jí onu růži.
Dodnes nevím kde se ta slova ve mně tenkrát vzala.
„Děkuji,“ špitla ona s ruměncem a úsměvem na tváři.
„Není zač a na brzkou, velmi brzkou shledanou,“ řekl jsem s důrazem na předposlední slovo.
„Ano, nashledanou,“ řekla ona jemným hláskem a já odešel z kanceláře.
Na chodbě jsem si dvakrát zhluboka vydechl a bez klepání otevřel dveře kanceláře, z níž jsem zrovna vyšel. Strčil jsem hlavu do škvíry mezi dveřmi a zárubní a řekl:
„Zítra ve čtyři před úřadem?“
„O půl,“ řekla ona a usmála se.
Ten její úsměv jsem viděl celou noc. Druhý den jsem strávil odpoledne v její společnosti a během následujících tří let jich bylo nepočítaně. Potom se stala ta nejhorší věc, která se mohla stát všem chlapům ze širokého okolí, kteří si na ni brousili zuby. Vzal jsem si ji za ženu a už sedmnáct let mě ji oni chlapi závidí.
Nebýt pratety, mé matky a dopisu od Alfréda Soboly, asi bych svoji vílu minul a nebyl bych dnes šťastný muž, manžel a otec syna a dcery. Přestože můj příběh, jak jsem poznal svoji ženu, připomíná tak trochu slavný film Nebožtíci přejí lásce, je skutečně napsán životem a díky Bohu za to.
Jak mě dál, ještě významněji, ovlivnilo matčino pátrání, povím, až k tomu přijde čas.

Andrea - Kronika

Týden jsem se kochala radostí nad získanými informacemi o Alfrédu Sobolovi. Dík svému prvotnímu úspěchu jsem se rozhodla napsat kroniku o pratetě Hedvice. Ve svém psacím stole jsem si vyklidila jeden šuplík, který jsem vyhradila na získávané materiály a hrdě do něj uložila první složku, nadepsanou Alfréd Sobola.
Bylo načase se vydat po stopách druhého nápadníka pratety. Zavolala jsem si k sobě Barona, abych nebyla sama a dala se do čtení dopisů, abych si osvěžila paměť.

Nápadník číslo dvě:

Vážená slečna
Hedvika Kachlíčková
Dědice u Vyškova
Morava.

Prvního března 1932
Vážená slečno!
Předně mi promiňte, že jsem tak smělý a obtěžuji Vás tímto dopisem. Sám uznávám, že jest to dosti velká smělost, ale doufám, že mě to prominete. Ctěná slečno, rád bych se s Vámi seznámil a jelikož jest to velice těžké pro moji krátkou dovolenou a proto že Vás tak málo znám prosil bych Vás o schůzku, když Vás to nebude obtěžovat. Již dlouhou dobu se rozmýšlím zda si to mohu dovolit a až dnes jsem se proto rozhodl. Doufám, že mi prominete, že takovou cestou chci navázat známost, ale při naší službě není to jinák možné. Ctěná slečno nebude-li Vás to obtěžovat buďte tak laskavá a přijďte dnes odpoledne vycházkou po silnici směrem k Vyškovu, já Vás budu očekávat u kapličky před nimi a pak bych me se trošičku prošli, kde bych se Vám dále omluvil. Očekávám Vás od 3 do 330 hod. dnes odpoledne.
Slečno buďte tak laskavá a v případě, že by jste si seznámení nepřála, dopis spalte a nikda si nic o mě špatného nemyslete. Doufám, že budete mít chvíli volnou a že nebudete můj zájem o Vás si ve zlém vykládati. Těším se že přijdete.
František Klíma, četnický strážmistr.

Podle data na obálce bylo tetě již dvacet jedna let a četnickej, to bylo tenkrát terno. Nedočkavě jsem sáhla po další obálce a v ní byl pohled a dopis, za stejného roku jako ten předešlý.

Sedmnáctého března 1932.
Srdečný pozdrav z Košic zasílá Vám František Klíma. Smím se těšiti na pozdrav z Dědic?!

„A pozor,“ zvolala jsem a Baron vyskočil na všechny čtyři a čekal co bude. „Teď tě to zajímá, co? Tak abys věděl začíná love story s četnickým strážmistrem a ty máš pohov.“
Baron pochopil, že to byl planý poplach a opět mi ulehl k nohám a já se dala do čtení dopisu, uloženého v obálce společně s pohlednicí.

Dvacátého pátého července 1932
Ctěná slečno!
Vřelé díky za Váš milý pozdrav který mě tolik potěšil a mnoho vzpomínek z dálné slovače dovolí si zaslati Vám i Vaší rodině, František Klíma č.s.
Ptáte se mě slečno jak se mě daří, to víte, že při naší službě máme stále dosti práce a vůbec v dnešní světové mizerii..Právě v den mojího příjezdu z dovolené zastřelili kolegové na sousední hranici jednoho pašeráka a proto se vzbouřila celá vesnice a útočila na kasárna. Tím bylo pro nás hůř jelikož jsme museli obsadit kasárna. Často si myslím , že bych v naším prostředí, na Moravě, sloužil za menší gáži, ale víc bych z toho života měl, jako zde kde jsem sám svobodný, tak, že nemám ani kde na stravu choditi. Jinák se mě na Slovensku líbí již proto, že v každém koutku je něco zajímavého.
Snad dá Bůh, že po několika letech se dostanu na Moravu. Teď v létě je naše služba velice dobrá, máme zde dosti lesního ovoce tak že si chvíli zkrátím sbíráním. Jinák mimo službu má každý nějaké zaměstnání, zvlášť včelařinu. Já vážu knihy tak že mě není chvíle dlouhá až na to že nemám s kým promluvit, po celý volný čas. Zkrátka, zde musí každý žít sám pro sebe. Když je mě již smutno tak si zahraji na trubku, ale tak, že okna drnčí.
Ctěná slečno! Nebude-li Vás to obtěžovat mohla by jste mě aspoň pár řádečkami potěšit což by mě bylo moc milé. Vím že nemáte teď mnoho času ale když budete chtít tak si chvíli najdete. Jak jste slečno pohlížela na naší vycházku?! Stydím se zato když si vzpomenu, že jste musela bavit Vy mě a né já Vás. Musíte ale prominout neb se snad dovedete vžit do moji situace kterou jsem měl. Dopřeje-li mě Bůh, že se budu moct s Vámi sejíti ještě jedenkrát, pak to bude jinák neboť se již nebudu tolik ostýchat. Jak Vy se máte. Zajisté máte mnoho práce, neboť jsou žně v plném proudu. Mě se tentokráte z dovolené moc nechtělo a stále vzpomínám na jeden krásný den.
Slečno Hedviko promiňte, že Vám píši věci které Vás snad ani nezajímají. Bude-li mě dopřáno pár řádečků od Vás, pak bude jinák. Prosím o upřímné sdělení zda Vás neobtěžuji.
Se srdečným pozdravem a milou vzpomínkou na Vás končí František Klíma č. s.

O době, do níž mě zavedl předešlý dopis, jsem měla představu, že se v ní žilo docela klidněji než dnes a najednou jsem se dozvídala, jaký to byl občas nervák. Celá zvědavá jak to bude pokračovat jsem začala číst další dopis. Ten však, stejně jako i další dopis, nebyl od četnického. Četnický se opět ozval až koncem roku 1934.

Šestnáctého října 1934
Vážená slečno!
Stálými a milými vzpomínkami na Vás jsem nucen dovoliti Vám zaslati dopis.
Nevím jak na obsah dopisu budete nahlížeti - musím Vám však říci, že stálé milé vzpomínky mě nabádají k dopsání Vám.
Mám totiž obavu, že v neděli bude špatné počasí, které zabrání našemu setkání, neboť nynější část roku jest tak nejistá.
Slečno prosím Vás, napište mi laskavě dle možnosti, zda-li by bylo možné vzájemné sejití v týdnu, když by počasí v neděli tomu překáželo. Ovšem nelze to nyní předvídati, avšak rád bych měl kromě neděle den, na nějž bych se mohl těšiti.
Slečno - píši upřímně a s pevným předsevzetím a s plným rozumem svého věku a povolání - proto Vás prosím o podobné jednání, ať jest to již v tom aneb onom smyslu.
Mile vzpomínám, co dělají naše kaštany - zajisté odpočívají a beztarostně sledují krásné plynoucí dni podzimu. Jistě také netuší, že někdo z dáli na ně vzpomíná a že vlak kolem nich jezdící - nese je v řádcích písma. Kolik přešlo od neděle kolem nich lidí a jiných živočichů v parku - nikdo se jich nepovšimnul - čekají snad na nás, aby se současně prošly parkem? Když činím si představu žití obou kaštanů - jsou v krásné přírodě, obklíčeny květinami a nad nimi velikáni - stromoví svým jemným šuměním je obveselují a v širším okolí sledují veškerý život.
Tak jsem rozepsal - musím končit, aby Vás obsah neobtěžoval. Se srdečným pozdravem mile vzpomíná František Klíma čé es, toho času sloužícího již v Kojetíně.

„ Četnickej to nevzdal a navíc teď slouží v Kojetíně, který je pár kilometrů od Dědic. Rychle sem s dalším dopisem,“ vyhrkla jsem a popadla další dopis.
Dvacátý čtvrtý říjen 1934
Vážená slečno!
Těmito několika řádky dovoluji si Vám učiniti sdělení, že na dovolenou v neděli nepojedu, proto Vás prosím o laskavé sdělení zda bychom se mohli sejíti ovšem dle Vaší možnosti. Ač není mnoho nadějné počasí do neděle se vše snad změní. Je škoda, že tak krásný podzim splanul - zatím do našich krajů se vkrádá zima. Jest to sice smutná část roku, avšak večery v domácnostech jsou tak milé.
Se srdečným pozdravem vzpomínající František Klíma čé es.

Páni, začíná to dostávat obrátky, tak dál, prolétlo mi hlavou a rychle jsem se dala do čtení dalšího dopisu.

Třicátého listopadu 1934
Vážená slečno!
Neustále jsem očekával od Vás dopis, ale marně. Proč mě necháváte tak dlouho čekat a ještě k tomu, když tuto neděli zase nemohu přijeti - vzhledem k poslednímu případu, který se udál v Kojetíně. Máme s tím mnoho práce. Když Vás tak dlouho nemohu vidět, prosím napište mě laskavě alespoň.
Spěchám proto zatím končím se srdečným pozdravem a milou vzpomínkou František Klíma.

Doufala jsem, že nastávající komplikace osvětlí další dopis.

Dvacátého třetího prosince 1934
Vážená slečno!
Předem prosím o laskavé prominutí, že jsem nemohl - musel jsem náhle vstoupiti do služby.
Lituji velice, že jsem předem Vám nemohl o tom učiniti sdělení.
Prosím napište mi laskavě, kdy bych mohl přijeti. Zároveň Vám touto cestou srdečně přeji příjemné prožití svátků vánočních. Podotýkám, že já bych mohl ve svátky kdykoliv přijeti - záleží na Vašem rozhodnutí. Se srdečným pozdravem mile vzpomínající končí František Klíma.

Byla jsem zvědavá, jak proběhly vánoce, ale datum dalšího dopisu mě zradilo, protože bylo o dvacet let starší. Bylo jasné, že nebude od četnického a taky nebylo. Odložila jsem jej a svoji pozornost jsem soustředila na četnického.

Vzhledem k tomu, že se v posledních dopisech zmiňoval o Kojetíně, jsem se musela rozhodnout, zda začnu své pátrání v Prostějově nebo v Olomouci. Nevěděla jsem totiž, pod které město mohla četnická stanice v Kojetíně tenkrát patřit. Nakonec jsem se rozhodla zahájit své pátrání v Brně, na správě policie České republiky pro Jihomoravský kraj.
V úterý jsem vyrazila do akce. Chvíli trvalo, než jsem poblíž správy policie ČR našla místo na zaparkování. Když jsem vešla do její budovy, stanula jsem před informační tabulí a nebyla schopná si z ní vybrat, za kým se svojí žádostí jít. Mé nerozhodnosti si všiml přivydělávající si důchodce jako vrátný a vyšel ze své kukaně rovnou ke mně.
„Tak jakpak mohu pomoci, paninko?“zeptal se úslužně.
„Poraďte mi za kým mám zajít ohledně získání jakýchkoliv informací o strážmistru, o němž vím pouze to, že v roce 1934 sloužil v Kojetíně.“
„Oj, to bude oříšek i pro mě,“ řekl vrátný a promnul si bradu. „Do archívu vás jen tak nepustí a ten, kdo by vám mohl dát povolení, je celý tento měsíc v Praze na centrále. Víte co? Řekněte mi jméno toho vašeho strážmistra, jestli to ovšem není tajné, a možná mě něco napadne a nebo o něm budu něco vědět já sám. Jsem totiž kapitán ve výslužbě, dlouhá léta v Brně a blízkém okolí sloužící, a navíc momentálně nejstarší polda v tomhle baráku,“ domluvil vrátný a hrdě vypjal hruď a jeho očička hrdě zamrkala.
„František Klíma,“ řekla jsem, abych se vrátného zbavila a mohla v klidu přemýšlet, co dál.
Jenže vrátný vykulil oči a zeptal se:
„Říkáte Klíma a František?“
„Ano. Proč? Vy jste jej snad znal?“
„Osobně,“ zazněla z jeho úst neuvěřitelná věta a já se zastyděla, že jsem se jej chtěla jako starého blázna zbavit.
„To není možné abych měla takové štěstí. To se děje jen ve filmu, knihách a pohádkách.“
„A odkud si myslíte, že to ti režiséři a pisálci berou? Přece ze života. A co se týče Františka Klímy, ubezpečuji vás, že většina starších ročníků v tomhle baráku a stejně tak i na vojenské správě, jej znají aspoň z doslechu. On byl totiž někdo. Za komoušů se o něm nesmělo mluvit, ale po listopadu osumdesát devět se jeho památka oprášila beze zbytku. Ten zbytek zůstal pochopitelně vod osumašedesátýho. To je ale na dlouhý vyprávění a já jsem takříkajíc ve službě, takže vám mohu být k dispozici nejdříve až zítra. Jestli máte zájem naslouchat, jak mladí říkaj, prduchovi.“
„V kolik,“ vyhrkla jsem.
„V jednu. Znáte Brno?“
„Narodila sem se v Bastrcu kósek vod Priglu,“ řekla jsem čistou brněnštinou.
„No výborně. Znáte tam restaurant u Rudyho?“
„Myslíte restauraci na úpatí ulice přístavní, která se dříve jmenovala U Šťávů, ale přejmenovala se podle bystrckého rodáka Rudyho Kovandy, který v ní občas vypomáhal?“
„Vidím, že víte víc než bych tušil.“
„Kdo by z Brňáků neznal siláka Frantu Kocourka a ‚Zlatého slavíka‘ Rudyho Kovandu, nezapomenutelnou to brněnskou dvojici recesních bavičů. Já měla navíc to štěstí, že jsem je zažila na vlastní kůži.“
„ Fajn, tak tam se zítra v jednu uvidíme. Ale protože jsem strašně zvědavý prozraďte mi teď, odkud Klímu znáte vy.“
„Od pratety. Víc vám povím zítra. Zatím děkuji a nashledanou.“
„Nashledanou,“ rozloučil se se mnou vrátný a já zamířila zpět k domovu.

Druhý den jsem přesně úderem jedné hodiny odpolední seděla spolu s vrátným ze správy policie České republiky pro Jihomoravský kraj v restauraci U Rudyho.
„Začněte,“ řekl vrátný a já jej obeznámila s dopisy od Františka Klímy a samozřejmě jsem jej spravila též o osudu mé pratety.
„To se teda divím, že se za něj neprovdala, protože on byl fakt pěknej chlap a to jsem jej já poznal, když mu bylo čtyřicet tři let. Mě bylo patnáct a můj otec pracoval na vojenský správě tady v Brně a on, Klíma, byl jeho nadřízený. Pro mě to byl hrdina a že on jím opravdu byl, jsem se dozvěděl až po jeho smrti. Ale začnu pěkně od začátku.
Od roku 1934 až do roku 1938 sloužil Klíma v Kojetíně. Potom, aby nemusel pomáhat Němcům utekl na Slovensko, kde to z dřívějšího působení dobře znal. Ani tam však dlouho nepobyl, protože vznikající takzvaný Slovenský štát, sympatizující s fašistickým Německem, nebyl pro něj bezpečným místem. Rozhodl se odejít do ciziny a protože nejblíž byl Sovětský svaz, odešel tam. Kdo ví kde se tam potloukal a jak žil, ale jistý je, že v roce 1942 vstoupil mezi prvními do prvního československého pluku budovaného tehdy podplukovníkem Svobodou a podplukovníkem Píkou na území tehdejšího Sovětského svazu.
Oba posledně zmiňovaní to dotáhli až na generála, ale každý z nich po válce dopadl úplně jinak. Píku v roce 1949 odsoudili komunisti za údajnou velezradu k trestu smrti a Svoboda se později stal naším prezidentem. To je ale obecně známo. Vraťme se tedy ke Klímovi.
V lednu 1943 byl vybrán do polního praporu, který byl odeslán na frontu a pod velením plukovníka Svobody se zúčastnil bojů u Sokolova, kde Klíma při bojích potvrdil oprávněnost přidělené hodnosti četaře. Celý prapor za splnění úkolu, zabránit postupu motorizované jednotce a tankům nepřítele na město Charkov, byl veřejně pochválen. Na základě toho se první československý samostatný prapor začal přeměňovat na první československou samostatnou brigádu. S ní se Klíma v říjnu pod velením plukovníka, a od prosince 1943 generála, Svobody vydal z Buzuluku ne do Prahy, ale do Brna. Na frontě byla brigáda nasazena do kyjevské osvobozovací operace. Tam si Klíma vysloužil povýšení na rotmistra a hned v následující operaci žitomirsko-berdičevské získal povýšení na podporučíka a medaili Za chrabrost. Velení si totiž všimlo, že byl odvážný a navíc schopný velet a hlavně, že si získal důvěru i autoritu vojáků. Po těžkých bojích na Dukle, kde získal hodnost kapitána a byl vyznamenán Československým válečným křížem, se šestého října 1944 Klíma s ostatními z prvního československého sboru dočkal a vstoupil na půdu Československé republiky. Za půl roku, čtvrtého dubna, se dozvěděl, že Sovětská armáda osvobodila Bratislavu a pátého dubna byl mezi prvními, kteří vstoupili do osvobozeného města Ružomberok. Následovaly těžké boje, hlavně na Malé Fatře. Tam za příkladnou statečnost a odvahu s jakou bojoval a vedl své chlapce v první linii získal ocenění Hrdina Sovětského svazu. Dvacátého osmého dubna dolehla ke Klímovi zpráva o tom, že bylo osvobozeno jeho rodné Brno. Třicátého dubna byl u osvobození Žiliny a prvního května 1945, kdy se dozvěděl s ostatními, že byl dobyt Reichstag, se s jednotkami československé brigády přepravil přes řeku Váh a dal se po jejich boku do pronásledování ustupujících německých jednotek. Třetího května se Klíma s první a čtvrtou československou brigádou vydal na pomoc Vsetínu. Od Vsetína pokračovala brigáda přes Fryšták a Holešov do Kroměříže. Přestože byl vlastně konec války, německé jednotky stále kladly odpor a bez boje se nevzdávaly. Osmého května osvobodila brigáda Prostějov. Pár kilometrů za městem zastihla Klímu, i všechny na světě, zpráva o konci druhé světové války. Na Klímu a brigádu však čekaly ještě poslední boje. Ty se odehrály při osvobozování Boskovic a Letovic. Teprve potom mohli všichni z brigády oslavit konec války. Po oslavách zašel Klíma za generálem Svobodou a požádal jej, zda by jej spolu se dvaadvaceti vojáky, kteří stejně jako on pocházeli z Brna, nepřevelel do rodného města, aby tam mohli být nápomocni při jeho obnově. Generál nebyl proti a druhý den předal Klímovi písemný rozkaz, který měl odevzdat v Brně na velitelství. Což také učinil a hned byl jmenován do funkce velitele proviantních skladů, které zajišťovaly přísun potravin obyvatelstvu. Šťastně se shledal se svojí nevlastní sestrou a hned se u ní ubytoval. Brzy se však přestěhoval do přiděleného bytu. A v té době jsem jej osobně poznal. Bydlel jsem totiž o dvě patra výš než on a navíc, jak jsem už říkal, byl můj otec jeho podřízeným. Na uniformě měl několik vyznamenání, na nějž byl hrdý. Právem. V roce 1946 vyměnil zelenou uniformu za modrou. Nechal se totiž přeřadit k četníkům. Přesněji řečeno k pořádkové policii. Byl povýšen do hodnosti majora a stal se velitelem složek dbajících na pořádek ve městě a blízkém okolí. Přes veškeré naléhání různých politických stran, zůstal nestraníkem. Důležitější než vstup do nějaké strany byl pro něj pořádek ve městě, který se mu díky přísné disciplíně dařilo udržovat, protože jeho hoši, z nichž někteří byli jeho bývalými spolubojovníky z války, si vybudovali mezi obyvatelstvem města důvěru a úctu. Ovšem koncem roku 1947 se mu začínají u policie zajídat praktiky členů KSČ a občas proti tomu vystoupí. Při volbách v roce 1948 na protest volí opozici. Tři měsíce na to je degradován na řadového policistu a následně i propuštěn z řad policie. Ze dne na den byl nežádoucí. Samozřejmě, že nebyl vyhozen sám. Následovali jej hlavně ti, kteří s ním bojovali na frontě a včas nepřevlékli kabáty jako ostatní. Po tříměsíčním hledání nějaké práce, kdy jej nikdo nechtěl zaměstnat ze strachu před rozpínající se KSČ, jej nakonec na přímluvu jeho sestry, zaměstnali ve Zbrojovce jako pomocného dělníka. Cítil velké zklamání a nemohl uvěřit, že kvůli tomu bojoval. Samozřejmě, že nemohl komunisty ani cítit. Když v roce 1949 odsoudila KSČ generála Píku za velezradu a popravila jej, byl celý bez sebe a v diskusích na pracovišti několikrát slovně napadl generála Svobodu za to, že s tím něco neudělal, přestože věděl, že obvinění generála Píky z velezrady je nesmysl. Jeho projevy nevole se mu staly osudnými. Na jaře 1950 byl zatčen, obviněn za pokus o velezradu a odsouzen k patnácti letům vězení. Ty si měl odpykat v uranových dolech. V roce 1953 dostal ve vězení zápal plic, na který po nedostatečné lékařské péči během dvou měsíců zemřel. Bylo mu čtyřicet devět let. Byl Hrdinou Sovětského svazu, vyznamenán Československým válečným křížem a nositel několika medailí Za chrabrost. Fašisty z naší země vyhnal aniž přišel k vážnějšímu zranění, aby jej nakonec zabili ti, kterým vybojoval svobodu. Hnus, viďte?“
„Naprostý,“ souhlasila jsem a na pár minut zavládlo u stolu ticho.
„Promiňte mi mou dotěrnost, ale z vašeho vyprávění jsem pochopila, že se pan Klíma nikdy neoženil,“ řekla jsem po vstřebání informací vyřčených vrátným.
„Správně. A asi to tak bylo lepší. Málokterá žena by unesla jeho osud.“
„Hm, to máte pravdu. A co jeho sestra, o které jste se zmínil..“
„Byla to nevlastní sestra a byla o šest let mladší než Klíma, takže by jí bylo dnes rovných devadesát. Zemřela, myslím, někdy začátkem osmdesátých let. Měla však dceru, která se po listopadu osmdesát devět postarala o očištění jména svého strýce. Díky tomu vím, že bydlí v Brně, někde v Jundrově a jmenuje se Božena Bartáková.“
„Vy jste poklad,“ řekla jsem a usmála se jak jsem nejsmyslněji uměla.
„Tak takhle se na mě ženská neusmála dobrejch dvacet let,“ zakoulel očima vrátný a já zrudla jak rak ve vařící vodě.
„Zasloužil jste si to,“ špitla jsem.
„Máte štěstí, že jste vdaná, jinak bych vám dokázal, že jsem stále ještě chlap. No, myslím, že je načase naše sezení rozpustit.“
„Souhlasím, a mockrát vám děkuji za vaši ochotu a čas mě věnovaný,“ řekla jsem a podala vrátnému ruku, abych si s ním na rozloučenou potřásla.
„Rádo se stalo,“ řekl vrátný a místo potřesení rukou mě jemně políbil na její hřbet a já opět zrudla.

Při cestě domů jsem byla rozhodnutá si s Edou večer promluvit o našem intimním životě. Vůbec jsem se však k řeči nedostala, protože ihned po umytí nádobí od večeře mě Eda popadl a odnesl do ložnice. A jelikož se něco podobného odehrálo skoro před čtrnácti dny, nenapadlo mě ani v nejmenším si místo konání o tom jen povídat.
Ráno, přestože bylo venku pošmourně, se mě zdálo být krásné, veselé, zářivé. Jakmile jsem byla hotova s domácími pracemi, odešla jsem, doprovázena Baronem, do své pracovny. Ze šuplíku jsem vytáhla telefonní seznam, nalistovala písmeno bé a dala se do hledání paní Bartákové v Jundrově. Našla jsem pouze jednu Bartákovou bydlící na ulici Pivoňkové, číslo pět. Opsala jsem si telefonní číslo a ihned jej vytočila.
„Bartáková, prosím.“
„Dobrý den, Egnerová. Promiňte, že obtěžuji, ale jestli mám správné informace, tak vaším strýcem byl pan František Klíma.“
„Ano a smím vědět, proč se o něj zajímáte?“
„Stručně řečeno, může za to moje prateta. Víc bych vám vysvětlila osobně, je-li to možné.“
„Ovšem. Víte, kde bydlím?“
„Ano.“
„Tak už stačí jen říci, kdy přijdete.“
„Bylo by možné dnes odpoledne ve dvě?“
„Ano, budu vás čekat.“
„Děkuji, nashledanou.“
„Nashledanou.“

Ve dvě hodiny odpoledne jsem zazvonila u branky rodinného domku na Pivoňkové ulici číslo pět. Otevřít mi přišla štíhlá žena v mém věku, mé výšce, mých dlouhých vlasů, které byly, na rozdíl od mých černých, zářivě blond.
„Dobrý den. Vy jste určitě paní Egnerová.“
„Ano to jsem.“
„Já jsem Bartáková, mladší, ale už ne nejmladší, jak vidíte,“ řekla ona žena a usmála se.
„Jak vidíte, jsme na tom stejně,“ řekla jsem a usmála se též.
„Nebudeme přece stát zde, pojďte dál,“ řekla ona a zavedla mě do jednopatrového domku, kde jsme usedly v prostorném obýváku.
„Máma musela nečekaně odjet, ale říkala, že do půl třetí je zpátky. Do té doby vám musím stačit já. Jejky, já se ani nepředstavila, že?. Jmenuji se Brigita.“
„Já. Andrea, a co kdybychom si tykali. Jsme asi tak stejně staré, teda mladé, tak nač si vykat,“ navrhla jsem, protože se mě Brigita velmi zamlouvala.
„Dobrej nápad. Přinesu něco na přiťuknutí.“
„Já tady jsem vozem,“ zvolala jsem za odcházející Brigitou.
„Než pojedeš, tak z tebe malá stopečka slivovice vyprchá,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
Když se Brigita vrátila, držela v rukou dvě štamprdle s čirou tekutinou. Po přípitku jsme si začaly povídat o všem možném a já se dozvěděla následující:
Brigitě bylo třicet osm a byla svobodná matka. Před dvanácti lety se zamilovala a začala žít s mužem svého srdce. Ovšem když před devíti lety přišla do jiného stavu, dal jí onen muž na výběr. Buď potrat a život s ním nebo dítě a tím pádem konec jejich vztahu. Nestál o to žít a věnovat se dítěti. Což samozřejmě Brigitě nikdy neřekl. Ona se rozhodla pro dítě a vrátila se do domku k matce. Narodil se jí syn, na kterého jeho otec posílal alimenty, ale nikdy se na něj nebyl ani podívat. Po dvou letech se s tím smířila. Brigitin otec se s její matkou rozvedl když jí bylo dvacet. Odešel za ženou o patnáct let mladší. Ale štěstí mu nepřálo. Tři roky po rozvodu prodělal mozkovou mrtvici a ochrnul na levou ruku a levou část obličeje. Jeho mladá žena jej po půl roce opustila i s dvouletým synem. On potom odjel do svého rodiště, Jižních Čech, odkud po dvou letech došlo oznámení, že zemřel na infarkt. Brigita vystudovala střední ekonomku a po maturitě pracovala jako sekretářka. Když jsem ji poznala, pracovala jako prodavačka v prodejně potravin na jundrovském sídlišti. Práce sekretářky se musela kvůli synovi vzdát. Nemohla být v práci tak dlouho jako dřív. Jejího syna jsem ten den neviděla, protože byl v družině, kde se konal turnaj v dámě, v níž vynikal. Její máma se po rozvodu nevdala, ale už deset let měla přítele, který byl od ní o tři roky mladší.
Paní Božena Bartáková se dostavila pět minut po půl třetí.
„Dobrý den. Omlouvám se, ale musela jsem nečekaně něco důležitého zařídit.“
„Dobrý den. Nic se neděje, já jsem si mezitím pěkně popovídala s vaší dcerou.“
„Vypadáte vedle sebe jako sestry. Nepatříte náhodou do rodiny?“ zeptala se paní Božena.
„Ne, nepatřím do rodiny. O vašeho strýce se zajímám z jiného důvodu,“ odpověděla jsem a oběma ženám jsem povyprávěla o pratetě a dopisech od jejich strýce, i o tom, co mi pověděl vrátný ze správy policie ČR.
„Dojemný příběh. Ale obávám se, že vám již nic převratného nepovím, neboť vím skoro to, co vy. Moje máma o strýci moc nemluvila. Bála se, abych se o něm někde nezmínila. To víte, doba byla zlá. Až když se mi narodila Brigita, tak mi o strýci řekla vše, co věděla a ukázala malou dřevěnou truhličku, kterou schovávala na půdě. Byly v ní písemnosti a pár fotografií. Písemnosti mi později pomohly očistit strýcovo jméno a fotografie jsem vložila do alba. Hned jej vám donesu ukázat.“
Z fotografií se na mě usmíval urostlý muž, kterému uniforma velmi slušela. Požádala jsem paní Boženu, jestli bych si mohla některé fotografie půjčit a nechat si udělat jejich kopie. Souhlasila a na oplátku mě požádala o kopie dopisů psaných jejím strýcem. Přislíbila jsem, že je přinesu, až budu vracet fotografie. Než jsem se s oběma ženami rozloučila, dala jsem Brigitě své telefonní číslo a řekla jí, když si bude chtít popovídat, ať zavolá. Od paní Bartákové jsem zamířila do města si nechat udělat kopie zapůjčených fotografií.
Následující týden jsem fotografie a kopie dopisů od Františka Klímy předala Brigitě, která mě pozvala na kávu a posléze se stala mojí nejbližší přítelkyní, což se jí stalo osudným.

Zpověď poznamenaného číslo dvě, Brigity

Já poprvé spatřila Andreu v den, kdy zazvonila u našich dveří a vůbec jsem tehdy netušila, co bude následovat. Na první pohled mi byla velmi sympatická a vyvolávala ve mě pocit spřízněné duše. Proto jsem jí také co nejdříve zavolala a pozvala na kávu. A nemýlila jsem se, byla opravdu naladěná na stejnou notu jako já. Rozuměly jsme si od první minuty a bylo jasné, že mezi námi začíná přátelství, které vydrží léta.
Na oplátku mě Andrea pozvala k sobě a já tak měla možnost poznat statek a hlavně Oázu, která mě nadchla jak malou holčičku mrkací panenka. Na Oáze jsem se postupně seznámila s celou rodinou Andrey a jejich blízkými i přáteli. Nejvíc nadšený z mého přátelství s Andreou byl však můj syn, Aleš. On a vlčák Baron, se totiž do sebe na první pohled zamilovali, a tak se stala z nich nerozlučná dvojka. Měla jsem obavu, aby to nevadilo Martinovi, který byl Baronovým pánečkem číslo jedna. Ten však jejich přátelství velice rád přijal, protože právě začal chodit s děvčetem a velmi se mu hodilo, že se Aleš občas o Barona přes víkend staral, protože nemusel tím pádem rozdělovat po dva dny čas mezi děvče a psa. Aleš mohl být s Baronem celý víkend, neboť Andrea nám vyčlenila jeden pokoj pro hosty a my se tak nemuseli vracet na noc do Brna. Díky tomu jsem zažila na statku krásné dny a večery. Přes den jsme se s Andreou věnovaly babským záležitostem a přípravě něčeho dobrého na večer. Večer se buď sedělo venku na zahradě u ohně nebo na Oáze. To záleželo na počasí. U ohně se vykládalo, zpívalo, ale i mlčelo a koukalo na hvězdy nad našimi hlavami. Aleš, kterému chyběl doma mužskej element, se na statek vždy strašně těšil. Martin, když měl čas, jej učil jezdit na kole a cvičit Barona. Eda si s ním občas zahrál dámu nebo šipky. Nejvíc času mu však věnoval švagr Andrey, Edův bratr Milan. Učil jej hrát kulečník, brával jej na fotbal jak do Brna, tak i do Drnovic a trpělivě odpovídal na jeho všetečné otázky. Aleš se v něm viděl. A já, ač jsem to nechtěla, jsem se do Milana zamilovala. Věděla jsem, že je ženatý a navíc o dva roky mladší, ale nemohla jsem si pomoct. Abych sobě a ani nikomu jinému nekomplikovala život, snažila jsem se omezit návštěvy statku, ale moc se mi to díky synovi nedařilo. Přesto si Andrea všimla, že se nějak divně občas vymlouvám.
„Tak a konec! Kápni božskou! Co se děje?“ udeřila na mě Andrea, když se ke mě jednoho dne stavila na kávu.
„Zamilovala jsem se,“ přiznala jsem.
„No konečně. Já už myslela, že bereš prášky proti chlapům. Tak jej prostě vem na statek sebou a hotovo.“
„To nemůžu.“
„Proč?“
„Neví, že jej miluju.“
„Panenko skákavá, tak mu to řekni, ne?“
„To nemůžu.“
„Nemůžu, nemůžu. Seš jak papoušek. Tak mu to řeknu já. Kdo je to? Jméno, adresu, telefon, diktuj a neříkej, že nemůžeš!“
„Já fakt nemůžu.“
„Aha, tak von bude asi ženatej, že jo?“
„Jo.“
„Ježkovi voči, vona se zamiluje do ženatýho. Jeden průšvih ti nestačil? To teda musí být borec, když ti za to stojí. A co na to jeho žena?“
„Nech toho. Právě proto jsem nikomu nic neřekla a nechci tak často jezdit na statek.“
„Pomalu, pomalu. Tím chceš říct, že je to někdo z okruhu našich známých?“
„Jo, a už nevyzvídej nebo ti to řeknu a bude po našem přátelství.“
„Poslední otázka, miluješ jej tak, že by jsi se za něj případně provdala, kdyby to ovšem šlo?“
„Asi jo.“
„Tak na to, kdo to je, musím hned teď přijít,“ řekla Andrea a dala se do přemýšlení nahlas.
„Bohuš je sice kanec, ale na tebe nemá. Je o hlavu menší než ty a navíc se blondýn bojí. Pepa by připadal v úvahu, ale na to, aby se kolem tebe motal tak, abys si jej všimla je moc zbabělej. Jeho žena je totiž vedle vynikající manželky a matky, pěkná stíhačka. Soused taky nepřipadá v úvahu, protože se před rokem oženil a jeho choť je o patnáct let mladší než my dvě. Ostatní chlapi se tam objevují ojediněle, takže nepřipadaj v úvahu. Zbývá rodina. Eda to není, to je jasný. To by jsi se mi nedokázala podívat do očí. Natolik tě už znám. Martin je moc mladej a navíc zamilovanej. Bratranec Ivoš je na chlapečky a švagr Milan má už skoro půl roku díky rozvodovýmu řízení jiné starosti, než se naparovat před nějakou ženskou.“
Při zmíňce o Milanově rozvodu jsem zbělela jako křída, čehož si Andrea všimla.
„Moment! Panenko skákavá, ty miluješ mýho švagra?!“
„Ano,“ nedokázala jsem už zapírat.
„Jak jsem mohla být tak slepá? Ale teď mě už všechno zapadá do sebe a začínám tušit, že Milan je taky zamilovanej, a to do tebe, holka.“
„To není možné,“ řekla jsem a přála si, abych neměla pravdu.
„Ale je. Milan o svých intimních problémech mluví tak akorát s Edou a to ještě málo. A z toho mála Eda přede mnou sem tam něco utrousí. No a teď to dám pěkně dohromady a uvidíš, že mám pravdu. Dávej pozor.
Před rokem a půl se Milan dozvěděl, že nemůže mít děti. Jeho ženu to zdrtilo. Milan navrhl adopci, ale jeho žena ztropila scénu, protože jak řekla, ona se o žádného cizího parchanta starat nebude. Donutila Milana, aby se šel léčit. Doktoři mu však vysvětlili, že v jeho případě je to marné. Potom byl chvíli klid. Ovšem klid před bouří, protože když Milanova žena potkávala venku maminky s kočárky, strašně jim záviděla. Nakonec nevydržela s nervama a rozhodla se pro rozvod. Milan ji chápal a nebyl proti. Když však jeho žena zjistila, že se občas vybavuje s tvým synem, byl oheň na střeše a od té chvíle se snaží Milana obrat o všechno možné. Měli již pět stání. Milan se nedávno ptal Edy, jestli by se nemohl nastěhovat na statek do jednoho z pokojů pro hosty. Rozhodl se totiž své ženě nechat domek i se zařízením, jen aby již měl klid a byl konečně rozvod u konce. Edovi taky řekl, že jestli bude mít odvahu, začne znovu od začátku. Z toho celého, plus to, jak si rozumí s tvým synem, mi dává jasnou odpověď, že o tobě ví, a moc dobře.“
„Možná.“
„Ne možná, ale na beton! Ty musíš teď počkat, až bude rozvedenej a pak mu padnout kolem krku.“
„Zbláznila ses? To by byl trapas jak Brno.“
„Trapas bude, když to neuděláš. Podívej, on je sice chlap, ale právě jej odkopla žena kvůli tomu, že nemůže mít děti. Podotýkám, že by to do ní nikdo nikdy neřekl. Myslíš si, že bude mít odvahu si před tebe stoupnout a říct co k tobě cítí?“
„Asi ne.“
„Správně, takže první krok je na tobě.“
„Vypadá to, že máš pravdu,“ souhlasila jsem s Andreou.

Že o mě Milan ví, byla zpráva velmi potěšující. Přestala jsem se statku vyhýbat. Při pobytu na něm jsem se však snažila na sobě nedávat nic najevo, protože jsem nechtěla Milanovi komplikovat rozvod. Dva měsíce trvalo, než mi Andrea zavolala a řekla:
„Na víkend si nic neplánuj. Zvu tě na statek. Jo, a vem si sebou svůdné spodní prádýlko. Milan je totiž od včerejška rozvedenej.“
Její slova způsobila, že se mě podlomily kolena. Najednou se mi nikam nechtělo. Nedovedla jsem si představit jak budu stát před Milanem a říkat mu, že jej miluji. Abych se případně poradila s Andreou jak to celé zaonačit, rozhodla jsem se na statek odjet už v pátek odpoledne. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem si na sebe přesně podle rady Andrey opravdu oblékla svůdné spodní prádélko, ležící již několik let nevyužité na dně mého šuplíku se spodním prádlem. Ihned po příjezdu na statek se Aleš, díky Bohu, někam vytratil s Baronem a já mohla v klidu s Andreou kout pikle. Kuly jsme je tak houževnatě, že jsme se u toho strašně nasmály, protože jsme vymýšlely čím dál tím střelenější varianty jak Milanovi skočit kolem krku. Tím pádem se samozřejmě stalo, že jsme nic nevymyslely. Po večeři přišel syn Andrey, Martin, s nápadem, že by s Alešem a Baronem přespali v zahradním domku na zahradě. Protože byl konec května, nehrozilo, že se Aleš nachladí, a tak jsem souhlasila. Jakmile se chlapci odebrali do zahradního domku, rozdělala Andrea láhev dobrého červeného vína, při kterém jsme probraly můj příští život včetně svatby s Milanem. Jenže bylo půl jedenácté a my byly stále samy, protože chlapi, manžel Andrey a jeho bratr Milan, nedorazili ještě domů. S rozhodnutím, že ráno bude moudřejší večera jsme se odebraly spát. Jemně ovíněná jsem se nenamáhala převlékat do noční košilky a ulehla jsem do postele ve svůdném prádélku. V noci, kolem druhé hodiny nad ránem, jsem díky vínu musela jít na záchod. Samozřejmě jsem vyšla z pokoje, jak jsem byla a zamířila k posledním dveřím na chodbě, za kterými byla ona místnost. Po celou dobu jsem takříkajíc napůl spala. Při cestě zpět jsem vstoupila do prvních pootevřených dveří, protože jsem se domnívala, že jsem je nechala pootevřené. Že jsem se zmýlila jsem pochopila, až jsem spatřila Milana v Adamově rouše s ručníkem přes rameno a kartáčkem na zuby v ruce. Ihned jsem se probudila, ale to bylo vše nač jsem se zmohla. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku, ani odtrhnout oči od Milanova mužství, které se pomalu začalo zvětšovat. Nejprve letěl na zem ručník, následoval jej kartáček na zuby a nakonec moje podprsenka. Vzápětí jsem letěla na Milanovu pohovku a až do svítání už nezamhouřila oči. Během bouřlivého milování jsme si z Milanem navzájem vyznali lásku. Ráno jsme se dohodli, že svoji lásku nebudeme již před nikým skrývat. Když nás ráno, kolem deváté, uviděla Andrea z terasy Oázy jak míříme na snídani držíc se za ruce, málem spadla dolů. Hned jsem jí musela podrobně vyprávět, co se v noci přihodilo. Byla z toho celá paf. Možná mě i trošku záviděla, ale daleko více mi přála štěstí a lásku. Po snídani jsem Alešovi řekla, že se máme s Milanem rádi a že teď budeme všichni tři trávit více času pohromadě. Syn řekl bezva a oči mu zazářily radostí.
Po pár týdnech se se svolením mé matky Milan nastěhoval k nám do domku. Do vánoc měl náš domek novou fasádu, bylo opraveno vše, co bylo třeba, včetně nových rýn, nátěrů oken a vchodových dveří. Den před Štědrým dnem mě požádal Milan o ruku a já souhlasila. Na jaře 1998 se konala svatba a to hned dvojnásobná, protože moje máma si konečně vzala po jedenácti letech svého přítele, ke kterému se následně nastěhovala a mě a Milanovi tak přenechala domek. Ihned po svatbě se vyřídili papíry ohledně přejmenování syna Aleše z Bartáka na Egnera. Dva roky po svatbě jsme se s Milanem rozhodli adoptovat holčičku a během roku jsme měli doma čtyřletou Aničku. Po ní postupem času přibyly do rodiny i další adoptované děti. Pětiletá dvojčata Petr a Pavel, a potom ještě dvě holčičky, pětiletá Renata a šestiletá Alena. Aleš nám s jejich výchovou pomáhal a cítil se, a cítí dodnes, jako jejich vlastní bratr a oni se k němu tak chovají. Milan se ukázal jako správný táta a je spolu se mnou na své děti hrdý a pyšný.
Aleš vystudoval stavební fakultu a po studiích začal pracovat v rodinné stavební firmě Egnerů, u níž před dvěma lety převzal Milanův podíl. Aničce je dvacet dva a studuje na JAMU, obor herectví. Dvojčatům je dvacet. Petr je na vysoké zemědělské a Pavel měl od mládí vztah ke dřevu, a tak se přihlásil na čtyřleté střední odborné učiliště s maturitou, obor umělecký truhlář a stolař s možností dvouleté nástavby se zaměřením na restaurátorství. Renatě je sedmnáct a Aleně osmnáct a obě jsou na všeobecném gymplu. Obě chtějí potom jít na farmacii, aby si ve Vyškově a Rousínově mohly otevřít lékárny, které by byly největší a nejlepší v širokém okolí, jak obě tvrdí.
Vraťme se ale do doby, kdy jsem byla dva měsíce paní Egnerovou. V té době přišla totiž Andrea s nápadem, že začneme podnikat. Tedy jako my dvě. A přišla s naprosto ztřeštěným nápadem otevřít si v Brně videopůjčovnu.
„Videopůjčovnu? Ty chceš v Brně, kde je stovka půjčoven otevřít další? To je nošení dříví do lesa,“ namítla jsem.
„Nepaprč se Brigitko. Já mám na mysli zvláštní videopůjčovnu.“
„Erotických je tam taky dost a navíc tam bych já pracovat nemohla. Chlapi by mě očumovali a měli nemravné návrhy.“
„Nebuď labuť, erotiku si necháme na doma, pokud nějaká ovšem bude. Já chci otevřít půjčovnu s dokumentama.“
„S dokumentama? Jako o přírodě, cestopisy a tak?“
„Jo. Za prvé, žádná taková neexistuje a za druhé, právě proto to pude.“
„A nemyslíš, že neexistuje, protože je to blbost?“
„Co tě nemá. Dám ti příklad. Chceš jet na dovolenou a nevíš jestli do Řecka nebo Chorvatska. Máš dilema. Ale když víš, že stačí zajít do půjčovny a půjčit si, dejme tomu za stovku, dvě kazety, jednu o Řecku a druhou o Chorvatsku, nemáš problém. Koukneš se a hravě se rozhodneš. Navíc, když tě zaujme třeba řecký ostrov Zakynthos, zeptáš se při vracení kazet, zda o něm něco nemají, a když mají, tak si to samozřejmě půjčíš. Mám pravdu nebo ne?“
„ Máš,“ musela jsem s Andreou souhlasit.
„Takže jdeme do toho?“
„Když to ale nevyjde, tak nás mužíci zabijou, protože přijdou o peníze, které nám na naše podnikání musí půjčit.“
„Neboj. Za prvé to vyjde a za druhé kdyby ne, tak se nic nestane, protože pánové neudělají nic, co by je přinutilo, aby se sami starali o domácnost a potomstvo.“
„Přesvědčila jsi mě. Zkusme to.“

Naši mužíčci nám skutečně zapůjčili potřebné peníze, které jsme jim měly z padesáti procent do pěti let vrátit. Po dlouhém pátrání a vybírání míst pro videopůjčovnu jsme si nakonec vybraly místo přímo naproti velké prodejny geodézie, kam chodili lidé nakupovat mapy a průvodce z celého světa. Považovaly jsme to za dobrý tah, přestože prostory byly na půjčovnu dost veliké, ale později se ukázalo, že jsme udělaly dobře. Získat videokazety s cestopisy a dokumenty byla přímo detektivní práce a trvalo nám skoro půl roku než jsme se dopídily k základnímu vybavení půjčovny. V říjnu 1998 jsme otevřely videopůjčovnu ATLAS. Začátky byly těžké. Skoro nikdo k nám nechodil. Pochopily jsme, že jsme podcenily reklamu. Hned jsme provedly nápravu pomocí letáčků v tramvajích a reklamou v rádiu. Zanedlouho se dostavil obrat k lepšímu. Pomalu k nám začali chodit lidé. Půlka jich sice přišla ze zvědavosti, ale postupně se potom vraceli. Po půl roce od otevření, jsme mohly zakoupit pár dalších kazet s dokumenty. Také díky našemu neustálému přesvědčování pracovníků brněnského studia o výhodách půjčování dokumentů vyrobených Českou televizí veřejnosti, jsme je přiměly ke zprostředkování jednání s Českou televizí v Praze. Na základě představení projektu naší videopůjčovny ATLAS, a za nemalé přímluvy brněnského studia, jsme v Praze uspěly a před vánoci jsme mohly zákazníkům nabídnout první dokumenty vyrobené Českou televizí. Díky tomu jsme se dostaly i do oblastních televizních zpráv a posléze i do televizního pořadu, jehož tématem bylo, Podnikáme v něčem novém, aneb jsme jediní v republice. Pořad natáčela jedna komerční televize a po jejím odvysílání, jednou odpoledne a jednou ve večerních hodinách, se nám nejen zvedly tržby a otevřely cesty k dalším titulům na kazetách, ale dokonce nás pár týdnů poznávali lidé na ulici, v obchodech a dokonce nám jednou odpustili pokutu za špatné parkování i dopraváci. Během let jsme si troufly půjčovat i videozáznamy, které jsme na dovolených natočily my, tím mám na mysli sebe a Andreu. Půjčovaly jsme je za poloviční cenu, ale to nebyl důvod, proč se staly jedněmi z nejvypůjčovanějších kazet. Důvodem byl fakt, že byly natočeny očima obyčejného turisty lačného po vědění. Ovšem nejpůjčovanějšími kazetami se staly ty, které jsme nazvaly ATLASKY, aneb kuriozity majitelek videopůjčovny. Byly na nich zajímavosti z našich dovolených, večerních ohňů na statku, narozenin, hlavně dětí a podobně. Dokonce jsme si troufly natočit pořad; Procházka středem Brna; Špilberk, hrad nad Brnem a Brněnské hospůdky. Vše bylo natočeno obyčejnou kamerou a na obyčejném miksážním pultu dáno dohromady. Záběry jsme podbarvily hudbou a namluvily k nim komentář, který nám dal pěkně zabrat. Práce to byla sice těžká, ale naprosto nás pohltila. Později jsme si koupily digitální kamery a dokumenty zpracovávaly na počítači. Největší odměnou pro nás bylo, že jsme byly zákazníky donuceny k těmto pořadům namluvit komentář německy i anglicky. Dokonce jsme dostaly i několik nabídek na jejich odkoupení, které jsme samozřejmě neodmítly. Co vím, tak kazety skončily v zahraničí jako dárky nebo upomínka na návštěvu města Brna. Postupně jsme do půjčovny, která se rozrostla na celý prostor objektu, přijaly dvě pracovnice. Jedna z nich se posléze stala mojí snachou, protože jejímu šarmu neodolal můj syn Aleš. Tím pádem jsme s Andreou měly více času věnovat se své zálibě, natáčení různých pořadů. Doposud jsme jich natočily přes dvě desítky a stále nás to baví. Teď natáčíme pořad o Moravskému krasu. Všechny naše pořady se doposud těší zájmu zákazníků a my z toho máme radost. Jelikož jsme obě skoro již šedesátileté báby přebírá hlavní starost nad videopůjčovnou moje snacha, manželka Aleše, které vydatně pomáhá dcera Andrey, sedmnáctiletá Terezka, do které se zamiloval můj syn Pavel.
V žádném případě můj věk ovšem neznamená, že přestanu v půjčovně pracovat. Práce mě baví a s některými zákazníky se znám již několik let. Prostě dokud budu moct, tak tam budu strašit.
To je vše o tom, jak mi přátelství s Andreou, způsobené nepřímo její pratetou Hedvikou, změnilo život.

Andrea - Kronika

Po získání vyčerpávajících informací o četnickém strážmistrovi jsem si musela následující měsíc dát od dalšího pátrání pohov, neboť na statku bylo hodně práce. Hlavně na zahradě. Jaro bylo v plném proudu.
V květnu jsem se ale opět vydala po stopách dalšího pisatele dopisu. Vrátila jsem se k dopisům, které pratetě přišly v době, kdy se četnickej odmlčel.

Nápadník číslo tři.

Vážená slečna
Hedvika Kachlíčková
Dědice u Vyškova
Morava.

Prvního března 1933
Slečno!
Promiňte laskavě, že si takto dovoluji, aniž byste mne znala a já Vás. Je to již jistý druh řízení a my si pro tentokrát odpustíme neznalost jeden druhého. Bylo by skutečně mě příjemné s Vámi osobně hovořiti, leč uznávám za nutné něco Vám říct o sobě. Snad jste to již slyšela, ale nikdo přece nezná mne ani moje poměry, jako sám. Byla-li informace jiná než jakou já říkám, tedy je to jen tím, že každý z nás víme svoje nejlépe. Je mi 26 let, mám maturitu, důstojnickou školu a 2 ročníky lékařské fakulty, železné zdraví a silné ruce. Naději na státní službu. Snad se tomu divíte, ano, jelikož nemám prostředků ke studiu a své školy nechci nechati ladem, žádal jsem do úřadu a byl mi zatím slíben. Naděje není jistota. Pracuji doma ve mlýně, při tom dělám hospodyni, poněvadž mi letos zemřela maminka a zůstal jsem s tatínkem sám. Měl jsem se stát dědicem mlýna, leč toho jsem se zřekl, poněvadž bych k tomu potřeboval mnoho peněz. Dnešním dnem jsem dal mlýn do nájmu. Případně se prodá. Do jisté doby jsem se chtěl oženit, aby mlýn byl můj a aby mi dopomohl k ukončení studia. Za tím účelem jsem poznal tři děvčata a od nich jsem dostal košem, poněvadž nejsem učitel nebo četník. Slečno vžijte se do mé duše, jak mi při tom bylo. Bylo to ohromné pokoření od někoho, kdo nemá ani jednu třetinu mého vzdělání. Kdybych byl podlézavý a dotěrný, jistě bych byl dosáhnul svého. Já však jsem hrdý, neznám falše.
Dnes však od toho úmyslu dík trpkým vzpomínkám ustupuji. Své vzdělání jsem získal svým přičiněním. Nemaje peníze jsem zatím nedošel svého cíle a přec věřím, že i jinak svého vzděláni využiji, abych žil a živil. Slečno Kachlíčková toto je moje informace, je sice trochu širší, ale upřímná. Budete-li i nyní když jsem Vám všechno řekl , Vás moje osobnost zajímat, pak mi napište a mohu se s Vámi v neděli vidět, což by mě velice těšilo. Nenapíšete-li, dáváte mi na srozuměnou, abych v neděli nejezdil.
Pozdravuje Viktor Richtr, mlýn R.A.B. pod Ruprechtovem.

Přijel nebo nepřijel? Ptala jsem se sama sebe a mrkla na podpis na následujícím dopise a po zjištění, že je podepsán někým jiným, než Viktorem ze mlýna, jsem usoudila, že nepřijel. Proto jsem se rozhodla, že o nápadníkovi ze mlýna vypátrám co nejvíc informací.
Zjistila jsem si telefonní číslo na starostu Ruprechtova, následně mu zavolala a vysvětlila, že se zajímám o Viktora Richtra a proč. Starosta byl vstřícný a slíbil mi, že zjistí co bude v jeho silách. Schůzku jsme si smluvili na sobotu.
Ruprechtov se nachází necelých patnáct kilometrů od Vyškova, směrem na západ, takže autem jsem tam byla za čtvrt hodinky. Pan starosta mě přijal v malé kanceláři nacházející se v kulturním domě.
„Jelikož jste mi do telefonu před třemi dny vysvětlila co a jak, můžeme nyní přejít rovnou k věci.“
„Dobře, co jste tedy zjistil?“
„Obešel jsem starousedlíky a zjistil následující. Viktor Richtr byl chytrý chlapec, kterého bavilo studium. Práce ve mlýně jej nebavila. Nejprve šel na důstojnickou školu a potom na lékařskou fakultu, kterou ovšem musel po dvou letech vzhledem k nedostatku peněz na studia přerušit. Jeho rodiče na jednu stranu těšilo, že je chytrý a vzdělaný, ale na druhou stranu se obávali co bude se mlýnem. V roce 1933 mu zemřela matka a o rok později otec. To už byl mlýn v pronájmu. Viktor mlýn posléze prodal a za získané peníze dostudoval lékařskou fakultu. Stihl to tak tak, protože za pár měsíců po jeho promoci zavřeli němci vysoké školy. Viktor po promoci nastoupil v Brně do nemocnice u Svaté Anny, kde byl po celou válku. Díky válce se dostal rychle k operování a tak se přišlo na to, že má k operování nejen výborné teoretické předpoklady, ale hlavně dar od Boha. Po válce se stal zástupcem primáře chirurgického oddělení. Nastávající politikaření, které se projevilo i v lékařství, se mu protivilo a veřejně vystupoval proti takovým praktikám. Když pochopil, že volby v roce 1948 vyhrají komunisti, na nic nečekal a ze dne na den odjel do Rakouska a už tam zůstal. Nikomu se nemusel za odchod omlouvat, protože rodiče byli zesnulí a on byl stále, i když mu bylo čtyřicet jedna let, svobodný. V Rakousku se mu zalíbilo město Klagenfurt, a tak tam nastoupil do soukromé nemocnice. Po roce se oženil a postupně se stal významným lékařem. V roce 1991 se vrátil do Ruprechtova. Koupil si zde malý domek na dožití, který stál nedaleko bývalého mlýna. Finančním darem pomohl obci přeměnit svůj bývalý, v té době dost zchátralý, mlýn na stylovou restauraci, která dostala název Viktorův mlýn. Bohužel rok po jejím otevření Viktor zemřel. Je pochován tak, jak si přál, na místním hřbitově. To je vše.“
„Vy jste poklad, pane starosto. Tomu říkám informace od A do Zet.“
„Děkuji za ocenění, ale na závěr mám pro vás lahůdku. Jestliže vlastníte počítač a internet, můžete se spojit se synem Viktora, protože nám zde nechal několik svých vizitek. On totiž nedokázal domek koupený na dožití jeho otce prodat a o prázdninách si sem jezdí odpočinout,“ řekl pan starosta a podal mi vizitku na níž bylo jméno syna, pana Viktora Richtra, s úplnou adresou včetně telefonu a emailové adresy.
„Pak, že dobří lidé již vymřeli. Vyřiďte mé osobní poděkování všem, kteří vám poskytli informace, které jste mi předal. A kdyby obec potřebovala někdy pomoc stavební firmy, obraťte se na firmu mého muže a já se přimluvím, aby vám vyhověl v co nejkratším termínu,“ řekla jsem a podala panu starostovi vizitku mého muže.
„Děkuji za nabídku, bude-li třeba, rádi ji využijeme. Nashledanou.“
„Nashledanou,“ odpověděla jsem a opustila kancelář starosty.
Nedalo mi to a vypravila jsem se na místní hřbitov a po půl hodině hledání jsem našla hrob Viktora Richtra. Hrob byl upravený, což mě utvrdilo v názoru, že v Ruprechtově opravdu žijí dobří lidé.
Doma jsem celý víkend bojovala s myšlenkou spojit se pomocí internetu se synem Viktora Richtra. Boj nespočíval v němčině, německy jsem se naučila vcelku obstojně jak mluvit, tak psát, ale připadalo mě blbé a vlezlé, obtěžovat syna Viktora Richtra. V pondělí jsem však již neodolala a nakoukla přes internet na emailovou adresu syna Viktora a tam zjistila, že je možné zanechat vzkaz i v češtině. Tím bylo rozhodnuto a já napsala o svém pátrání a na závěr opsala dopis psaný Viktorem Richtrem. Navečer mi zazvonil mobil, v němž se ozvalo:
„Dobrý večer. Zde Gerhard Richtr, syn Viktora Richtra. Volám z Klagenfurtu v Rakousku.“
„Dobrý večer,“ vykoktala jsem.
„Před chvílí jsem si přečetl vaši zprávu. Přestože můj otec o svém mládí často hovořil, tak o vaší pratetě se nikdy nezmínil.“
„ Možná se nikdy nesetkali,“ řekla jsem
„Kdo ví. Ale my bychom se setkat mohli. V Ruprechtově nám stále patří domek, ve kterém otec dožil. Jezdíme tam v době prázdnin. Ale kdyby jste nás chtěla navštívit dřív, zde v Rakousku, budete vítána. Já vám doplním informace o otci a vy povyprávíte o pratetě a svém pátrání. Co vy na to?“
„Já, …samozřejmě přijímám vaše pozvání a ráda se za vámi vypravím. Zatím sice nevím kdy, ale bude to brzy. Do prázdnin to prostě nevydržím“
„Chápu, dejte tedy dopředu vědět, a vám obratem pošlu zprávu, zda-li je to možné. Já jsem se totiž potatil a jsem též lékař, takže musíme nějak skloubit váš volný čas s mým.“
„Samozřejmě, s tím si nedělejte starosti, já se vám přizpůsobím.“
„Výborně, takže se ozvěte a zatím nashledanou.“
„Nashledanou,“ řekla jsem a teprve tehdy mi došlo, že jsme celou dobu mluvili česky.

S telefonickým rozhovorem jsem ihned seznámila celou rodinu. Eda se synem mě nazvali českým Sherlokem Holmsem a popřáli mě hodně úspěchů při pátrání po Evropě. Neposmívali se mi, jen se divili, že mě mé pátrání zavedlo až za hranice republiky. Dcera Žaneta se k nim nepřidala, naopak místo toho, aby ve svém volném čase proháněla kluky nebo šla někam na diskotéku, projevila zájem jet na výlet se mnou. Byla jsem ráda, protože mít na cestu společníka je vždy dobré a navíc jsem se těšila na možnost si s dcerou promluvit o tom, co chce dělat po maturitě, která ji toho roku čekala.
První pokus o návštěvu pana Richtra nevyšel. Druhý pokus klapl a já s dcerou vyjela strávit poslední květnový víkend k panu Gerhradu Richtrovi do jižního Rakouska, do města Klagenfurt, které je hlavním městem spolkové země Korutany. Hned na začátku cesty mě dcera upozornila, že se o škole ani o tom, co bude dělat po maturitě, nehodlá bavit, protože jede na výlet, kde si míní od všeho odpočinout. Nezbylo mi, než její přání respektovat, a tak jsme se po cestě bavily o všem možném, jen ne o škole a tak podobně.
Na cestu jsme vyrazily v pátek kolem druhé hodiny odpolední a k hranicím řídila dcera. Prý, abych byla fit na Alpy. Dva kilometry před hraničním přechodem u Mikulova jsem si sedla za volant já a řídila až do Klagenfurtu.
Projely jsme Vídní a po dálnici zamířily směrem na město Graz, kolem kterého jsme po dvou hodinách pohodlné jízdy vjely do Alp. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a vytvářelo tak nádherné scenérie, že jsem nevěděla, co dřív. Zda se kochat nebo řídit. Ta pravá paráda, aspoň podle mě, začala za Wolfsbergem a pokračovala přes St. Andru a končila za Völkermarktem, který byl od cíle naší cesty, Klagenfurtu, vzdálen dvacet pět kilometrů. Jízda z Grazu do Klagenfurtu trvala díky horám skoro tři hodiny. Do města jsme dorazily večer kolem osmé hodiny a abychom zbytečně po něm nebloudily, zeptaly jsme se na cestu prvního chodce, na kterého jsme narazily. Ten nás nasměroval patřičným směrem a před půl devátou jsme zazvonily na dveře domku, jež zdobila vizitka, Gerhard Richtr. Otevřít nám přišel sám Gerhard, jak jsme po představení se zjistily. Byl to vysoký, štíhlý muž, veselé tváře, kolem padesáti let. Bez jakýchkoliv průtahů nás zavedl rovnou do pokoje pro hosty s tím, že se uvidíme ráno. Za což jsme mu byly vděčné, protože po šestihodinové cestě autem jsme byly fakt utahané a postel bylo to jediné po čem jsme toužily.
Ráno jsme se probudily v osm hodin a rychle se daly do pucu. O půl deváté jsme byly pozvány na snídani, kde jsme se seznámily s manželkou Gerharda a jejich dvacetiletou dcerou, Ingrid, a také s faktem, že všichni v rodině pana Richtra mluví česky. Manželka Gerharda byla vysoká bruneta, střední postavy, ostříhána na mikádo, z níž vyzařovala pohoda a něha. Jejich dcera byla štíhlá dlouhovlasá bruneta, s bystrýma očima a na chlup stejnou výškou jako moje dcera Žaneta. Po snídani jsem se s panem Gerhardem a jeho paní přemístila na terasu s výhledem do zahrady. Děvčata se odebrala do pokoje Ingrid.
„Jsem velice ráda, a již nyní vám mockrát děkuji, že jste mě sem pozval, abych se dozvěděla něco nového o vašem otci, pane Richtr,“ řekla jsem na úvod.
„Musím se přiznat, že jsem tak učinil díky mé nesmírné zvědavosti, spočívající po zvědění, co vás k vašemu pátrání přimělo.“
„Tak to se budete divit, protože za vše může úklid půdy,“ odpověděla jsem a začala vyprávět manželům Richtrovým jak vše začalo a pokračovalo.
„Čekal jsem všechno možné, ale tohle tedy ne,“ řekl Gerhard, když jsem domluvila.
„Takže jsem vaše očekávání tajemného nečekaného naplnila?“ zeptala jsem se.
„Ano, přesně tak. Nyní jsem ale s vypravováním na řadě já. Začnu tím jak otec došel do tohohle města.
Přijel do Klagenfurtu vlakem, pozdě v noci, po čtyřměsíčním potulování se po rakouských zemích. Ubytoval se v levném hotýlku na okraji města a hned šel spát. Ráno, po zaplacení, se vydal na obhlídku města. Chtěl si jej, než jej opustí, prohlédnout. Uvažoval totiž o tom, že půjde dál do Itálie. Ovšem nejprve jej ohromila scenérie, kterou uviděl kolem města. Kopce poseté vzrostlými smrky, v jejichž úpatí se nacházely tmavě zelené louky. Za kopci spatřil obrysy hor. Tak trošku mu to připomnělo město Brno, které měl rád a které bylo také obklíčeno zalesněnými kopci. Když se otočil směrem k městu, spatřil krásné domky. Šel se projít městem a v něm zažil další šok, protože na městském náměstí spatřil kašnu s drakem, který byl, jak se po doptání dozvěděl, s městem pevně spjat a dokonce jej mělo město i ve znaku. Brno má taktéž draka, který je s městem pevně spjat. Sice není ve znaku města, ale velmi často se k němu přidává. Brněnský drak je sice krokodýl, ale to nevadí, podobnost tu byla. Po té prošel křížem krážem celé město a velmi se mu začalo líbit. Nakonec se vypravil na nedaleký kopec, aby si město a okolí prohlédl z nadhledu. Když na kopci zjistil, že jeho druhý svah se sklání k jezeru, připomínající brněnskou přehradu, rozhodl se zde zůstat. Sešel zpět do města a opět se, k údivu recepčního, ubytoval v hotýlku, který před pár hodinami opustil. Druhý den vyhledal ve městě nemocnici a šel se ucházet o místo. Věděl, že nemůže chtít místo lékaře, a tak nabídl své služby jako pomocný zdravotník. Byl přijat na zkoušku na noční službu, na pohotovost. Jeho úkolem bylo postarat se o noční případy lehčího rázu. Ke složitějším případům musel přivolat lékaře, který měl domácí pohotovost.
Po dvou měsících si našel podnájem, který byl o něco dražší, než pokoj v hotýlku, ale bylo to důstojnější bydlení. Byl spokojený, a jediné co mu scházelo, bylo operování. Jeho kolegové lékaři brzy poznali, že je docela zkušený lékař, a tak jej nechali při noční službě ošetřovat i trochu složitější případy. Zlom nastal jedné prosincové noci, kdy řádila sněhová vichřice a byly všude závěje. Do ordinace se nějakým zázrakem přes bouři dostavila kolem jedné hodiny v noci matka s patnáctiletou dcerou, která celá hořela a stěžovala si na bolest břicha. Otec rychle rozpoznal akutní zánět slepého střeva. Muselo se operovat. Zavolal tedy lékaři mající pohotovost a popsal situaci. Jenže doktor se díky závějím a větru nebyl schopen dostavit. Jeho návrh, aby zkoušel sehnat někoho jiného, otec odmítl s tím, že během telefonování by mohlo střevo prasknout, čímž by byl ohrožen život pacientky. Proto se rozhodl, že bude operovat sám a on ať se zatím pokusí někoho sehnat. Lékař souhlasil, a tak se otec pustil do operace. A opravdu byl nejvyšší čas. Kdyby matka svoji dceru přivedla o dvacet minut později, pravděpodobně by bylo střevo již prasklé a byla by velmi malá naděje na záchranu jejího mladého života. Před dokončením operace dorazili na sál další dva lékaři nemocnice, avšak když viděli otcovu práci, nechali jej, aby ji dokončil. A otec si dal vskutku záležet. Mladé pacientce nejenže zachránil život, ale postaral se i, aby měla co nejmenší a skoro neviditelnou jizvu. Kolegové se za otce poté přimluvili a vedení kliniky jej přeřadilo do týmu chirurgů jako pomocného operatéra.
Z pacientky se vyklubala slečna hovořící česky, protože její máma byla Češka, která se provdala za Rakušana, který padl ve válce. Její máma tak dlouho tátovi děkovala za záchranu jejího života, až se do ní táta zamiloval a za půl roku si ji vzal za manželku. Vzali si hypotéku a koupili si tento domek. Já jsem se narodil v roce 1950.
Otec se v nemocnici během patnácti let vypracoval až na post primáře chirurgického oddělení. Já jsem jej i jeho práci obdivoval, a tak se ze mě stal také doktor.
Otec nikdy neodpustil komunistům, že zprznili, jak říkal, krásnou Československou republiku. Když proběhla u vás Sametová revoluce, byl nadšen a jakmile to bylo možné, vrátil se do svého rodiště. Vrátil se do České republiky zemřít a také splnit slib daný své ženě pár dní před její smrtí, které slíbil, že když se někdy naskytne příležitost, rozpráší v budoucnu její popel v jejím rodišti. Máti zemřela v sedmdesáti jedna letech na rakovinu dělohy. Její popel jsme s tátou rozprášili na předměstí Zlína. Otec byl dojat, že v Ruprechtově stále stál jeho mlýn. Byl sice skoro na spadnutí, ale stál. Po optání co se s ním bude dít a odpovědi, že se vyskytl nápad na zbudování hostince, přislíbil finanční pomoc. A nebyla zrovna malá. Hostinec opravdu během docela krátké doby byl otevřen a na otcovu počest byl pojmenován Viktorův mlýn, což otci udělalo radost. Stejně tak i fakt, že se mohl až do své smrti v restauraci bezplatně stravovat. Bohužel tohoto privilegia si užil jen něco málo přes rok. Zemřel však šťasten a spokojen. Já jsem nedokázal jeho domek na dožití prodat. Pronajímáme jej a o prázdninách tam jezdíme na dovolenou. Dceři se tam líbí a manželka je nadšená, protože pochází z Brna, které je pár kilometrů od Ruprechtova.
Jen pro úplnost dodám, že svoji ženu jsem také jako můj otec tu svoji, poznal v nemocnici. S dvěma kamarády emigrovala a měla namířeno do Itálie. Jenže si zde nešťastnou náhodou zlomila nohu a musela zde zůstat. Můj otec se rozhodl její léčbu zaplatit a já se rozhodl si ji vzít za ženu.“
„Jak jednoduše řečeno, ale těch starostí co s tím bylo,“ doplnila poslední větu svého muže jeho žena a zvedla oči v sloup.
„Vůbec si to neumím představit,“ zakroutila jsem hlavou.
„Ani se nesnažte. Zabralo by vám to příliš mnoho času a ten budete potřebovat k prohlídce města a jeho okolí.“
„Což si vzhledem k připodobnění k městu Brnu nemíním za nic na světě nechat ujít.“
„Takže vzhůru do ulic,“ řekl pan Gerhard a všichni jsme během pár minut vyrazili do města.

Nejprve jsme navštívili Nové náměstí s kašnou a drakem. Podle pověsti žil v místních bažinách zlý drak, který soužil celé okolí. Kníže, jemuž patřily zmíněné bažiny slíbil tomu, kdo draka zabije, kus osvobozené půdy. Prý se z okolí domluvilo několik nebojácných mužů a pomocí býka vylákali draka z bažin a zabili jej. Kníže dodržel slovo a stateční muži dostali bažiny dřív obývané drakem, které postupně vysušili a na jejich místě založili vesnici, jež byla časem povýšena na město. Stalo se tak v roce 1252.
Dále jsme navštívili Alter Platz, což je nejstarší ulice ve městě. Domy jsou zde z 16. - 18. století. Nejstarším domem byl dům U zlaté husy s číslem 31, z doby kolem roku 1500. Prohlédli jsme si i farní kostel s devadesát dva metry vysokou věží, jejíž ochoz nám poskytl nádherný výhled do širokého okolí. Koukli jsme se i na biskupský palác, který byl původně postaven pro velkovévodkyni Marianu, dceru Marie Terezie. Také jsme se s dcerou z úst pana Gerharda dozvěděly, že se ve městě konají dva velké veletrhy. V březnu potravinářský a v srpnu dřevařský. Město mě i dceru naprosto nadchlo.
Druhý den jsme byly pozvány na prohlídku jezera Wörther See. Jezero je sedmnáct kilometrů dlouhé a říká se mu také rakouská riviéra, protože se sem jezdí rekreovat skoro půl Rakouska. Teplota vody v jezeře se v létě pohybuje kolem dvaceti osmi stupňů celsia. Na poloostrově jezera se nachází poutní kostelík Maria Wörth, ve němž jsou nástěnné malby z 11 století. Jezero i okolí bylo opravdu přenádherné.
V neděli po obědě, přesně v jednu hodinu, jsem manželům Richtrovým poděkovala za nádherný víkend a na oplátku je pozvala k nám na statek. Oba přislíbili, že jakmile pojedou do České republiky, do Ruprechtova, že se určitě ozvou. Dcera se také s manžely Richtrovými rozloučila a s jejich dcerou si vyměnila telefonní číslo na mobil. Ony dvě si totiž vzájemně velmi padly do oka.
Po rozloučení jsme usedly s dcerou do auta, já za volant, a vyrazily jsme na cestu domů. Odpolední průjezd Alpami byl stejně tak nádherný jako ten podvečerní před dvěma dny. Tentokrát jsem celou cestu řídila já, protože dcera před hranicemi začala pospávat a rozespalou jsem ji k řízení nepustila.

Dva následující dny jsem Edovi básnila o městě Klagenfurt, až jej ze mě bolela hlava. Aspoň věděl, jak je bolest hlavy nepříjemná věc. Že mě občas hlava pobolívá, věděl, ale nevěděl proč, protože jsem se ještě nedostala k tomu, abych mu to patřičně osvětlila.

O prázdninách se opravdu manželé Richtrovi ozvali a i s dcerou u nás strávili celý týden. Díky vzajemným sympatiím se z nás stali dobří přátelé. Když potom Eda po roce shlédl město Klagenfurt, uznal, že jsem do něj po jeho návštěvě bušila informace oprávněně, protože bylo opravdu nádherné a vskutku nějak příbuzné s perlou Moravy, Brnem.

Naše přátelství s Richtrovými mělo největší a zásadní vliv na naši dceru Žanetu.

Zpověď poznamenaného číslo tři, dcery Žanety

Aby vše dávalo smysl, musím začít od úplného začátku a proto se musím vrátit až do doby, kdy jsem o existenci Richtrových neměla ještě sebemenší tušení.

Bylo mi osmnáct a psal se rok 1996, ve kterém začal poslední rok mého studia na střední všeobecné škole a já byla stále panna, což mi začalo připadat divný. Proč? Protože jsem byla ve třídě už jediná poctivka. Každá spolužačka, dokonce i kamarádky z Dědic, které byly mladší než já, měly již za sebou sexuální zkušenosti. Nebyla jsem proti sexu, ale jaksi mě žádný kluk nezaujal natolik abych mu dovolila víc než pár pus, stejně každej strašně slintal, nebo jej nechala vložit ruce pod podprsenkou, což se mi docela líbilo. Abych nebyla všem pro smích, nechala jsem se jedním klukem, který byl do mě prý blázen a navíc vypadal docela obstojně, pozvat k němu na chatu. Čekala jsem jak to bude nádherný, jak se budeme vznášet na křídlech rozkoše, aspoň takhle o tom holky mluvily. Realita byla však jiná. Milej kluk se na mě vrhl, letmo mě políbil, roztáhl mi nohy a vší silou se zabořil do mě. Ucítila jsem palčivou bolest a než jsem se přes ni přenesla, stál on nade mnou a řekl, hotovo, můžeš se voblíct, už nejsi panna. Chtěla jsem jej a potom sebe zabít. Cítila jsem se jako kráva. Ponížená až na samý kraj únosnosti. Před holkama jsem samozřejmě dělala, že to byla paráda. Na dotaz proč tedy s tím klukem nechodím, jsem řekla, že když teď vím, jak je milování nádherné, nemíním nechat po sobě skákat nějakýho blbečka. Prostě, že chci pořádnýho zkušenýho milence, který by mě přivedl do nebe rozkoše. Tím jsem za prvé měla od dotěrných otázek pokoj a za druhé získala pověst namyšlené holky, což chlapce vcelku odrazovalo a já měla od nich klid a mohla jsem se věnovat studiu.

Teď se vrátíme do začátku května roku 1997, kdy se máma opět pustila do dalšího pátrání v akci Prateta, jejímž vyústěním bylo pozvání do Rakouska k Richtrovým. Rozhodla jsem se, že pojedu s mámou. Ani nevím proč. Prostě se mi chtělo. Cesta byla nádherná jak díky Alpám, tak i tomu, že máma vzala na vědomí moji nechuť se bavit o škole, maturitě a o tom, co budu dělat po ní.
Manželé Richtrovi byli správní skoropadesátníci, kteří měli dvacetiletou dceru Ingrid. Byla to štíhlá, vysoká, dlouhovlasá bruneta. Vypadala skoro jako moje dvojče. Stejná postava, včetně ňader dvojek a stejné výšky, doslova. Obě jsme měřily sto sedmdesát šest centimetrů, na milimetr přesně. Ona měla černé oči a hnědé delší vlasy. Já jsem od narození dlouhovlasá černovláska s hnědýma očima. Snad proto nám dvěma bylo od první chvíle jasné, že si máme co říct. Přestože já umím jak německy, tak anglicky, stejně tak Ingrid, mohly jsme si povídat díky jejím rodičům v mateřském jazyku, češtině. Odešly jsme spolu do jejího pokoje a začaly si vyprávět o všem možném. Dotaz na kluky u nás jsem zahrála do autu a ona jej k mé radosti nepoložila znovu. Za což jsem ji byla vděčná, protože jsem neměla chuť si zase vymýšlet a lhát.
Dva dny strávené v Rakousku ve městě Klagenfurt byly nádherné. Město se tak trochu podobalo Brnu, ale to již určitě víte. Musím se přiznat, že mě město i jeho okolí velmi okouzlilo. Před odjezdem zpět domů, jsem si s Ingrid vyměnila telefonní číslo na mobil, protože jsme se dohodly, že si budeme jednou za měsíc volat, abychom si pokecaly o tom, jak jde život.

Týden po příjezdu domů jsem zjistila, že často myslím na víkend strávený v Klagenfurtu. Za další týden jsem zjistila, že víc než na Klagenfurt vzpomínám na Ingrid. A za další týden se mi o ní začalo i zdávat. Líbilo se mi, jak se směje, jak voní, jak vypadá. Navíc měla náhled na život podobný tomu mému. Lekla jsem se, že se ze mě stala, po zkušenosti s odpaněním, lesbička. Vzápětí mi však došlo, že se sexuální orientací se člověk rodí, a tak jsem se svému nápadu zasmála.
V červnu jsme si s Ingrid telefonovaly dva dny. Jednou volala ona mně, podruhé já jí. Probraly jsme kde co. Hlavně jsme se však domluvily, že v červenci přijede Ingrid do Česka.

Přijela první týden v červenci. Hned jsme se sešly a zajely se podívat do Brna. Celých čtrnáct dní co byla v Ruprechtově, jsme se denně vídaly a bylo nám spolu fajn. Potom přijeli její rodiče a celý týden strávili u nás na statku. Moc se jim u nás líbilo. Gerhard, tedy pan Richtr, si výborně porozuměl s mým otcem a bratrem a do noci sváděli kulečníkové boje na Oáze. Tři dny před jejich odjezdem domů se mě Ingrid zeptala jestli bych nechtěla nějaký čas pobýt u nich v Klagenfurtu s tím, že bychom si zajely třeba do Itálie vykoupat se v moři. Byla jsem pro a mí rodiče naštěstí také.
Za tři dny jsem byla v Klagenfurtu a koupala se v jezeře Wörther See. Voda v něm byla podstatně teplejší a čistější než v Brně na Pryglu. Po dvou dnech strávených v Klagenfurtu jsme se vydaly s Ingrid do Itálie k moři, které bylo daleko asi jako Praha od Brna. Jízda autem Ingrid trvala tři a půl hodiny. Až do města Udine, položeného na výšině v podhůří Alp, jsme jely po dálnici. Dál jsme pokračovaly po silnici první třídy přímo do rybářské osady Grado. Ubytovaly jsme se v penzionu ve dvoulůžkovém pokoji s výhledem na moře. Bylo nádherné slunečné počasí a my ihned vyrazily na pláž. Bylo nám skvěle. Večer jsme si daly v ristorante pizzu a kolem desáté jsme se odebraly do pokoje uložit se ke spánku. Když jsme si s Ingrid dávaly pusu na dobrou noc, vnikla Ingrid do mých úst jazykem a dlouze a vášnivě mě políbila. Vůbec jsem z toho nebyla paf, jak by se dalo čekat. Dokonce jsem byla při polibku aktivní. Po polibku jsme se jedna druhé podívala do očí. První promluvila Ingrid.
„Že jsem lesbička vím už velmi dlouho a vůbec se za to nestydím. Ty jsi mě zaujala hned první den, co jsem tě spatřila. A během dvou dnů co jsi byla u nás, jsem zjistila, že jsi také lesbička, ale že o jsi si to ještě nepřipustila.“
„Ty jsi mě také zaujala, ale myslela jsem, že jako kamarádka, spřízněná duše. Jenže jsem na tebe musela pořád myslet, a tak mě napadlo, že se něco děje, ale domnívala jsem se, že je tomu tak z toho důvodu, jak jsem přišla o panenství.“
„Bylo to hodně ponižující?“
„Bylo, Ingrid.“
„Nepotkalo to jen tebe. I já se bránila homosexualitě a o panenství mě připravil nezkušený chlapec, který po aktu utekl, protože se lekl pár kapek krve na prostěradle.“
„Ten můj se ničeho nelekl, ale byl hotov za pět vteřin a potom řekl, že je to hotový, že můžu jít.“
„Asi vím, jak ti bylo.“
„Bylo mi na nic, přestala jsem se o sex zajímat. Myšlenky na něj se vrátily, až když jsem poznala tebe. Přicházely ve snech pomalu a neurčitě. Nevěděla jsem, jestli se miluji s mužem či ženou, a bylo mi to jedno, protože to bylo krásné. Po čase jsem nemohla dělat, že nevím, že milostné hrátky ve snech se odehrávají s tebou, Ingrid. Bylo mi po nich báječně a abych se neztrapnila a případně nepřišla o tvé přátelství, nechala jsem si je pro sebe. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Tvůj polibek vše vyřešil. Jsem lesbička, zamilovaná do tebe.“
„A já jsem zamilovaná do tebe, Žanetko. Pojď ke mně,“ řekla Ingrid a já se k ní přitiskla a té noci poprvé zažila rozkoš z milování a vznášela se na vlnách orgasmů, prvních v mém životě.
Celý týden jsme se v Itálii oddávaly přes den koupání a přes noc milování. Byla jsem zamilovaná až po uši a Ingrid na tom nebyla lépe.
V Itálii se nám velmi líbilo, a tak jsme se dohodly, že po prázdninách, které byly mé poslední, se vydáme do Itálie a pokusíme si tam najít nějakou práci. Třeba jako číšnice. Ingrid před prázdninami pracovala brigádně v Klagenfurtu jako pokladní v Bille. Na prázdniny chtěla mít volno, tak dala výpověď. Jak já přesvědčím svoje rodiče jsem nevěděla, ale byla jsem rozhodnutá si prosadit svoje. Naštěstí mi rozlet do světa rodiče přáli a já mohla vyletět z hnízda.

V Itálii jsme se s Ingrid usadily ve městě Padova, vzdáleném třicet pět kilometrů od Benátek. Padovu jsme si vybraly z toho důvodu, že je stejně jako Brno veletržním a universitním městem. Po týdenním průzkumu města jsme se rozhodly zajít se ucházet o místo číšnic do restaurace Ristorante del Capitano, vzdálené dvě ulice od apartmánu na ulici Via Giuseppe Verdi, kde jsme byly ubytované. Restaurace se nacházela uprostřed malebného náměstí Piazza delle Erbe, což v překladu znamená Zelný trh. Jsi z Brna, takže nemusím dlouze vysvětlovat, že náměstí stejného názvu se nachází i v Brně. Italskému náměstí vévodil palác Ragione postavený v roce 1219. Kousek od něj byl Ovocný trh, Piazza delle Frutta. Na druhé straně náměstí byl dóm, u kterého od třináctého století stojí vzácná čtyřboká křtitelnice. A o kousek dál, na ulici Via Vescovado, se nacházel Zrcadlový dům, Casa dei Specchi, s leštěnými mramorovými stěnami. Dál za dómem bylo náměstí, Piazza dei Signorii, kde vedle dalších památek byl nejstarší orloj v Itálii, pocházející z roku 1437.
K našemu překvapení, když jsme řekly asi pětapadesátiletému majiteli restaurace, že jsme původem Češky, zvolal:
„Ahoj holki. Umite česki knedliki?“
Já řekla, že ano a on se rozzářil jak sluníčko a řekl:
„Belu vás, zítla zacinate.“
Postupně se z majitele vyklubal správnej chlap a člověk. Jmenoval se Francesko a česky trochu uměl, protože žil dvanáct let s Češkou, která mu potom utekla za mladším. Jo a ty knedlíky nebyly pro hosty, ale pro něj. On je totiž miloval. Francesko nám bleskurychle zařídil povolení k pobytu i k práci a také se nás na jeho doporučení ujal učitel italštiny a my se přes zimu naučily obstojně italsky. Dál jsme se zdokonalovaly již samy, za velké pomoci Franceska.
Na vánoce 1997 jsme odjely domů. Do Klagenfurtu jsme dojely autem Ingrid. Já jsem dál pokračovala vlakem. Doma jsem musela hodiny a hodiny vyprávět, jak se v té Itálii mám. Vše, až na to, že žiji s Ingrid jsem ochotně povyprávěla.
Před Silvestrem jsme se vrátily s Ingrid zpět do Padovy. Silvestrovská noc byla plná veselí, šampaňského a barevných ohňostrojů. Francesko byl s námi spokojený a slíbil nám, že nám před sezónou zvýší plat a slovo dodržel. Že se máme s Ingrid rádi a žijeme spolu, Francesko nejen věděl, ale i nás chránil. Našel se jeden číšník-kolega, který byl k nám díky naší orientaci hrubý. Po dvou měsících jej Francesko vyhodil se slovy, zmiz ty komunistickej radikále. Od té doby jsme již neměly potíže.
Práce nás bavila a hlavně nás uživila. Jednou za čtrnáct dní jsme měli volný víkend. V sobotu brzy ráno, kolem páté hodiny, jsme vždy vyrazily na dva dny k moři. V zimě jsme jezdily do Benátek. Bylo tam nádherně. Samozřejmě, že jsme se nekoupaly. Moře nebylo nijak teplé. Do jara nás však turistický ruch Benátek unavil a my začaly jezdit do necelých padesát kilometrů vzdáleného města Chioggia, kterému se od jakživo říká malé Benátky. Je to rybářské město s mnoha historickými památkami. Staré město leží na ostrově, jenž je s pevninou spojen mostem. Hlavním důvodem, proč jsme začaly jezdit do Chioggii byl fakt, že jsme si mohly pronajmout motorový člun a zajet si užívat klidu na některý z nedalekých malých ostrůvků. První sezóna v Itálii byla náročná, nádherná, poučná a určující pro další běh života, jak mého, tak Ingrid.
Koncem srpna se totiž v restauraci začal pravidelně objevovat muž kolem čtyřicítky, který z nás nespouštěl oči. Aby bylo jasno, šel si s ním papá Francesko, jak jsme mu my dvě začaly s jeho svolením říkat, promluvit. Z chlápka se vyklubal reklamní agent hledající modelky do reklamy. Přestože jsme byly již na modelky takzvaně postarší, velmi jsme se mu zamlouvaly. Pro jistotu jej papá Francesko informoval o naší orientaci, aby tak vyloučil možnost nás přes reklamu tahat do postele. Alfrédo, tak se onen muž jmenoval, se urazil, protože, jak řekl, je profesionál a ne kuplíř. A měl pravdu. Pozval nás na říjen do Milána na kamerové zkoušky. Ty dopadly víc než dobře a my začaly točit reklamy a navštěvovat kurs modelek. Byly jsme tam nejstarší a přesto si z nás nikdo nedělal šoufky. A to nás tam bylo dvacet pět a pouze sedm nejlepších mělo zajištěno, že se o ně postará některá agentura. Díky radám Alfréda, z něhož se vyklubal druhý skvělý člověk, jehož jsme v Itálii poznaly, jsme mezi těmi sedmi na konci kursu byly. Samozřejmě, že se nás ujala agentura, pro kterou pracoval Alfrédo. Najednou začalo být náročné dělat číšnice, modelky a takzvané reklamové herečky. Papá Franceska jsme nechtěli opustit, protože jsme jej měly rády a bylo nám u něj fajn. Papá to však vyřešil za nás. Udělal z nás externí číšnice. Což znamenalo, že jsme u něj pracovaly, pokud jsme měly volno. A volna bylo ze začátku věru málo. Agentuře jsme se hodily do její nové strategie a začaly jsme jezdit a předvádět po celé Itálii. Po půl roce jsme byly občas vyslány předvádět do Švýcarska do Ženevy, do Německa do Mnichova, do Rakouska do Vídně. Tam nás obě dvě viděli naši rodiče, které jsme tam pozvaly. Byli na nás pyšní a když byli tak naměkko, tak jsme jim řekly, že spolu už víc jak rok žijeme. Rodiče Ingrid o její orientaci věděli, pro moje rodiče to však byl šok. Gerhard, jako správný doktor mým rodičům osvětlil, že se s tím člověk rodí a zeptal se, jestli náhodou nemáme nebo jsme neměli v rodině nějakého homosexuálně orientovaného jedince. Rodiče si ihned vzpomněli na bratrance Ivoše a i díky tomu se celkem rychle vzpamatovali. Než jsme se s rodiči rozešly, popřáli nám oběma hodně štěstí, jak v práci modelek, tak i v osobním životě. Díky modelinku jsme i jednou předváděly v Paříži. Bylo to jen jednou, ale byly jsme tam a byly jsme na to patřičně hrdé.
Věk se ale zastavit nedá, a tak po dvou letech práce modelky, jsme již jen předváděly v Itálii a sem tam v Německu nebo Rakousku. Reklamy jsme však točily dál. Peněz jsme měly dost a už jsme nebydlely v apartmánu, ale koupily jsme si byt pár desítek metrů od restaurace papá Franceska. Opět jsme se začaly častěji objevovat v restauraci jako číšnice. Papá byl na nás hrdý a říkal nám, moje děvčátka. Do kuchyně přijal na naše naléhání papá českou kuchařku a začali jsme pořádat dny české kuchyně. Ohlas byl velký a tržba pěkně stoupla. Papá byl spokojen a z Ingrid udělal barmanku a ze mě vedoucí kuchyně.

Po pěti letech od našeho příchodu do Padovy jsme už jen ojediněle natočily nějakou reklamu a práci modelek jsme definitivně pověsily na hřebík. Papá Francesko se odebral na odpočinek a protože neměl děti, odprodal nám svoji restauraci. My jsme ji okamžitě přejmenovaly na Ristorante papá Francesko, čímž jsme našeho ochránce dojaly k slzám. Restaurace prosperovala a my byly šťastné a stále do sebe zamilované. Naše láska vyústila v rozhodnutí pořídit si děti. Ano děti, ne dítě. Obě jsme chtěli být těhotné. Normálním způsobem to nebylo možné, a tak jsme si zajely do rodné země do spermabanky a nechaly se uměle oplodnit. Moji rodiče i rodiče Ingrid naše rozhodnutí přijali a po celou dobu těhotenství nám byli na dálku nápomocni. Dva týdny před termínem přijely za námi naše matky, aby nám byly nápomocny osobně. Bůh zařídil, že se nám oběma po devíti neskutečně nádherných měsících narodily dcery. Moje dostala jméno Irín. Ingrid dala své dceři jméno Franceska, z čehož byl papá Francesko u vytržení. Stejně tak i z titulu dědečka třetího.

Dnes mají naše dcery patnáct, jsou normální, tím chci říci, že jsou heterosexuální a začínají se, vedle školy, věnovat modelinku. Vychovaly jsme je s Ingrid podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Od první třídy ví, že jejich matky jsou lesbičky a co to znamená. Díky třem dědečkům, několika strýcům a našich dobrých přátel mužského pohlaví, jim mužský element v rodině nijak zvlášť nechyběl.
My s Ingrid se máme stále rády, stále nám je spolu fajn a stále jsme majitelkami v Padově již vyhlášené restaurace U papá Franceska. Papá je už nějaký ten rok na onom světě, ale přesto jej v restauraci cítíme na každém kroku. Jsme, de facto, čerstvé čtyřicátnice a těšíme se na pomalé stárnutí. Mámě jsem za její pátrání po nápadnících pratety vděčná, protože kdybych nepoznala Ingrid, Bůh ví, jak by můj život vypadal. Dál není co dodat.

Andrea - Kronika

V půli června jsem se rozhodla vypravit se po stopách pisatele dopisu, který došel pratetě v období, kdy se četnický odmlčel, jako druhý v pořadí.

Nápadník číslo čtyři.

Vážená slečna
Hedvika Kachlíčková
Dědice u Vyškova
Morava.

Dvacátého šestého června 1933
Ctěná slečno !!!
Předem mého dopisu, přijměte mnoho srdečných pozdravů a vzpomínek na Vás. Doufám, že nebudete mi míti za zlé že si Vám dovoluji psáti a že mojí žádosti vyhovíte, a sic. Jak jsme se naposledy viděli, řekla jste mi že se na druhou neděli uvidíme na udaném místě jak jste sama řekla a zatím jste nepřišla, tak mě to překvapilo, poněvadž při naši posledním sejití jste mi řekla, snad si vzpomenete; psáti to nechci víte proč!; tak co v tom vězí? Velice rád bych to věděl a snad se to také dovím. Slečno nebude-li Vás to obtěžovat a budete-li chtít, přijďte v neděli na místo našeho posledního sejití asi tak po 3h odpoledne, já tam určitě budu na Vás čekat, doufám že tentokrát přijdete.
Snad mi prominete že jsem vám psal.
S pozdravem, a nashledanou se těší Vincek z Ježkovic.

„Copak se mezi nimi odehrálo a kde, to už ani vrabci nevědí,“ řekla jsem si nahlas po přečtení dopisu a připadala si jako blázen trpící samomluvou.
Již znalá věcí jsem se rozjela v úřední den na obecní úřad v Ježkovicích, které jsou od Dědic vzdáleny necelých osm kilometrů. Starosta, po vysvětlení, oč mi jde, mě poslal za místním starousedlíkem panem Dumpíkem. Panu Dumpíkovi bylo rovných osmdesát let a na svůj věk byl mimořádně čiperný a bystrý. U branky před jeho malým domkem jsem mu pověděla, proč jej obtěžuji a kdo mě za ním poslal. Pan Dumpík pokýval hlavou a pozval mě dál. Sedli jsme si spolu na dvorku na lavku vedle zápraží.
„A že jsem tak smělá pane Dumpíku, kdypak jste se narodil?“řekla jsem, abych nějak začala náš rozhovor.
„Ále, paninko, ani to nechtějte vědět,“ dělal drahoty pan Dumpík.
„Jen se pochlubte,“ nenechala jsem se odbýt.
„Dobrá. Celej můj život byl a je divnej. S tím vás ale obtěžovat nebudu. Stačí, když vás seznámím se svým příchodem na svět a bude vám jasný, že si nevymejšlím. Byla půlka října a já byl v teple mámina břicha ve věku sedmi měsíců. Dva dny po půlce října jsem uslyšel obrovskou pecku kdesi v dálce, která mě natolik lákala, že jsem chtěl ven, a taky že jsem šel. Venku jsem zjistil, že se nic zvláštního neděje, ale zpět jsem už nemohl. Že můj první úsudek o klidu byl mylný, jsem se dozvěděl až o několik let později, protože teprve tehdy jsem mohl pochopit datum svého narození, jenž zní, 7. listopad 1917.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že v ten den vystřelila v Rusku Aurora na palác a vlády se ujal Lenin.
„Vaše předčasné narození má na svědomí výstřel z Aurory,“ řekla jsem s úsměvem.
„Toto trvalo,“ řekl pan Dumpík s pusou od ucha k uchu.
„Vy jste, se mi zdá, pěkný kvítko, pane Dumpík. Teď uvidíme, jakou máte paměť i na jiné věci. Vzpomenete si na Vincka odsud z Ježkovic, kterému mohlo být v roce 1933 asi tak mezi dvaceti třemi, až dvaceti pěti lety?“
Pan Dumpík se podíval do blankytně modré oblohy a po chvíli začal odříkávat:
„Vincent Chrástecký, roku 1933 dvacet šest let stár, místní švihák a rváč. Provětral každou sukni široko daleko. Když se mu někdo posmíval, dal mu přes držku. Byl to vopravdu krásnej, urostlej chlap s velkou silou a jemnou duší. Dokázal sám vybílit hospodu, ale když měl zabít králíka nebo slépku, musel požádat sóseda. Vzdělání měl základní a jinačí práci než na nedaleké pile nesehnal, přesto nebyl hlópé. Přečetl mnoho knih, ze kteréch čerpal rozumy a módrost. Víc něž práca jej však bavilo malování vobrazů. Maloval vopravdu pěkně. Tím nechci řéct, že práci vodbéval. To v žádným případě! V práci na něj byl spoleh. Když v Německu začal úřadovat čalóník s knírkem, začal být zasmušilé. A aby ne, vždyť byl napůl Žid. Taky na nic nečekal a v třicátým šestým vodešel do Polska a vod tam se dostal lodí do Ameriky, kde se usadil v Texasu ve městě San Antoniu a začal malovat vobrazy, na nichž byla krajina z okolí Ježkovic. Nejprv si vod něj kupovali vobrázky krajani, protože jim jeho obrázky připomínaly domovinu. Teprve potom se o ně začali zajímat i vostatní emigranti z Evropy a nakonec i Amíci. To už ovšem maloval i svou novou domovinu. Nezbohatl, ale uživil se a mohl se i oženit a založit rodinu. Vzal si nádhernou snědou krásku, mulatku, s níž měl syna. Víc nevím. Zde mé vědomosti končí, paninko,“ domluvil pan Dumpík a já na něj zírala s otevřenou pusou.
„Vy si ze mě děláte legraci, viďte?“ zeptala jsem se přesvědčená, že tomu tak opravdu je.
„Kdepák, paninko, já jsem totiž Vinckův bratranec,“ zazněla z úst pana Dumpíka neuvěřitelná věta.
„Proč jste to neřekl hned?“ vykoktala jsem.
„Neptala jste se jestli jsme příbuzný,“ zamrkal šibalsky očkama pan Dumpík a odešel do domku.
Když se vrátil, držel v jedné ruce pěkný obraz, na němž byl namalován na nedalekém kopci se tyčící kostel Svatého Martina, a v druhé ruce držel pohlednici, na níž byl mladý švihák, který kolem ramen držel štíhlou ženu tmavé pleti a druhou rukou držel za ruku malého chlapce. Vzadu na pohlednici bylo napsáno:

Nazdar Pepku,
jsem za velkou louží v Texasu, ve městě San Antonio. Maluju obrázky našich lesů a lidi, teda krajani, je kupujou. Začal jsem malovat i místní krajinu a tu už kupujou i ostatní Evropani a i Amíci. Šťabajznu co stojí vedle mě, jsem si vzal za ženu a ten prcek, je náš syn. Píšu Ti, protože věřím, že jsi řádění čalouníka přežil a abys věděl, že jsem živ a zdráv. Přesnou adresu Ti neposílám, neb mi ještě není známa, jsme ve městě teprv pár dní. Pošlu Ti ji později. Všecky pozdravuj a měj se blaze.
Vincek

PS. Příjmení Chrástecký nešlo převést do angličtiny, tak jsem se přejmenoval na Dumpa (čti Dampa), jistě víš proč.

Razítko na známce bylo z roku 1945. Otočila jsem pohlednici a důkladně jsem si prohlédla Vincka a musela jsem uznat, že to byl opravdu hezký muž. Pravý lev salónů.
„Víckrát vám už nenapsal?“ zeptala jsem se jeho bratrance a doufala, že řekne ano.
„Nikdá víc. Bůh ví, co se s ním stalo,“ řekl stařík a pokrčil rameny.
„Škoda, přesto jsem se dozvěděla víc než dost. Mám však ještě jednu prosbu, mohla bych si půjčit tuhle pohlednici?“
„Klidně si ji nechte i s tímto obrázkem Svatého Martina, jestli se vám líbí. Já si to nebotřebuju vzít do hrobu.“
„ Mockrát vám za všechno děkuji, pane Dumpíku. Moc jste mi pomohl,“ řekla jsem dojatě.
„Rádo se stalo a kdyby jste se náhodou o Vinckovi dozvěděla něco nového, dejte mi vědět.“
„Pokud se tak stane, osobně vám přijdu sdělit novinky z jeho života. Ale ještě bych ráda věděla, proč jste před Hitlerem neutekl s Vinckem.“
„Já nejsem napůl Žid a od čtrnácti, kdy tragicky zemřel můj otec v nedalekém kamenolomu, jsem jako néjstarší syn měl na starost celou rodinu, víte.“
„Klobouk dolů. Byl jste velmi mladý a přesto jste se zachoval v nelehké situaci zodpovědně.“
„Jo, ale bylo to na prd. Matka dostala v devětatřicátým zápal plic a doktoři ji už nedokázali zachránit. Zemřela. Mý sestry, jedna vo dva roky starší a druhá vo dva roky mladší, se přestěhovaly do Vyškova a začaly se prodávat německejm oficírům. Díky tomu mě uchránily vod totálního nasazení, za což mnou po válce všichni vopovrhovali. Sestry byly na konci války zastřelený, protože nakazily syfilidou získanó vod němčourů ruské důstojníky, což bylo považováno za pokus o velezradu. Zůstal jsem sám a vod komoušů si užil svoje. Ale všechny, teda až na pár vyjímek, jsem přežil a mám z teho radost.
Já vám říkal, můj život byl a asi až do konce zůstane divnej.“
„Nejspíš máte pravdu, pane Dumpík, a díky tomu věřím, že o vašem bratranci Vinckovi se někdy v budoucnu z mých úst dozvíte nějaké novinky. Proto nebudu říkat sbohem, ale nashledanou,“ řekla jsem a vstala z lavky.
„Nashledanou,“ řekl pan Dumpík a vyprovodil mě k brance.

Druhý den po návštěvě u pana Dumpíka jsem si ráno vzala atlas světa a mrkla se, kde přesně San Antonio v Americe leží. Našla jsem jej ve stejné vzdálenosti jak od mexických hranic, tak od mexického zálivu. Potom jsem si pustila počítač a dala se po internetu do pátrání po adrese města San Antonia v USA ve státě Texas. Nic není nemožné, jsem si říkala stále dokola, čímž jsem přivolala štěstí na svou stranu a po určitém bloudění se mi podařilo najít emailovou adresu informačního centra v San Antoniu. Syn mi oskenoval pohlednic,i na níž byl Vincek s rodinou a já během dvou dnů sesmolila krátký dopis, který jsem společně s ofocenou pohlednicí poslala imejlovou poštou do San Antonia.
Protože ani po dvou měsících jsem neobdržela odpověď, odeslala jsem svůj dopis znovu, ale již dopředu jsem se smířila s tím, že mému pátrání po Viktorovi je konec.
Ovšem šestého října došla ze San Antonia na moji emailovou adresu obsáhlá odpověď.

Paní Egnerová,
omlouváme se, že jsme se neozvali dříve. Váš dotaz jsme jaksi v nepřeberném množství vzkazů a dotazů nedopatřením přehlédli. Minulý týden jsme dělali v poště důkladný pořádek po sezóně a váš dotaz objevili. Ještě jednou se hluboce omlouváme.
Nyní k vašemu dotazu. Muž zobrazený na fotografii je v San Antoniu dobře znám, jmenuje se Wincent Dump a všeobecně se ví, že pochází z České republiky.
Zde je nutné podotknou, že v Texasu již před první světovou válkou žila dosti početná skupina Čechů. Při sčítání lidu v roce 1900 se ukázalo, že v Texasu žilo 15 000 Čechů narozených mimo území USA.
Wincent Dump přišel do našeho města v roce 1945. S ním přišla jeho žena, afroameričanka, a malý syn Joseph. Wincent se od začátku věnoval malovaní. Nikdy však netvrdil, že je studovaný malíř. Naopak hlásal, že maluje srdcem a pro radost. Jeho obrázky a obrazy začaly mít oblibu nejprve u rančerů z okolí, kterým v žilách kolovala česká krev. Postupně se však prosadil i do podvědomí Texasanů a během deseti let se z něj stal významný texaský malíř a otec tří dcer.
Po roce 1955 začal mít výstavy v Dallasu, Houstonu, Austinu. U jeho jediného syna se též projevil malířský talent a tak Wincent neváhal a dopřál mu patřičné vzdělání. V roce 1962, když bylo Wincentovi padesát pět let, vystavoval poprvé v New Yorku a jeho devatenáctiletý syn výstavou provázel. V roce 1968, kdy se v San Antoniu konal mezinárodní veletrh, došlo město k rozhodnutí lépe využít oázu klidu kolem řeky The River Walk. Podél řeky se začaly stavět butiky, noční kluby, obchody, restaurace, kavárny evropského typu a podobně. A právě majitelé evropských kaváren, Paris a Prag, požádali jednašedesátiletého Wincenta, aby jim namaloval několik obrazů a navrhl malbu na zeď zevnitř kavárny nad vchod. Wincent souhlasil, ale měl podmínku, že do kavárny Paris udělá první návrhy jeho pětadvacetiletý syn Joseph, a teprve až když je majitel kavárny prohlásí za nepřijatelné udělá návrhy své. Podmínka byla přijata a oba Dumpové se pustili do práce. Jako první své návrhy předložil mladší z Dumpů. Jeho návrhy majitele kavárny překvapily a zároveň nadchly. Joseph tak poprvé veřejně dokázal, že je po otci nadaný malíř. Wincent svými návrhy majitele kavárny Prag šokoval, neboť jeho návrhy nezobrazovaly Prahu, jak by se podle názvu kavárny dalo čekat. Na návrzích bylo úplně jiné město a jeho okolí. Tím městem bylo Brno. Dlouho, celý týden, vyprávěl Wincent majiteli kavárny o městu Brnu a jeho historii a okolí. Avšak majitel kavárny se tvářil stále odmítavě. Polevil teprve tehdy, až mu Wincent pověděl o hrdinském boji statečných obránců města Brna za třicetileté války, kdy hrstka bojovníků ubránila město před několikatisícovou armádu švédského vojska. Zajímá Vás proč? Zde je vysvětlení:
San Antonio má své hrdiny z boje o svobodu, který se odehrál na půdě dnešního města v místě nazývaném Alamo. Tam začala texaská revoluce za svobodu a svržení mexické nadvlády. Bitvou o Alamo se San Antonio zapsalo do historických knih. Psal se rok 1836 a 189 mužů po dobu třinácti dnů bránilo starou misii proti přesile mexické armády čítající 4 000 mužů. Před bitvou popsal plukovník Wiliam Barret Travis zbytku obránců beznadějnou situaci a poté šavlí nakreslil na zemi čáru a řekl:
„Ti, kteří jsou připraveni obětovat svůj život za věc svobody, překročí čáru sem ke mně.“
Všichni muži, až na jednoho čáru překročili. Tím, kdo čáru nepřekročil byl plukovník James Bowie, který byl zachvácen zápalem plic. Ten byl na vlastní požádání přes čáru přenesen. Po dvanácti dnech nezůstal na živu ani jeden z nich. Na onen svět vzali však se sebou na 600 mexických bojovníků. Aby se mexický velitel, generál Antonio Lopez de Santa Anna pomstil za ztrátu svých bojovníků, dal v následující bitvě u Coleto Creek zmasakrovat 300 zajatců. Tento hanebný čin velmi pobouřil všechny Texasany a čtyřicet šest dní po pádu Alama se kolem 800 texaských a amerických dobrovolníků pod vedením generála Sama Houstona vrhlo u San Jacinta do útoku na mexickou armádu o síle víc jak 1500 mužů. S provoláním, vzpomeň na Alamo, vzpomeň na Goliad, rozdrtili mexickou armádu v několika minutách. Zabili více jak 600 mexických vojáků a sami přitom ztratili pouze devět mužů. Tak se stal Texas svobodným a narodila se republika a za deset let po Alamu byl Texas nezávislý a ke Spojeným státům se připojil roku 1845.
Díky této historické podobnosti San Antonia a Brna dal majitel kavárny na slova Wincenta, že asi není a ani nebude první, kdo použil název hlavního města České republiky, kdežto název Brno je s velkou určitostí originální a unikátní. Od té doby stojí na The River Walk kavárna Brno, v níž najdete obrazy, originály, Wincenta Dumpa, znázorňující město Brno a jeho okolí. Nad vchodem do kavárny, ovšem z venku a ne zevnitř, jak původně majitel kavárny zamýšlel, je velký obraz znázorňující symbol města Brna, hrad na kopci nad městem. Obraz je vytvořen mozaikou, nikoliv malbou. Jedná se o jedinou mozaiku Wincenta a proto je velmi cenná a město San Antonio je na ni patřičně hrdé. S její údržbou nejsou problémy, neboť současným majitelem kavárny je syn Wincenta, Joseph, jehož obrazy dodnes zkrášlují kavárnu Paris, taktéž nacházející se na The River Walk. Ovšem na opačném konci než kavárna Brno.
Wincent Dump se ve svých pětašedesáti stal čestným občanem San Antonia a zemřel těsně po oslavě svých sedmdesáti let. Pohřben je na místním hřbitově, po boku své věrné ženy, kterou celý život hluboce miloval.
Jeho syn dodnes žije a maluje v Sam Antoniu. Jeho sestry se však rozprchly po Texasu. Jedna žije s rodinou v hlavním městě Texasu, Austinu. Druhá šla za mužem do Dallasu a třetí si odvedl její muž do Houstonu. Joseph má dva syny, ale ani jeden z nich se nevěnuje malířství. Oba pracují v Houstonu u reklamní agentury. Josephovy setry mají každá po synovi a dceři. Jejich dcery začínají být známé ve světě populární hudby pod názvem The Cusines Dump. Ani z jejich synů se nestali malíři. Jeden z nich píše sestře a setřenicím texty písní, zbývající dva jsou členy The Arneson River Theatre (jedná se o říční divadlo) na The River Walk,. Jeden je herec a druhý tanečník. Říční divadlo má tu zvláštnost, že na jednom břehu sedí diváci ve speciálním vyvýšeném hledišti, ze kterého je dobře vidět na druhý břeh, kde je jeviště, na němž se odehrává představení.
Kontaktovali jsme i Josepha Dumpa, ale ten je v současné době někde v Evropě se svojí a otcovou výstavou obrazů. Slíbil však, že jakmile to bude možné, spojí se s Vámi přes internet.
Věříme, že Vám naše informace přinesly užitek a buďte ujištěna, že kdykoliv Vy a nebo kdokoliv z Vaší rodiny zavítá do města San Antonio, bude zde srdečně uvítán.
S pozdravem pracovníci informačního centra San Antonia, Alamo Plaza 317.

Okamžitě jsem odeslala děkovný dopis do San Antonia a až teprve potom jsem vybuchla radostí. Nejdřív mě pátrání zavedlo do Rakouska a teď dokonce až do Ameriky. To, že bych se stejně jako do Klagenfurtu, vypravila do San Antonia, mě ani omylem nenapadlo. Rakousko je za humny, kdežto Amerika za oceánem. Nemluvě o rozdílu mezi šilinkem a dolarem.
S hrdostí jsem dala ještě ten den zprávu přečíst rodině, která mě po jejím přečtení ujistila, že když mě příští pátrání zavede na Měsíc, nebude se tomu vůbec divit. Na otázku, kdy letím do USA, jsem odpověděla, že dnes v noci, ve snu, a že všechny, kdož se mi ve snu zjeví, beru s sebou. Bohužel se mi zdálo, jak pleju skleník, sama.

Za tři dny se mi zdálo, že mám vidiny, protože na mé emailové emailovou adrese jsem měla vzkaz.

Zdraví Vás Joseph Dump.
Měsíc budu vystavovat Mnichově a pro sebe jsem si urval týden volna, na který se chci skrýt v České republice. V pondělí, 16.10. 1997 bych přiletěl kolem poledne do Prahy a byl bych potěšen, kdyby jste mě čekala na letišti a unesla mě do rodiště mého otce. Sám bych jej asi hledal těžce a možná i bez úspěchu. Odpovězte jak nejrychleji můžete. Děkuji.
Joseph Dump

Netrpělivě jsem očekávala, až se doma objeví Eda, abych se jej zeptala, jestli bych mohla Josepha Dumpa přivézt k nám na statek. Při představě, že pozná rodilého Američana a bude jej moct nalít českým pivem a moravskou slivovicí, nadšeně souhlasil.

V pondělí jsem čekala na pražském letišti Ruzyně v hale na Josepha Dumpa a jakmile ohlásil letištní rozhlas přistání letadla z Mnichova, vyňala jsem z kabelky cedulku, na níž bylo napsáno Mr. Dump a vyhlížela jsem urostlého snědého muže před pětapadesátkou s jemně prošedivělými vlasy. Tak jsem si jej totiž představovala. Mé představy vzaly za své, když se přede mnou objevil stotřicetikilový drobeček tmavé pleti, vysoký kolem sto sedmdesáti pěti centimetrů, černých kudrnatých vlasů, alá Vladimír Menšík, z jehož úst se neslo hlasité:
„Dobrý den, paní Egnerová, já jsem Joseph Dump“
„Dobrý den,“ vykoktala jsem a koukala na chlapa, který vypadal přesně jako Edy Murphy ve filmu, Zamilovaný profesor, kde ztvárnil nezapomenutelnou roli nejsympatičtějšího tlusťocha na světě.

Na vysvětlenou uvádím, že s Josephem Dumpem jsme se všichni bavili pouze anglicky, protože neuměl česky ani slovo.

„Mluvím nahlas kvůli tomu, aby si mě lidé nepletli s Edym Murphym a nechtěli po mě autogram,“ řekl šeptem těsně u mého ucha Joseph Dump a já začala tušit, že nebude žádnej snob, ale naopak člověk milující život a humor.
„V tom případě bude nejlepší opustit letištní halu a ztratit se v davu,“ navrhla jsem také šeptem.
„Oukej, mizíme.“
Joseph Dump usedl na zadní sedadlo mého auta, protože zkušeným pohledem zjistil, že na přední sedadlo by se nevešel.
„Česká auta diskriminují tlustoprdy,“ řekl když se rozložil na zadním sedadle a já vyprskla smíchy.
Cestou z Prahy do Dědic se Joseph Dump rozplýval nad krajinou a žasl nad neukázněností řidičů. Sdělení, že může bydlet u nás, pokud ovšem netouží po luxusu hotelu, přijal s rozpaky. Nechtěl být na obtíž. Po ujištění, že nám tím udělá radost, pozvání přijal a začal se těšit jako malý kluk.
Seznámení s mojí rodinou proběhlo ihned po příjezdu, během něhož nás požádal, abychom mu říkali pouze Joseph. Potom jsem jej zavedla do jeho pokoje a když se převlékl, provedla jsem jej s Edou statkem včetně zahrady. Joseph byl unešený a neustále se na něco vyptával. To jsme mu večer oplatili a on musel vyprávět o Texasu, Americe, o Sant Antoniu a hlavně o svém otci Vincentovi.
V kostce řečeno nám potvrdil, že když někdo něco chce a jde za svým snem, není nemožné jej dosáhnout. Jeho otec toužil malovat a sen se mu splnil. Začátky byly těžké, ale po vytrvání a překonání obtíží se dostavil úspěch i uznání. Nejtěžší však bylo, že mu byl odepřen styk s rodnou zemí. Všechny dopisy napsané a poslané do Československa mu byly vráceny s tím, že když se nemíní vrátit, je nežádoucí aby se stýkal se svojí rodinou a známými. Po pátém vráceném dopise rezignoval a přestal psát. Pochopil, že je to beznadějné. Bylo mu to líto, ale časem se s tím částečně smířil. Tím bylo vysvětleno, proč nedošel panu Dumpíkovi po pohlednici již žádný dopis.
Druhý den jsem jej zavezla do Ježkovic, abych mu ukázala rodnou ves jeho otce a seznámila jej s jeho jediným příbuzným, panem Dumpíkem. Ten byl z Josepha vyjevený jak vyoraná myš. Na shledání pozval pan Dumpík Josepha do místní hospody na pivo. Hospoda byla z Josepha celá auf. Dělat v takové situaci tlumočníka bylo náročné a zároveň velmi zábavné. Díky výmluvě na obchodní oběd jsem zachránila Josepha před společenskou únavou, která mu po třetím pivě začala hrozit. Srdečně se rozloučil s panem Dumpíkem a přislíbil, že mu z Ameriky občas napíše, čímž mě přinutil, abych odsouhlasila doslovné přeložení jeho docházejících dopisů.
Joseph strávil u nás celý týden. Prohlédl si město Brno, kde nakoupil několik věcí s tématikou města, hodících se do jeho restaurace v San Antoniu. Prošel se lesy, kterými se jako mladý kluk procházel jeho otec. Byl jimi tak nadšen, že si v Brně ihned koupil videokameru, aby si je pro sebe i pro rodinu nahrál. Stejně tak i rodiště svého otce i město Brno. Natočil celkem pět devadesátiminutových kazet, ze kterých si mínil doma nechat udělat profesionální sestřih a ten potom pouštět ve své kavárně. Také se přiznal, že si neskutečně odpočinul a hlavně načerpal inspiraci k dalšímu malování. Navíc se s Edou domluvil na dodávání pravé moravské slivovice do jeho kavárny.

Vzhledem k neuvěřitelným problémům vzniklým díky nepřebernému množství povolení, vyhlášek a podobně z této spolupráce však nakonec bohužel sešlo.
Následující roky jsme tedy vždy v říjnu posílali Josephovi balík, obsahující vždy po čtyřech dvoulitrových lahvích s onou švestkovou tekutinou. Joseph ji podával v kavárně o vánočních svátcích jako pozornost podniku. Pro ty méně chápavé, rozléval ji zadarmo.
Na oplátku nám Joseph posílal bednu, neboli karton, texaské whisky, kterou jsme zase my dávali našim přátelům pod stromeček.

Všichni jsme si Josepha za onen týden oblíbili a bylo nám líto, že se už nikdy neuvidíme. Sice nás před odjezdem pozval k sobě do San Antonia, ale po vysvětlení rozdílu našich a jeho finančních poměrů pochopil, že to pro nás není tak jednoduché jako pro něj. Přesto řekl, kdo ví, a ukázal prstem do nebe.
Jeho přání vystavovat v Brně otcovy i své obrazy se ukázalo, po doptání se v Brně na patřičných místech, jako ne zrovna jednoduché, jak si představoval. Vše je o penězích a u nás zvlášť. Těžko to chápal a ani jsem se mu nedivila. Díky tomu i on chápal, že se asi vidíme naposled a byl při loučení naměkko.
Po jeho odjezdu jsme spolu zůstali ve spojení pomocí internetu. Občas jsme si vzájemně sdělovali, co je u nás nového a tak různě.

Nyní se přesuneme o rok vpřed, přesně do pátku 20.12.1998.

Byl poslední víkend před vánoci a moje celá rodina byla pohromadě, protože se v listopadu rozhodlo, že vánoce strávíme pospolu na statku v Dědicích. V pátek ráno přijela naše dcera Žaneta se svojí přítelkyní Ingrid Richtrovou. Odpoledne se se svolením rodičů nastěhovala do konce roku k synovi Martinovi jeho láska, Jana Sobolová. Ve stejném čase se dostavil a v pokoji pro hosty se ubytoval Edův bratr Milan s Brigitou a jejím synem Alešem. Rodina byla pohromadě a celá trávila večer na Oáze.
Pár minut po osmé se ozval u domovních dveří zvonek. Šla jsem otevřít a po otevření dveří mě málem klepla mrtvice. Za dveřmi stál Joseph Dump a culil se od ucha k uchu.
„Nazdar kočko, snad nejdu v nevhod.“
„Proboha, kde se tu bereš?“
„Kdyby jen já. Pojďte se ukázat,“ řekl Joseph a ze strany vyšly tři mladé vysoké snědé slečny, vedené starší dámou.
„Tak tohle je moje žena Carolina,“ představil mě Joseph starší plnoštíhlou dámu tmavé pleti.
„A tyhle krasotinky jsou naše neteře, neboli dívčí popová skupina The Cusines Dump. Neteřinky si potřebují odpočinout od popularity a já zvolil jako tajný úkryt tvůj statek a čas vánoční. Aby vše bylo náležitě utajeno, nezmínil jsem se ti na internetu o mém plánu ani slovem a do České republiky jsme přicestovali přes Londýn, Paříž a Mnichov, abychom za sebou zahladili stopy. Co ty na to?“ zeptal se Joseph.
Stála jsem ve dveřích jak opařená a znovu si v hlavě přehrávala, co Joseph před chvílí říkal.
„Co bych říkala, je to pecka jak hrom. Samozřejmě, že jste vítáni. Ovšem zapomeňte na luxus pětihvězdičkového hotelu, jste na statku. Pokud vám to nevadí, račte dál,“ řekla jsem po chvilce ticha.
„Nám to nevadí,“ ukázal Joseph na sebe a svoji ženu, „a děvčatům změna prospěje. A hlavně Adry, nikomu ani muk, kdo děvčata jsou, chtějí zde být inkognito,“ dodal s úsměvem.
Když se Joseph objevil na Oáze, zavládl mezi těmi kteří jej znali osobně zděšení, protože se domnívali, že se pomátli na rozumu. Po ujištění, že tomu tak není, došlo na bouřlivé přivítání, po kterém došlo i na vzájemné představení ostatních.
Josepha a Carolinu přijali všichni bez jakýchkoliv otázek. Ovšem jejich neteře byly středem pozornosti a sesypala se na ně, od koho jiného, než od mladšího osazenstva moji rodiny, záplava otázek. Nikoho však nenapadlo kdože jsou, protože Joseph je představil jmenovitě a i tom, že si jsou navzájem sestřenicemi pomlčel. Jen Aleš, syn Brigity, s nimi moc nemluvil. Za prvé, protože neuměl ještě dost dobře anglicky a za druhé, protože se trochu styděl. Místo řečí si je pozorně prohlížel ze všech úhlů a stále kroutil hlavou, jako by mu něco vrtalo hlavou. Po ujištění, že se opravdu jmenují Peggy, Meggy a Kathy, se stáhl do ústraní a deset minut o něm nikdo nic nevěděl. Objevil se až v okamžiku, kdy se místo příjemné country muziky, linoucí se do té doby z reproduktorů, ozvala z nich moderní diskotéková hudba.
„To je paráda, co? Zeptej se jich, Žaneto, jestli tuhle skupinu doma poslouchají taky,“ řekl Aleš a ukázal na neteře Josepha.
„To se nehodí.“
„Jen se zeptej,“ trval na svém Aleš.
„Ne, neposlouchají,“ sdělila Žaneta Alešovi jednotnou odpověď děvčat.
„Ani se jim nedivím, protože nebudou přece poslouchat samy sebe,“ řekl Aleš a dal před sebe ruce, které do té doby měl za zády a v jedné z nich držel cédéčko, které nám před časem Joesph poslal, na jejímž obalu byla vyobrazena dívčí skupina The Cusines Dump.
„Já věděl, že jsem je už někde viděl,“ řekl vítězoslavně Aleš a všichni nevěřícně koukali na snědé krasavice.
Nemělo cenu dál něco zatajovat a Joseph všechny seznámil se skutečným stavem věcí a následně si vynutil přísahu všech přítomných o naprosté mlčenlivosti.
Aby Meggy, Peggy a Kathy, mimochodem v překladu Magda, Markéta a Katka, nebudily zbytečně pozornost, půjčily jim nějaké své oblečení Jana, Žaneta a Ingrid. Díky tomu se mohla děvčata po okolí, ale hlavně Brně, pohybovat naprosto volně a beze strachu z prozrazení. Dokonce byly s rodinnou omladinou i několikrát na diskotéce v Brně. Vánoce toho roku byly na sněhu, a tak si je The Cusines Dump užily v té pravé atmosféře a jak řekly, velmi se jim líbily. Na Štědrý den jsme předali všem Dumpům malé symbolické dárky narychlo koupené v Brně na vánočním trhu každoročně konaném na náměstí Svobody. Na oplátku jsme já, Eda, Martin a Žaneta dostali pár drobností, které Dumpovi přivezli se sebou. Ostatním bylo přislíbeno, že jim bude ihned posláno nejnovější cédéčko The Cusines Dump, jehož vydání se plánuje na březen nového roku. Na první vánoční svátek jsem se vypravila s Josephem a jeho ženou do Ježkovic navštívit jejich jediného přímého příbuzného. Pan Dumpík měl z naší návštěvy málem smrt z leknutí. Joseph předal panu Dumpíkovi obraz, na němž byl namalován dům, v němž žil Vincent Dump. Dále jej obdaroval pravým texaským kovbojským kloboukem, texaskou whisky, ale hlavně mu předal tisíc dolarů, určených na přilepšení si k důchodu. Marné byly protesty pana Dumpíka, všechny dary musel přijmout. A tak na oplátku věnoval Josephovi obraz, namalovaný v raném mládí Vincentem Dumpíkem. Obraz znázorňoval rodnou vesnici Dumpíků, Drnovice.
Po celou dobu co u nás byli Dumpovi, jsem žasla nad tím, jak jsou neteře Josepha normální. Byly to v pravém smyslu slova hvězdy zvyklé na luxus a přepych, přesto se nechovaly jako primadony. A těch blbostí co se s naší omladinou natropily, škoda mluvit. Občas pospolu vytvářeli dojem uragánu, jenž se přežene jednou sem a po druhé tam, a vždy po sobě zanechá spoušť. Byli divocí, rozverní, šťastní a všude jich bylo plno. Takové je prostě mládí. Ani my staří psi jsme za nimi nebyli o moc pozadu, protože Joseph byl výborný bavič a na Američana velmi dobře vybavený lidovým humorem, takže s mým mužem vytvářeli dokonalou dvojici bavičů..
Vše má ale vždy svůj konec. Ten nastal dva dny před posledním dnem v roce, neboť všichni Dumpové museli odcestovat zpět domů. Hlavně Josephovy neteře, které měly o silvestrovské noci účinkovat v San Antoniu na The River Walk. Loučení bylo krátké a přesto velmi bolestné.

Jaké změny díky Josephovi Dumpovi nastanou v životě mého syna, tenkrát nikdo netušil.

Zpověď poznamenaného číslo čtyři, syna Martina - podruhé

Ihned na začátku se musím vrátit do roku 1997. Tenkrát jsem měl za sebou dva roky snahy živit se jako zvukař a skladatel písniček countryové skupiny založené mnou a mým kamarádem, který z ní však po roce odešel. Tenkrát přišly do módy country večery, a tak jsme hráli, kde se dalo. Bylo to dobrodružné, ovšem těžko uživitelné. Vesměs nás, členy skupiny, živili páni rodiče. Snažil jsem se nabízet své texty i jiným skupinám, ale ty už měly své textaře a já neměl šanci. Už, už jsem se málem s vidinou živení se jako zvukař, textař a kapelník loučil, když jsem se dozvěděl o rozpadu dvou docela dobrých countryových skupin. Naše skupina byla taktéž před rozpadem, a tak jsem jej urychlil a vyhlásil konec. Benjistu ze své skupiny, jenž byl výborný zpěvák, jsem přesvědčil, abychom spolu založili novou skupinu a oba jsme okamžitě začali obcházet muzikanty rozpadlých skupin. Po třech měsících jsme dali dohromady skupinu čítající šest muzikantů, včetně mě. Tři kytaristy, z nichž dva uměli hrát i na foukací harmoniky. Já se to prostě nikdy nenaučil. Dále byl ve skupině benjista, bubeník a hráč na housle a basu. Zpívat jsme uměli všichni, ale jak jsem již říkal nejlepší z nás byl benjista. Díky společné oblibě Vinnetua a Old Shatterhanda jsme si dali název The May‘s Boys. Rychle jsme se pustili do zkoušek, abychom se sehráli. Také jsme si pořídili jednotné oblečení vhodné pro naše vystupování. Zvolili jsme oděv alá Old Shatterhand.
První hraní na veřejnosti jsme měli v květnu 1998 v hospodě U Jelena, nacházející se nedaleko vesnice Ochoz u Brna. Hráli jsme převážně taneční muziku. Většinou se jednalo o převzaté věci. Zpívali jsme jak česky, tak i anglicky. Mé nové písničky jsme si nechávali na později, až si na nás lidi zvyknou.
Po půl roce hraní U Jelena jsem získal pro svoji skupinu možnost pořádat každou první sobotu v Brně v městské časti Bystrc, v tamějším kulturním domě, a každou třetí sobotu v Rousínově, v lidovém domě, country bály. Lidi si na nás celkem rychle zvykli a my začali mít vcelku pravidelný příjem. Pomaloučku se nám začalo dařit v tom smyslu, že jsme se dokázali uživit a navíc se pár mých písniček návštěvníkům bálů docela líbilo. Když se na vánoce 1998 objevil u nás Joseph a byl si nás o vánočních svátcích poslechnout na country bále v Rousínově, požádal mě, abych nějaké své písničky co nejdřív nahrál na kazetu, v češtině a poslal mu je do San Antonia na památku a vzpomínku.
Na jaře 1999 mě po odehraném bloku v hospodě U Jelena oslovil neznámý muž a nabídl mně, abychom se zúčastnili konkursu na sezónní hraní na Šiklově mlýně.
Šiklův mlýn bylo westernové městečko se vším všudy, včetně několika scén, kde se odehrávaly příběhy z Divokého Západu. Většinou se jednalo o boj mezi indiány a bělochy. Nejoblíbenější byly příběhy, kde se vyskytoval Vinnetou a Old Shaterhand.
Na základě toho jsem musel napsat několik nových písniček a potom je dát s klukama rychle dohromady, protože vedení westernového městečka mělo totiž podmínku, že víc jak osmdesát procent písniček, které budeme hrát, budou české, neotřepané a hlavně originální. Měli jsme na složení nového repertoáru pouze celý duben. Makali jsme od nevidím do nevidím. Jinak bychom nový repertoár dohromady nedali. V květnu jsme měli předvést, co jsme stvořili. Konkurs o angažmá v Šikulově mlýně se zúčastnilo pět kapel a my jsme jej vyhráli. Mé budoucí ženě Janě, tehdy ještě přítelkyni, se to moc nelíbilo, protože jí bylo jasné, že se budeme málo vídat. Přesto mě podpořila, neboť věděla, že bez muziky být nemohu.

Hraní na Šiklově mlýně bylo nádherné. Návštěvníkům jsme se líbili natolik, že jsme i díky jim dostali pozvání do rádia Brno, které se věnovalo převážně country hudbě a dění kolem ní. Jelikož jsme do té doby neměli žádnou nahrávku, umožnilo nám rádio Brno nahrání sedmi písniček na cédéčko v nahrávacím studiu. Nebylo to, pravda, zadarmo, ale tušili jsme, že se to vyplatí. Každý člen skupiny si nechal udělat pět kopií. Já jsem jednu z nich ihned poslal Josephovi do Texasu. Beseda s odehráním pár našich písniček v rádiu Brno nás více zviditelnila. Dostali jsme pár pozvánek na různé akce, ale díky smlouvě se Šiklovým mlýnem, končící až posledním zářijovým dnem, jsme je museli bohužel odmítnout.
V červenci se moje přítelkyně rozhodla, k mé velké radosti, strávit svoji dovolenou se mnou ve westernovém městečku. Nejenže nám bylo spolu krásně, ale hlavně moji skupinu zachránila od pohromy. Třetí den po jejím příjezdu se náš hlavní zpěvák, benjista, nachladil při nočním koupání v nedalekém rybníce a ztratil hlas. Moje přítelkyně Jana chodila na základce do pěveckého sboru, kde získala pěveckou průpravu. Proto si také někdy troufla si s námi na country bálech zazpívat. No, a já ji tenkrát požádal, aby za benjistu pár dnů zaskočila jako hlavní zpěvák. Chvíli se nechala přemlouvat, než souhlasila. Ihned jsem jí za pomoci vedení mlýna sehnal kostým - černé kožené kalhoty, černou džínovou košili s bílými třásněmi a bílý kovbojský klobouk. Přestože znala naše písničky nazpaměť, měla při zpívání před sebou na stojanu jejich texty. Jistota je jistota. Tréma dokáže divy a ona ji ze začátku měla velkou, ale když zjistila, že se publiku ona i její zpěv líbí, rázem z ní spadla a rozpoutala na podiu doslova pěknou divočinu. Nejenže benjistu výborně po čtyři dny zastoupila, ale dokonce se rozhodla, že pokud ji necháme, bude s námi zpívat celou svou dovolenou. Nikdo nebyl proti a při nově vzniklých duetech Jany s benjistou, jsem nejen já zjistil, že teď jsou naše písničky výrazově lepší. Ihned jsem za podpory celé kapely začal Janu přemlouvat, aby začala s námi zpívat. Po dvou večerech neustálého naléhání celé kapely se nátlaku podvolila a přislíbila svoji účast na zimních country bálech. Po uplynutí své dovolené jezdila Jana za námi na každý víkend, který spolu s námi prozpívala. Bylo mi jasné, že je jen otázkou času, kdy se k nám přidá a stane se tak členem skupiny. Bylo na ní totiž vidět, že ji zpívání velmi baví.
V září jsem začal telefonicky domlouvat naše opětovné vystupování ve stejných sálech v Brně a v Rousínově na country bálech, jako loňského roku. Honorář jsem tentokrát požadoval o něco vyšší než loni. Nikdo se tomu nepodivoval a bylo mi předběžně slíbeno splnění všech mých podmínek. Než jsem se však stačil dostavit k osobnímu jednání, udály se dvě zásadní věci. Za prvé se k naší skupině nastálo přidala Jana, protože u strejdy rozvázala pracovní poměr. Za druhé jsem dostal dopis od Josepha, který jsem si musel několikrát přečíst, abych pochopil co mi píše. Ne, že bych uměl špatně anglicky, ale bylo to pro mě naprosto neuvěřitelné. Posuďte sami:
Nazdar mladý Egnere,
zdravím Tě z teplého Texasu. Nebudu chodit okolo horké kaše a rovnou Ti řeknu, že mám pro tebe, tedy pro tvoji skupinu The May´s Boys práci. Zvu vás ke mě do San Antonia, kde by jste listopad, prosinec a leden hráli po večerech v mé kavárně a občas na nějakém přilehlém ranči. Podmínkou je repertoár českých písní zpívaný jak v češtině, tak v angličtině. Letenky sem si platíte vy a zpět já, přesněji řečeno Vaši sponzoři, které jsem získal. Pracovní povolení je zajištěno, tak na nic nečekej, sežeň prachy a ať jste před prvním listopadem tady. Neslibuji Vám bohatství ani slávu, ale ručím za to, že hlady neumřete a že si Ameriku parádně užijete. Hlavně poslední den roku, kdy přivítáme magický rok 2000. U toho přece musíte být, ne? Takže nashledanou u mě.
Zdraví Joseph Dump.
PS. Všechny ode mne upřímně pozdravuj.

Ihned jsem Josephovu nabídku přednesl kapele, kterou okamžitě zachvátilo obrovské nadšení a veselí. Po uklidnění jí došlo, že abychom mohli vyrazit do Ameriky, musí každý člen skupiny sehnat kolem třiceti tisíc na cestu, včetně kapesného do začátku, které by nám z části zažehnalo pocit chudých příbuzných. Po chvíli ticha řekl bubeník větu, která vše rozhodla.
„Vidět Ameriku a hrát tam stojí za to, abych pro sebe i kapelu prodal svoje auto.“
Nastala řetězová reakce, kdy se každý z nás zbavoval různých věcí, abychom dohromady dali potřebnou částku. Bylo nás celkem sedm, což představovalo sumu přes dvě sta tisíc korun českých. Bubeník prodal auto, já a jeden kytarista jsme prodali svoje motorky, druhý kytarista pronajal na půl roku svoji garsonku a prodal televizi i s videem, třetí kytarista prodal v zahrádkářské kolonii sousedovi svoji malou zahrádku a svému bratranci super hifi věž, benjista prodal svoji sbírku mincí po otci a rozprodal z jednopokojového bytu, co se dalo, houslista stáhl žalobu na svou nevlastní sestru a nechal se pod cenou vyplatit z vily, kterou zdědil spolu s ní, Jana vybrala knížku na níž jí rodiče šetřili, aby měla něco do začátku, až se osamostatní. Vše sečteno a podtrženo nám dohromady dalo necelých dvě sta čtyřicet tisíc.
Koupili jsme si letenky, zařídili transport našich nástrojů a 29.11.1999 jsme seděli v letadle a mířili do USA. V letadle mi došlo, že svět je opravdu malý. Bájná Amerika byla na dosah během několika málo hodin letu.
V Houstonu jsme přesedli na vnitrostátní linku a během několika desítek minut jsme se vítali s Josephem na letišti v San Antoniu. Ihned nás odvezl na ranč, vzdálený od San Antonia hodinu jízdy autem. Ranč patřil Henrymu Bareshovi, jehož praděd, Josef Bareš, přijel do Ameriky v roce 1895 a přesně před sto lety se usadil v Texasu u San Antonia.
Ranč na nás udělal velký dojem. Hlavně jsme si nemohli zvyknout, že je obrovský a že k nejbližším sousedům se jede skoro půl hodiny autem. Ovšem ticho a pohoda kolem nás měla na nás uklidňující vliv a dodávala nám energii.
Henry byl Texasan jak řemen, věk měl shodný s mým otcem, ovšem postavou byl o hlavu menší, ale také se honosil samým svalem. Prostě kovboj se vším všudy. I ty kolty u pasu občas nosil. Na koni jezdil s lehkostí a noblesou. Jeho dva synové a dcera byli též výbornými jezdci. Museli, protože Henry měl na ranči jezdecké školy. A ne ledajaké. Jedna byla pro turisty, aby si užili dosyta Divokého Západu. Druhá byla pro kovboje, kteří se v ní nejen připravovali na své řemeslo, ale i v něm zdokonalovali. Třetí byla pro kaskadéry, jak filmové, tak pro různá kovbojská show, kterých je v Texasu a i v okolních státech požehnaně. No a čtvrtá připravovala profesionální jezdce pro rodeo.
Pozdější Henryho nabídku, naučit se jezdit na koni, jsme všichni z kapely přijali, díky čemuž jsme zažili překrásné chvíle v sedle. Najednou z nás byli kovbojové a potulovali jsme se po Divokém Západě. Byli jsme z toho doslova opilí blahem. V dětství jsme si na takovéhle chvíle hráli a najednou jsme je skutečně prožívali. Pocity, které námi procházely skrz naskrz, se dají jen velmi těžko popsat. Začínaly mrazením v zádech, přecházejícím v ledový pot, následovaný hučením v hlavě, přivádějící prudkou horkost do těla, vyvolávající tak stavy před omdlením, před kterým nás uchránilo opětovné mrazení v zádech. Tohle celé se v různých obměnách opakovalo stále dokola a nedalo se to nijak zastavit ani se proti tomu účinně bránit. Do smrti na ty stavy blaha a okouzlení nezapomenu.

První tři dny jsme nedělali nic jiného, než se seznamovali se San Antoniem. Městem protéká řeka, vytvářející již zmíněné vodní oázy, známé pod názvem The River Walk, které dávají všem návštěvníkům i obyvatelům města možnost si odpočinout od hektického spěchu města. Ulice města byly čisté a plné usměvavých lidí. Že jsme cizinci, bylo na nás znát a lidé nás zastavovali na ulici a vyptávali se, odkud jsme. Na Českou republiku neříkali celkem nic a krčili rameny. Při vyřčení názvu našeho hlavního města, Praha, už pokyvovali hlavou na znamení, že již trochu vědí, kam nás zařadit. Ovšem při vyřčení jmen našich krajanů, Jágra, Haška, Turka, Straky, Nedvěda, Reichla, se jim rozzářily oči, protože věděli, že jsme ze země hokejových vítězů ze zimních olympijských her v Naganu. A při vyřčení, že pocházíme z Brna, si mysleli, že si z nich děláme legraci, protože většina z nic si myslela, že mluvíme o Josephově kavárně na The River Walk. Po vysvětlení, jak se věci mají, nám všichni slíbili, že si nás do kavárny přijdou poslechnout a popřáli nám, ať se nám v San Antoniu líbí.
Joseph nám zařídil na dobu našeho pobytu propůjčení většího terénního minibusu, do nějž se vešla celá kapela i s nástroji. Po třech dnech aklimatizování jsme poprvé večer hráli v Josephově kavárně Brno. Byli jsme svázání trémou a moc nám hraní nešlo. Zpívat a hrát country v Americe, kolébce tohoto žánru, není sranda. Joseph nás uklidňoval a říkal, že to přijde, že to chce jen čas. Jenže po třech dnech hraní se nic nezlepšilo, ba naopak. Nevěděli jsme, co si s tím počít. Nevím, co bychom dělali, kdyby pomoc nepřišla z publika. Třetí den nás totiž uprostřed písničky přerušil jeden postarší host kavárny.
„Stop, stop! Takhle to dál nejde! Odkud jste, hoši?“
„Z České republiky, z Brna, podle nějž se jmenuje tahle kavárna,“ odpověděl jsem.
„Oukej. Tak poslouchejte, nesnažte se hrát, tak, aby to znělo po našem, americky. Nejste ani odsud, ani nejste hvězdy z Nashvillu. Hrajte po svým a nejméně dva dny ve svém mateřském jazyce. Potom teprve zpívejte anglicky a uvidíte, že to bude lepší. Musíte být na to, o čem zpíváte hrdí, moc hrdí. Na trému z toho, že vaše písně nepochopíme, zapomeňte, protože když z vás bude vyřazovat hrdost na svůj kraj, nikdo si nedovolí o něm říci něco špatného. Pro dnešek to zabalte a jděte si odpočinout. Zbytečně by jste sebe i nás trápili. Mám pravdu?“ zeptal se onen host směrem k ostatním návštěvníkům kavárny a ti jeho slova upřímně podpořili.
Sbalili jsme si tedy fidlátka a odjeli na ranč. Druhý den jsme hráli tak, jako bychom byli v sokolovně ve Vyškově a ne v Texasu, jedné z kolébek country. A světe div se, najednou nám hraní i zpívání šlo a my se pěkně odvázali a hostům kavárny se naše hraní velmi líbilo. Hráli jsme den ode dne lépe a lépe. Onen návštěvník měl stoprocentní pravdu. Joseph po týdnu společně s Henrym přichystal na ranči slavnost a my na ní hráli k tanci celou noc. Dovolím si tvrdit, že od té noci si nás obyvatelé San Antonia natrvalo oblíbili. Naše každodenní večerní vystupování v Josephově kavárně Brno bylo od toho dne hojně navštěvované a také jsme byli několikrát pozváni ke hraní na ranče v okolí, což jsme pochopitelně neodmítli. Cítili jsme se jako králové a plnými doušky si užívali Texasu, country a pohody.
Rychle se blížily vánoce, což nám vzhledem k teplému, pro nás letnímu počasí plného slunce nedocházelo. Na vánoce jsme celá kapela byli překvapení jistou událostí, o které ti ale podrobněji řekne později ten, jenž byl jeho strůjcem. Já se budu soustředit na svátky vánoční a poslední den v roce z mého pohledu.
Štědrý den jsme prožili v kavárně Brno, kde jsme hráli lidem, kteří byli osamocení a aby jim nebylo doma smutno, zavítali do kavárny. V osm hodin večer se v kavárně rozžal stromek a my, členové kapely, jsme si navzájem předali pár dárků. Až do jedné hodiny v noci jsme byli nuceni hrát hostům kavárny, protože jim bylo s námi dobře a nechtěli odejít. V jednu hodinu musel přijít Joseph vyhlásit konec, jinak bychom se nevyspali, neboť by nás hosté nutili hrát až do rána bílého.
O vánočních svátcích jsme hráli každý den pozdě odpoledne v kavárně a večer po osmé jako hosté na říčním divadle, The Arneson River Theatre, před hrou Boj o Alamo. Zažívali jsme skvělou atmosféru posledních dní v roce. Také jsme se setkali s Josephovými neteřinkami, skupinou The Cusines Dump a domluvili se, že si spolu na Silvestra zazpíváme. Podnět k tomu vzešel od děvčat. Naučila se totiž podle cédéčka, které jsem v létě poslal Josephovi, jednu naši písničku. Trochu ji zrepovala a po nás chtěla, abychom ji zpívali v češtině. Když jsme si jejich nápad vyzkoušeli v zavírací době v kavárně Brno, souhlasili jsme, protože výsledek byl zajímavý a naprosto originální.
Jednatřicátého prosince nastalo v San Antoniu a vlastně v celém světě naprosté šílenství z přivítání magické číslice dva tisíce. Dopoledne a odpoledne jsme hráli v kavárně. Večer jsme se přesunuli do Hemisfair parku, kde bylo velké pódium, na němž měli vystupovat různí umělci ze San Antonia. Nad pódiem byla obrovská televize, na níž se měly objevovat záběry z vítání přelomu století z celé Ameriky i světa, včetně San Antonia. Proč i ze San Antonia? Protože zde měli vystupovat hvězdy, které ovládly během roku celou Ameriku i svět. Ano, mám na mysli skupinu The Cusines Dump. A my, The May‘s Boys, jsme jim dělali předskokany. Představeni jsme byli publiku jako jejich nepřímá rodina z rodné země jejich prarodičů. Rozdivočit už tak divoké publikum nebylo pro nás žádným problémem. Naši poslední písničku si s námi přišly, pro publikum nečekaně, zazpívat „sestřenice Dampovy“. Právě tuhle písničku natočila a vysílala televize do celé Ameriky, což jsme vůbec netušili a to bylo jediné štěstí, protože bychom nejspíš z toho šoku přestali zpívat. Zbývající necelou hodinu do půlnoci bavila návštěvníky Hemisfair parku tři divoká děvčata.
Dvě minuty před půl nocí postupně všechen rámus utichl a čekalo se na odpočet. Jakmile se na obrovské obrazovce objevila desítka, oznamující posledních deset vteřin století nadepisujícího se devatenáctkou, začali všichni přítomní lidé nahlas odpočítávat. Při nule vypukl řev nadšení a rozeznělo se bouchání špuntů od šampaňského. Celé tohle divadlo bylo orámované dlouhotrvajícím bombastickým ohňostrojem. Větší a krásnější jsem do té doby a ani potom, nikdy neviděl. Do rána vládla v San Antoniu neutuchající radost z příchodu nového letopočtu s dvojkou na začátku.
Těžko se mi ona atmosféra popisuje, protože, kdo ji nezažil, nepochopí ji. Z videozáznamů i vyprávění vím, že i u nás doma byly oslavy velké, ale s Amerikou se to srovnat nedalo. Jiný kraj, jiný mrav a hlavně peníze a možnosti.

Koncem ledna jsme se měli vrátit domů, ale byli jsme přemluveni, abychom aspoň o měsíc svůj odjezd odložili. Obyvatelům San Antonia jsme se líbili a chtěli si nás ještě užít. Zůstali jsme a vedle hraní v kavárně Brno, jsme i často jezdili hrát po okolních rančích. Nakonec jsme zůstali v Texasu další dva měsíce. O finanční stránku se od začátku staral Joseph a hlavně díky jemu a prodloužení pobytu, jsme si vydělali víc peněz, než jsme doufali. Přesná částka není podstatná, někdo by řekl moc, někdo málo. Největší cenu pro nás měla zkušenost a zážitky, které se nám vepsaly pod kůži. Přesto nám po návratu někteří lidé nejvíce záviděli těch pár vydělaných dolarů.

Nejcennějším zážitkem byl pro mě, a i ostatní členy kapely, výlet do Mekky country, Nashvillu, ve státě Tennessee. Joseph nám chtěl zařídit vše potřebné, včetně levných letenek, ale my chtěli tam, přestože jsme věděli, že cesta autobusem trvá ze San Antonia do Nashvillu sedmnáct hodin, cestovat právě autobusem a teprve zpět letět letadlem. Na Josephovu otázku proč, jsme jednohlasně odpověděli, že se chceme kochat Amerikou. Což on beze zbytku pochopil a následně nám zajistil vše potřebné.
Ze San Antonia jsme vyjížděli v šest hodin večer a v Nashvillu jsme byli po jedenácté hodině dopolední. Naše cesta vedla po trase:
Stát Texas = San Antonio - Austin - Dallas, stát Arkansas = Little Rock, stát Tennessee = Memphis - Nashville. Arkansas s Tennessee spojuje ocelový most přes řeku Mississippi, za nímž je město Memphis. Přes most jsme jeli kolem sedmé hodiny ranní a mačkali spouště kamer a foťáků jak zběsilí. Nezaznamenat bájnou řeku by byl neodpustitelný hřích. Během celé cesty jsme se dosyta pokochali krásou Ameriky i projíždějícími městy. A vůbec nevadilo, že jsme půl cesty absolvovali za tmy. Kdybych o všem, co jsem během cesty viděl měl podrobně vyprávět, mluvil bych nepřetržitě asi dva dny. Jednou větou řečeno, nezapomenutelná paráda k nezaplacení.
Hlavní město Tennessee, Nashville, je opravdu naprosto úžasné. My jsme na něj měli celé tři dny a dvě noci. Ubytovali jsme se v motelu poblíž Murfreesboro. Každý den jsme se až do pozdních nočních, vlastně brzkých ranních, hodin toulali městem.
Naše první kroky samozřejmě vedly na Music Row. Místo, na kterém se nachází několik nahrávacích studií, včetně historického renovovaného RCA se studiem B, kde nahrával například Elvis Presley. Dále je tam k vidění hala slavných, museum Country Music Wax, v němž je šedesát voskových figurín hudebních hvězd v jejich původních kostýmech a další zajímavosti. Druhým navštíveným místem, a ne jednou během tří dnů, byl zábavní park Opryland, kde je hlavní atrakcí hudba ve všech podobách. Tam jsme dvakrát navštívili show v Grand Ole Opry. Show se skládalo asi z dvaceti pěti hudebních vystoupení různých směrů. Od jižanského cajunu ke gospelu, westernu, swingu a country od tradičního pojetí až k rocku. Nashville je Nashville, a nic se mu nevyrovná. Kdo má možnost jej navštívit a miluje country hudbu, nedá na něj dopustit a kouká, aby se tam aspoň ještě jednou dostal. Po třech dnech a dvou nocích jsme spokojení a napěchováni dojmy odletěli malým letadlem zpět do San Antonia.

Koncem března jsme se rozloučili s Josephem i San Antoniem a zamířili jsme domů. Na rozloučenou jsme dostali od Josepha sedm videokazet, na nichž jsme byli zachycení jak hrajeme v jeho kavárně Brno, na několika rančích a hlavně, jak jsme se zúčastnili oslav příchodu magického roku dva tisíce. Pro návrat domů byl nejvyšší čas, hlavně pro mě a Janu, protože jsme museli rychle zařídit svatbu. To víte Amerika dělá divy a láska také. Jana byla ve druhém měsíci těhotenství.

Jsem hrdý, že mohu dnes, po sedmnácti letech říci, kapela The May‘s Boys, existuje stále. Z původních členů v ní, kromě mě, zůstala moje žena, benjista a bubeník. Ostatní muzikanti se postupně střídali. Napsal jsem spoustu písniček a doufám, že jich ještě stejnou spoustu napíši. Vydali jsme osm alb, dostali se do přízně posluchačů, naše písničky znějí z rádií a před dvěma roky jsme byli celá kapela již podruhé pozváni na country festival do Nashvillu. Prvního vystoupení, pět let po návratu ze San Antonia, se zúčastnil jako divák i Joseph Dump a naprosto nečekaně nám předskokany, na svoje přání, udělaly jeho neteřinky, The Cusines Dump. Můj sedmnáctiletý syn i patnáctiletá dcera již vystupují s námi a nejen, že velmi dobře zpívají, ale strašně je to baví. Jejich snem je dostat se do country hitparády v Nashvillu a udržet se tam třeba na posledním místě aspoň týden.
Na základě svého, ještě krátkého života vím, že nic není nemožné. Ovšem musí se jakýmkoliv snům jít naproti. Prostě je třeba si najít byť jeden jediný důvod, proč by to mohlo jít, než se zaobírat tisíci důvody, které hlásají, že to nejde.

Díky mámině pátrání a jednomu dopisu od Vincka se ze mě stal šťastný člověk. Nikdy jim dvěma nepřestanu být vděčný. Můj sedmnáctiletý syn se jmenuje Vincent a patnáctiletá dcera Hedvika.

Andrea - Kronika

Po dobrodružství s Josephem Dumpem v říjnu 1997 jsem měla jiné starosti než se hned pouštět do opětovného pátrání po dalším pisateli dopisů pratetě. Dcera byla za prací v Itálii, syn měl mindráky, že bude muset rozpustit country kapelu, protože se s ní nelze uživit, za dveřmi byly vánoce a mému manželství stále chyběl pravidelný sex.
Než jsem strávila, že syn dal dohromady novou country kapelu, která jej měla uživit, že dcera se potlouká po Itálii, že proběhly vánoce a že se v mém manželství nic nezměnilo, byl březen 1998 a přede mnou byla svatba Brigity a Milana.

Až čtrnáct dní po jejich svatbě jsem se navrátila k pratetiným dopisům. Datum dalšího dopisu bylo o dvacet let starší, než datum na posledním dopise od četnického. Smířená s tím, že se už nikdy nedozvím proč, jsem se dala do čtení následujících dopisů.

Nápadník číslo pět.

Vážená slečna
Hedvika Kachlíčková
Dědice u Vyškova
Morava.

Třetího ledna 1953
Milá slečno,
děkuji Vám za Váš milý dopis a opětuji Vaše novoroční přání. Dle Vašeho dopisu jsem seznal, že Vám naše seznámení nebylo nepříjemné a proto se těším na brzké sejití. Oznamte mě, kdy by jste pro mě měla volno a já rád Vašemu přání vyhovím. Přeji Vám, aby se Vám v tomto roce splnila všechna vaše přání a uskutečnily Vaše tužby.
Na shledanou se těší Svatoslav Kohoutek myslivec z Rousínova.

Pratetě bylo toho roku čtyřicet a jak vidno, stále měli o ni muži zájem.

Třináctého ledna1953
Ctěná slečno,
promiňte, že Vám tak pozdě odpovídám na Váš dopis. Jsem nyní stále a každý den na koně na vysokou zvěř, poněvadž povinný odstřel musí býti splněn do konce tohoto měsíce a tak máme nyní velké pilno. Ráno brzy ven a pozdě večer domů. Ještě několik dnů a budeme mýti klid. Doufám proto, že mě tímto omluvíte.
Psala jste mě, abych přijel do Dědic tuto neděli, ale není mě to možné, poněvadž musím jet do Postěnic, kde máme celozávodní schůzi, na které musím býti účasten.
Bude-li Vám to milé, přijedu určitě v neděli dne 22.tohoto měsíce. Do té doby mě napište, kde Vás mám čekati a v kolik hodin.
Na shledanou se těší Svatoslav Kohoutek .

Vida teta jej pozvala k sobě na rande, copak to asi udělalo s myslivcem? Přemítala jsem, než jsem rozevřela další dopis.

Prvního března 1953
Ctěná slečno,
děkuji Vám za Váš dopis, který je důkazem toho, že jste si na mě přece jen vzpomněla. Neozýval jsem se úmyslně, abych zjistil Váš zájem. Doufám, že mě to odpustíte. Důkaz, že se na mě nezlobíte projevíte tím, že splníte moji prosbu. V sobotu dne 4.t.m. přijedu totiž do Vyškova, kde mám určité řízení a proto Vás tímto prosím, aby jste mě očekávala na nádraží. Přijedu s vlakem od Rousínova o půl desáté hodině dopoledne.
V očekávání, že jistě přijdete, těší se, Svatoslav Kohoutek.

„To je vůl, být pratetou, tak bych tam nešla,“ řekla jsem a pohodila dopis na stolek.
Ovšem z další obálky jsem vyňala tři pohlednice, jenž byly od myslivce a dokazovaly, že prateta tam šla.

Devátého března 1953
Srdečný pozdrav s milou vzpomínkou Vám zasílá S.K.
Přijedu v sobotu do Vyškova s vlakem který jede z Rousínova o tři čtvrtě na 4, tak že ve Vyškově bude málo po 4h, spíše o čtvrt na 5. Čekejte na nádraží.
Už si poroučí, to pratetu asi bavit nebude, říkala jsem si a byla zvědava, zda mám pravdu.

Sedmnáctého března 1953
Jelikož jedu v sobotu do Břeclavi, nemohu přijeti, poněvadž se vrátím až v neděli večer. Svůj příjezd za Vámi oznámím. K.

Stejný případ jako můj muž, stále neměl čas, a další dopis od myslivce to potvrdil.

Dvacátý čtvrtý březen 1953
Milá Hedviko,
následkem brigádnických prací v lesních školkách a termínovanými dodávkami sazenic do pohraničí není mě možno přijeti, poněvadž se pracuje při vyzvedávání sazenic i o neděli a lesní personál je osobně odpovědný za včasné dodání. Každý týden se musí vyzvednouti a dodati jeden milion sazenic. Jezdí nám sem na brigády školy a jsou do práce zapojeny všichni v okolí. Jakmile budu volný napíši.
Srdečně zdraví K.

„Tak tohle byl poslední hřebík do rakve, mysliveckej,“ řekla jsem si polohlasně a datum na další obálce mi dalo za pravdu, neboť bylo o sedm let starší a nebyl podepsán mysliveckým.

Naprosto znalá věcí z předešlých pátracích akcí jsem se zkušeně vypravila na myslivecké sdružení Rousínov. A tam padla kosa na kámen. Sekretářka, kterou jsem na sdružení zastihla v kanceláři, si mě vyslechla potom udělala grimasu nepochopení a afektovaně řekla:
„Tak s tímto problémem si budete muset poradit sama. My na takové prkotiny čas nemáme.“
„A mohla bych si o tom popovídat s někým jiným, třeba s vaším nadřízeným?“ zeptala jsem se slušně.
„No dovolte! O tom rozhoduji já a jak jsem již řekla, je to váš a ne náš problém. Víc se zde nedovíte, odejděte, sbohem,“ řekla ona sekretářka a já na ni koukala s otevřenou pusou.
Jasně, že jsem odešla, protože hádat se s blbcem nemá cenu. Rozladěná jsem odešla domů a řekla si, že tam zkusím zajít v jiný den. Jenže ona sekretářka tam snad i spala, neboť jsem vždy narazila na ni a ne na nikoho jiného. Pokaždé, dvakrát, mě vyhodila ještě dřív, než jsem stačila něco říct. Když se tak stalo podruhé, šla jsem se uklidnit procházkou po městě Rousínově a v jedné z bočních ulic od náměstí jsem narazila na hospůdku, na jejímž vývěsním štítě bylo napsáno Myslivecký klub. Nerozpakovala jsem se a vstoupila dovnitř. Hospůdka byla útulná a stylově vyzdobena. Na zdech byly myslivecké trofeje, mezi nimiž visely obrazy, s čím jiným, než s mysliveckou tématikou.
„Tak co to bude, paninko?“ zeptal se mě hostinský.
„Malé pivo, ať spláchnu vztek.“
„To je ten vztek tak malej?“ byl zvědavej hostinský.
„Naopak, ale řídím a malé pivo ze mě rychleji vyprchá.“
„Rozumím. A kdopak vás nakrknul, že jsem tak smělej.“
„Ále,“ mávla jsem rukou.
„Říká se, svěř se strýci Artuši, uleví se ti na duši. Já jsem sice Luboš, ale to nevadí. Vyprávějte.“
Bodré chování hostinského se mě zamlouvalo, a tak jsem mu pověděla o střetu se sekretářkou na mysliveckém sdružení.
„Jaj, my jsme říkali, že posadit krávu do mysliveckého sdružení není dobrej nápad. Nejste první a do té doby než ji vyhodí ani poslední, kdo si na ni stěžuje. A stejně si myslím, že by jste tam neuspěla. V posledních letech se tam usadili panáci a né myslivci. Politikaření zasáhlo i myslivce. Ale tady, v klubu, to je jiná. Rozhodím sítě a když mně dáte svůj telefon, tak vám potom brknu a řeknu jak to vypadá. Co vy na to?“ zahlaholil hostinský a já souhlasila.

Za tři dny mně zavolal a řekl, že našel pamětníka a abych v sobotu přišla ve dvě odpoledne do klubu.
V domluvený čas jsem vešla do mysliveckého klubu. Oblečená jsem byla do zelených tónů, abych zbytečně nebudila pozornost, což se mi stejně nepodařilo..
„Vítám vás, paninko, Rudla, to je ten pamětník, přijde za chviličku. A copak si dáte?“ přivítal mě hostinský a všichni chlapi v hospůdce na mě upřeli své oči.
„Dám si kávu,“ řekla jsem a posadila se ke stolku pod oknem, kde bylo volno.
Za tři minuty vstoupil do místnosti drobný muž kolem sedmdesátky.
„No to je dost, Rudlo. Madam na tebe už čeká,“ pověděl hostinský příchozímu a ukázal směrem ke mně.
„Brej den, já jsem ňákej Rudla vomluvte mý nepatrný zdržení,“ řekl pan Rudla, když přišel ke mně.
„Dobrý den, Egnerová Andrea, těch pár minut nestojí za řeč.“
„Slyšel, jo? Tak nedělé paniku a dotlač mě sem pivko, pane důležitej,“ řekl na adresu hostinského pan Rudla a potom se obrátil na mě:.
„Tak vy by jste chtěla vědít něco vo Svatoslavovi Kohótkovi?“
„Pokud je to možné,“ řekla jsem a mile se usmála.
„Proč by ne, ale moc teho nevím.“
„Každá troška dobrá.“
„To je fakt. Já teda jen vím, že byl zažranej komouš, dotáhl to až na místopředsedu mysliveckýho sboru v kraji, a že blbě dopadl. Voběsil se nebo vodkrágloval, teda jako zastřelil. Ženatej nebyl, ani s žádnó babó nežil. To je všecko. Vypadáte zklamaně, madam,“ řekl pan Rudla a měl pravdu, byla jsem zklamaná, a aby ne, po předchozích úspěšných pátráních teď takové fiasko.
„Jenže to hlavní jsi jí ty, sklerotiku jeden, neřekl!“ zahartusil na pana Rudlu hostinský.
„A jóó, málem bych zapomněl. Kohótek měl vo deset let staršího bratra. Ten je také už v pánu, ale jeho syn, Květoslav Kohótek, žije a bydlí v Ochozu u Brna.“
„Vidíš jak tvoje poslední slova rozradostnila paninku?“
„Vidím a mám z teho radost,“ řekl pan Rudla.
„Aby jste měl čím tu radost zapít, nalejte panu Rudlovi něco ostřejšího,“ řekla jsem hostinskému.
„Prosil bych borovičku a velkou,“ oznámil pan Rudla a polkl slinu.
Ještě chvilku jsem pobyla v hospůdce plné myslivců a potom se rozloučila, poděkovala za pomoc a odjela domů. Samozřejmě, že jsem útratu za pana Rudlu, který si ještě při mém odchodu poručil pivo, zaplatila já.

Ve středu dopoledne jsem se vypravila do Ochozu u Brna, nacházejícího se patnáct kilometrů od Brna a čtyřicet kilometrů od Dědic. V Ochozu jsem se prvního člověka zeptala na Svatoslava Kohoutka. Neznal jej. Neznal jej ani druhý, třetí, čtvrtý dotázaný. Byla jsem z toho popletená. Ochoz u Brna je jen jeden, zmýlit jsem se nemohla. Co teď, říkala jsem si v duchu a automaticky zamířila do místní hospody. Kromě dvou dědů hrající šachy, mě a malého pupkatého hostinského zela hospoda prázdnotou. Na můj dotaz na Svatoslava Kohoutka vyvalil pupkatý hostinský svoje malá očka a řekl:
„Máte namysli teho všiváka, co votevřel dole v údolí nedaleko jeskyně Pekárna hospodu U Jelena, kterou udělal z velké staré hájovny a všichni teď k němu přes sezónu chodí?“
„Já nevím,“ přiznala jsem se.
„Už jsem myslel, že jste jeho příbuzná.“
„A kdybych byla?“ zeptala jsem se naoko bojácně.
„Tak bych vám nic nenalil. Copak si dáte?“
„Nic,“ řekla jsem ostře a odešla z hospody.
Mohla jsem si něco dát a zeptat se na cestu do hospody U Jelena, ale nesnáším ukřivděný podnikatele. Na cestu jsem se zeptala omladiny před školou a ta mně vcelku podrobně popsala jak se k ní dostanu. Zajet k ní přímo autem však nelze, protože se nachází v chráněné krajinné rezervaci. Auto jsem nechala stát na malém odpočívadle pět kilometrů za Ochozem ve směru na Brno. U něj začínala polní cesta, po které jsem se vydala k hospodě U Jelena.
Po levé straně jsem měla les, za nímž začínal Moravský kras a po pravé straně jsem měla svažující se louky ohraničené ohradami, v nichž se pásli koně. Po půl hodince pomalé chůze jsem přišla k hospůdce U Jelena, která byla již z daleka vidět. Hospůdka se nacházela na začátku údolí pod strání, kousek nad cestou, vedoucí kolem ní. Označení hospůdka, však neodpovídalo velikosti objektu. Ovšem nazývat jej hospodou by bylo vulgární, protože hospůdka byla kouzelná. Byla to hájovna s přízemím a jedním podkrovním patrem. Na boční stěně, naproti mně, byl do oblouku vyveden nápis U Jelena a uprostřed oblouku byly připevněny parádní parohy snad dvaceteráka. Velikostně vypadala hospůdka jako dvě normální hájovny dohromady. Venku před hospůdkou, nad cestou, byla terasa, na níž byla podél dlouhé čelní stěny hospůdky zahrádka. Do hospůdky se vcházelo bočními dveřmi, vedle kterých bylo staveniště, kde se pracovalo na něčem, mně neznámém.
Hospůdka měla zavřeno, a tak jsem vše vsadila na jednu kartu a zeptala se dělníků tónem dobré známé, kde bych našla šéfa hospody.
„Myslíte Květáka?“ zeptali se dělňasi a já tušíc, že se jedná o přezdívku pana Květoslava, jsem kývla na souhlas.
„Zkuste zabušit na dveře za rohem, za parohama,“ poradili oni a ukázali směrem za hospůdku, odkud jsem přišla.
Vrátila jsem se před parohy a zašla za roh. Přede mnou se objevily dveře, nad nimiž byl nápis - Zde není vchod do výčepu a omyl se tvrdě trestá. Na mosazném štítku přidělaného na dveřních zárubních bylo vyryto Květoslav Kohoutek a jeho rodina. Zvonek jsem neviděla, tak jsem zabušila na dveře. Musela jsem tak učinit dvakrát, než se ozvaly kroky. Když se otevřely dveře, stál v nich dvoumetrový chlap s udržovaným dlouhým černým plnovousem, jenž zahřměl jasným hlasem:
„Máte přání, dámo?“
„Hledám pana Květoslava Kohoutka,“ odpověděla jsem zřetelně a jasně.
„A copak mi nesete?“
„Jestli jste synem pana Kohoutka, jenž měl bratra Svatoslava Kohoutka, ráda bych si s vámi o vašem strýci popovídala. Jmenuji se Andrea Egnerová a váš strýc se stýkal s mojí pratetou, ale to je na delší vyprávění.“
„Ano, jsem tím, za koho mě máte. Přestože nemám moc času, rád si vás poslechnu, protože každá změna ze stereotypu je vždy příjemná a taky jsem zvědavý, oč jde. Pojďte dál, paní Andreo,“ řekl pan Kohoutek a zavedl mě do obývací haly, celé obložené dřevem, takže jsem měla pocit, že jsem v nějakém srubu. Výzdoba haly byla pojata ve stylu country, což mi imponovalo. Než jsem se stačila usadit do dřevěného křesla, jehož čalounění imitovalo kožešinu z krávy, byla jsem seznámena s paní Kohoutkovou. Byla jí žena střední postavy s bujným poprsím, mé výšky i věku a jmenovala se Jitka. Manželé Kohoutkovi si mě poslechli a kroutili hlavou nad tím, co dokáží staré dopisy. Potom si pan Kohoutek zapálil dýmku a začal vypravovat o svém strýci.
„O svém strýci vím jen z vyprávění svého otce, protože mně byly čtyři roky, když zemřel. Vezmeme to ale od začátku. Strýc se narodil v roce 1909. Stalo se tak na hájovně nedaleko Rousínova, protože jeho otec byl hajný, stejně jako jeho otec, tedy strýcův děda. Být hajným bylo totiž v našem rodě pravidlem již několik generací. I můj otec, strýcův bratr, se stal hajným. Strýc bral ovšem myslivost velmi vážně a již jako velmi mladý se neustále snažil něco ve svazu zdokonalovat. Když nás okupovali Němci, zůstal dál hajným, jako většina. Nelíbilo se mu to, ale držel kvůli rodině jazyk za zuby. Půl roku před koncem války se spolu se svým a mým otcem přidal v lesích za Rousínovem k partyzánům. Bohužel při osvobozování Vyškova padl jeho a mého otce otec. Ihned po válce vstoupili oba bratři do KSČ. Věřili, že její členové změní svět k lepšímu. Můj otec členství nijak neprožíval, ale strýc ano. Organizoval, agitoval, navrhoval změny a pomalu stoupal ve svěřených funkcích výš a výš. Je nutné poznamenat, že prosadil spoustu dobrých věcí. Můj otec jej občas seznámil s nějakou ženou, aby se konečně oženil, ale nikdy z toho nic nebylo. Strýc neměl na ženský prostě čas. Pravděpodobně jej seznámil i s vaší pratetou a jako vždy marně.
V roce 1957 se stal předsedou svazu myslivců v kraji. Ovšem brzy začal být trnem v oku vyšším orgánům, protože místo aby táhl s nimi za jeden provaz, neboli šel proti řadovým myslivcům, neustále, jak bylo jeho zvykem, na něco poukazoval a něco chtěl zlepšovat. Nakonec na něj ušili boudu a přiměli svaz, aby mu vyslovil nedůvěru. Ze dne na den byl zbaven funkce a do týdne byl vyloučen i ze svazu myslivců. Vůbec nechápal proč a marně se dovolával vysvětlení. Zkrátím to. Neunesl tíhu obvinění, která se na něj snesla a kulovnicí si ustřelil hlavu. Jeho bratra, mého otce, jeho smrt těžce zasáhla, ale kvůli rodině mlčel a nic nepodnikl, což vzhledem k době bylo pochopitelné. Ovšem v osumašedesátém neváhal a z KSČ vystoupil.
To je vše, co vám mohu o strýci povědět.“
„Děkuji a omlouvám se, že jsem vás přiměla oživit vaše nijak veselé vzpomínky.“
„Neomlouvejte se. Nejsou to vzpomínky osobní. Nic jsem do dospělosti nevěděl. A jako dospělý chlap jsem se s tím vyrovnal vcelku dobře, aspoň myslím. A protože je čas oběda zvu vás na oběd, pojďte,“ řekl pan Kohoutek a i přes můj nesouhlas mě odvedl do jídelny.
Oběd byl výborný a já abych se necítila trapně, jsem se zeptala, jestli bych nemohla na oplátku být něčím prospěšná já jemu.
„Jestli víte o stavební firmě, která by do sezóny dokončila krbové sezení vedle vchodu do hospody a případně potom postavila i zastřešenou verandu naproti onomu vchodu, pošlete její vedení za mnou. Firma, která mi to slíbila, mě nechala kvůli lepší zakázce na holičkách,“ řekl naštvaně pan Kohoutek a já o rodinné firmě raději pomlčela, protože jsem nechtěla něco slibovat dopředu, aniž bych se zeptala Edy a tím se vystavila riziku nedodržení slibu stejně jako ona neseriózní firma, jenž nechala pana Kohoutka v úzkých. Abych převedla řeč jinam, zeptala jsem se:
„A copak vy, pane Kohoutek, také jste původně hajným?“
„Kdepak, já jsem černá ovce rodiny. Mě víc něž chození s otcem do lesa na čekanou bavilo motat se mámě pod nohama při vaření v kuchyni. Raději jsem divočinu připravoval než ji střílel, proto jsem se vyučil v oboru číšník- kuchař. Před dvěma roky jsem koupil tuto hájovnu a zadlužil se tak až po krk, ale udělám z toho tady oázu country, klidu, pohody a…….“
„Světový slávy, já vím,“ skočila mu do řeči jeho žena.
„Ano jsem blázen, ale všichni nemůžou být normální, Jak by ten svět vypadal! Vidím, že je na čase, abych šel něco dělat. Děkuji vám za návštěvu a doufám, že jsem uspokojil vaši zvědavost a mohl tak zapadnout další kamínek vaší mozaiky na své místo. Mějte se krásně a když půjdete kolem, zastavte se U Jelena. Nashledanou,“ řekl pan Kohoutek a během vteřiny zmizel z jídelny.
Ke dveřím mě vyprovodila paní Kohoutková, s níž jsem se srdečně rozloučila, protože mi byla stejně, jako její muž, velmi sympatická.

Večer jsem se chtěla Edy zeptat, zda by nemohl panu Kohoutkovi nějak pomoci, ale jeho výraz obličeje prozrazoval, že má nějaké problémy, tak jsem mlčela.
Teprve u snídaně jsem se jej zeptala, copak se děje.
„Ále, měl jsem domluvenou zakázku a zákazník ji najednou zrušil a já vůl jako projev vstřícnosti od něj nechtěl zálohu a už jsem nakoupil nějaký materiál. Teď musím rychle najít něco náhradního, aby chlapi měli co dělat a já neprodělal.“
„Něco bych pro tebe měla,“ řekla jsem jen tak mimochodem.
„Opravdu teď nemám náladu na nějaké blbiny, zlatíčko.“
„Nedaleko Ochozu u Brna, stojí hájovna předělávaná na hospodu. Firma, která slíbila, že se o různé dodělávky postará, vzala lepší zakázku a majitele, mimochodem je jím syn bratra Svatoslava Kohoutka, který napsal v roce 1951 několik dopisů pratetě, nechala na holičkách. Ale jestli je to pro tebe blbina, nevzrušuj se a klidně na to, co jsem právě říkala zapomeň,“ zarecitovala jsem s přednesem tím nejsladším hláskem.
Eda ztuhnul, rychle si v hlavě vše srovnal a se slovy, ty můj Sherloku, se na mě vrhl a zasypal mě polibky, které mě rozdivočily, takže odchod z domu musel o hodinku posunout. No co.
Potom, po několika nutných pracovních telefonátech, mě Eda požádal, abych jej odvezla k Jelenovi. Hospoda se mu už z dálky velmi líbila. Když jsem zabouchala na dveře bytu rodiny Kohoutkových, otevřela mně paní Jitka.
„Dobrý den paní Jitko, můžu mluvit s vaším mužem?“
„Jo, je vzadu za hospodou, ale upozorňuji vás, že nemá dobrou náladu. Dělníci, kteří tu měli být do pondělka, byli dneska odvezeni na jinou stavbu, takže nevím jestli bude mít náladu na nějaké vybavování.“
„My mu přišli zlepšit náladu, uvidíte,“ řekla jsem a zamířila jsem s mužem v patách za hospodu.
„Dobrý den, pane Kohoutek,“ pozdravila jsem, když jsem spatřila majitele hospody.
„Dobrý, dobrý. Obávám se, že dnes si nepokecáme. Jaksi na mě vše padá.“
„Já si nepřišla povídat, já vám přišla představit svého muže.“
„To je od vás hezké, ale myslím, že není vhodný čas.“
„Eda Kohoutek, manžel zde přítomné krasotinky a majitel stavební firmy, která má čirou náhodou momentálně volnou kapacitu, takže by vám mohla vytrhnout trn z paty, pokud máte ovšem zájem,“ řekl Eda a pan Kohoutek na něj koukal jako na zjevení.
„Zopakujte to,“ řekl Kohoutek a Eda vše zopakoval.
„Mě klepne. Já o zázracích jen slyšel a teď jej vidím na vlastní oči. No nic, my chlapi si promluvíme a vy, paní Andreo, zajděte na kávu za mojí ženou. Manžel si vás potom vyzvedne,“ řekl pan Kohoutek a tak se také stalo.
Od toho dne jsme měli nové přátele. Hlavně Eda.

Zpověď poznamenaného číslo pět, manžela Edy

Když Adry přišla na jaře 1997 s nápadem, že bude pátrat po pisatelích dopisů doručených před léty její pratetě, bylo mi jasné, že se začala nudit a říkal jsem si, že s tím musím něco udělat. Moje práce mě však naprosto pohltila a mně se nedostávalo času na mé předsevzetí. Adry mezitím získala informace o prvním pisateli a měla z toho ohromnou radost. Považoval jsem to za jednu vlaštovku, která jaro neudělá, ale následující běh událostí mě přesvědčil, že jsem se hluboce mýlil. Prvním signálem byla zamilovanost mého syna k příbuzné prvního pisatele dopisu, Janě Sobolové, kterou by bez přičinění Andrey asi nepotkal. Pátrání Andrey po druhém pisateli dopisů otevřelo před námi neuvěřitelný životní příběh pana Františka Klímy. Při tomto pátrání získala Andrea kamarádku, dceru nevlastní sestry pana Klímy, Brigitu, z níž se nakonec vyklubala švagrová. Když Andreu třetí pisatel dopisu zavedl do Rakouska, začal jsem tušit, že její pátrání zanechá postupně na nás všech nějaké stopy. A tentokrát jsem měl stoprocentní pravdu. Brzy jsem se musel vypořádat se zjištěním, že moje dcera je lesbička. Nebylo jednoduché tenhle fakt přijmout. Chvíli trvalo, než jsem se s tím vyrovnal a pochopil, že se zase tak nic převratného neděje. Dcera zůstala dcerou, láska k ní nenaznala žádné změny a navíc jsem mohl být na ni pyšný a mít radost, že je šťastná. Aby syn nezůstal pozadu s překvapením, oznámil nám, že se rozhodl živit jako muzikant. I mě se líbí country styl, ale nebyl jsem si jist, že se s tím dá uživit rodina. Jednoduše a prostě, začínalo toho na mě být moc. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí. Když už se zdálo, že jsem se ze všeho pomalu dostal a mohl bych se věnovat víc Adry, přišla ona s neuvěřitelnou zvěstí o tom, že se dostala při svém pátrání po čtvrtém pisateli dopisu až do Ameriky. Než jsme se z toho všichni vzpamatovali, přivedla na statek snědého stotřicetikilového Josepha Dumpa. To byla bomba. Lidé z Dědic měli o čem mluvit. Já jsem si hned s Josephem padl do oka, protože on byl veselá kopa. Byl snědým Američanem s českým smyslem pro humor. Nevídaná toť kombinace. Když od nás po týdnu odjížděl netušil jsem, že se s ním nevidím naposledy.
Na jaře 1998 se konala svatba mého bratra Milana s Brigitou. Uběhlo pár týdnů od jejich svatby a Adry mě seznámila s Květoslavem Kohoutkem, příbuzným pátého pisatele dopisu, kterému jsem se svojí stavební firmou pomohl dotvořit jeho ranč s hospodou U Jelena a on mě na oplátku přesvědčil, abych zvolnil své hektické tempo a víc si všímal života kolem sebe. Z Květáka, jinak se Květoslavovi neříkalo, se vyklubal dobrý přítel a člověk, který uměl žít tak, aby z každého dne měl radost a navíc tímto přístupem k životu dokázal své okolí dokonale nakazit. Mě, bohudík, také. Koncem jara přišel syn s tím, že založil novou vlastní country skupinu, The May‘s Boys. Jakmile se o tom Květák dozvěděl, ihned mu umožnil hraní ve své hospodě, díky čemuž později získal pro svou skupinu angažmá na Šiklově mlýně a jeho sen živit se muzikou začal od té doby dostávat, k mé radosti, reálnou podobu.
Ale bavme se o mě a Adry. Jakmile jsem dal na Květákova slova a zvolnil své tempo, začal jsem si všímat jak nádherně Adry rozkvetla a rozzářila se. Pomalu jsem se začal do své ženy podruhé zamilovávat. Ne, že bych ji někdy přestal mít rád, to ani náhodou, ale během manželství se někam vytratila taková ta bouře nadšení, dostavující se mi na počátku našeho soužití například při pohledu na ni, když byla oděna jen ve spodním prádélku. A ona bouře se mi najednou navracela. Zpočátku jsem ji nechával v sobě a nepouštěl ji ven. Bylo to trochu sobecké, uznávám, ale já se bál, že kdybych ji vypustil, že bych o ni zase přišel. Adry se začala na mě občas dívat vyčítavě a já pochopil, že ji zanedbávám. Má provinilost mi paradoxně zabraňovala ji padnout k nohám a vše napravit. Nechtěl jsem, aby můj zájem o ni vyzněl jako donucení z její strany. Hledal jsem novou cestičku k jejímu srdci a pomalu ji začal objevovat. Byl jsem častěji doma, večeřeli jsme pospolu, chodili s Baronem na ranní a večerní procházky, občas ji vyvedl do divadla, na koncert, výstavu, nosil jí pravidelně květiny a dělal na ni neustále toužebné oči. Chvíli si se mnou hrála, ale potom se nechala postupně dobývat, až jsme nakonec prožívali divokost naší lásky stejně jako na začátku našeho seznámení. Naše láska a zamilování číslo dvě vyvrcholilo na vánoce roku 1999.
V tom roce odcestoval na podzim syn Martin do USA k Josephovi Dumpovi s celou svou kapelou. Strašně moc jsme mu to s Adry přáli. Mě pár dní po jeho odjezdu napadlo, že bychom spolu s Andreou mohli přepadnout Josepha na vánoce, tak jak to udělal on nám, na minulé vánoce. Firmě se dařilo, úspory narostly, tak proč ne. Křečkovat peníze na hromadu není můj styl. Peníze jsou proto, aby nám dopřály radost ze života. A radost ze života se dá pořídit jak za milión, tak za korunu. Žít pro peníze znamená promarnit svůj život. A já ten svůj promarnit nehodlal. Adry jsem samozřejmě nic neřekl a vše sám zařídil. Den před naším odletem, v úterý 21. prosince, jsem jí navrhl, že bychom se mohli druhý den zajet podívat do Prahy. Jen tak. Naštěstí souhlasila, takže ve středu v poledne jsme vyjeli mým autem do Prahy. Během cesty jsme si povídali o všem možném a atmosféra byla perfektní. Těsně před Prahou jsem řekl Adry vážným hlasem:
„Od této chvíle mlč, protože teď nastává nervák,“ a nasadil jsem masku šílence soustředícího se na jízdu naším hlavním městem.
Prahou jsem bravurně a bez pokuty prokličkoval na parkoviště před letištěm. Tam jsem přikázal Adry, ať vystoupí.
„Proč?“ zeptala se.
„Nezdržuj a dělej,“ řekl jsem a odešel ke kufru auta, z něhož jsem vyňal kožený kufr, který jsem den před tím tajně nabalil.
Popadl jsem nic nechápající Adry za ruku a táhl ji za sebou do letištní haly. Se slovy, stůj tady a hlavně mlč, jsem odešel odbavit kufr. Potom jsem se vrátil pro Adry, která se nadechla k vyptávání, ale mnou panovačně řečené, mlč, ji opravdu umlčelo a než se stačila vzpamatovat, seděli jsme v letadle. Teprve tehdy Adry promluvila.
„Drahý, můžeš mi konečně povědět kam letíme?“ zeptala se mě Adry tenkým cukrovým hláskem praštěných blondýn.
„Do San Antonia za synem a Josephem,“ odpověděl jsem lakonicky a čekal, co to s ní udělá.
Ona se usmála a řekla hlasem rozmazlené primitivní blonďaté primadony:
„V pořádku, leťme.“
Neudržel jsem se a vybuchl smíchy. Teprve tehdy se do mě Adry pustila pěstičkami jak malé dítě.
„Ty bídáku! Oblečení se sebou nemám, dárky nemám, nikdo neví, že jsme odcestovali a co řekne moje matka, že k ní na Štěpána nepřijdeme, ti je jedno, že? Kdopak se postará o statek a Barona, ha?“ vykřikovala a potom se mi posadila na klín a šeptla:
„Ale protože tě strašně miluju, je mi to, co jsem právě říkala úplně jedno, hlavně že jsem s tebou.“
Očka jí zamrkala a začala mě líbat, až ji stevardka musela upozornit, aby usedla na svoje místo, protože budeme startovat.
Díky rozdílnosti teplot u nás a v Texasu jsme na letišti v Houstonu budili patřičnou pozornost, jíž jsme se zbavili po vyzvednutí kufru a převlečení se na toaletách. Z Houstonu jsme odletěli do San Antonia. Na letišti jsme si vzali taxíka a nechali se odvézt do města k The River Walk. Během půl hodinky jsme objevili kavárnu Brno a zamířili do ní. Vešli jsme do ní přesně v jedenáct hodin dopoledne. Josepha jsme nikde neviděli, a tak jsme si sedli ke stolku tak, abychom viděli na vchod do kavárny. Objednali jsme si víno a čekali. Za hodinku jsem spatřil jak do kavárny vchází Joseph. Rychle jsme se k němu otočili zády, aby nás nepoznal. Potom jsem si přivolal číšníka, velmi stručně jsem mu vysvětlil co a jak, a požádal jej aby k nám poslal Josepha vyřídit jako nějakou stížnost. K přicházejícímu Josephovi jsme seděli zády. Když k nám došel, zeptal se pokorně:
„V čem vám mohu být nápomocen?“
„To víno není dobré,“ řekl jsem tvrdě, aniž jsem se otočil.
„Není možná, protože…“
„ Je možná, protože nejlepší víno je u nás na Moravě,“ řekl jsem a i s Adry se otočil k Josephovi čelem.
„Aj, cože?! Vy?! Jste to vy?“ zakoktal Joseph a chytil se za srdce.
„Jsme to my, Joseph,“ odpověděla Adry.
Joseph byl samou radostí bez sebe. Málem nás umačkal. Ze všeho nejdřív jsem mu musel vyprávět, jak jsem Adry k němu unesl. Potom dostal Joseph nápad a rychle nás odvezl k sobě domů. Chtěl totiž, abychom překvapili našeho syna Martina.
Joseph s námi pobyl dvě hodinky a potom se vrátil do kavárny. My jsme do kavárny zamířili až kolem deváté hodiny večerní. Opatrně jsme vešli, aby nás syn hned nespatřil. Adry zamířila vlevo a já vpravo od pódia, kde syn hrál se svojí kapelou. Po chvíli vyšla zleva Adry a prošla kolem kapely. Syn ji okrajově zaznamenal a zkoprněl. Adry mezitím zašla za bar. Když se syn srovnal a smířil se s tím, že se jednalo pouze o náhodnou podobu s jeho mámou, prošel jsem kolem kapely já. V ten okamžik zahrál syn na kytaru dost falešně. Já jsem mezitím zašel za sloup. Syn byl zaražený jak vidle a nevěděl si rady. Dalo mu hodně práce nevypadnout z rytmu písničky. Ostatní členové kapely, včetně jeho přítelkyně, nám nevěnovali pozornost, čemuž se nedivím. Kdo by čekal, že se tam objeví někdo od nich, že? Asi po deseti minutách jsme oba vyšli ze svých stran, potkali se uprostřed podia, otočili se čelem ke kapele a řekli dvojhlasně synovi:
„Hrajete překrásně.“
Syn i kapela přestala hrát a její členové, spolu s naším synem, na nás koukali jako na zjevení. Když pochopili, že se jim nezdáme, přišlo na řadu srdečné přivítání a naše následné vysvětlování, jak jsme se tam ocitli. Toho večera si kapela moc nezahrála, protože bylo si o čem povídat. Návštěvníkům kavárny se to zpočátku dvakrát nelíbilo, ale po vysvětlení jak se věci mají, se začali tvářit chápavě.
Syn nás následující dny provedl San Antoniem i jeho okolím a my jsme byli vším, co jsme spatřili, okouzleni, až do morku kostí. Nejvíc jsme však byli očarováni rančem Henryho Bareshe. Přestože jsme mohli bydlet u Josepha ve městě, rádi jsme přivítali možnost ubytovat se na ranči. Joseph se na nás kvůli tomu nezlobil, naopak řekl:
„Jelikož jste ze statku, bylo mi jasné, že zůstanete na ranči. Já bych na vašem místě učinil totéž.“
Na syna a jeho kapelu jsme byli hrdí, protože lidé při jejich hraní v kavárně Brno projevovali opravdové nadšení. Prožívali jsme s Adry po několika letech nádhernou, přenádhernou dovolenou. Bylo nám fajn a nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Chovali jsme se jako by nám bylo dvacet a světe div se, nikomu to nepřipadalo divné nebo nevhodné.
Vánoce v San Antoniu byly pochopitelně beze sněhu, za velmi teplého počasí. Trávit vánoční den v šortkách bylo pro nás opravdu nezvyklé. Štědrý večer jsme strávili se synem a kapelou v Josephově kavárně Brno. Lidé kteří přišli ten den do kavárny, nemínili syna s kapelou propustit ani po půlnoci a musel přijít Joseph a po jedné hodině půlnoční vykázat hosty a uzavřít kavárnu. Teprve potom jsme se mohli se synem a kapelou dopravit na ranč, kde jsem s Adry prožil nádhernou štědrovečerní noc beze spánku.
Na vánoční svátky a zbývající dny starého roku jsme si od Henryho půjčily s Adry džíp a dopoledne i odpoledne jsme se toulali po okolí. Večer jsme se toulali městem San Antonio, samozřejmě, že pěšky. Dodnes si naše toulky živě pamatuji a čas od času si je v hlavě přehrávám. Je na co vzpomínat, to mi věř.
Ovšem při oslavách posledního dne v roce a vítání roku nového nám teplé počasí připadalo vhodnější než naše mrazivé počasí u nás doma. Oslavy roku dva tisíce byly velkolepé a nezapomenutelné. Takový mumraj a rej jsem v životě nezažil a už asi nezažiju. Těch světel, zábavy, veselí, krásných žen spoře oděných, včetně Adry, upřímných pozdravů, radosti ze života se člověk prostě nemohl nabažit. Na každém rohu ve městě se něco odehrávalo. Největší show však byla soustředěna do parku Hemisfair, kde na velkém pódiu vystupoval večer náš syn se svojí kapelou a úspěšně. Sklidili od obecenstva zasloužené ovace. Po nich nastoupily na podium Josephovy neteřinky, které bavily celé město až do příchodu nového roku. Příchod roku dva tisíce byl velkolepý a trval až do ranních hodin. Jen ohňostroj trval déle jak hodinu. Dá se říci, že oslavy skončily úplně až těsně před obědem prvního dne nového roku.
Druhého ledna jsme se, ač neradi, rozloučili s Josephem Dumpem, Henry Bareshem i jejich rodinami a samozřejmě i se svým synem, a odletěli jsme domů.

Náš syn vrátil domů až koncem března a ihned svolal celou rodinu, aby jí oznámil následující:
„Vážená rodino, nejenže v Americe bylo fajn, ale hlavně jsem si uvědomil, že nemohu žít bez Jany Sobolové. Proto vám oznamuji, že se budu ženit a doufám, že mě v tom nenecháte samotného a pomůžete mi vystrojit pořádnou veselku.“
„No jasně, že ti pomůžeme. Ale musí se to udělat co nejdřív, protože nechci vést syna k oltáři a poslouchat narážky na velké břicho,“ řekla Adry.
„Jak víš, že je Jana těhotná?“ zeptal se překvapený syn.
„Nic nevím, mluvím o sobě, protože těhotná jsem já a jak teď slyším, nepřivedu na svět takzvaného Čechoameričana jen já.“
Nejen syn, ale celá rodina koukala na mě i Adry s otevřenou pusou. Nikomu jsme totiž nic neřekli, přestože jsme již měsíc věděli, že se z nás stanou potřetí rodičové. Čekali jsme na synův návrat. Pobyt v Americe na nás zapůsobil tak, že jsme za teplých nocí v San Antoniu zplodili dítě, na které jsme se velmi těšili. Synova svatba se konala během dvou týdnů a nikdo nepoznal, že Adry i nevěsta jsou v jiném stavu. Svatební hostina se konala u toho, kdo vlastně vše zapříčinil, u Květáka, v restauraci U Jelena.

Druhého října roku dva tisíce porodila Adry dceru Terezku. Manželka syna Martina, Jana, porodila druhého listopadu stejného roku syna

Když si otevřela Adry s Brigitou videopůjčovnu ATLAS, byli jsme s Milanem rádi, že se naše holky pustily do nějaké práce, ale vůbec jsem netušili, že v ní dosáhnou takových úspěchů, jakých zatím dosáhly. Jsme na ně patřičně hrdí a také jim malinko závidíme.

Jsem rád, že pátrání po pisatelích dopisů mě i Adry poznamenalo. Uvědomili jsme si tak důležitost jednoho pro druhého a také jsme zjistili, že ač je lidský život krátký, dají se během něj prožít neuvěřitelná dobrodružství a zažít překrásné chvíle. Stačí jen chtít zdolávat obtíže, které před nás život klade. Nejsou totiž nepřekonatelné. Nepřekonatelnými si je většinou děláme my sami. Přede mnou je stáří a vůbec se jej neobávám. Tělo stárne, ale duše ne. Pokud vydrží zdraví, což záleží na způsobu předchozího života, dokáže být i stáří pěkné a občas dokonce i bouřlivé. O tom mě jednou přesvědčil můj otec. Byli jsme se jednoho letního dne projít po Brně. Bylo mu tehdy osmdesát tři let. Po procházce mně řekl větu, kterou skončím své vyprávění, protože dalších slov netřeba.
„Synu, celej život jsem strávil na venkově, ale tolik koziček jsem pohromadě nikdá neviděl.“

Andrea - Kronika

V dubnu 1998 jsem si přečetla poslední dva dopisy, podepsané odesílatelem.

Nápadník číslo šest.

Vážená slečna
Hedvika Kachlíčková
Dědice u Vyškova
Morava.

Dvanáctého března 1959
Slečno!
S přátelské strany pana Pospíchala dovoluji si Vám oznámit, že hledám známost za účelem sňatku. Máte-li o mě zájem, napište mně, zda-li je možné s Vámi osobní seznámení. Jsem 50r. stár svobodný, povolání zedník a rolník do 2 ha, z řádné rodiny.
Při osobním seznámení si pohovoříme více.
S přátelským pozdravem Jan Kristen, Šlapanice u Brna.

Nabídka k sňatku číslo jedna.

Sedmnáctého dubna 1960
Slečno!
S přátelské strany pana Pospíchala dovoluji si Vám oznámit, že hledám známost za účelem sňatku. Máte-li o mě zájem, napište mně, zda-li je možné s Vámi osobní seznámení. Jsem 51r. stár svobodný, povolání zedník a rolník do 2 ha, z řádné rodiny a požívám dobrou pověst.
Při osobním seznámení si pohovoříme více.
S přátelským pozdravem Jan Kristen, Šlapanice u Brna.

Nabídka k sňatku číslo dvě.

Dvě stejné nabídky od stejného muže, to nemůže být jen tak, řekla jsem si a vydala se tomu přijít na kloub.
Jako prostředník byl v obou případech uveden nějaký pan Pospíchal. Domnívala jsem se, že byl z Dědic nebo Vyškova. Jenže v Dědicích byli čtyři Pospíchalové a ve Vyškově jich bylo dvacet jedna, jak jsem pohledem do telefonního seznamu zjistila. Velký rozptyl a navíc jsem v Dědicích nechtěla budit pozornost. Už tak si lidé o nás díky Josephovi Dumpovi povídali. Vypravila jsem se proto do Šlapanic doufajíc, že mi na radnici poradí, kde hledat nějakého pamětníka na nezvyklé jméno Kristen. K návštěvě radnice jsem zkušeně zvolila středu, úřední den. Prvního člověka ve Šlapanicích jsem se zeptala:
„Promiňte, prosím, jak se dostanu k radnici?“
„K radnici? Podívejte, pojedete rovně a zabočíte do první vedlejší ulice po pravé straně. Po ní pojedete dokud neuvidíte před sebou na zdi jednoho rožáku tabuli z nápisem Kristenova. Na ni zabočíte opět vpravo a po pár metrech budete před radnicí.“
Jaká Kristenova, nechápavě jsem na dotyčného hleděla. Ten si to však vyložil po svém a celé mi to pomalu zopakoval. Poděkovala jsem a přesně podle instrukcí dorazila před radnici. Asi půl hodinky jsem musela počkat než na mě měl pan starosta čas.
„Zajímavé,“ pokýval hlavou starosta, když mě vyslechl a pokračoval, „Vzhledem k tomu, že vaše úmysly jsou čisté, povím vám něco málo o Janu Kristenovi.“
„Děkuji,“ špitla jsem a přehodila si nohu přes nohu, odhalujíc tak svá kolena očím pana starosty v domnění, že změkne a opustí svoji škrobenost.
„Všeobecně je známo, že Kristen byl šikovným zedníkem. Ve Šlapanicích snad není mezi staršími domy některý, na nějž by nevložil své ruce. Vydělával slušně a dalo by se říct, že pomalu bohatl. Rodinu neměl, a tak neutrácel a šetřil. Jenže díky tomu propadl penězům a chtěl jich mít čím dál tím víc a navíc velmi rychle. Proto začal sázet, hodně sázet. Dnes bychom jej označili za gemblera. Samozřejmě, že všechen svůj majetek prosázel. Aby se z toho nějak dostal, začal shánět bohatou nevěstu. Pokud byla vaše prateta majetná, je jasné, proč jí poslal nabídku ke sňatku, a to hned dvakrát. Žádná se za něj samozřejmě neprovdala a on musel postupně prodat pole i domek, aby splatil nadělané dluhy. Stal se z něj tulák, bezdomovec. Přespával v okolních lesích, v krmelcích. Bylo mu padesát šest let. Tři roky takhle žil a je div, že vždy přečkal zimu. Osudným se mu stal rok osmašedesát. Že nás tenkrát okupovali ruští vojáci, vůbec nevnímal. Politika jej nezajímala. Když však jednou šel městem a snažil se něco vyžebrat, spatřil, jak se jeden ruský voják snaží sebrat z nákupní tašky nějaké ženě s dítětem chleba. Ona se bránila a její asi šestiletý syn vojáka nakopl, za což od něj dostal úder pěstí, který jej srazil na zem. Kristen neváhal a přispěchal ženě na pomoc. Nikdo dodnes neví proč. Vrhl se na vojáka a několika údery jej povalil k zemi. Žena i s dítětem rychle z místa utekla a dobře udělala, neboť vše sledovali z nedalekého stanoviště druhové napadeného vojáka a bez varování, jakmile se jejich druh odplazil dál od Kristena, spustili palbu. Jana Kristena zasáhlo celkem devět kulek a byl na místě mrtev. Pro místní se tak stal hrdinou a po Sametové revoluci 1989 jsme po něm pojmenovali ulici, na níž stojí místní radnice. Letos v červnu oslavíme jeho nedožité devadesáté narozeniny. Víc vám sdělit o Janu Kristenu nemohu, neboť víc nevím,“ řekl na závěr pan starosta a spustil oči z mých nohou.
„Podal jste mi naprosto vyčerpávající odpověď a já vám děkuji za vaši laskavost a čas. Nashledanou,“ zalichotila jsem starostovi, který bral svoji funkci moc vážně a ani moje, mimochodem docela pěkné nohy jej nedokázaly přimět k lidštějšímu přístupu.
Z jeho pracovny jsem odešla rovnou domů, kde jsem zaznamenala do kroniky poslední zprávu mého pátrání po pisatelích dopisů určených pratetě Hedvice a večer s ní seznámila rodinu. Zpráva byla přijata s radostí. Důvodem nebyla však zpráva samotná, ale fakt, že byla poslední, protože žádný další pisatel dopisů již nebyl.
Měla jsem sice ještě k pátrání jeden dopis, ale ten byl bohužel podepsán XY, takže nebylo po kom pátrat. Dopis byl ale vskutku dojemný. Posuďte sami.

Nápadník číslo sedm.
Vážená slečna Hedvika Kachlíčková
Dědice u Vyškova - Morava.

Dvacátého osmého listopadu 1963

Vážená slečno!
Při cestě Dědicemi si vždy přeji, aby z domu čp. 34 vyšel někdo koho bych rád viděl. Bohužel mé přání zůstává vždy nesplněno a marně se snažím přáním tuto skutečnost přivolat. Beznadějné jsou tyto cesty. Bylo tomu tak i tuto neděli a po návratu konečně jsem se rozhodl, že přece musím psát. Těžké je rozhodnout se jak psát slečně - ženě, kterou sice jak se říká lidově podle vidění známe, ale se kterou jsme neměli možnost nikdy hovořit, respektive poznat. Nezvyklý je tento dopis a nezvyklý je i jeho obsah a proto omlouvám se a prosím, aby dopis a jeho odesílatele, který nemá odvahy a možnosti se přiznat k dopisu a posílá jej anonymně, nebyl přísně kritizován a odsuzován. Nepodaří se Vám zjistiti odesílatele a těžko budete uvažovat kdo je to, tíže než já se svým přáním Vás viděti. Vracím se dopisem vzpomínkami do doby, kdy jsem čekával v Dědicích před kostelem, až půjdete na ranní se svijí sestrou, dnes paní Jelenovou. Nebylo tehdy odvahy a ani možnosti se s Vámi seznámit. Zůstávala jste vždy vzdálená a nepřístupná, uzavřená sama pro sebe, prostá běžného všedního života. Obě dvě vždy tak pečlivě oblečené, něco zvláštního, co zřídka kdy bylo vidět. Tehdy Vás bylo vídati jen zřídka v jiné dny, než nedělní, přece však jste byla blíže jako dnes. Vzpomínám na všechny ty dny nedělní před kostelem, zejména na neděle jarní a letní, na některou tu pouť, některé to cvičení orelské a snad i na nějakou tu zábavu v sokolovně. Musel jsem bohužel zůstati vždy stranou, abych snad jako nežádoucí živel nebyl odmítnut. Život další přinesl mnoho změn, zklamání a ponížení. Zůstalo však jediné dnes denně vyslovované mé přání, nesplněné a beznadějné, seznámit se s Vámi a snad říci Vám co bych si tak přál. Obávám se totiž, že bych nejen byl odmítnut, ale že bych se snad dočkal třeba i výsměchu a to bych těžce nesl a proto musím ztráceti čas a čekat, že snad přece přijde den, kdy se nebudu muset zapírat a kdy budu moci volně jednat. Omlouvám se za svůj dopis a prosím, aby jeho obsah byl znám jen Vám, poněvadž Vás se týká a Vám je určen. Prosil bych o tolik diskrétnosti ať je již Váš názor na odesílatele jakýkoliv. O dopise Vám se rozhoduji delší dobu, stále odkládám a věřte, že není tak jednoduché psát dopis v této formě slečně kterou bych se chtěl poznat blíže. Jsem si vědom této nezvyklosti a prosím znovu, aby bylo bráno v úvahu, že jedná se o přísné fair play, o čestné a slušné jednání, že nejde o žádnou lehkovážnost, kterou bych si nemohl před Vámi zodpovědět a že vím s kým jednám, resp.komu píši a že nemám žádného jiného zájmu, který by se Vás dotkl. Jsem si vědom Vašeho osobního já jako dívky a ženy v době, která je dnes pro nás všechny tak těžká. Život tak ubíhá a já nemohu za Vámi, musím zůstati vzdálen a čekati že snad vývinem-evolucí, náhodou se snad s Vámi seznámím a že pak snad by byla možnost říci Vám něco jiného než suché řádky dopisu psaného strojem. Kdybych věděl, že na přání setkat se s Vámi byste přišla, neodmítla a nevysmála se, psal bych jinak a lépe, dosud nemohu. Vím, že nemám žádného oprávnění k tomuto dopisu, nemohu Vám to ale jinak říci, když tolik beznaděje je kolem nás a proto volím nevhodnou formu. Dopis píši za předpokladu, že obsah jeho bude znám jen Vám a že nebude předmětem diskuse i jiných nezúčastněných.
Končím s pozdravem neznámého s přáním, že snad bude možnost poslati snad někdy i dopis další a omlouvám se znovu.
XY.
Mým posledním zápisem do kroniky je úvaha o tom, že kdyby se onen pisatel podepsal jménem, možná by se prateta nakonec jen provdala.
Žádný dopis již není, čímž pro mě definitivně skončilo pátrání po pisatelích dopisů, které poznamenalo i mě.

Poznamenaný číslo šest, já Andrea

Každý den děkuji Bohu, a nikdy s tím nepřestanu, že mně ony dopisy přivál do cesty. Díky jim se nejen mně, ale i jiným lidem změnil život a myslím, že k lepšímu. Jak mně osobně mé pátrání poznamenalo, je patrné jak z kroniky, tak i z vyprávění ostatních. Stručně mohu jen dodat, že jsem objevila sama sebe, radost ze života a v Edovi probudila neutuchající lásku ke mně, kterou opětuji. Navíc jsem se stala potřetí matkou, což mi nejvíce rozjasnilo mou duši. Proto teď nebudu mluvit o sobě, ale o mé matce. Tím se totiž celý kruh mého pátrání uzavře a odhalí nikým netušené tajemství pratety Hedviky.
Celou dobu co jsem pátrala po pisatelích dopisů určených pratetě Hedvice, mě moje matka nepřímo od pátrání zrazovala. Nevěnovala jsem tomu důležitost a pátrala až do úplného konce. Proč z mého pátrání měla obavu, jsem pochopila až po její smrti v roce 2010, kdy náš právník vyřizující pozůstalost, mi předal obálku, v níž byla audiokazeta a dopis od mé mámy.

Milá dcero,
po poslechu kazety budeš znát osud pratety Hedviky. Já jej znala již v době tvého pátrání po pisatelích tebou nalezených dopisů určených jí. Nemohla nebo spíše nedokázala jsem tě s ním seznámit. Možná to tak mělo být. Ale vzít si tohle tajemství do hrobu nehodlám. Na kazetě je mnou nahraná zpověď pratety pár dnů před její smrtí. Než zemřela moje matka roku 1975 předala část písemností o našem majetku pratetě, protože bylo jisté, že budou u ní v bezpečí. Jenže prateta začala na smrtelné posteli divně mluvit. Neustále povídala o nějakém hříchu a že se musí srovnat s Bohem, ať to stojí co to stojí. Když mě požádala abych jí zařídila návštěvu pana faráře, dostala jsem strach, aby listiny naší rodiny nepostoupila faře a kostelu. Proto jsem tajně umístila pod její postel, kterou už několik týdnů neopouštěla, magnetofon a při příchodu pana faráře jej zapnula. Až si kazetu poslechneš, budeš znát její tajemství.
Líbá tě máma.

Vzhledem k tomu, že vše je stejně již promlčené a dávno zapomenuté, rozhodla jsem se dát svolení ke zveřejnění obsahu kazety. Ještě před tím vám ale na závěr povím jedno moudro, které je stoprocentně potvrzené mým pátráním po pisatelích dopisů určených mé pratetě. Zní takto:
„Nic není nemožné!“

Zpověď pratety Hedviky

„Jsem ráda, že jste přišel, velebný otče.“
„Jest to má povinnost, má dcero, ale domnívám se, že ve vašem případě jsem zde předčasně.“
„I kdepak otče, vím že se blíží konec. Nechci však umřít bez vyzpovídání se z věcí, které jsem dosud nikomu, ani vám, otče, nikdy neřekla. Ráda bych totiž našla s vaší pomocí rozhřešení.“
„Udělám, co bude v mých silách, dcero. Nuže, mluvte.“
„Prosím vás otče, aby jste mě za žádných okolností nepřerušoval, neboť bych mohla ztratit nit a musela bych začít znovu od začátku, a nebo co horšího, zapomněla bych, co jsem chtěla říci. Ono se mi to totiž občas již stává, když mě někdo přeruší v řeči.“
„Slibuji dcero, že dokud neřeknete konec, nepromluvím slovíčka.“
„Děkuji otče. Nuž tedy, začnu od svého mládí. Bylo mi devatenáct a měla jsem první rande. Hoch, který mě na něj pozval byl Fred Sobolůj. Byl to pěknej kluk, ale trochu hr. Hned na konci první schůzky mě vášnivě políbil. Zpočátku mi byl jeho jazyk v mých ústech nepříjemný, ale během chviličky se mi to tak líbilo, že celé mé tělo se třáslo jako osika ve větru a v rozkroku jsem ucítila slabé křeče. Strašně jsem se polekala a taky styděla, a proto jsem utekla a už jej víckrát nechtěla vidět. Což nebylo těžké, protože jsem za měsíc po rande odjela na rok do Olomouce na dívčí internátní školu. Tam jsem se učila vařit, chovat ve společnosti a podobné věci. Před jedenadvacátými narozeninami jsem poznala četnického strážmistra Františka Klímu. Bylo mu osmadvacet a byl to velký fešák. Uniforma mu seděla jako ulitá. Postavou byl vysoký, urostlý, černovlasý. Byl velmi podobný mému bratru. Zamilovala jsem se do něj vzletně, jako v románech. Líbilo se mi jak se mi dvoří, jak je vždy vyšňořený a voňavý. On si nic ke mně jako Fred nedovolil. Byl i se mnou na bratrově svatbě. Všechny holky mi jej záviděly. Jenže sloužil až v Košicích a navíc byl nemajetný, což mému bratru vadilo, a tak mi dohodil nápadníka ze mlejna pod Ruprechtovem. Mlynářskej se mi ale nezamlouval. Byl moc vzdělanej a taky hubenej. Bratrovi jsem řekla, že se neprovdám za někoho, kdo by za moje věno studoval, místo toho, aby jej zvětšil. Jeho námitky, že bych potom jako doktorová byla někdo, jsem neposlouchala. Četnickej vytušil, že dálka mezi Dědicemi a Košicemi je velká a když nedostal odpověď na svůj dopis, přestal psát. Hned na to, teda po mlynářským, jsem jednoho červnového odpoledne potkala v lese před Ježkovicemi, kam jsem šla za kamarádkou, Vincka. Byl to místní playboy a jak mě zmerčil hned se ke mně přihnal. Než jsem se vzpamatovala, celou mě důkladně osahal a potom políbil, až se mi zatočila hlava. Potom řekl, že jestli chci, ať zítra zase v tuto dobu přijdu, že na mě bude čekat. Celou noc jsem cítila jeho ruce na svém těle. Ani nevím proč, ale druhý den jsem za ním šla. Na nic se mě neptal a odvedl mě dál do lesa. Tam mi rozepjal blůzu, vykasal sukni, povalil do trávy, sobě stáhl kalhoty a lehl si na mě. Zavřela jsem oči a očekávala krutou bolest, před kterou nás varovaly v internátní škole. Vychovatelky tvrdily, že to nebolí jen, když se to dělá s manželem o svatební noci. Neměly pravdu, já jsem žádnou bolest necítila. Naopak se mi milování s Vinckem velmi líbilo. Byl zkušený a divoký. Vznášela jsem se s ním nad zemí. Jenže strach, že otěhotním byl velký, a tak jsem za Vinckem do lesa po třetí schůzce přestala chodit i když mě dopisem pozval na další schůzku. On se nezlobil, chápal mě. Když jsme se potom náhodou někde potkali, nedal vůbec najevo, že se známe. Za to jsem mu byla vděčná. Nejvíc proto, že se opět ozval četnickej. Nechal se přeložit do Kojetína, a tak jsme se mohli častěji vídat. Rozhodla jsem se, že mu dovolím věci, které se mnou dělal Vincek. Jenže četnickej byl plachý a netroufal si ke mně nic dovolit, dokud bratr nedá souhlas se svatbou. Já jsem mu přece nemohla říct, ať to udělá i bez bratrova souhlasu. Bratrova žena v té době měla rodit. Těžká chvilka na ni přišla doma a o trochu dříve než se čekalo. Bratr rychle zavolal bábu a ta po hodině naznala, že je problém a nechala poslat pro doktora. Když se doktor dostavil, okamžitě nařídil převézt rodičku do nemocnice. Přesto se lékařům rodičku ani dítě nepodařilo zachránit. Bratr se zhroutil a já se o něj musela postarat. Když třetí den začal v noci blouznit, šla jsem jej uklidnit jako vždy. Jakmile jsem však vešla do ložnice, začal mi říkat jménem své ženy a vtáhl mě k sobě do postele. Nebránila jsem se, byl to bratr a já jej měla ráda. Chtěla jsem mu pomoci. Když bylo po všem a musím se přiznat, že se mi to líbilo, jsem si uvědomila, že budu těhotná. Bratr celou dobu totiž mluvil o tom, že si uděláme miminko. Ráno jsem mu nic neřekla a on se tvářil, že si z noci nic nepamatuje a ležel celý den jako tělo bez ducha. Jenže v noci opět vyvolával svoji ženu a když jsem k němu přišla, opakovalo se vše jako předešlé noci. Tohle se dělo celé čtyři dny. Pátého dne bratr ráno vstal z lože a ptal se po ženě. Řekla jsem mu co se stalo, on pokýval hlavou a řekl, že žít se musí dál. Od toho dne se začal uzdravovat a za čtrnáct dní byl v pořádku. Moje obava, že budu těhotná byla naštěstí planá. Díky tomu jsem jaksi vytušila, že nemohu mít děti. Jiná žena na mém místě by totiž po milování, jaké jsem zažila s bratrem, byla těhotná hned třikrát. Já jsem se dál starala o bratra i o hospodářství a neměla čas na randění s četnickým. Po vánocích jsem náš vztah ukončila. S bratrem mi bylo dobře a po čase asi dvou měsíců jsem začala toužit po milování s ním. Jednoho dne jsem se večer vysvlékla do naha a vešla k bratrovi do ložnice. On se polekal, ale já mu vylíčila, jak se se mnou miloval, když blouznil nad ztrátou své ženy a dítěte. Nechtěl mi věřit, ale přesto hltal očima mé nahé tělo. Na nic jsem nečekala a nasedla si na něj a řekla mu ať se ničeho neobává, neboť nemohu mít děti. Bylo to nádherné a od té doby jsme se spolu milovali častěji. Za nedlouho vypukla válka. Bratr naštěstí nebyl totálně nasazen, protože jeho ovocný sad dodával ovoce do mládežnických táborů, kde se převychovávaly české i jiné děti na pravé Árijce. Byla zlá doba a jedinou krásnou věcí bylo milování s bratrem. Po válce jsem v Brně potkala četnickýho. Pozval mě na kávu a bez řečí jsme se pomilovali. Víckrát jsem jej neviděla. Za dodávání ovoce Němcům zabavila v dvaapadesátým statek strana a přiřkla jej jézédé. Mě a bratra vystěhovali po různých tahanicích zaviněných tím, že jsme chtěli místo jednoho bytu dva, protože jsme nebyli manželé a statek byl náš na půl, do dvou jednopokojových bytů ve Vyškově. Netrvala bych na vlastním bytě, kdyby bratr nezačal být protivný. Už delší dobu měl problémy s prostatou a na konci dvaapadesátého roku byl naprosto impotentní. Považoval to za Boží trest za hřích mezi námi. Tím skončil náš skoro dvacetiletý milenecký vztah a bratr přestal se mnou mluvit. Na začátku následujícího roku třiapadesát jsem poznala na bále hajnýho, nějakýho Kohoutka. Vypadalo to docela nadějně, ale sex s ním byl rychlý a nic neříkající. Milovala jsem se s ním třikrát a nikdy to nestálo za řeč. Ke všemu byl samá schůze a neměl na mě čas. Ukončila jsem naši známost a smířila se s tím, že ač jsem ještě docela k světu, bylo mi pouhých čtyřicet dva let, těžko budu k sobě hledat muže dle svého gusta. Rok po hajným jsem se seznámila ve vlaku z Vyškova do Brna s mladým mužem z Prostějova, který studoval v Brně právnickou fakultu. Já jsem jezdila vlakem do Brna za prací, kde jsem prodávala v jednom z největších obchodů se zeleninou ve středu města. Postupně jsme se spřátelili, tedy ve vší počestnosti. Ta ovšem vzala za své, když se mi svěřil, že by nejraději bydlel v podnájmu Brně, aby nemusel každodenně dojíždět, ale nemůže si to finančně dovolit. Já mu totiž navrhla, že bych mu sehnala podnájem, a že bych jej i platila, kdyby se stal mým milencem. Řekl, že by se mým milencem stal i tak, protože jsem pěkná ženská. Ze začátku jsme se milovali spolu třikrát týdně a po roce jen dvakrát týdně. Celé čtyři roky jsem s ním prožívala krásné chvíle, o kterých jsem tušila, že jsou posledními v mém životě. Po promoci jsem svého milence již nikdy neviděla. Bylo mi čtyřicet sedum a byla jsem opuštěná. O starší muže jsem neměla zájem a ti mladí neměli zájem o mě. Ještě mi nebylo padesát a už jsem byla odsouzená k životu bez sexu. Vzala jsem ten fakt na vědomí, abych se zbytečně netrápila. Chodila jsem do práce a po večerech vzpomínala na muže svého života. Někdy se ve mně probudila tak silná touha po milování, že jsem si to udělala sama a hned několikrát. V šedesáti jsem odešla do důchodu a o rok později jsem odjela do Mariánských lázní dát se na stará kolena trochu dohromady. V lázních mě zaujal padesátiletý údržbář našeho pavilonu. Ani já jsem mu nebyla lhostejná, a tak jsme logicky skončili spolu v posteli. Byla jsem strašně divoká a jemu se to líbilo. Prožila jsem nádherné tři týdny divokého sexu. Onen údržbář byl posledním mužem mýho života.
Proč jsem vám, velebný otče, vyprávěla vše o svém intimním životě? Protože se za nic nestydím a právě proto bych chtěla vědět, zda mi mé hříšné počínání Bůh odpustí a nebo jaké mám učinit pokání, aby mi je odpustil. No, řekněte.“
„Těžká, přetěžká věc, dcero. Já ti mohu jen,…“ zde končí záznam, jelikož kazeta byla na konci.

Komentáře: 0   Shlédnuto: 986   Skupina: Romány  

 Krasobruslařský sen
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:30:37

Krasobruslařský sen


Život je k moři lidí tolik nespravedlivý. Tohle si říkám já každé ráno, před zrcadlem. Vždy, když tam jen tak stojím a dívám se na sebe. Samozřejmě se do toho jistého "moře lidí" počítám taky...
Když jsem před chvíli napsala na mé klávesnici notebooku slovo "život" a věděla jsem, že tohleto by měl být ve výsledku román, řekla jsem ,, Vždyť ten můj román, který prožívám den co den by je nebavil" myslela jsem tím Vás, čtenáře literu... Po chvilce (oprvadové chvililince) se mi rozsvítilo... Já nemůžu psát o sobě, právě kvůli mé obyčejnosti a nudnosti,ale opíšu své představy... Představ, které se nikdy nesplní, ale tím, že je přenesu na obrazovku, by mohly alespon pro mě být trochu živějšími... A jelikož mezi mé koníčky patří krasobruslení, bude mít zrovinka ono v mém románu takovou "hlavní" roli.
Miluju kluka, který nemiluje mě... Ale to už jistě víte, jestli jste četli alespon jedinou mou báseň.A vždycky jsem chtěla, aby z našeho přátelství vznikl vztah podobný Romeovi s Jůlií, ale to se mi nepodaří. Musela bych být kouzelník. Kouzelník, který by dokázal to, co neumím jí - co neumí ošklivá holka...Dokázal by z kamarádství vyčarovat lásku.
Tak to je takyjeden z mých snů..
Ale je jednoduše v mé mysli.
Kdežto tenhleten, ten se mi zdál. Je to sen, zdající se té ošklivé dívce za jedné zimní noci.. Noci, plné temnoty, chladu a úzkostlivé samoty. Samoty, kterou sem přitáhnul pocit toho, že mě nikdo nikdy opravdu nemiloval, nemiluje a milovat nebude. Noci, jakou žiju non stop. Noc co noc. A ani to nemusí být noc. Ta samota tady je, byla a bude už nejspíš na pořád.
Ale ten sen ne,tedy doufám. Byl tolik zlý. TOLIK!
Připadala jsem si v něm jako Ledová královna a on, ten kluk, co bych jej tolik chtěla mít... Mít jen pro sebe, myslím tím spolužáka Martina. Ten kluk byl můj milovaný Ledový král.
Bylo to, jako bychom právě my dva byli jedním z nejslavnějších tanečních krasobruslařských párů. A nejen to. Při tréninků všech spolčných jízd jsme se do sebe zamilovali. Nebylo to stejné jako je realita, to jest že já jej miluji,ale on mě ne. Prostě krásný sen.
Skákali jsme axly, dvojité i trojité. Dělali piruety, měli zajímavé krokové pasaáže. Naše Spirály smrti patřily k nejlepším. Při zvedačkách jsem si připadala jako .... jako pták, který už nemůže dál, protože se už pohybuje, jak nejdál to jde - v nebesích.
Při některýc pasážích jsme se i políbili. To přidalo celkovému dojmu a naši lásce samozřejmě taky. Leckdy jsme dostávali skoro maximální počet bodů a potlesk už při nástupu na všech soutěžích byl dokonalý. A to od Mistroství Světa Juniorů až po Olympiádu. Prostě jedna velká pohádka. Domů jsme přiváželi stovky různých cen, zakládali po republice Dětské domovy a přispívali na charitu. Občané republiky na nás byli pyšni a byli vděčni za krasobruslašký pár Kristýna a Martin..
Při tomhle snění, jsem nejspíš spala jako dudek, určitě... Pusu od ucha k uchu...Ale...
Zanedlouho se v naší kariéře vyskytlo napětí.
I když možná ani ne... Prostě další Olympijské hry, tentokrát v Turíně... A my měli jasno - MUSÍME PŘECI VYHRÁT. Měla bych přiznat, že jsme během našeho vrcholku trochu zpyšněli, ale neměli jsme v plánu klesnout ani o jedno pořadí v tabulkách... Ani za provedení a ani za technické prvky.
Měli jsme bezva trenéry a bezva choreografa.
Tentokrát jsme jízdu nacvičili na Vivaldiho... Léto... Krása. Byly tam piruety, i čtverný... neco... neumím to pojmenovat, ve skutečnosti v tom takový přehled nemám. Ale v tom snu jsem přece jen byla SVĚTOVÁ KRASOBRUSLAŘKA!A vše bylo tak jiné. Hezčí!
Pět minut před naší jízdou, jsme řešili jestli jeden prvek máme jet, či ne... Takové to, jak partner odhodí partneru a mělo to být něco čtver...
A já řekla ano. A povzbudila Martina, že mě má vyšoupnout co nejvíc. A pak jsme šli na scénu. Ten potlesk! Ten potlesk! Byl kouzelný... Začali první tóny, my udělali pár pohybů rukama, rozjeli se a skočili první skok, myslím, že to byl reewberger. Nevím.Jeli jsme dál, pár krokových pasáží, odrazili se a hop do piruet. Pak spirálu smrti... Otočila jsem se nad ledem asi čtyřikrát a pak, při vstávání si mě přitáhl k sobě... Publikum bylo nadšeno... Vážne... Byl to skvělej pocit a já mu byla vděčná. Za všechno. BYla jsem v ráji a on? Políbil mě. Myslím že jako nikdy před tím. Vášeň a jeho rezechvělé rty a oči s jiskřičkou my dodali energii a já na něj mrkla... Aby to byla fakt parádní jízda... Ať už se ničeho nebojí a myslím, že muto pomohlo. Rpzjeli jsme a cítili, tedy slyšeli, že je ten okamžik... Jeli jsme tedy dál a pak mně uchopil a tak jak jsem mu radilom vyšoupl mě... A bylo to krásný.
Do doby, než jsem hupla na zem. Dlouho jsem nevstávala. Ležela jsem tam a nehýbala se. Přispěchal Martin na pomoc, zvedl mě a pokoušel se odtáhnout k mantinelu. Nepodařilo se. Teklo mu z vlasů, z čela pot,ale já? Uprostřed jsem upadla, naposled. Už mě nesbíral z ledu. Byl to můj poslední pád. Poslední! Už věděl, že to nemá cenu. Sklonil se ke mne, a naposledy políbil. Stejně vášnivě, jako před chvílí, ale nebylo
to ono. já už polibky neopětovala. Jazyk už nebyl při životu stejně jako mé tělo. Tělo, které však ještě nebylo úplně studené, to Martin jej zahříval dál svou láskou. Pak si pamatuji jen to, že lidé začali vyvolávat paniku, Olympiáda se kvůli nám odložila. Pamatuji si jeho jak tam nade mnou stál, slzy už na tvářích a na ledu vytvářely ledové hrbolky. Stejně jako umrzalo jeho srdce... Vyčítal si to. Doktor už odjížděl z ledu. Byly jsme tam my dva,samy. A on řekl jedinou větu. Vlastně dvě. ,,Vždy jsem tě miloval, už od dob, kdy jsi mě jako malá schazovala z ledu, miluju a milovat budu - navždy! A ted tady ležíš a já vím, že nesnážím led a nesnážím sebe!
To byl konec vyjímečných krasobruslařů a olympijských her v Turíně... Psalo se o tom tak dlouho. A Martina pak nikdo nemohl najít. Začal fetovat, pít, a nesnášel se. Tak pak skončil tenhle sen! Hrozno - hezký sen!
Nevím, jestli mám být ráda, že ten sen se mi zdál, nebo ne. Ale myslím, že kdyby se to stalo, nevadilo by mi být mrtvá. Po tom polibku myslím. Jenže Martinovi bych to už nemohla říct a neochránila bych ho před výčitkami.
A proto je vlastně dobře, že se to nestalo. A já se začnu smiřovat s tím, že ON nikdy nebude MŮJ...
Nikdy bych si však nedovolila, aby měl kvůli mně výčitky! To radši.... budu sama.... navěky!

Komentáře: 0   Shlédnuto: 1139   Skupina: Romány  

 Africká mulatka
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:29:18

Africká mulatka

Nairobi-pulzující velkoměsto,osada naděje,která je stará jen sto let.Tehdy si Keňané začali stavět vlastní město,ne britskou kolonii,ale opravdové africké místo na slunci.
Místo kde prožila svůj dosavadní život osmnáctiletá mulatka Laura,která žije se svou nevlastní sestrou a tatínkem jež je samozřejmě Keňan.Matka Elizabeth bydlí v Londýně.Laura ji nikdy nepoznala ,protože z Keni odešla ještě když byla malá.Ne že by ji za to Laura nenáviděla,ale cítila bolest při pomyšlení,že ji opustila.Často si s ní psala i přes obrovskou vzdálenost ,která je dělila.Matka ji často zvala do Anglie,ale Laura stále odolávala.Byla přesvědčena o tom,že svůj život chce prožít v Keni,kterou považovala za svůj domov.Milovala ji,milovala nekonečné savany,Viktoriino jezero jež se při východu slunce nádherně třpytilo,divoká zvířata i vesničky s mnoha malými černoušky a přívětivými lidmi.Jediné co jako mulatka těžce nesla byla neustálá vedra.To jediné ji do Anglie lákalo,myslela si .Doopravdy ji ,ale lákalo poznat Elizabeth nejenom o Vánocích.
Její sestra Dominique byla přitažlivá černoška s níž měla Laura málo co společného.Byla o poznání tmavší,vlasy měla vždy úhledně svázané do uzlu a většinou nosila khaki oblečení.To Laura byla výraznější typ.Tmavěhnědé vlasy nosila buď v afrických dredech anebo sestříhané po ramena s více evropským lookem.Jako kdyby se tyto varianty měnili podle náklonosti k otci nebo k matce.Co se však neměnilo byl pestrý barevný šátek,který chránil před sluncem.Laura si taktéž vybírala barevné svršky.Šatník mladé mulatky se skládal z topů,minisukní a kraťasů,protože v Nairobi klesla jen málo kdy teplota pod 25°.Sestry se také málo kdy shodly v názorech.I když spolu žily dlouho nikdy se nenaučily vyjít si vztříct.Byly tvrdohlavé,to jediné měli společné po otci Samuelovi.
Dvacetiletá Dominique pracovala v národním park za městem kde se starala o zvířata.Její cíl nikdy nebyl jít studovat,tak jako Lauřin, chtěla pracovat,pomáhat přírodě a brzy se vdát.Byla trochu zahořklá,protože brzy přišla o matku a její otec si brzo našel jinou ženu,Elizabeth tehdy ještě studentku na dovolené.Možná,že proto nemilovala Lauru zrovna sesterskou láskou.

Laura chodila na státní gymnázium,které jí mělo poskytnout střední vzdělání se zaměřením na jazyky-španělštinu,francouzštinu a africké kmenové jazyky.Doufala,že po dokončení studia se rozhodne kam dál.Jestli si najít práci,rozjet se do Londýna na vysokou a za matkou anebo zůstat,zůstat doma kde by našla uplatnění především pro svou duši.
Na nairobiiské střední ji snad všichni zbožňovali.Chodilo sem spoustu studentů jiných částí světa,kterým se líbil africký temperament tak milé a společenské studentky jako byla Lorra,jak ji říkali.Lořina nejlepší kamarádka Amanda,mířila na právnickou fakultu do Londýna…..

„Lorry já jsem úplně dutá,doufám,že si něco vymyslela!“zvolala Amanda jakmile uviděla Lauru jak vstupuje do školního vestibulu
„No to máš smůlu,protože já taky,ani jsem se na to nepodívala!“
„Panebože,jestli dneska neodmaturuju z matiky tak….nevezmou mě na práva!A a McClair mi to za to pondělí nedaruje.Proč já mám vždycky takovou smůlu?No řekni proč?“
„Ale vždyť víš ,že to není pravda,na práva tě můžou vzít i s trojkou!“povzbudila vesele svou kamarádku Laura
„Ne ne ne,já to prostě neumím!“
„Tak dost,přestaň,dopadne to dobře a McClair to nenatře tobě ,ale ty jemu.Musíš mu dokázat,že jsme pro ti té jeho tuposti,nebojovaly celé čtyři roky zbytečně!!!“
„Tak jo ještě ,že tě mám Lorry…já to zvládnu,jsem klidná a vyrovnaná.“řekla rozhodně Am a nachvíli nasadila vítězný úsměv,který ji ale moc dlouho nevydržel…..
„Lorry já já já jdu domů.“
Laura si povzdechla nad jindy tak veselou a sebevědomou přítelkyní.
„No samozřejmě ,že to nezvládneš Nielsová,doufám,že tě vyrazí!“
„Buď sticha Irene víš moc dobře ,že TY na to nemáš a ne Amanda!“řekla klidným hlasem Laura,která s královnou školy uměla zamést.
„Tvoje falešná krása zmate kluky,ale nám je jasný,že si jen nevycválaná mrcha!“dodala Amanda a po boku Lorry se vydala do knihovny.
Když tam došli vybraly si ještě doplňkové materiály pro maturity a vybraly si malý stolek u okna.
„Takže,Am.Zapamatuj si tyhle vzorečky“začala Laura,která vždy v matematice vynikala
„Jsou na straně padesát sedm .“
„Jo dobře,já už si poradím,ty se radši začni šprtat španělštinu jinak taky vyletíš.“pousmála se Amanda.
Měly zhruba dvě hodiny na dohnání látky za poslední čtyři roky.Ne že by nebyly pečlivé studentky,ale svaťák věnovaly radši brigádě u Dominique v národním parku.Potřebovaly si našetřit na první svobodné a jedinečné prázdniny.Chystaly se společně na dámskou jízdu na týden do Cape Town.Pan Amstrong o tom zprvu nechtěl ani slyšet,ale když ho Laura ujistila , že deset dnů zkrátí na týden, svolil.

V obrovské knihovně,která také sloužila žákům jako učebna bylo v těchto hodinách jen málo studentů.Stín,který poskytovala před všude přítomným sluncem dívkám schladil hlavu.Amanda už nebyla tak nervózní a Lorra byla v pohodě jako vždycky.
Za pět minut deset už dvě neobyčejně krásné Afričanky stoupaly po kamenných schodech do třetího patra budovy s nepatrně ustrašeným,ale přesto okouzlujícím úsměvem.Otočil se za nimi nejeden kluk.I když byly až za královnou školy Irene, staly se princeznami celé střední.
„Slečna Amstrongová Laura“ozvala se po chvíli kdy dívky stály na chodbě s celým čtvrtým ročníkem.
„Proč se nejmenuju jinak?“zaklela potichu Lorry,jenž viděla ještě Amandiny sevřené pěsti pro štěstí.
První si vylosovala „oblíbenou“ španělštinu a otázku číslo dvacet sedm:Historie Keni se zaměřením na 19.století samozřejmě celé ve španělštině…….
„Za dva,jóóó!“vykřikla když zavřela dveře a vrhla se kamarádce kolem krku.
„Super,takže si můžeme zajít na oběd,protože teď je na řadě fyzika a chemie!“zavýskla Amanda

Příjemná kavárna La Cruz pamatovala snad první dům v Nairobi a proto asi působila tak starobyle,nezvykle a nerušeně.Holky zde strávily nejedny dobré i špatné chvíle.Když dostala Amanda první pusu,když je poprvé McClair vyhodil z hodiny a první rande zde prožila i Lorry.Milovaly ji a proto si kdysi slíbily,že i když se jejich cesty jednou rozejdou,sejdou se zde.Na místě společných začátků a vzpomínek.A tak sem vyrazily i teď.
„Z celého Nairobi miluju tohle místo nejvíc!“vykřikla bohémsky Laura když dosedla na židličku před kavárnou
„Uklidni se ještě tě čeká pět zkoušek a doufám,že tě neslyšel Sam!“
„No,já vím,ale musím si objednat pořádnou tequilu nebo mě to porazí!Same?“
Za chvíli už přiběhl rozesmátý mladík Samuel Cruz,který byl do Lorry zamilovaný snad od doby kdy ji sem poprvé vzal otec.Byl také mulat,tak jako Laura
„Nejdřív mi řekni-už máš španělštinu za sebou?“
„Jasně,neboj díky tvému a Amandinu doučování za dvě!“
„Já to věděl,musíme to nějak zapít!“
„Jo,fajn,ale mně prosím džus Same!Nechci,aby ze mě něco McClair cítil,jo?“
„Jasně Ami.“přitakal snědý běloch,kterému však oči pořád spočívaly na Loře.Měl chuť Lauru něžně políbit,ale tušil,že správná chvíle přijde a přijde brzy.
„Takže na co?“
„Na to,aby jste udělaly maturitu holky a já připíjím na tebe princezno!“mrkl na Lorru,ve které se mísily pocity,které neuměla rozeznat.Ale věděla,že právě teď v tuto chvíli nebyla do Sama zamilovaná.Po hodince v La Cruz se už kamarádky trochu uklidnily takže hurá do boje!
„Dobře Ami jdeme!Za chvíli děláš zeměpis,takže se zvedej!“přitvrdila při třetím upozornění Lorry na Amandu
„Tak jo,ale jdeš taky,protože….protože mě budeš držet za ruku!“
„OK,hlavně už pojď!“
„Same?Čau díky a měj se!“zavolala na obsluhujícího přítele Laura
„Pa, princezno já se večer ještě stavím!“
„Lauro?Řekni mi jak to děláš?Proč tě Sam tak zbožňuje?“
„No,víš,že ani nevim.Já ho mám taky strašně ráda,ale myslím,že tomu něco chybí.“

Zbytek dne probíhal hekticky.Zdálo se ,že pořád volají jen Lauru Amstrongovou a nebo Amandu Nielsovou.Ale ku podivu šlo všechno dobře.Ve čtyři už měly všechny zkoušky,kromě Aminy matiky…….
„Myslím,že má McClair dobrou náladu,dal mi za jedna a to už je co říct,nemyslíš?“snažila se klidným hlasem snížit Amino napětí.
„Podívej on ti dal za jedna,protože neměl na výběr.Nedala si mu příležitost,rozumíš tomu.“
„Dobře už se o tom nebudeme bavit…..“nedokončila větu Lorry
„Nielsová Amanda“

Zlaté slunce se sklánělo nad Nairobi jako smilování nad úmorným vedrem,komáry a nad těžkým dnem.Když slunce zapadlo zapadly i dveře domu Amstrongových.
„Dítě tak co?“zvolal nervózní Tommy
„Tati,mám to!Všechno za jedna kromě španělštiny.Ta je za dva!“
„Lauro ty jsi byla vždycky tak nadaná,proč jen mi musíš vším co dokážeš připomínat Elizabeth?“objal dceru dojatý otec
„To bude asi tím,že jsem její dcera.Musím jí to zavolat,ale nejdřív co je k večeři?“zívla unaveně.
„Gratuluji ti sestřičko!“blahopřála ji vyjímečně i Dominique avšak s mírnou ironií v hlase.
„Díky“ opětovala jí Laura
Po večeři už Laura stála sotva na nohou,ale musela ještě prohodit pár slov se Samem.
„Podívej co jsem donesl,princezno?“
„To je super,ale pojď radši do zadu na verandu.“Laura ho vzala za ruku a odvedla ho na malou africkou terasu ze zadu domu.
„Sedni si a něco mi vyprávěj,protože dneska už toho se mnou moc neužiješ!“usmála se
„V pátek bude v Margaritě oslava.Šla by si tam se mnou?“
„Cokoli chceš,ale nechtěj po mně abych si tě vzala.“Laura se pohodlně zabořila do křesla a propichovala Sama očima.
„Proč tě tak miluju?“
„To je zvláštní.Na to samé se už dneska ptala Ami.“
„Vidíš taky to vidí,jenom ty to nechceš vidět Lorry!Proč od tebe nemůžu odklonit oči?“
„Protože mě miluješ?“
„Jo,asi jo.Ale zatím to žádná láska není,chybí mi ta tvoje.“
„Víš co?Jsi jediný kluk,který mi to řekl a mám pocit,že je to pravda.“Naklonila se a dlouze Sama políbila.
„Teď ne nejsem na tak nádherný vztah připravená,ale jednou to přijde a věř mi,že ti všechnu tu lásku splatím.Zeptám se tě na něco,jo?“
„Jo,jasně.“
„Počkáš na tu chvíli?“
„Jo tím jediným si můžeš být jistá,protože já ti říkám,že spolu zastárneme.“
I když se tomu oba zasmáli a povídali si ještě dlouho do noci tušili,že něco pravdy na tom bude.Byl to zvláštní vztah,nikdy spolu nechodili,ale líbali se už milionkrát.Nikdy nevystupovali jako pár,ale všude tak chodili.Možná to bylo tím,že si Laura neuměla vážit takového muže jako byl Sam a Sam ji to neuměl říct.

„Dobré ráno dceruško.“ozvalo se z zuřivě zvonícího telefonu v devět ráno,když ho Laura zvedla a zase se svalila do postele.
„Ahoj mami asi voláš kvůli té maturitě.“
„No to víš,že jo a taky jestli ses už rozhodla.“
„Neváhej,všechno mám za jedna,kromě španělštiny ta je za dva.“
„To je super,moc ti to přeji dítě,jak ráda bych tě objala,ani nevíš….
„Ale vím,protože já tebe taky,ale to bys tady musela být.“
„Lauro,víš ,že to nejde,já bych s tebou taky chtěla trávit víc času než každý rok jedny Vánoce!“
„Dobře o tom se teď nechci bavit,už jsem ti říkala,že odjíždíme s Ami na dámskou jízdu?Už příští týden!“
„To je fajn,ale hlavně dávejte pozor,už se těším na září,protože ty se určitě rozhodneš dobře.“
„Hele mami to správné rozhodnutí nech na mně,jak říkám ještě jsem ho nerozhodla.Jak se má babička Eliz?“
„No,je v pohodě,těší se na svou vnučku.Tak dobře zlato dej mi prosím tatínka.“
„Fajn takže ahoj mám tě ráda.“ukončila rozhovor Laura a běžela pro otce do kuchyně.“
Snídaně už byla nachystaná a voněla báječně.
„No teda tati ,ty ses dneska činil,chce s tebou mluvit máma!“
„Dobře,dejte si s Dominique zatím snídani.“
Sestrám bylo divné,že Tommy mluví se svou bývalou láskou tak dlouho.Hlavně Dominique začínala být podrážděná.Když se otec nakonec objevil ve dveřích cítila Laura,že mu matka řekla něco důležitého.
„Lorry,kdysi mi maminka nechala nějaké peníze,nebyla to nějak malá částka.Chtěla abych je použil ve tvůj prospěch,aby si nikdy neměla nouzi,ale já je nikdy nepoužil.Vždycky jsme nějak vyšli a časem jsem na ně zapomněl.“
„Nechápu tě,co je s nimi?“
„Až dneska mi maminka řekla abych ti je všechny dal.Chce aby sis koupila cokoliv,ale abys z toho měla radost,kterou ti ona momentálně nemůže udělat osobně.Mini,holčičko můžeš nás nechat chvíli o samotě ?“
„Jo,takhle je to vždycky!“
„No tak Mini!“zavolala ještě Lorry
„Nech ji Lauro,je zatrpklá,já si s ní potom promluvím.Teď k věci nechtěl jsem to říkat před ní.Elizabeth mi plakala do telefonu,protože je nešťastná.Hrozně ji bolí,že tě nevidí každý den,že neměla možnost vidět jak vyrůstáš.“
„Tak nás neměla opouštět………
„Tohle už nikdy neříkej,ty nevíš co si všechno vytrpěla a nevíš proč musela odejít.
Ona ti to jednou vysvětlí!“
„Já to nechápu,ale ty peníze nepotřebuju.“
„Ale ano,nikdy jsem ti nemohl koupit všechno po čem tvoje srdíčko toužilo a teď můžeš,kup si něco,hyř.Tvoje maminka to myslí dobře.“
„Tak jo máš pravdu,musím jí poděkovat.“
Když zvedla telefon a vytočila číslo nikdo to nezvedal a tak ji nechala alespoň vše říkající „Děkuji,mám tě ráda“ na záznamníku

„Ami jdeme nakupovat!!“rozkřikla se Lorry když jí Amanda otevřela dveře ještě v noční košili dveře.
„Cože?Jak to myslíš?Já jsem teda žádnou peněžitou odměnu nedostala.“
„Ale já ano a ty to roztočíš se mnou,honem se běž obléct a vezmi, si to nejlepší co máš!“Proběhli domem jako uragán a zavřeli dveře Amina pokoje.
„Říkáš to nejlepší,jo?“
„Jo,aby to vypadalo,vyrazíme do nákupního centra.“rozzářila se šťastná Lorra

„No to je super já nevěděla,že máma mé nejlepší kámošky je tak bohatá!“
„Ami,vždyť je to jenom 3000 Euro.“
„Že,jenom?Já jsem tolik pohromadě ještě neměla!A ty myslím taky ne,ne?“
„No,to máš pravdu,tak pojď.Chceš nejdřív do Atracctiva nebo do Benettonu?“
„No to je sen!“Ami se zasnila a s hrdým výrazem vykročila do nairobiiských rušných ulic první třídy.
„Lorry,drahá,mám si vzít tohle nebo tohle?“zeptala se Ami s velmi přesvědčivou francouzštino Laury
„Vem si obojí!“odvětila ji s ještě lepší francouzštinou Laura,kterou s opovržením sledovaly dvě namyšlené prodavačky
„No já nevím,jestli jsou tyto africké obchody moc kvalitní.Benetton,slyšela jsi o něm někdy?“
„Říkáš Benetton?Nevím,ale vezmi si obojí!“
„Máš pravdu,na charitu se má přispívat a tyto směšné částky….“
Prodavačky už byly rudé vzteky,ale nic si na dvě modelky(jak si o nich myslely) nedovolily a dívky už se nemohli smíchem udržet a proto radši zaplatily a zamířily do dalšího obchodu.
Takto prochodily celé dopoledne a na oběd si vyhlédli nóbl restauraci.
„Víš tak tomuhle já říkám odměna za maturitu.Díky své nejlepší kamarádce jsem si užila to o čem se mi jenom zdálo.Myslíš,že si udělala Lauro dobře,že si půlku utratila za mě a k tomu za oblečení?“
„To víš,že jo.Jsi jako moje sestra…Ne vlastně si úplně jiná než Dominique,ale chtěla jsem ti tím poděkovat za kamarádství,podporu a…… no prostě za všechno.“
„Díky Lorry,ale já ti slibuju ,že tě na takovou dopolední párty taky jednou pozvu!“usmála se vřele Amanda ,,Jo a mám si vzít zítra ty červené nebo ty černé šaty?“rozesmála se Ami

Ahoj lidičky,prosím,dejte si tu práci a přečtěte si to celé,moc oceňuju Vaše kritiky,ať už jsou jakékoliv.Myslíte, že by měla Laura zůstat Samovi věrná???

Těsně po půlnoci se Laura vracela domů a divila se nezvyklému tichu.Cítila,že se stalo něco –něco zlého.Měla ten pocit už odpoledne ,ale snažila se ho zahnat,protože věděla,že jsou všichni v pořádku.Bylo to jako by se najednou zatáhla těžká tíživá a mocná mračna nad celým domem a Nairobi.Začala bouřka…………
„Tati,Dominique?“znělo to jako ozvěna
„Sestřičko,panebože,proč?Proč se to stalo?“do kuchyně vběhla hysterická Dominique
„Co?Panebože mluv!“
„Tatínek,tatínek on on ….“Dominique nemohla přes vzlyky mluvit
Laura na nic nečekala a rozběhla se do otcovi ložnice v prvním patře.Vrazila do dveří a ….
Tom ležel na posteli a nejevil známky života.
„Tatínku,prosím řekni něco,řekni!“Laura začala objímat tatínka a plakala, plakala dokud nepřišla sestra a s hysterickými vzlyky jí neřekla,že je mrtvý……..

O měsíc později

„Maminko moje,jak se s tím mám vyrovnat?“Lauře,které se společně s Dominique zbořil svět plakala Elizabeth do telefonu.Za poslední měsíc buď brečela jí do telefonu nebo Samovi na rameno.
„Holčičko,miláčku já vím je to těžké,ale život musí jít dál.Na Toma budeme vzpomínat celý život a já o to víc,protože tě sám vychoval a dal ti ze sebe mnoho.“
„Já vím mami,ale on se odráží v každé věci,kterou vezmu do rukou a on byl pro mě oporou nevím,co budu dělat………“
„Zítra už budu u tebe a popovídáme si ,a věř mi,že nejlepší bude když změníš prostředí.V Londýně najdeš nový pohled na všechno a vrátí se ti tvoje sny a plány tak jako kdysi mně.To ti přísahám.“
„Ale co moje sestra?Je na tom ještě hůř než já,protože já mám Sama a tebe,ale ona ne.“
„Pozvání platí samozřejmě i pro ni,vyřiď jí,že moje náruč je otevřená i jí.“
„Dobře,navrhnu ji to,ale proč jsem u něho nebyla když umíral?Proč,jsem ho nedržela za ruku?Já si to budu vyčítat celý život….Laura už zase propukala v pláč
„Klid,dítě.Nemohla si vědět,že má nemocné srdce a dost pláče nebo mi to urve srdce.Musím už jít abych stihla letadlo.Je mi líto,že linka byla volná tak pozdě a vy musely čekat s pohřbem tak dlouho,ale já se s ním musím taky rozloučit.Pa a opatruj se mám tě strašně ráda.
„Ahoj mami,budeme na tebe čekat na letišti“Laura zavěsila a utřela si oči do všudypřítomného kapesníku.Vyšla do svého pokoje a začala znovu upadat do deprese.Za chvíli se však ozvala klepání na dveře a tak jen nepřítomně vyzvala Dominique ,aby šla dál
„To jsem já miláčku“usmál se Sam smutně na Lauru
„Přišel jsem tě rozesmát,protože úsměv jsem na tvé tváři neviděl dlouho a pro mě je to jako živá voda bez,které nemůžu žít!“Laura se usmála a objala svého Sama
„Děkuji.“
„Kdy se máme pro tebe zítra stavit?“
„Ve tři začíná pohřeb,takže o půl třetí.“
„Dobře,musíš ,ale omluvit sestru,protože si zlomila nohu a má pořádnou chřipku.“
„Fleur si zlomila nohu?A je v pořádku?“začala se ihned zajímat o Samovu setru Lorra i když měla svých starostí nad hlavu
„Samozřejmě ,že je.Ale už nic neříkej,pojď jsem princezno.“
Laura se k němu přitulila,ale už neplakala.Když viděla Sama najednou věděla,že to překoná a že na ni záleží mnoha lidem,které nesmí dál trápit.
„Same?“
„Co bys chtěla princezno?“
„Půjdeme do La Cruz?“
„Jestli chceš,ale bojím se,že ti to bude připomínat…….
„Ne,já se z toho nezhroutím a potřebuji se už vyvléct z té kukli smutku,musím se vyrovnat s místy,které mi už navždy budou připomínat tatínka.“
„Dobře tak pojď“Sam ji vzal za ruku

Když přišli do La Cruz Laura trvala na tom,že si sednou ke stolu kde sedávala vždy s otcem a s Dominique.Sam protestoval,ale nic své princezně neuměl odmítnout.Sedli si do příjemného zákoutí kavárny a nic neříkali.Sam ji pouze držel za ruku a ona za velkými černými brýlemi vzpomínala a po tvářích ji ztékaly potůčky slz.Po dvaceti minutách vstala,lehce ho políbila a odešla domů.

V sedm ráno se Laura odvážila jemně zaklepat na dveře pokoje své sestry a vešla.
„Mini?Jedu pro maminku na letiště,nechceš jet se mnou?“
„Jo,pojedu.Teď je důležité abychom držely při sobě,Lorry.“Laura nestačila zírat.Za poslední měsíc viděla Laura svou sestru nanejvýš třikrát a to když potřebovala jít do ledničky v kuchyni
„To je skvělé,už jsem zavolala taxík,bude tu každou chvíli.“

Na letišti byly tak tak a proto už obě netrpělivě vyhlížely Elizabeth.Na Nairobiiském letišti bylo rušno.Mísily se zde lidé mnoha národností a občanství.Vesměs tu však proudily davy černochů z celé Afriky a bílá a ke všemu krásná žena byla raritou.Proto ji poznaly už z dálky.
Elizabeth byla opravdovou anglickou dámou.Její půvab číšel z každého pohledu a kroku a Laura to kouzlo zdědila také.Dominique byla zcela určitě také krásnou ženou,ale její sestra byla ke všemu kultivovaná a jemná.Neměla ostré rysy Afričanky.Otec ji říkával:“Máš kouzlo černé Evropanky!“
Laura byla v duchu na svou matku pyšná.Vždycky si přála vypadat jako ona.V elegantním černém úzkém kostýmku,s vysokými lodičkami a krásnými dlouhými loknami v kaštanové barvě.
„Maminko,jsem tak strašně ráda ,že tě vidím.“
„Ach holčičko…“Elizabeth ji objala,ale nepřehlídla smutek Dominique a proto se snažila ovládnout a podpořit i ji
„Mini,ráda tě vidím,i když je to v takové chvíli!“objala i ji,protože věděla jak se musí teď cítit
„Paní Cruzová,vítám vás v Nairobi.“
„Mini říkej mi Liz,vždyť jsme rodina,pro tebe nikdy nebudu paní Cruzová!“
„Dobře,Liz.“
„Pojďte je tady moc hluku,popovídáme si o samotě.“vyzvala je Elizabeth a společně zamířily k taxíku
„Bože jak se to tu za těch sedmnáct let změnilo,nemůžu tomu uvěřit,je to tu tak jiné.Váš otec mi o tom vyprávěl,ale nevěřila jsem.“vzpomínala Elizabeth cestou taxíkem

„Tak mami,to bude tvůj pokoj,je můj,ale my se s Mini na těch pár dnů uskromníme.“
„Díky,já si na hodinku lehnu,protože jsem z té cesty unavená a pak za vámi přijdu,ano?“
„Jistě odpočívej.“Laura ji poslala vzdušný polibek a zavřela potichu dveře.Jedna její tvář plakala nad ztrátou otce a ta druhá už se chtěla radovat nad příjezdem a znovu nalezení matky.
Laura vešla do kuchyně a uviděla se opírat o ledničku Dominique.Plakala.Laura s nadechla ,aby ji utišila,ale věděla ,že v těchto situacích ji uměl utěšit pouze otec a proto se rozběhla do matčina pokoje.
„Mami,prosím mohla by si jít za sestrou.Myslím,že by potřebovala pohladit a utěšit.“
Elizabeth si právě vybalovala svůj obrovský lodní kufr ,ale okamžitě když ji došlo jak na tom musí Tomova druhá dcera být,přikývla své Loře a potichu odešla.Zaťukala na dveře kuchyně,aby na sebe upozornila
„Paní Cru….. tedy chci říct Liz potřebovala jsi něco?“Dominique si nenápadně utírala slzy,ale zlomený hlas nezaryla.
„Mini!Pojď posaď se.“Dominique poslechla a zakryla si obličej dlaněmi.“
„Víte,já vůbec nespím.Před Laurou chci být silná,ale nejde to….“
„Zlato,já vím,že je to strašné,ale když nic tak si uvědom jak by to tatínka bolelo kdyby tě takto viděl!Moc tě miloval,vás obě!“Dominique se však vůbec neuklidňovala a proto ji Elizabeth pevně sevřela v náručí a dlouho držela možná deset minut.Co po tom,že měla úplně promáčený kašmírový svetr.Nyní věděla,že tato citlivá dívka potřebuje nového člověka.Člověka,který jí bude držet při zklamání v lásce,při svatbě i při porodu svého prvního dítěte.Cítila se potřebná a když se k nim najednou přidala i Laura tak i jí vyhrkly slzy.Tři ženy,které moc bolela ztráta milovaného muže cítily však,že je někde sleduje a přeje jim ,aby žily šťastně i dál.

„Same,děkuju,že jsi byl v tak těžký den se mnou.Dvojice seděla v malé kavárničce,sevřené v centru,kam si Laura přála jít po pohřbu s nejbližšími.Otec sem často chodil a naslouchal pomalému melancholickému jazzu. „Moc jsi mi pomohl uvědomit jsi,že mám hodně důvodů,proč žít dál.“Laura zvedla své blankytně modré oči k Samovi a těžce,ale pokračovala „Asi už to,ale nikdy nebude takové,ale já tě budu mít vždycky stejně ráda.Prosím,nechoď zítra na letiště.Nechci se s tebou rozloučit…Já…“
„Mlč,ty hlupáčku,neříkej takové věci.Nemluv tak jako by ses neměla vrátit!“
„Ale já to nevím.“
„Víš co?“Sam sklopil hlavu,aby jeho láska neviděla slzy „Jestli si to nerozmyslíš,tak La Cruz otevřu uprostřed Londýna.“
„Byla bych moc šťastná,ale ne,tvoje místo je tady,v Africe.Chci si pamatovat nás dva tady a teď.“Teď už ani jeden neskrýval slzy.
„Smím prosit?“
„Samozřejmě.“Začala hrát nádherná písnička od Luise Amstronga, kterého Lauřin otec tak zbožňoval a Laura jeho slovům začínala v tuto chvíli rozumět.Zpíval o všech citech,které za poslední dobu poznala.Přitiskla se v úzkých černých šatech k Samovi,jak nejvíc to jen šlo a na chvíli přestala vnímat okolní svět.Teď patřila jenom jemu a on jí.A vzpomínkám.
„Podívej Mini,vypadají jako z 20.let.Přesně takhle jsem jsi nepřála,aby Laura zahořkla.Tak jako já.“
„Ona nezahořkla Liz.Vím to,je na začátku života,znám ji moc dobře ,na to je moc silná.Už v dětství byla statečná.A Sam,ten ji moc miluje a to v těchto chvílích potřebuje cítit ze všeho nejvíc.“
„Myslíš?Snad ano.Myslím ale,že ho miluje.V tomto věku si to nemůže uvědomit,ale jsem přesvědčená o tom,že teď nepláče kvůli otci,ale kvůli tomu,že ho musí opustit.Nepřizná si to,ale jako matka to cítím.“
„Jsem moc ráda,že jsi tady,protože my obě bychom byly dnes až příliš osamocené i se Samem.Dáš si?“
„Ne díky,nemám dnes na alkohol náladu.“
„To je zvláštní,já taky ne,ale mě nemá kdo obejmout,tak se napiju.Na tatínka a na lásku!“
„No tak,jsem přesvědčená o tom,že v Anglii z tebe budou šílet.U nás jsou černošky a navíc tak krásné velmi žádané.“
„Nechci,já nikoho nechci,vždycky to skončí špatně.Nikdo s mou povahou nevydrží.Nikdo mě nechce.Ani nevíš,jak je těžké být sama.Nemáš komu říct miluju tě.Jak jí závidím.Asi jsem jí vždycky záviděla.Ach Liz,dáš si?“
„Mini, měla by si přestat už pít,zítra ti bude zle.Já to znám,měla jsem v životě takové období.Jednou,asi před sedmi lety,mě opustil člověk,kterého jsem asi ani nemilovala,ale hledala jsem z nouze lásku.Chodila jsem jenom po londýnských barech a pila.Nikdy si to neodpustím,protože ty Vánoce se mnou Laura nebyla.Chtěla jsem,ale když mě slyšel Tom v telefonu,neposadil ji do letadla.Moc mě to mrzí,ale Laura se to nikdy nedozví a to je mi útěchou.Nechtěla jsem si přiznat,že jsem alkoholička a bylo to jedny z nejhorších období mého života.Prosím,vyvaruj se těchto chyb.Dnes vím,že jsou úplně zbytečné.“
„Dobře,myslíš,že bych mohla vyzvat k tanci tam toho pohlednýho černouška?“
„Myslím,že pojedeme domů.Pojď necháme tady Lorry se Samem,ten se o ni postará.A stejně,myslím,že už domů nepřijde.“

Rozesmutnělá Laura se pomalu vracela žijícím Nairobi domů.Nairobi nikdy nespalo.Dalo se říct,že bylo centrem střední Afriky.Scházeli se zde staří přátelé,milenci,turisté,ale převažovalo místní obyvatelstvo.Laura ho milovala,Povaha Keňanů byla tolik mírumilovná,klidná a přitom vášnivá.Byly dvě hodiny ráno a ona to pořád natahovala.Nechtěla se s ním rozloučit.Měla pocit jako by si ze srdce rvala kus sebe.Pořád se zastavovala a vzpomínala na to co kde prožili a nakonec vzpomněla,že spolu vlastně nikdy nechodili.
„Myslím,že nás ten poslední měsíc hodně sblížil.“
„Jo,to určitě,ale radši bych,aby to bylo jako dřív,abys nemluvila jako o nás a abys tu zůstala.“
„Já taky.Pořád si představuju jaké to bude v Anglii….“
„Zima,studení lidé,čaj o páté a nová univerzita.“
„Vím,myslím,ale,že tam k tomu nepřilnu.Žádné La Cruz,ty,Amy.Chci si tam odvést celou Afriku!!“vykřikla bohémsky Laura v mírné euforii
„No tak,vždyť jsi nic nepila.“
„Taky je zvláštní,že celý měsíc jsem jenom plakala a litovala se a teď.Nevím,ale před pár hodinami skončil pohřeb a já mám chuť se smát.Jsem blázen?“
„Ne,četl jsem,že když ti umře milovaný člověk,tvoje neštěstí z jeho smrti se nemusí rovnat lásce,kterou jsi k němu cítila.Je dobře,že jsi se s tím vyrovnala rychle.Tvůj otec by si to přál.“Sam s Laurou zatočili na roh ulice,kde byla La Cruz.Laura se tohoto okamžiku děsila už dlouho a teď když přišel,přišlo něco nečekaného.
„Lorry,domů je to ještě kus,nechceš přespat u mě?“Laura si povzdychla
„Ach Same,ráda bych,ale dnes ne,zas až tak veselá nejsem.Nezlob se!“
„Já se nezlobím,ale záměrně natahuju chvíli rozloučení.“
„Rozumím,já taky,ale tehdy na pláži to bylo vážně nádherný a já si to chci uchovat v paměti takto.Nikdy toho nebudu litovat,tomu věř.A jestli jsem si tehdy nebyla jistá,tak teď jsem,vím,že jsi ten nejlepší a budu si tě udržovat v seznamu v horních příčkách!“usmála se Laura a Sam se znovu a zase neubránil jejímu šarmu a i když to neměl v plánu, rozesmál se.Tu dívku on miloval,tím si byl jist.Laura ho z nenadání vášnivě políbila a hned se odtrhla.
„Chci si tě pamatovat s tímhle úsměvem a já taky nebudu brečet.Miluju tě,ahoj.“otočila se a rozběhla se domů,protože věděla,že na víc by neměla.Srdce jí to nedovolilo.

 

 

Anotace: Doufám,že se vám pokračování bude líbit lidičky...Klidně mi pište i kritiky,jaké by se hodilo pokračování?

„Čau Same,že neuhodneš, kde jsme teď strávily dopoledne?“
„Že by nekupovat?“
„Co?Jak to víš?“
„No,tvoje drahá sestřička už tady byla a brečela mi vzadu dvě hodiny.Takže jsem byl plně informován,jak dostaneš co chceš,kolik si o sobě myslíš a jaká si tatínkova roztomilá holčička.A…..“
„Nepokračuj,znám to za ty roky nazpaměť a nehodlám si tím zkazit den.“konstatovala Lorra
„Souhlasím,za chvíli jsem u vás!“
„Mini už mě štve,ta její hořkost….Není jediná,která vyrostla bez matky a v chudobě.Sedneme si do stínu ,ne?“
„Jo,pojď,ale taky pochop to,že tvoje maminka žije a ty se nejspíš po prázdninách rozjedeš za ní do Anglie.“
„Jo promiň,nechci si před ní hrát na primadonu,ale štve mě,že se ke mně celé ty roky nechová alespoň trochu přátelsky.To je jedno,jdeš zítra k Margaritě?“
„Asi ne,slíbila jsem Becky,že ji pomůžu s Fredem a když ani nemám s kým tak tobě a Samovi nebudu dělat křena.“
„Jo,ale mě to nevadí vždyť víš jak to mezi námi je a ty si moje kámoška,ještě si to rozmysli!“
„Tak co,v kolik se sejdeme Lorry?“vyhrkl Sam,který měl na chvíli volno a tak hned běžel za holkama
„No,tak jako vždycky v osm u tebe.Hele podívej co jsme ti vybraly na nákupech!“Lorra vytáhla z tašky super moderní džíny a volnou košili s havajskými motivy .
„No sice je možná ta košile trochu moc křiklavá,ale tobě bude zaručeně slušet.Já na tebe myslím pořád!“
„Lauřičko,Ami vy jste moje poklady,fakt díky!“rozzářil se Sam a objal je.

Když za hodinu odcházely ještě pořád měl výbornou náladu.Ami šla domů,aby si vyzkoušela všechny modýlky,které jí Laura koupila a Laura zamířila také domů,protože si chtěla částečně udobřit sestru a tatínkovi předat také malý dárek.
„Mini!Otevři mi to jsem já Laura!“ nic
„Dominique nebuď protivná,tvoje sestra Lorra-ten sobec-jak o mě s oblibou tvrdíš,ti přinesla dárek!“I když věděla,že tohle na ni nezabírá nechala jí hnědé tričko a khaki minisukni za dveřmi,které se otřásaly pod rytmy vášnivé samby a rumby.Dominique byla uzavřený člověk,ale v hudbě,kterou poslouchala se odrážela její pravá tvář.
Schylovalo se k bouřce,a proto Laura uklidila všechno z verandy a nezapomněla ani na své dva věrné papoušky,kteří měli za domem velkou voliéru.

Kdysi je dostaly Lorra a Dominique k narozeninám,které měly náhodou ve stejný den s rozdílem čtyř let.Už tehdy byly sesterské spory občas vyhrocené a tak je Tommy rozdělil:
,,Ten červený se jmenuje Lorry a je tvůj zlato,ale bude se o něho starat Mini.A Dominique je majitelkou Mini,ale Lorra si ho bude střežit jako oko v hlavě.“
Děvčata byly sice tehdy protivné,ale tenkrát dokázali vyřešit jejich spory obyčejní dva papoušci,ale nyní už to bylo daleko těžší.

A protože měla Lorra úžasnou náladu zalezla si do pokojíčku,pustila si oblíbený mix a se zavřenýma očima začala snít o Londýně a jednoduše relaxovala a užívala si sebe samu jako už dlouho ne.Jako by rázem zapomněla na všechno učení,které ji před týdnem tak trápilo.Teď byla volná.
V šest hodin se vrátil tatínek a tak Laura seběhla svižně dolů s balíčkem překvapení.
„Ahoj tati, jaký si měl dnes den?“
„Ahoj Lorry ušlo to,ale poslední dobou máme čím dál tím míň práce.Doufám,že firmu nezavřou,protože shánět v Nairobi práci je téměř nemožné.“
„No,koupila jsem ti něco ,co ti zaručeně zvedne náladu!“Lorra položila před otce zelený balíček s bledě žlutou mašlí.
,,Holčičko neměla si mi nic kupovat,vždyť já nic nepotřebuju.Děkuju.“Tommy se vřele usmál
a začal dárek rozbalovat
„ Myslím,že se ti to bude líbit……..“
„Panebože,kde si je vzala já je sháním léta!“Tommy s překvapením zíral na cédéčka Frediho Mercuryho a Elvise Preslyho.
„Nikde je nikdy neměli,kde si je koupila zlato?“
„Tati,neměli je u nás ve čtvrti,ale v jednom obchůdku na hlavním náměstí mají většinu tvých oblíbených zpěváků a kapel!“
„Díky si skvělá!Mám tě rád!
,,Já tebe taky,tati!“
„Mini dáš si něco k večeři?“ „Jo tati,já pak objednám všem čínu.“
„Líbili se ti ty věci?“zeptala se skoro neslyšně Lorra,ale ve velké kuchyni to tak neznělo
„Neměla si za mě utrácet,ale protože předpokládám,že teď tvoje šatní skříň praská ve švech ,nechám si to.“řekla arogantně Dominique a chystala se vyběhnout nahoru se sklenicí pomerančového džusu Otec ji však zarazil.
„Vrať se a poděkuj okamžitě sestře,že ti koupila něco ze svých peněz!!“
„Díky,stačí?“
„Ano,pro tentokrát,ale příště si mě nepřej!“

V pátek Lorra vstala brzy ráno,upravila se a začala poklízet domácnost,která už volala po úklidu.Když měla hotovo usmažila ještě na venkovním grilu pstruhy na másle a brambory.Potom se rozhodla zavolat Dominique a zkusit její dnešní náladu.Ta byla překvapivě dobrá a tak si prostřely stůl a začaly obědvat.
„Víš chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejší výstup,neměla jsem svůj den.“začala Mini
„OK to je v pohodě,už jsem na to zapomněla.Řekni mi jak se má Derick!“
„Skvěle ,dneska jsem ho pozvala na večeři,doufám,že se tátovi zalíbí.“
„To určitě,škoda ,že nebudu doma,jdeme se Samem k Margaritě.“
„Vy dva spolu chodíte?“
„Ne,nikdy jsme nechodili,jak tě to napadlo?“
„Vždyť s ním všude chodíš,pořád jste s Amandou v La Cruz pečené vařené a líbáte se z kamarádství?“
„Ne,ale jsme prostě o trošičku víc než nejlepší kamarádi.Sama nevím jaké to je.“
„Jestli ti můžu poradit,tak se ho drž.Takového už nenajdeš.Díky za oběd,bylo to dobrý!“

Večer v osm už stála Lorra před La Cruz a vyhlížela Sama.
„Čau Same,teda tobě to ale sekne!“vystřihla mu poklonu Laura
„Tobě víc Lorry!Jdeme,myslím,že už tam bude narváno.“
„Dobře,myslíš,že tam bude i Irene Nicolsnová?“
„Bohužel,zlato,slyšel jsem,že se sem taky chystá.Ale tak co ,prostě si ji nebudeme všímat,jo?“
Dvojice vešla do přeplněného baru a začala se rozhlížet po volném místě.Laura byla rázem středem pozornosti,což Irene,která jí byla doposud nemístně vytočilo.Urážel ji každý pohled,který vrhala Laura na Sama.Nešlo jí o snědého Nairobice,ale o princip.Jak si může všímat víc jí,té ubožačky…..
Atmosféra v baru byla skvělá.Všichni za školy Lauru srdečně zdravili,Sam si všímal jenom jí ale Laura se dneska nebavila.Předstírala zájem o všechny „horké“ novinky,které jí vyprávěly upovídané kamarádky,ale ve skutečnosti to v ní vřelo.
„Víš,že Tamara chodí s Jasonem Gruptem,bože já jí tak závidím!“vykládala sklesle jedna z rádoby Lauřiných kamarádek
„A McClair prý na konci roku sbalil konečně profesorku Clarrise .Bože,já se jí divím,s jejím vzhledem a vzděláním bych o něho ani nezavadila.!“To už bylo i na Lauru dost………
„Vždyť to není vůbec pravda.Myslíte si ,že svět je jenom o tom kdo s kým právě chodí a kdo je jak velký hňup a imbecil?Profesorka Clarrise má svého manžela pokud to nevíte a nedávno jsem slyšela,že čekají miminko a ona je hrozně šťastná.Ale to,že jsem to slyšela neznamená,že to je jedna z klasických pomluv.A vůbec,nevím jak si dovolujete takto mluvit před Samem o jeho tetě!Vzpamatujte se!“Laura vyběhla z baru,protože si byla vědoma toho,že skoro všechny pohledy v místnosti směřují na ni a protože to možná přehnala.
„Lorry počkej,co to do tebe vjelo?Vždyť si s nimi vždycky vycházela dobře!“
„Já vím,ale té jejich omezenosti už mám plný zuby.Vysvětli mi jak jim ten mozek pracuje?No jak? Když nerozeznají jestli sedí u stolu s idolem celé školy anebo s klukem jehož teta je jejich profesorka angličtiny a,kterou právě pomlouvají?“
„Mně to nemusíš vysvětlovat.Já ti rozumím.Šel jsem tam kvůli tobě.Pojď půjdeme se projít-vyčistí se ti hlava!“
„Dobře.Co bych dělala kdybych tě neměla?Jenom ty mě umíš uklidnit,doufám,že tě nikdy neztratím, Same……“
„Jsem tak rád,že to říkáš,ale …..“
„Co?Dopověz to.“
„Ale ne nechci zase začínat.“Laura se na něho zaškaredila,,Chtěl jsem jen říct,že jsem podle tvého názoru jen nejlepší kamarád.Lauro,vždyť sama cítíš,že to tak není.Vzbuzujeme v sobě jiné city.Vidím ti to v očích.“ Zadíval se na ni,byla tak krásná,v očích se jí odráželo oranžové zapadající slunce.Na pláži bylo krásně.Písečné duny se nořily do tmavých stínů a ve vzduchu byla cítit předtucha horké noci.
„Já vím,vím to Same,ale mám takový pocit,že teď musím odjet.Musím jet do Anglie a poznat druhou část sebe sama-se svou matkou jsem nestrávila mnoho a chci ji poznat.Taky ta vysoká.“
„Chápu tě,ale nevím jestli najdu sílu nevidět tě každý den a tajně tě nepolíbit.“
„Jsi pro mě moc důležitý a proto k tobě budu upřímná.Nevím jestli se vrátím za měsíc za rok nebo za deset,ale vím,že ti budu asi věrná.Nedokážu si představit,že bych líbala někoho jiného a šla se bavit s jiným.Mám tě moc ráda,Same!“
Objal a držel ji dlouho,protože věděl,že jsou to poslední chvíle kdy ji cítí tak blízko.Překvapilo ho,že mu začala svlékat košili,ale nebránil se.Pokud to chtěla Laura,chtěl to i on.Nebylo nic krásnějšího,než ji držet takto v náručí.Byla to síla okamžiku,Laura už na to čekala dlouho a měla pocit,že Sam je ten pravý.Nelitovala a věděla,že nikdy nebude.
Nakonec si sedli a dlouho snili o budoucnosti.Oba se shodovali,že nechcou zůstat v Nairobi.Sam snil o cestování a Laura o kariéře.V tu chvíli byli šťastní,protože byli spolu.

Komentáře: 0   Shlédnuto: 409   Skupina: Romány  

 S e s t ř i č k a
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:27:05

S e s t ř i č k a

„Ano,…ano,…ano,“ vzdychala Ivona pod mým zmítajícím se tělem, přičemž divoce pohazovala svojí hlavou ze strany na stranu, až její dlouhé blonďaté vlasy mě jemně švihaly do tváří.
S příchodem orgasmu Ivona vzkřikla a přitiskla své rty na moje rty. Zůstal jsem s ní spojen dokud se její tělo nepřestalo chvět. Po té jsem přerušil naše spojení a i s Ivonou jsem se překulil na záda, čímž se ona ocitla nade mnou.
„Dušane, jsi úžasný a já tě šíleně miluju,“ řekla Ivona svým pronikavým hlasem a afektovaně se zasmála.
Na tuhle větu jsem byl od Ivony zvyklý a věděl jsem, že je to jen fráze, takže jsem na ni neodpovídal.
„Mohu jít do sprchy nebo ještě něco bude?“ optala se Ivona a opřela se rukama o moji hruď.
„Začínáš být rozmazlená. Dvakrát je víc, než dost, nemyslíš? odpověděl jsem.
„S tebou bych to zvládla třikrát i čtyřikrát. Jsi šikovný. No nic, tak snad někdy příště,“ řekla Ivona a odkráčela do koupelny.
Jelikož nebyl již důvod, abych zůstával dál v prostorné posteli, opustil jsem ji, a ač byl leden, otevřel jsem v ložnici okno dokořán. Abych neprochladl, posbíral jsem spěšně po koberci rozházené svoje i Ivonino oblečení a přešel jsem do vedlejšího obývacího pokoje. S rukama plnýma oblečení jsem však nedokázal ani na druhý pokus zavřít dveře ložnice. Cítíc jak mi z obýváku uniká teplo, venku byl vskutku pořádný samec, hodil jsem oblečení na křeslo a rychle dveře zavřel. Aby si moji nahotu Ivona špatně nevyložila, oblékl jsem si slipy, posadil se na sedačku a čekal, až se vysprchuje. Z koupelny do obýváku pronikal šum vody, který smýval z Ivony milostný pot a věda, že to bude jako každé ženě trvat věčnost, pustil jsem dálkovým ovládačem hifi-věž a zapálil si cigaretu.

Ivonu jsem znal deset let a měl jsem s ní zvláštní vztah. Seznámil jsem se s ní po svém rozvodu, který jsem absolvoval ve svých dvaatřiceti letech. Ivoně bylo tehdy šestatřicet a přestože patřila mezi atraktivní, vysoké, štíhlé blondýny, což se za posledních deset let nijak nezměnilo, nikdy na rozdíl ode mne, neokusila stav manželský. Také se dosud nezměnila skutečnost, že po celou dobu svého života žila se svojí matkou ve dvoupokojovém bytě. A právě její matka mohla jak za skutečnost, že z Ivony byla typická blondýna, tak i za to, že se nikdy neprovdala. Nejprve ji totiž rozmazlila, potom jí vše zakazovala a posléze na ni začala žárlit a vše završila tvrzením, že není k ničemu, a že bez ní by nic nezvládla. Ivona se bohužel z matčina vlivu nedokázala včas vymanit a po pětatřicítce, už ani nechtěla. Zvykla si. Občas ji z matky sice postihla příšerná migréna, ale rychle se oné situace naučila využít pro sebe. Nechala se matkou obskakovat a rozmazlovat. Stačilo dávat matce za pravdu ve všem co říkala a útrpně se u toho tvářit. Jenže tenhle Ivonin způsob života a uzavřený obzor na sebe a matku, nebyl vůbec vhodný pro stálejší partnerský vztah. Což ona nechápala nebo spíš, si nechtěla připustit. Na vinně byli podle ní samozřejmě ti druzí. Pravda však byla taková, že ač toužila po lásce, něze a spřízněné duši, nedokázala nabídnout nic víc, než svůj vzhled. Děti odjakživa nechtěla ani vidět; byla panovačná a afektovaná; spousta věcí byla pro ni blbost, protože jim nerozuměla; a hlavně nemínila ani na jeden den nebo víkend, opustit svoji matku a být se svým milým. Představa, že by se k někomu nastěhovala a žila s ním, byla pro ni doslova nepředstavitelná a s přibývajícím věkem se toho bála víc a víc.
Tohle vše jsem při seznámení se s ní, samozřejmě nevěděl. Když jsem ji poprvé spatřil, mohl jsem na ní nechat oči. Aby ne, když patřila mezi výstavní kusy. Po čtrnácti dnech známosti jsme spolu skončili v posteli. Ivona toho měla, na rozdíl ode mne, za sebou celkem dost, a tak mě odhalila netušené obzory a já z ní byl paf ještě víc, a stal jsem se jejím dychtivým žákem.

Za moji sexuální nevyzrálost mohla moje bývalá žena. Oženil jsem se ve dvaceti a moje žena, ač byla o dva roky starší než já, se v oblasti erotiky držela zpátky. Žádné hrátky, žádné experimenty. Jen dvě polohy. Zepředu a někdy ze zadu. Nevadilo mi to, neb jsem byl zamilován a se ženou jsme se milovali často. Aspoň zpočátku tomu tak bylo. Ne, neunavila mě jednotvárnost milování ani láska k jedné ženě. Zakopaný pes byl někde jinde.
Po porodu naší dcerky, Jitušky, si žena dodělala vysokou školu a začala pomalu stoupat vzhůru. Jak stoupala vzhůru, začal být pro ni najednou stolař malá partie a brzda v rozletu. Začala se pohybovat ve vyšší společnosti a v ní jsem se já necítil ve své kůži. Proto jsem ji vbrzku přestal na různé akce doprovázet. Ne, nestyděl jsem se za to, že jsem stolař, naopak, ale nesnášel jsem ty řeči se spoustou cizích slov, významného pozvedání obočí a uhlazených gest. Žena se naopak v oné společnosti cítila velmi dobře a měla snahu se mnou i s dcerou, mluvit stejným způsobem i doma, ale neuspěla. Doma jsem byl hlavou rodiny já. To není vychloubání, prostě jsem si nenechal manželku doma přerůst přes hlavu. Už kvůli dcerce. Jak bych před ní vypadal. Neviděla by ve mně autoritu. A já přeci nebyl budižkničemu. Jen jsem neměl vysokou školu. Ale protože řemeslo má zlaté dno, zůstal jsem hrdý a rovný. Neshrbil jsem se před manželčiným diplomem. Ona na študie hlavu měla, já ne. Dohromady jsme však tvořili celek, který měl rodině přinést to nejlepší. Což se podle mě dělo, jenže podle mé ženy, nikoliv. Dceři bylo v té době sedm let a měla za sebou první třídu. Potřebovala mít čistou hlavu a ne zanesenou slovy, kterým nemohla plně rozumět. Dcerka naštěstí byla poděs po mě a nezhlídla se v matčině mluvě. Žena tedy doma upustila od snahy nás ohromovat slovy. Postupně, jak stoupala vzhůru, mi však začala dávat najevo svoji nadřazenost, až jsme spolu přestali takřka mluvit. A to byl důvod, abychom se rozvedli. Ani naše už dvanáctiletá dcera Jitka, neměla tu sílu, věci změnit. Holt, dva lidé, kteří spolu nemluví, neb nemají o čem, nemohou spolu žít.
Po rozvodu jsem se s dcerkou pravidelně a často stýkal. Byli jsme na sobě hodně závislý. Moje žena věděla, že máme mezi sebou velmi pevné pouto, a tak ani v nejmenším nebyla proti. Bylo jí totiž jasné, že zakazovat dceři, aby se semnou stýkala, by jí nijak neprospělo. Díky tomu jsem mohl být se svojí dcerou kdykoliv to bylo možné. A možné to bylo z mé strany často, velmi často. Trávili jsme spolu tolik času, že dcerka vlastně vůbec neměla pocit, že jsem se s její mámou rozvedl. Měla oba rodiče, kdykoliv je potřebovala. Ve dne, v noci.

Po skončení základky se dcerka rozhodla jít na zdravku, aby po jejím skončení mohla jít na vysokou a stát se paní doktorkou. U ní jsem neměl strach, že propadne manželčinu syndromu velikášství, a proto jsem ji od vejšky nezrazoval. Díky tomu, že zdravku zvládla a úspěšně udělala zkoušky na vysokou, začali jsme se vídat méně. Nedovolil to její hodně nabitý program. Ale stále jsme byli velmi dobrými kamarády a kdykoliv to bylo možné, jsme se sešli, abychom probrali vše, co nás od posledního setkání potkalo. Dcera byla mojí nejlepší kamarádkou a já byl jejím nejlepším přítelem.

Zpět ale k Ivoně.
Zpočátku, když jsem poznal Ivonu, byl jsem z ní jak jsem již řekl, docela vedle. Jenže po dvou měsících mi šlo jen o jedno. Být s ní v posteli. Jedině tam jsme si rozuměli. Ale i toho jsem se celkem brzy přejedl a po pravdě řečeno, Ivona také. Jelikož jsme si spolu neměli o čem povídat a ani jsme nemohli spolu trávit volný čas vyplněný společnými zájmy, rozešli jsme se po čtyřech měsících známosti.

Po rozchodu s Ivonou jsem byl slaměný vdovec. Sem tam jsem měl nějakou tu známost, ale nic trvalejšího. Až v šestatřiceti jsem potkal ženu ve svém věku, s níž jsem měl trvalejší a hlubší vztah. Vztah však skončil po pěti letech, neboť mě přítelkyně vyměnila za mladší model. Ze dne na den. Její slova, že vše jednou končí a změna je život, jsem slyšel v hlavě hodně dlouho. Díky tomu se neslyšně zavřela vrátka v mém srdci a moje duše tím získala naprostou svobodu. Také ihned rozsvítila v mém nitru nápis: Bez žen nelze žít, ale není třeba se jim dávat v šanc! A já se její radou řídil.

Pár měsíců po rozchodu s dlouholetou přítelkyní jsem náhodou potkal ve městě právě Ivonu. Slovo dalo slovo a za týden jsme spolu skončili v posteli. Oba jsme věděli proč a jak se věci mají. Ani jednomu z nás to však nijak nevadilo. Stali se z nás milenci na telefonu. Většinou jsem volal já. Nepravidelně. Záleželo na okolnostech a náladě. Ivona s milostným randem souhlasila, taktéž nepravidelně. A pro ten případ jsem si našel druhou milenku, Petru. Opak Ivony. Obarvenou zrzku, střední postavy i věku, s bujarým poprsím, která měla ráda tvrdší milování bez mazlivých předeher. Především však byla povahově opak Ivony. S ní se dalo povídat o čemkoliv a i někam zajít za kulturou či přírodou.

Byl jsem si vědom, že se nechovám nejmorálněji, ale obě dámy věděly oč běží i na čem se mnou jsou a nedávaly najevo pražádnou nelibost, takže jsem neviděl důvod, proč si dělat výčitky. Za mým chováním se pochopitelně skrýval strach. Strach z citů. Bál jsem se jich, protože jsem nějak přestal v lásku věřit. Bylo mi čtyřicet dva a z dálky jsem viděl, jak na mě mává ona strašidelná padesátka. Věděl jsem, že mě dostihne coby dup a byl jsem si jist, že po ní se už nic moc dít nebude. Vše bude ubývat. Síly, zájem žen a také mé konto.

Jako soukromý stolař jsem si vydělával celkem slušně. Ne, nikoho jsem nezaměstnával. Tak dobře jsem na tom zase nebyl. Uživil jsem schopně, tak akorát sám sebe. Měl jsem malou dílnu a věnoval jsem se menším zakázkám a především opravám, které velké firmy nechtěly provádět. A když ano, tak za nekřesťanské peníze. Já byl levnější. Mohl jsem si to dovolit. Měl jsem nízký nájem, živil jsem jen sebe a materiál jsem nakupoval výhodně u svého bratrance. Hlavním důvodem, proč jsem se onou prací živil, byl ovšem fakt, že od deseti let jsem nechtěl být ničím jiným, než stolařem. Miloval jsem vůni dřeva a práci s ním. Moji rodiče mi nijak nebránili stát se stolařem a díky tomu jsem se zařadil mezi ty šťastlivce, jímž se jejich koníček stal povoláním.

Chrčení vody v koupelně ustalo a Ivona vyšla z koupelny. Řekla, můžeš, a začala se pomalu oblékat. Já jsem se ve sprše nezdržel ani třetinu času, který v ní strávila ona. Po návratu do obývacího pokoje jsem si vzal z prádelníku čisté slipy a rychle se oblékl. Ivona se mě snažila zatáhnout do rozhovoru o věcech duševna, což bylo její oblíbené téma.
„Víš, kdybys se víc uvolnil, možná by jsi přestal být tak zablokovaný. Otevři se. Chovej se přirozeně. Ber život jak jde. Přestaň se už konečně bát.“
„Já se nebojím,“ odpověděl jsem, abych něco řekl a šel zavřít okno do ložnice.
„Lžeš. Kdybys se nebál, vídali by jsme se častěji. Bojíš se, že bych tě citově vysála.“
Tak toho se bojím ze všeho nejmíň, milá zlatá, odpověděl jsem jí v duchu, ale nahlas jsem řekl, půjdeme, a zamířil jsem ke vchodovým dveřím svého bytu.

Ivonu jsem zavezl svým autem, až před její dům v brněnském panelovém sídlišti Bohunice. Před vystoupením z auta mě Ivona políbila na tvář a řekla, brzy zavolej, pa. Pokýval jsem hlavou na souhlas, přičemž jsem řekl, měj se. Jakmile Ivona vystoupila z auta, zavřel jsem za ni dveře, protože ona s nimi vždy bezcitně třískla, a odjel jsem zpět k sobě domů.

Doma jsem si ohřál k večeři bramborový guláš, který jsem si ve středu udělal a do soboty jej nechal patřičně zaležet. Po úklidu kuchyně po návštěvě i večeři, včetně umytí nádobí, jsem si otevřel pivo a usedl v obýváku do sedačky. Při zapalování si cigarety, jsem pustil televizi. Naladil jsem si hudební kanál, napil se piva, pohodlně se rozložil na sedačce a jal se rozjímat.

Tak sobota proběhla v pohodě a dle mých představ. Ivona je dobrá milenka. Byla první ženou, která mě zasvětila do orálních komnat. A když si vzpomenu jak mě poprvé uspokojila orálně, ještě teď, i když je to už deset let zpět, mi naskočí husí kůže. Škoda jen, že naplňuje text písně, kterou zpívá Karel Gott: Je jaká je, jenže jiná, než chci já. Ty její řeči o uvolnění se, jak ji matka leze na mozek, jak by s někým chtěla žít, ale neumí si to představit, jak nemůže sehnat práci a podobně, je fakt unavující, protože je to stále dokola jedno a totéž téma. Chce partnera, ale neexistuje, že by se k němu nastěhovala a žila s ním se vším všudy. Shání práci, ale vlastně nic neumí a hlavně se všeho bojí. Navíc je jí na podpoře docela dobře. Dohromady s matkou mají tak akorát, a to jí stačí. Co bude dělat, až zůstane sama, bez matky, to tedy nevím. Zpočátku jsem se jí snažil pomoct, ale práci telefonistky odmítla s tím, že by ji to nebavilo a odpolední uklízení kanceláří odmítla z důvodu, že odpoledne je už za celý den unavená, takže by to nezvládla. Rychle jsem pochopil, že je vlastně se svým stavem spokojená a přestal jsem se angažovat.
Občas navrhne, abychom si spolu někam vyrazili. Jenže ona i nádhernou přírodu dokáže svými řečmi zahalit do šedi. Jednou jsem se nechal zlákat k návštěvě taneční vinárny. No to jsem si naběhl. Všichni chlapi ji hltali a hlavně vysvlíkali očima. To mi ale nevadilo. Vadilo mi, že se chovala jak utržená z řetězu. Mluvila přespříliš nahlas, vybavovala se kdekým a afektovaně se smála kdečemu, navíc měla nemístné vyzývavé poznámky a sem tam mi sáhla bez ostychu přede všemi do rozkroku. Nikdy víc! Jednou mi to stačilo! Proto se vždy vymluvím na hodně práce a podobně. Díky tomu si myslí, že nejsem uvolněný, a že se ženám vyhýbám. Sice nemá tak úplně nepravdu, co se žen týká, ale v jejím případě jsou důvody naprosto jiné. Ona je milenka umožňující prožít mi jednou za čas sexuální hrátky s půvabnou blondýnkou, nic víc.
A co Petra? Petruška boubelka? S ní je možné polemizovat; filosofovat; navštěvovat kino, divadlo, výstavy; občas u ní přespat nebo naopak; při milování do toho pořádně bušit. Petruška není mazel jako Ivona. Ta jde tvrdě na věc. Navíc, ne vždy spolu skončíme v posteli. Milovaní není totiž jediný a hlavní důvod našeho přátelského vztahu. Dalo by se říci, že jsme přátelé, kteří spolu občas spí. Má-li ona trable nebo potřebuje-li v něčem poradit, rozebereme to a najdeme řešení. Stejně se děje, když potřebuji radu já. Proč tedy s Petrou nemáme trvalejší a pevnější vztah? Ani jeden z nás po něm netouží. Tak jak to je, nám plně vyhovuje.
Tím pádem mi vlastně nic nechybí. Dá se říci, že již přes rok jsem docela šťastný muž. Práci mám, přátele i přítelkyně také, záliby rovněž a sex jakbysmet. Zdraví slouží a kdyby ne, tak mi je dá dohromady dcerka, protože z ní bude zanedlouho doktorka. Opravdu si nemám nač stěžovat, vše je OK.
Tím jsem ukončil rozjímání a přepnul televizi z hudebního kanálu na kanál, kde měl každou chvílí začít dobrodružný film, odehrávající se na savaně kdesi v hloubi Afriky.

Druhý den, v neděli, jsem šel na oběd k rodičům. Chodil jsem na něj k nim celkem pravidelně každý druhý víkend.
Výjimkou byly jen pracovní víkendy. Ty se ale vyskytovaly převážně v létě, kdy jsem měl jako stolař nejvíce práce. Hlavně v chatových osadách jak přímo v Brně, tak i v jeho okolí, kam jsem šikovně na radu svého bratra před třemi lety směřoval svoji nabídku práce. A dobře jsem udělal. Během dvou let jsem si získal důvěru chatařů a stal se jejich dvorním stolařem. Nejvíce v okolí brněnské přehrady, odjakživa nazývané, Prygl.
Nechodil jsem své rodiče vyjídat, jak by se mohlo zdát. Chodil jsem jim dávat najevo, že jsem jejich syn, a že je mám rád. Vždy jsem jim něco přinesl. Buď něco na zub nebo, a to většinou, nějaké to ovoce. Mamce jsem navíc sem tam přinesl nějaké to kvítí.

Můj otec se pyšnil již osmi křížky. Máma jich měla o osmnáct méně. Když se brali, bylo otci třicet osm let a mámě dvacet let.
Já se narodil pár měsíců po svatbě. Můj bráška, Aleš, přišel na svět o pět let později.

Máma byla vždy klidná, hodná, chápající, diskutující a nás, své syny, milovala na světě ze všeho nejvíce.
Otec byl naopak bouřlivák, měl výbuchy zlosti a jadrné nadávky létaly vzduchem, ale o rodinu se staral vzorně. Spoustu věcí uměl sám udělat, protože měl velmi šikovné ruce. Nás, své syny, měl rád a vždy za námi stál.

Oba rodiče byli pochopitelně, již v důchodu. A užívali si jej královsky. Zaslouženě. Oni totiž pomohli svými zkušenostmi, před odchodem do něj, rozjet prosperující firmy a díky tomu měli velmi slušné platy, které jim zajistily velmi slušný příjem.

Moje máma byla vynikající kadeřnicí a od svých třiceti let zastávala vždy funkci vedoucí. Bylo na ni spolehnutí a s podřízenými uměla velmi dobře vycházet, a především je přimět k vysokému standardu odvedené práce. Ve svých padesáti letech se stala vedoucí nově vzniklého kadeřnického salonu, který svým dvěma dcerám otevřeli jejich rodiče, kteří byli našimi rodinnými přáteli. Mé matce se samotné v padesáti nechtělo začínat podnikat. Neměla ani tolik peněz, a ani už tak stoprocentně v pořádku zdraví. Třicetiletá práce kadeřnice si začala vybírat svoji daň. Nohy i krční páteř žádaly o odpočinek. Avšak do pětapadesáti, než odešla do důchodu, dokázala svými zkušenostmi pomoci oněm dvěma sestrám pozvednout salon mezi tři nejlepší a nejvyhledávanější v Brně. Díky platu, který dostávala, nepatřil její důchod mezi ty nižší, ale zaslouženě naopak mezi ty vyšší.

Můj otec byl obyčejný knihař. Ale poslední svého druhu. Miloval svoji práci a papíru rozuměl. Navíc byl ze staré školy, takže uměl vázat knihy ručně. A nejen vázat, ale i je opravovat. Dokázal udělat z lepenky ve spojení s plátnem nebo kůží, neuvěřitelné věci. Osmé divy světa. Takové desky knih jaké dělával on, se dnes platí zlatem. Jeho dovednosti si velmi brzy všimli jeho nadřízení a využili toho pro zřízení oddělení pro zakázkovou výrobu. V té době sice vládli komunisté, ale ne všichni byli blbci. Nadřízení mého otce rychle vycítili možnost, díky jeho dovednostem hrát prim v exkluzivních zakázkách pro celou východní Evropu. Což se také stalo a vůbec nevadilo, že otec byl nestraník. Táta tak dělal pamětní kroniky pro prezidenty okolních států, různých měst a samozřejmě i konkrétních potentátů. Opravoval staré kroniky měst, obcí i rodů. Dokonce se podílel společně s brněnským uznávaným restaurátorem i na renovaci starých historických knih, včetně biblí, uložených v muzeích jak v Brně, tak v Praze, ba i v Olomouci a Bratislavě. Otec měl, díky svému umu, na knihaře velmi slušný plat. Možná nejlepší ze všech knihařů v té době. Což mu ovšem nebránilo si přivydělávat fuškama. Každou chvíli potřeboval někdo něco převázat. Samozřejmě, že většinou šlo v té době o takzvané zakázané knihy. Později otec vázal i samizdaty. Pikantní na tom bylo, že je vázal do desek ruského jazyka pro pátou třídu a my s bratrem je roznášeli, aniž jsme věděli oč jde. Vše jsme pochopili, až jsme byli oba dospělejší.
Největší otcovou radostí však nebyl ani plat ani láska k práci, ale fakt, že jeho druhorozený syn Aleš, propadl knihařině stejně jako on. Mohl tak vše, co uměl, svému synovi předat. Samozřejmě, že po pádu komunismu si Aleš za podpory otce, který byl již v důchodě, založil knihařskou firmu. Specializoval se na ruční vazbu, pasparty, opravy knih a podobně. Vybral si šikovné spolupracovníky, které by však bez našeho otce nedokázal tak dokonale zasvětit do tajů knihařiny, i když většina z nich byla v oboru vyučená. Otec mu ve firmě pomáhal, až do svých sedmdesáti let. Aleš si byl vědom, že bez otce by se tak rychle nevyšvihl mezi špičku ve svém oboru, a proto každý měsíc, jako velký vděk, posílal na jeho účet slušnou apanáž, čímž vlastně povýšil jeho důchod, jako matčin, na ten vyšší.

Před obědem jsem si popovídal s otcem, o politice a především o hokeji, protože na jaře se mělo u nás, v České republice, konat mistrovství světa v tomto sportu, ve kterém jsme vítězstvím na olympiádě v Naganu, šokovali celý svět.
Po obědě jsem si popovídal s matkou, která mě spravila o všech psích kusech, které otec v poslední době natropil. Otci totiž přestávala sloužit paměť. Začal trpět sklerózou a jelikož si to uvědomoval, byl z toho naštvaný na celý svět. Díky tomu, že měl o hodně let mladší ženu, se stále domníval, že mu je nejméně o deset let méně, než ve skutečnosti. Tahle iluze však začala brát za své a mu začalo docházet, že je vlastně stařeček. Z toho měl stavy, kdy byl nevrlý a jízlivý. Hromosvodem jeho zloby se logicky stávala jeho žena.

„Víš, synu, někdy je z něj tak protivný dědek, že jak jsem mírumilovná, tak bych mu jednu flákla,“ završila svoji řeč moje máma, která patřila mezi věřícími k těm střízlivým a ne k těm fanatikům a modlářům. Věřila v Boha, ctila skutky vykonané Ježíšem a milovala Pannu Marii. Hlavně však věděla, že všemu, i slovu Božímu, jako člověk musí jít vstříc a nikoliv čekat se založenýma rukama na zázrak.
„Chápu, že se chová občas jako dítě, ale on si toho není vědom. Naopak je naštvaný, že s ním sem tam jednáš jako s děckem. Prostě to oba nemáte jednoduché. Buď ráda, že mu zatím slouží zdraví,“ chlácholil jsem ji.
„Nevěř na duchy. Znáš ho, on k doktorovi nepůjde ani za nic. Před tebou si hraje na hrdinu, ale ve skutečnosti mu moc dobře není. Jakmile se však zmíním o doktorovi je oheň na střeše. Začne mě napadat, že se jej chci zbavit, někam šoupnout a podobně. Za to mě to opravdu už nestojí, ať si dělá co chce. Starej je víc než dost, takže by měl mít rozum. Skleróza není demence.“
„A co, už se nevěší?“ zeptal jsem se na otcovu libůstku.
„Třikrát denně mě tím vyhrožoval, ale teď je týden klid.“
„Copak se stalo?“ byl jsem zvědavý.
„Ale, posledně jsem mu řekla: Celej život vyhrožuješ tím, že se na půdě oběsíš, tak buď tak laskav, vem si provaz, jdi na půdu a konečně ten slib dodrž nebo mlč! No a od té doby mlčí.“
„Vy řádíte víc, než když vám bylo o třicet let míň.“
„Pravda je, že se někdy nasmějeme jak puberťáci, protože vyvedeme něco, jako kdyby nám bylo patnáct.“
„Tak vidíš, vše špatné je k něčemu dobré.“
„Jen aby toho špatného nezačalo být víc, než toho dobrého. Otec by tu lékařskou prohlídku potřeboval, jako sůl. Nikdo jej ale k ní nepřinutí. Musí ji chtít sám, a to je v nedohlednu.“
„Nikdy neříkej nikdy.“
„Kéž by jsi měl pravdu, synu. Běž s ním, ještě než půjdeš, prohodit pár slov,“ řekla máma a já ji poslechl.

Nový lednový pracovní týden jsem zahájil telefonátem do ordinace svého urologa, abych se objednal na kontrolní prohlídku.
V pětatřiceti letech jsem totiž prodělal ledvinovou koliku. Vzpříčil se mi ledvinový kámen a dva měsíce trvalo, než si s ním mé tělo poradilo a vypudilo jej ven. Brr, připadal jsem si ty dva měsíce jako trestanec, týraný středověkým katem. Proto jsem od té doby nenechával nic na náhodě a chodil jsem k urologovi pravidelně jednou za rok na kontrolu. Vždy v lednu, abych měl přehled, jak na tom jsem. Objednán jsem byl na příští týden, úterý dopoledne.

Pracovní týden mi uběhl rychleji, než je světový rekord v běhu na dvě stě metrů. Na víkend, abych netrpěl samotou, jsem se ve středu domluvil s Petrou.
Sešel jsem se s ní v sobotu po obědě na náměstí Svobody a zašli jsme do kina ukrytého nedaleko náměstí v obchodním centru Špalíček, na skoro tříhodinový dobrodružný film, Piráti z Kabribiku aneb prokletí Černé Perly. Po kině jsme se přemístili k Petře.

Petra bydlela ve stejné čtvrti jako já. Dělilo nás od sebe jen pár ulic. Já bydlel na Merhautově ulici, kousek pod dětskou nemocnicí. Petra bydlela u parku Lužánky na ulici Schodové.

Do ulice se od parku vstupuje bránou, vytvořenou čtyřmi vysokými sloupy, které podpírají terasu nebo-li balkon, spojující ve výšce čtvrtého patra protilehlé krajní dva domy. Na levé i pravé straně stojí v příkrém svahu čtyři čtyřpatrové domy, do něj zaříznuté. Místo chodníku vede k domům široké, strmé, schodiště. Těch schodů je přesně devadesát šest. Za schody pokračuje ulice v mírném svahu, na němž vlevo i vpravo stojí malé domky. Ulice Schodová ústí do brněnské čtvrti, Černá Pole, v níž se nacházejí kouzelné vilky a domky z dřívější doby, které byly v posledních letech opraveny a tím získaly lesk jako za svého vzniku, což byla pastva pro oko a já se rád chodil mezi ně procházet.
Ulice Schodová byla pro mě, a nejen pro mě, v dětství víc, než tajemná, protože za tmy, v níž byla osvětlena jen dvěma lampami, na začátku a konci schodiště, totiž vytvářela dojem cesty z tohoto světa do neznáma. Jako malý klučík jsem věřil, že v noci se z ní stává cesta do pekla.
Tenkrát se vždy na podzim, při příchodu večera, když se zešeřilo a schodiště bylo zahaleno polotmou, protože lampy ještě nesvítily, pořádaly v této ulici zkoušky odvahy. Někdo ze starších dětí odnesl na hořejší poslední schod ulice nějaký předmět a odvážlivec jej měl přinést zpět. Každý musel jít sám a samozřejmě, že na něj po cestě číhalo nějaké to nebezpečí v podobě strašících starších dětí.
Mě na mé cestě odvahy v devíti letech vylekal duch v bílém prostěradle, potom pes Baskervilský, jinak vlčák, a nakonec na mě vykoukla z keřů u posledního schodu hlava čerta. Takže ani nevím jak jsem popadl starou červenou brašnu do školy, jen si pamatuji, že jsem zpátky dolů po schodech doslova letěl jako meteorit.
Na svoji zkoušku odvahy jsem si vždy, při návštěvě Petry, rád nostalgicky vzpomněl.

U Petry jsme si přichystali večeři plnou zeleniny s trochou rýže. Během večeře jsme se převážně bavili o filmu, který nás nadchl svoji romantikou, nádhernou scenérií Karibské oblasti, v níž se odehrával, a i hereckým výkonem Johnna Deppa, představitele jedné z hlavních postav filmu.
Nádobí po večeři se, jako vždy, rozhodla Petra ihned umýt. Neměla ráda dřez plný špinavého nádobí. Za tím účelem se převlékla do domácího oblečení. Dlouhého hnědého bavlněného trika, které dělalo dojem přiléhavých domácích šatů. Já se od stolu díval na Petru jak myje nádobí a její vlnící se zadeček mě silně vzrušil. Po chvíli jsem vstal od stolu a šel k Petře. Stoupl jsem si za ni, své ruce položil na její zadeček a přejel s nimi po jejím těle k jejím ňadrům. Ty jsem zajal svými dlaněmi a přitiskl se ze zadu k Petře. Ona cítíc, že jsem vzrušený, šeptla, jo, udělej mi to, a začala si vyhrnovat triko. Než jsem přesunul své ruce opět na její zadeček, několikrát jsem pevně stiskl její ňadra. Petra si mezitím triko vyhrnula, až do pasu. Pomalu jsem jí stáhl kalhotky, rozepnul si kalhoty, vysvobodil své mužství ze zajetí slipů, nasadil na něj kondom a bez průtahů jsem vnikl do Petry. Pevně jsem ji držel za boky a bral si ji rychlými tvrdými přírazy. Petra se stavěla na špičky, kousala se do rtů a tlumeně vzdychala. Po pár minutách bylo po všem. Petra byla velmi vzrušivá, takže dosáhla orgasmu skoro současně se mnou.

Její rychlá vzrušivost měla právě za následek, že nepotřebovala mazlivou předehru. Při ní vždy rychle prožila orgasmus a následné milování bylo pro ni potom méně příjemné. Se mnou si po této stránce porozuměla. Jí nevadily rychlovky, kdekoliv a kdykoliv, a mě tahle možnost vzrušovala a lákala. Milovali jsme se spolu již na různých místech v bytě i v přírodě. Nejzvláštnějším místem našich milostných hrátek se jednou dokonce stalo i schodiště v Petřině domě. Tak dlouho jsme se v létě při cestě k jejímu bytu škádlili, až jsme se pomilovali uprostřed domu, využívajíc k tomu výklenku ve zdi, na kterém Petra seděla s nohama vysoko nahoře.

Než jsem se po milostném aktu osprchoval, domyla Petra nádobí. Než se osprchovala ona, já jej utřel a sklidil do linky, za což jsem si od Petry vysloužil polibek a udělání dobré vídeňské kávy. S ní jsme se usadili v obýváku a pustili se do debaty o všem, co za poslední dobu, podle nás, stálo za zmínku. Do postele jsme se odebrali, až kolem půl druhé nad ránem, protože jsme se zapovídali. Nemilovali jsme se. Jen jsme se schoulili k sobě a spokojeně spali, až do rána.

S příchodem ranního svítání, jsme se oba probudili a jeden druhého začali hladit. Přitom jsme se postupně navzájem zbavovali oblečení. Intimních partií jsme se však nedotýkali. Přesto, a nebo právě proto, jsme byli oba dva vzrušení víc, než dost. Petra nedokázala dlouho otálet a nasadila mé pýše kondom a po té si na ni nasedla. Já jsem uchopil její bradavky mezi své prsty a začal je drtit. Petra na mně seděla bez hnutí a čekala, až ji dráždění jejich bradavek přivede před bránu orgasmu. Teprve potom rozjela jízdu, při níž jsem se snažil co nejdéle oddálit své vyvrcholení. Marně, protože Petra si mé snahy povšimla a přitvrdila. Proto jsem vybuchl dřív, než jsem zamýšlel. Petra se na mě, když bylo po všem, usmála, řekla, promiň, a dlouze mě políbila.

Po snídani jsme se vypravili na zdravotní procházku do skvostného parku Lužánek se spoustou nádherných a vzácných stromů, které toho pamatovaly víc, než dost.
Pamatovaly i mé první kuřácké zkušenosti, první moje rande, i první opravdové polibky, kterým mě naučila ve čtrnácti letech o dva roky starší bohyně ze čtvrti Husovic, za níž pálili všichni kluci z okolí a ona si vyhlídla mě a zasvětila mě do tajů milování. Pane jo, ani na smrtelné posteli, na to nezapomenu.

Na oběd jsme si s Petrou zašli, jako většinou, do útulné restaurace nacházející se za parkem, v postranní uličce. Z oběda jsme se vrátili k Petře, udělali si kávu a pustili se do hraní kanasty. Během ní jsme si povídali o věcech mezi nebem a zemí. Potom jsme se koukli v televizi na komedii s Jeanem Paulem Belmondem. Po ní jsem se s Petrou rozloučil a zamířil k sobě domů.

V pondělí dopoledne jsem dodělal v dílně malou kuchyňskou linku z bílého lamina a po obědě ji odvezl zákazníkovi.
Odpoledne jsem strávil, jako každé pondělí, na dílně, kde jsem se převtělil do role sekretářky a věnoval se kancelářské práci. Přichystal jsem si faktury k zaplacení, udělal si rozvrh práce na celý týden a v neposlední řadě jsem celou dílnu vzorně uklidil.
Po návratu domů, navečer, jsem poklidil i svůj byt. Poté jsem si uvařil na následující dny zásobu jídla. Rizoto a špenát. Nerad jsem vařil každý den. Vždy jsem si udělal dvě jídla, a ty jsem potom k večeři ob den střídal. Někdy jsem je proložil nějakou specialitkou, kterou jsem si udělal, tak říkajíc, na chuť.
Na obědy, pokud to bylo možné, jsem chodil pravidelně do restaurace nedaleko své dílny. Dělali v ní meníčka za padesát korun a bylo možné si vybrat ze dvou jídel a čtyř polévek. Tři polévky, zelňačka, česnečka a vývar, byly stabilní. Čtvrtá polévka byla každý týden jiná. Za ty roky, co jsem měl svoji dílnu, jsem se s personálem i majitelem restaurace dobře znal. Několikrát jsem jim jako stolař nějakou tu práci udělal, jak domů, tak i do restaurace. Díky tomu jsem měl malou protekci a vždy jsem měl polévkovou misku plnou, až po okraj a k základním čtyřem knedlíkům, jsem dostával ještě patku nebo jsem měl větší kopec rýže nebo brambor, než ostatní. Nikdy mi proto nebylo zatěžko, pokud jsem byl v Brně, odjet od zákazníka na oběd právě do této restaurace.
Po vaření a malé večeři, jsem si zapnul televizi a podíval se na kanálu National Geographic na dokument o životě bengálských tygrů. Po něm jsem přepnul na Eurosport, abych zjistil jak se vyvíjí situace v americko-kanadské NHL. Během zpravodajství z NHL jsem se převlékl do pyžama a po jeho skončení jsem vypnul televizi, vyčistil si zuby a ulehl.

V úterý ráno jsem vstával později, než obvykle, protože mě čekala návštěva urologa. Nasnídal jsem se, osprchoval, oblékl si čisté spodní prádlo a odkráčel směrem k jeho ordinaci, nacházející se v Domě zdraví na Jugoslávské ulici, vzdálené od mého domu tři minuty chůze.

Po vstupu do čekárny jsem zaklepal na dveře ordinace, abych předal sestřičce svoji ranní moč. Při jejím předávání jsem zjistil, že urolog má novou sestřičku. Předání ale proběhlo rychle, takže jsem si ji nestačil prohlédnout. Zaregistroval jsem jen, že byla mladá, štíhlá, a že nádherně voněla. Umínil jsem si ji při vstupu do ordinace prohlédnout důkladněji. Jen tak, ze zvědavosti nebo-li z pudu lovce, který má v sobě každý muž.
Přesně v určenou hodinu jsem byl jejím hlasem z reproduktoru vedle dveří ordinace vyzván, abych vstoupil. V přijímací kanceláři jsem byl sestřičkou, bohužel otočenou ke mě zády, neboť něco zkoumala pod mikroskopem, obeznámen, že jsem očekáván. Letmým pohledem jsem zaregistroval, že má rozkošný kulatý zadeček a otevřel jsem dveře do ordinace pana doktora a vstoupil do ní.
Prohlídka proběhla rychle a hladce.
„Tak jako prozatím vždy, vše je jak má být. Nemusíte se ničeho obávat. Ledviny jsou prozatím čisté, bez kamenů. Prostata je také jak má být a moč je naprosto v pořádku. Budete-li jako dosud dodržovat mé pokyny, které jsem vám dal, nehrozí vám žádné potíže a uvidíme se zase, až za rok. Zprávu o vyšetření si vyzvednete jako vždy u sestřičky, už se jí tam tiskne.“
„Děkuju, pane doktore. Všiml jsem si, že jste sestřičku omladil.“
„Musel jsem. Má dlouholetá sestřička loni v létě odešla ke svému synovi, taktéž urologovi, který si otevřel soukromou praxi. Naštěstí pro mě, měla za sebe adekvátní náhradu. Dceru své dlouholeté kamarádky.“
„Takže šlo jen o výměnu stráží a vše funguje jak má.“
„To jste řekl naprosto přesně. A abych nezapomněl, konečně budu mít v létě čas, takže bych vás konečně mohl odvézt ke mně na chalupu a domluvit se, co by se dalo udělat s dřevěným stropem a okenicemi.“
„Jistě, telefon na mě v kartě máte, stačí zavolat a jsem váš.“
„Určitě se ozvu. Žena na mě už tlačí. Znáte to.“
„Znám, sice už pár let jen z doslechu, ale znám.“
„Má to někdo štěstí.“
„Nechte na hlavě, pane doktore, kdo je uvnitř chce ven a naopak. Prostě, bez žen to nejde, i když s nimi to také není lehké.“
„Máte pravdu, však ony to s námi také nemají snadné.“
„Takže je to na věky jedna jedna, a tak to asi má být.“
„Určitě. Mějte se, nashledanou.“
„Nashledanou, pane doktore,“ řekl jsem a přešel do přijímací kanceláře ordinace.

Sestřička seděla za stolem a zapisovala do poznámkového bloku nějaká informace.
Je mladá, drobná, středně vysoká. Má dlouhé světle hnědé vlasy a pěkné ruce, jejichž prsty jsou zakončené delšími nehty, a v těch bílých kalhotách a triku, vypadá jako anděl, shrnul jsem svoji letmou prohlídku sestřičky.
V ten okamžik sestřička pozvedla hlavu, upřela na mě své oči, usmála se, řekla, malý moment, a vrátila se k zapisování údajů do notesu.
Pane jo, ta má krásné hnědé oči. Vyzařují něhu a sebedůvěru, řekl jsem si v duchu a důkladně jsem si sestřičku začal prohlížet. Čím déle jsem ji pozoroval, tím více se mi líbila. Přiznávám, že její malá, pevná ňadra, z nichž se přes triko na svět draly drobné bradavky, mě nenechávaly klidným.
Znáte to, někoho spatříte, přivřete oči a vidíte se s tím dotyčným v určitých situacích. Podle toho je vám víceméně jasné jakým směrem se budou věci dál asi ubírat. Když jsem poprvé spatřil Petru, viděl jsem se s ní v posteli. Se sestřičkou jsem se viděl na procházce lesem, při níž jsme se drželi za ruce, jeden na druhého se usmívali a při tom se něžně hladili očima.
Tahle představa mě dost zaskočila, protože mě něco podobného při pohledu na jakoukoliv ženu, nepřišlo hodně, hodně dlouho na mysl.
Sestřička po dvou minutách odložila propisku, z tiskárny vzala zprávu o mé prohlídce, opatřila ji razítkem a předala mi ji. Já si zprávu převzal a pohlédl jsem sestřičce upřeně do očí.
To jsem ale neměl dělat, protože jsem s e nemohl pohnout z místa. Stál jsem před ní jako solný sloup.
Ona se na mě usmála a zeptala se: „Máte ještě nějaké přání?“
„Ne…, vlastně ano, pokud nejste vdaná,“ slyšel jsem svá neuvěřitelná slova.
„To nejsem,“ odpověděla sestřička trochu překvapeně a nespustila z mých očí, ty své laní.
„V tom případě, nešla by jste se mnou někdy na kávu?“ pokračoval jsem ve vypouštění neuvěřitelných slov.
„Proč ne,“ řekla sestřička tak, že to znělo jako, ano.
„Zavolám vám a domluvíme se, jste pro?“ chtěl jsem se ujistit o její kladné odpovědi.
„Jsem,“ ujistila mě a mrkla víčky, přičemž vypadala jako srnka z kreslené pohádky, dysneovky.
„Tak zatím.., nashledanou,“ vykoktal jsem.
„Nashledanou,“ řekla sestřička s úsměvem a já odešel z ordinace.
No, odešel, vypotácel jsem se z ní jako kdybych byl opilý. Vůbec jsem nechápal co mě to napadlo, zvát sestřičku na kafe. Co na kafe, na rande! To je přesné označení a ona to musela poznat. Nějak jsem prostě musel. Ty její oči mě naprosto omámily. A zájem o to, jestli je vdaná, vyvolala ona představa procházky po lese. Nechtěl jsem z ní mít třetí milenku. Toužil jsem v jejím případě po něčem hlubším, což mě popravdě řečeno, zaskočilo. Myslel jsem, že jsem naprosto spokojený, a že mi nic nechybí. Moje duše mi však dala najevo, že tomu tak asi není. Byl jsem z toho všeho zmatený, avšak dál jsem skálopevně věřil, že o nic nejde.

Zajímavý, štíhlý, vysoký muž s tmavými vlnitými vlasy a blankytně modrýma očima, projelo mi hlavou, jakmile se za ním zavřely dveře ordinace. A není žádný nebojsa. Zaútočil na mě přímo a jasně, řekla jsem si usedaje k počítači.
Pohledem do něj jsem zjistila, že mu je čtyřicet dva let. Já mu tipla o deset let míň. Možná proto jsem souhlasila s tou kávou. Blbost. Minulý týden byl docela na nic a on dal možnost rozptýlení. Jestliže ale budou zítřejší výsledky na draka, bude muset s tou kávou posečkat. Nejdřív se budu muset dostat do normálu. Proč ale chtěl vědět, jestli jsem vdaná? Copak s vdanou ženou se v dnešní době nedá jít na kafe nebo nezávazné rande? No co, možná se jednou dozvím, co by mu na tom vadilo a když ne, tak ne. Nepůjdu kvůli tomu ze světa. Teď zpět do práce, ukončila jsem svoji samomluvu a vrátila jsem se ke svým povinnostem zdravotní sestřičky na urologii.

Třetí den po návštěvě u urologa jsem zavolal sestřičce do ordinace. Déle jsem to nevydržel, nechtěl, odkládat.
„Dobrý den, prosil bych sestřičku,“ řekl jsem, jakmile se ozvalo, urologie, prosím.
„U telefonu,“ odpověděl mi ten samý hlas.
„Dobrý den, tady drzoun, který vás podrobil výslechu, než vás pozval na kafe. Jakpak to vidíte?“
„Dobrý den, pořád to platí, ale mám teď nějaké problémy, osobní i zdravotní, takže když vydržíte, tak se ozvěte začátkem příštího měsíce, ano?“
„Buďte si jistá, že vydržím. Přeji vám, ať vše zvládnete a za měsíc nashledanou.“
„Nashledanou,“ řekla sestřička a zavěsila.

Měsíc čekat na rande s ženou, kterou vůbec neznám, není to bláznovství? ptal jsem se sám sebe. Ne, není, o nic přeci nejde, únor je přece krátký, odpověděl jsem si. Navíc ona za čekání docela stojí, je krásná, zajímavá, mladá…….
No právě, není pro tebe moc mladá? zeptalo se mě z ničeho nic mé druhé já.
Pravda je taková, že vypadá na pětadvacet. Ale podle vrásek u očí jsem si jist, že má místo dvojky na začátku svého věku trojku, odpověděl jsem.
A dvanáct let se ti zdá málo?! křiklo na mě druhé já.
Vzhledem k tomu, že pravděpodobně nemá děti, je to víc než dost, uznal jsem nerad.
Že sestřička nemá děti jsem usoudil na základě absence jakékoliv dítěte na fotografiích, které měla pod sklem svého pracovního stolu.
A co když je bude chtít? doráželo dál na mě druhé já.
Tak to bude problém, přiznal jsem, protože já už děti nechtěl.
Nikdy se nemá říkat nikdy, ale někdy se musí člověk rozhodnout, co si ještě může dovolit a co nikoliv. V mém případě patřily děti již do kategorie, nemůžu si dovolit.
A co mě strašíš, třeba děti nechce mít a nebo je nemůže mít, tak mi dej pokoj, okřikl jsem nakonec své já a pokračoval, nejde tady přeci o zakládání rodiny. Jde mi o přítelkyni, kamarádku, milenku, spřízněnou duši.
Takové máš už dvě! Ty ti nestačí? nedalo se odbýt mé druhé já.
To je něco jiného a ty to dobře víš, tak mě přestaň mučit. Nevím co vzejde se setkání se sestřičkou. Nechávám tomu volný průchod. Prostě, uvidíme, odrazil jsem útok. Mé druhé já, sice chtělo něco namítnout, ale umlčelo jej zvonění mobilu.
„Nazdar dceruško, už jsem myslel, že jsi na mě zapomněla,“ řekl jsem do telefonu.
„Kdepak tati, jen nebyl čas. Znáš to.“
„Znám. Co škola?“
„Jo, dobrý, zatím to zvládám, neboj.“
„Já se nebojím. Věřím ti. A co Viki, už se zklidnil?“
„Jo, pustila jsem jej k vodě.“
„Ale?“
„Vždyť to byl blb. Sice byl krasavec, ale jinak nic. Nudil mě a unavoval řečmi o ničem.“
„A co, máš nový objev?“
„Kdepak. Na kluky teď kašlu. Svoboda je svoboda. A co ty? Máš nějakou křepelku?“
„No tak dcero, co je to za otázku?“
„Nezamlouvej to, jsem už dospělá.“
„Pro mě jsi pořád malá princezna.“
„Ale, tati, to já vím a jsem ráda, ale už odpověz.“
„Ne, nemám, zatím.“
„Aha, rozumím. Někdo je na obzoru.“
„Dejme tomu. A proč vlastně voláš?“
„A jo, málem bych zapomněla. Potřebovala bych založit. Chceme jet s kámoškou lyžovat, ale já jsem jaksi na suchu. Co ty na to?“
„Že tě jednoho dne přetrhnu. Stav se za mnou v pondělí na dílnu. Ale bude ti muset stačit pětistovka.“
„Jsi super. Líbám tě. Tak v pondělí, ahoj.“
„Ahoj, a?“
„Promiň, děkuju.“
„No proto, ahoj.“
„Čau,“ řekla Jitka a zavěsila.
Děti nikdy nezklamou. Ozvou se jen, když mají nějaký problém a nebo když potřebují peníze. Nebyl jsem ale jiný, řekl jsem si po telefonátu s dcerou.

Na zdravotní sestřičku jsem myslel častěji, než bych čekal. Nějak se mi dostala pod kůží. Nerozuměl jsem tomu, ale bylo tomu tak. Proto jsem se také neozval ani Ivoně ani Petře. Měl jsem pocit, že bych tím sestřičku urazil a hlavně, že bych tím poskvrnil náš prozatím neexistující vztah. Sestřička mě prostě vábila jak vábnička a já byl, aniž jsem věděl proč, odhodlán dát se jí plně v šanc, stejně jako jelen svému střelci. Jen jsem doufal, že ona mě neskolí ranou na komoru, jen proto, aby si mě mohla vystavit jako trofej. Jenže, kdo tohle ví dopředu? Nikdo! Ale kdo nevyjde na palouk, odhalujíc se tak ráně přímo do srdce, nepozná nikdy kouzlo lásky. Přestože jsem se pořád ještě citů bál, byl jsem neznámou silou nucen, abych na onen pomyslný palouk vyšel. Ovšem ne s prázdnýma rukama. Mínil jsem použít ke své obraně štít. Každý muž má ve své zbroji jen jeden dokonalý štít. Kytici květů, darovanou od srdce pro radost. A protože byl únor, v němž patří čtrnáctý únor navždy zamilovaným, měl jsem možnost onen štít použít. Jelikož svátek zamilovaných připadl na sobotu, poslal jsem zdravotní sestřičce donáškovou službou do ordinace kytici fialkových královských lilií v pátek dopoledne. Ke kytici jsem přidal lístek, na němž bylo napsáno: Ač nejsem husa, tak stejně jako ona, dočkám času, bych získal klasu. Nic víc. Nechtěl jsem, aby si sestřička myslela, že na ni dorážím. Řekla za měsíc, tak za měsíc. Jistě k tomu měla své důvody a já její přání mínil respektovat.
Před dvanáctou hodinou mi došla na mobil esemeska a já nevěřícně četl: Využívám této neformální cesty, abych Vám poděkovala za kytici. Je nádherná. Děkuji. Ozvěte se příští týden. Budu mít možná volněji. Lenka.
Nemusel jsem být Columbo, aby mi nedošlo, že mé telefonní číslo zjistila sestřička z mé zdravotní karty. Neváhal jsem ani vteřinu a odepsal jí: Jsem rád, že jsem vám udělal radost. Ozvu se, a rád. Přeji krásný víkend. Dušan.
Byl jsem potěšen, že mi sestřička za kytici prozradila své jméno. Byl jsem přesvědčen, že kdyby neměla zájem mě poznat blíž, podepsala by se jen počátečním písmenem svého jména.

Byl jeden z nejhorších dnů v roce, pátek třináctého. Přesně třináctého února, kolem půl dvanácté, když jsem zažila šok. Seděla jsem za stolem a něco zapisovala do počítače. Z práce mě vyrušilo zaklepání na dveře, přestože je na nich nápis, neklepat! Nasadila jsem přísný výraz a šla otevřít. Za dveřmi stál muž s nádhernou kyticí v ruce.
„Přeji dobrý den, donášková služba. Hledám zdravotní sestřičku této ordinace,“ řekl onen muž.
„To jsem já,“ odpověděla jsem nic nechápajíc.
„V tom případě se mi tadyhle podepište,“ řekl s úsměvem muž a strčil mi pod nos podložku s papírem, k níž byla na řetízku přidělána propiska a dodal, „na třetí řádek, a nebojte, nejsem ďábel.“
Po podpisu mi předal onu kytici, popřál krásný den a odešel. V čekárně byli tři pacienti. Ženy. A ty na celý ten výjev koukaly s otevřenou pusou. Do toho všeho přišla ještě laborantka a z ordinace vyšel pan doktor. Jakmile jsem zavřela dveře ordinace, spustil na mě pan doktor i laborantka, od kohože jsem tu kytici dostala a proč. Popravdě jsem se přiznala, že nevím. Nevěřili mi. Jakmile ale zjistili, že mluvím pravdu, byli na odesílatele pomalu zvědavější, než já. Vizitku, připnutou k celofánu, v němž byla kytice zabalena jsem otevřela s napětím a hlavně tak, abych do ní viděla jen já. Ihned po prvním přečtení slov v ní ukrytých, jsem věděla, kdo kytici poslal. Těm dvěma zvědavcům jsem po pravdě řekla, že ji poslal tajný ctitel, víc jsem se o tom nehodlala bavit. Chvíli si mě dobírali a potom mě s malou závistí v očích přestali trápit a nechali mě o samotě. Rychle jsem si v počítači našla zdravotní kartu mého ctitele a uložila si jeho telefonní číslo mobilu do svého mobilu a vzápětí jsem mu poslala děkovnou esemesku, protože mě nejen hodně překvapil, mile překvapil, ale hlavně na mě nedorážel, nevnucoval se. Evidentně mi chtěl pouze udělat radost. A to jsem ocenit musela. No, musela, hlavně jsem chtěla.

V sobotu dopoledne mi došly dvě romantické esemesky k Valentýnovi s nabídkou večerních milostných hrátek. Od koho jiného, než od Petry a Ivony. Chvíli jsem uvažoval, které mám odpovědět kladně. Chtíč se totiž hlásil o slovo. Ale ustál jsem to a neodpověděl ani jedné z nich. Nechtěl jsem si nic vymýšlet a říci pravdu, že jsem někoho potkal, jsem nepovažoval za svoji povinnost. Já se jich také nikdy neptal, zda jsem jediný s kým se stýkají. Měl jsem s nimi nezávazný milenecký vztah, založený víceméně na sexu. Sice jsem je měl svým způsobem rád, ale to mě k ničemu nezavazovalo, a ony na tom vůči mě, byly stejně.

Samozřejmě, že jsem se Lence ozval ihned v pondělí. Tušil jsem, že díky kytici, nedostanu košem, a nedostal jsem. Lenka navrhla schůzku na středu večer a já bez okolků souhlasil.

Když jsem ve středu večer spatřil jak Lenka ke mně od zastávky šaliny (tramvaje) kráčí, byl by jsem nejraději utekl. V civilu vypadala Lenka totiž půvabněji, přitažlivěji a vznešeněji, než v úboru sestřičky. A to měla na sobě dlouhý kabát! Protože jsem na ni koukal se zatajeným dechem a nebyl tím pádem schopen pár vteřin slova, navrhla Lenka zajít do její oblíbené kavárny nad Zelným trhem. Souhlasil jsem a jako ve snu kráčel po jejím boku ke kavárně.
Kavárna byla malá a útulná. Dokonale stvořená pro rande. Posadili jsme se ke stolku pro dva. Lenka měla pod kabátem pestrý, béžověbíločervený, proužkový svetr, který ji ladil k béžověhnědým manšestrovým kalhotám. Vypadala vesele, svěže a neskutečně přitažlivě. Červený lak na jejích dlouhých nehtech mě přiváděl k šílenství. Chtěl jsem vedle ní pokleknout a zlíbat jí ruce, a nejen je. Rychle jsem ovšem tuhle myšlenku zapudil a způsobně se posadil naproti ni.
„Myslím, že by jste mi měla o sobě něco říct. O mě toho víte dost z mé karty. Já o vás nevím nic,“ řekl jsem, když nás obsloužil číšník.
„Znám jen vaše jméno a telefonní číslo. Nic víc,“ oponovala Lenka
„A věk,“ dodal jsem.
„Ano, a věk. Tím ale mé vědomosti o vás opravdu končí,“ řekla Lenka, lokty se opřela o stůl a položila si hlavu do dlaní a zamrkla na mě svými hnědými očky.
Usmál jsem se, zhluboka se nadechl a řekl: „Rozvedený, dospělá dcera Jitka, z níž brzy bude doktorka. Mé koníčky: divadlo, kino, knížky, vyjížďky na kole do přírody, láska ke starým plachetnicím, kulečník, cestování. Živím se jako stolař na volné noze. Bydlím ve dvoupokojovém bytě. No, a teď vy.“
„Můj stav i povolání, již znáte. Věk ženy se prozrazovat nemusí, takže jej přeskočím. Kdybych měla povídat o svých koníčcích a zájmech, ve většině bych opakovala ty vaše. S bydlením to mám tak, že jsem si koupila koncem minulého roku byt. Na úvěr. Mám tedy co splácet, ale jsem ve svém.“
„V tom máme také hodně společného, neboť i já jsem koncem roku koupil svůj byt. Samo, že na úvěr. Takže vím jaké to je, splácet dluhy.“
„Doma je doma,“ řekla Lenka významně.
„Máte pravdu. A kde jste jinak doma?“ chtěl jsem vědět víc.
„Kousek za Brnem,“ odbyla mě Lenka.
Nedal jsem se odbýt a řekl: „Vy nepustíte ani chlup?“
„V Želešicích. Jezdím tam na víkendy. Mám tam totiž své miláčky, kočky. Maminu a jejího syna, kocourka.“
„Vidíte, málem bych zapomněl,“ řekl jsem a z kapsy své bundy, přehozené přes opěradlo křesílka, jsem vyňal malou krabičku a předal ji Lence.
„Co to má být?“ zeptala se podiveně.
„Dárek k nadcházejícímu sobotnímu svátku,“ řekl jsem ledabyle, přestože mi srdce poskakovalo v krku jako horký brambor.
Lenka na mě upřela ta svá hnědá kukadla, „Vy jste rád vždy o krok dopředu, že? Ale nemáte mi nic kupovat, není proč.“
„Je, pro radost a nečertěte se, diamanty to nejsou.“
„No právě,“ řekla Lenka s úsměvem a z krabičky vysvobodila keramickou sošku malého kotěte.
„Tak to se vám povedlo. Přidám si jej ke své sbírce. Sbírám takovéto drobnosti nebo-li lapače prachu. Děkuji.“
„Netřeba děkovat, mě stačí že máte radost. Nebýt mé dcery, která má také kočku, perskou, rezavého kocourka jménem Max, nekoupil bych kočku a netrefil se tak dokonale do černého. Je to jen shoda náhod.“
„Začínáte mě těmi shodami děsit,“ řekla Lenka a uschovala si krabičku s mým dárkem do kabelky.
„Vy mě také,“ přiznal jsem.
„Pojďme tedy dál, ať zjistíme jak jsme na tom. Nekouřím. Jen občas z recese, například na Silvestra,“ začala Lenka.
„Skoro shoda. Já pokuřuji převážně jen přes podzim a zimu,“ přikývl jsem.
„Miluji moře a ráda plavu.“
„Shoda.“
„Umím dobře vařit.“
„Shoda, i když vaší kvalitě se asi nevyrovnám.“
„Vy vážně umíte vařit?“ podivila se Lenka.
„Ano. Mě i bratra učila máma i táta od útlého mládí vařit, žehlit, luxovat, umývat nádobí a tak dále. Chtěli abychom byli soběstační a jak řekl otec, měli možnost si najít ženu a ne služku.“
„To patříte mezi vzácný druh. Většina mužů se nechá obskakovat, protože se domnívají, že žena je vlastně služka.“
„Nemyslím, že by to bylo tak hrozné. Stačí, když se ženy nenechají do role služky natlačit. Musí to ale udělat od začátku, a ne až po pár letech soužití. Potom je to bráno jako útok a chlap se zmateně brání, čímž si ublíží, neboť svoji partnerku ranní na duši i srdci. Cestu ven z nastalého kolotoče najde chlap totiž většinou v náruči jiné ženy, která mu dá za pravdu, ve všem co říká.“
„Není to od těch chlapů povrchní?“ zeptala se Lenka a pozvedla obočí.
„Je, ale proč?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem neočekával. Místo toho jsem Lence sdělil svůj názor. „Protože je spousta žen, které jim vše odkývají. Nejspíš si myslí, že je potom změní. Nezmění, a vše se opakuje. Netvrdím, že vždy, ale většinou ano.“
„Zvláštní teorie, ale něco na ní je, to se musí nechat. Naskýtá se otázka, proč jste se rozvedl,“ zaútočila nečekaně Lenka.
„Ženil jsem se ve dvaceti a neměl dnešní zkušenosti. Stačí?“
„Stačí.“
Podíval jsem se Lence upřeně do očí a vrátil jí útok. „A proč jste se vy ještě nevdala a nepořídila si děti?“
„Nějak to nepřišlo. Stačí?“ odrazila mě stejně jako já ji.
„Stačí,“ kapituloval jsem po jejím vzoru.
„Teď z jiného soudku. Povězte mi, co nemáte ze srdce rád,“ obrátila list Lenka.
„Dršťkovou polévku, srážku s blbcem, lež, závist, krutost, zimu a peníze,“ řekl jsem popravdě.
„Proč zrovna peníze,“ zajímala se Lenka.
„Vše, úplně vše, se kolem nich točí. Bez nich nic nejde. Člověk si z nich udělal, aniž si toho všiml, největší modlu. Když vám řeknu, že můj plat se rovná základní mzdě, budete mít zájem se semnou stýkat? Asi ne, protože si řeknete, že se mnou bude nuda, neboť ztěží budu mít na divadlo, kino, výlety a podobně. Mám pravdu?“
„Nemáte.“
„Vidíte, stačí se bavit o penězích a hned se objeví lež. Další důvod proč je nemám rád.“
„Myslíte si, že lžu?“ zeptala se udiveně Lenka
„Ano. Vezměte to tak, že si podáte inzerát na seznámení a dojdou vám dvě odpovědi. Jedna nic neříkající a druhá obsažná, včetně onoho malého platu a dejme tomu jednoho závazku. Na který z těch dvou inzerátů by jste odpověděla?“
Lenka nad odpovědí dlouze nepřemýšlela. „Asi máte pravdu. Neměla bych odvahu na ten druhý odpovědět.“
„Přitom by to mohl být vynikající člověk. Jenže pozice peněz jej odsoudila do role mrtvoly a nejen ve vašem případě. Dokud peníze nevytvořily tři káčkové otázky, žilo se na světě svobodněji a lépe.“
„Jaké káčkové otázky?“
„Kdy? Kde? Za kolik?“
„Vy jste filosof,“ řekla Lenka a usmála se.
„Ostatní říkají, že blbec. Ale už jsem si zvykl. Vím, že doba je taková, že peníze jsou třeba a tak se snažím vydělávat tolik, abych mohl žít. To ale neznamená, že je musím mít rád. Rozumíte mi?“
„Teď už ano. Peníze jsou na světě proto, aby se nám lépe žilo a ne proto, abychom žili pro ně,“ pronesla Lenka hlasem učitelky.
„Vy jste nejen krásná a sebevědomá, ale i chytrá. S vámi se bude dobře filosofovat.“
„Děkuji za poklony,“ řekla Lenka a sklopila oči.
„Pravda se za poklonu považovat nedá,“ lichotil jsem jí dál.
„I tak, děkuji,“ špitla Lenka stále s očima k zemi.
„Nemáte zač. Já děkuji vám, za vaši přítomnost, díky níž mám možnost se zblízka dívat do vašich nádherných laních očí,“ řekl jsem popravdě.
„Tohle ale už poklona je,“ řekla Lenka a opět na mě upřela své laní oči.
„Bezpochyby,“ potvrdil jsem a vpíjel se do jejich očí.
„Další si nechte na příště, budu už muset jít,“ uťala Lenka mé topení se v jejím pohledu.
„Co se dá dělat, vše musí jednou skončit,“ řekl jsem a odtrhl od ní svůj pohled a směrem k barovému pultu jsem zvolal, „Pane vrchní, zaplatíme.“

Z kavárny jsem doprovodil Lenku na nedalekou zastávku šaliny. Mé přání, aby šalina přijela co nejpozději nebylo vyslyšeno. Objevila se pár vteřin po našem příchodu na zastávku. Lenka mi poděkovala za krásný večer a zůstala na chvíli nehybně stát a já ten okamžik propásl nějakou pitomou větou. Až mi zmizela z očí, pochopil jsem, že mi dávala možnost, políbit ji na tvář. Pitomče, nadal jsem si oprávněně.

Přestože jsem druhou zastávku vystupovala, posadila jsem se v šalině na volné místo. Trochu se mi třásly nohy. V rychlosti jsem si v hlavě přehrála povídání si s Dušanem a musela jsem si dát za pravdu, protože můj prvotní úsudek, že on je zajímavý muž, byl správný. Sice nepochopil moji nabídku k polibku na tvář, ale nemohu po něm chtít, aby ihned vnímal mé touhy. Sama nevím co mě to napadlo, chtít na své tváři cítit jeho horké rty. Jak víš, že je má horké? Začínáš holka blbnout a to v tvé situaci není dobré. Naštěstí jsem musela vystupovat, tak jsem nic dál nerozváděla. Jen jsem si řekla, že mi s Dušanem bylo fajn, moc fajn.

Domů jsem dojel v pohodě a dobře naladěn. S Lenkou mi bylo víc, než dobře. Ale celou noc i druhý den mě ona promarněná šance polibku na zastávce šaliny sžírala, až se přetavila ve verše, které se vyrojily v mé hlavě:

Pár slov

Její slova
Proč ne
mi v uších zněly
celou noc
Dvě slova
víc ne
za účinek měly
čarovnou moc

Začal jsem na jejich řečnici
myslet den co den
Byl jsem jí okouzlen
Pohlcen
Vzhlížel jsem k ní jako k měsíci

Byla na dosah
a přec daleko
Byla blízko
jen v mých snech

Ta dvě slova
nadějná
byla pro mě těžká
jakoby z olova
protože mne odsoudily
k čekání
na plných třicet dnů
jenž mne mučily
k neskonání
možností
odmítnutí

Nestalo se tak
a já zřel
její hnědá očka
ladných gazel
Slyšel její hlas
plný krás
Obdivoval její ruce
jež dávají znát
že je z rodu kněžen
Splašeně bilo mé srdce
když se začala smát

Vše musí jednou skončit
tak i naše první setkání
Nezbývalo než vykročit
do tmy večerní
Na vteřin pár
přijala mé rámě
Krásný toť dar
Cítil jsem se opojně

Nad námi byla měsíční zář
a já při loučení promeškal okamžik
kdy chtěla polibek na tvář.

Proč?

Protože je
krásná
mladá
milá
chytrá
smyslná
až se jí bojím
A čím víc
tím víc
chci patřit k ní

Na světě je mnoho cest
Jen jedna však může vést
přes tajemné pláně
k srdci překrásné laně

Po jedné z nich kráčím
doufaje
že dovede mé srdce
bolavé
ke sličné bohyni laní
Lence.

Sice jsem Lence slíbil, že se ozvu, ale připadalo mi hloupé, tak učinit ihned následující den a v pátek mi bylo jasné, že odjíždí na víkend domů, tak jsem ji nechtěl rušit. Spíš být dotěrný. Zůstal jsem tak na víkend sám, se vzpomínkami na naše první setkání. Měl jsem ji stále před očima. Ty její hnědé oči, plné něhy a tepla, mě neustále pozorovaly ze všech koutů mého bytu. Z toho důvodu, jsem nezavolal ani Petře ani Ivoně. Hlavně mě to ani nenapadlo. Abych unikl Lenčiným očím, šel jsem navštívit svého bratra Aleše a jeho rodinu.

V prvé řadě se na mě sesypaly dvě neteřinky, Michalka a Drahuška, s nimiž pořádně cloumala puberta.
Michalce bylo patnáct a Drahušce čtrnáct let. Byly to pěkné, chytré holky a měly se k světu. Kolem bráchova domu už také kroužil roj nápadníků. Alda vážně uvažoval o koupi brokovnice. Nemínil své princezny jen tak někomu dát. Lpěl na nich a bál se o ně, i když se navenek tvářil přesně naopak. Švagrová z něj měla legraci a navrhovala mu, že mu porodí konečně prince, aby se měl o koho starat a koho chránit. Michalka s Drahuškou totiž měly dostatečně dost proříznutou pusu i velkou dávku odvahy, takže se uměly o sebe postarat v každé situaci.
Švagrová mi nabídla čaj a buchtu, kterou dopoledne upekla. Peče fakt skvěle. Než jsem příděl bucht spořádal, probral jsem s neteřinkami školu, kluky, zábavu i lumpárny. Na počítači jsem si s nimi potom zahrál kulečník a nechal je vyhrát. Což ony prokoukly a nadaly mně do podvodníků. Tak jsem je bleskovou hrou porazil, že nestačily ze stolu sklidit víc jak dvě koule. Vraždily mě za to pohledy. Od smrti jsem byl zachráněn bratrem, neboť pustil televizi a já se přesunul k ní, protože začínal fotbal. K mé i bratrové radosti Sparta Praha s Libercem prohrála. Po fotbale jsme si s bratrem zašli do blízké hospůdky na pivko. V ní jsme, bez bab, v rychlosti probrali fotbalový zápas, práci a i ženský. O Lence jsem ale pomlčel. Nechtěl jsem vířit vodu. Jedno rande ještě nic neznamená, i když jsem si přál, aby v tomto případě znamenalo hodně. Než jsme opustili hospůdku, vypili jsme každý dvě piva. Před hospůdkou jsme se rozloučili a oba jsme zamířili do svých domovů.

Večer jsem to ale už nevydržel a poslal Lence esemesku: Vím, že Vás ruším při relaxaci, ale nemohu si pomoci. Pořád na Vás myslím. Chtěl bych Vás opět vidět. Přeji krásný večer. Dušan.
Odpověď došla za deset minut: Vám také pěkný večer. Můžeme se vidět v pondělí. Stejné místo i čas jako minule. Dobrou noc. Lenka.
OK, budu tam na Vás čekat a rád. Krásné sny, odepsal jsem vzápětí.

„Dobrý večer,“ řekl jsem druhý den navečer Lence, když dorazila na místo schůzky a letmo jsem ji políbil na tvář, abych napravil svoji chybu z minula.
„Dobrý večer, kam zamíříme dnes?“ řekla Lenka.
„Do kavárny oděné do modré barvy,“ prozradil jsem.
„Tak to jsem zvědavá, pojďme,“ odpověděla Lenka.
Mlčky jsme vedle sebe kráčeli opět přes Zelný trh. Minuli jsme Lenčinu kavárnu a na konci ulice zabočili vpravo a podloubím došli ke kavárně, v níž dominovala modrá barva. Židle, stolky i lampičky nad námi, byly v tmavě modré barvě.
„Je to tu kouzelné,“ řekla Lenka, když se posadila.
„Jsem rád, že se vám tady líbí,“ řekl jsem a objednal dvakrát dvě deci červeného vína.
„Tak jak jste se měl o víkendu?“ zeptala se Lenka, když odešla číšnice, která nám přinesla objednané víno.
„Dobře. Navštívil jsem bratra, vygruntoval byt, zašel ze sousedy na pivko, prostě pohoda. A co vy, jak bylo doma?“
„Bezva. Mám tam přátele a hlavně své miláčky, kočky. Kocourek je můj mazel. Je strašně rozmazlený a dobře živený. Váži šest kilo.“
„Jak jsem říkal minule, dcera má také kočku, takže si vás dovedu s tím vaším mazlem živě představit.“
„Máte mě za blázna, viďte?“
„Vůbec ne. Každý máme nějakou tu úchylku.“
„A jakou máte vy?“
„Já? Nejspíš tu, že mám rád pořádek. Ne, nejsem pedant, jen mám rád, když jsou věci na svém místě, kde je najdu i potmě.“
„Takže na svém pracovním stole nemáte binec, ve kterém se vyznáte jen vy?“
„Vím, že to není normální, ale přesně tak.“
„Zajímavé, to bych do vás neřekla. Vypadáte, jak bych to řekla, tak nějak svobodněji.“
„Co tím myslíte?“
„Budíte dojem, že berete život vesele, tak trochu bezstarostně, že prostě žijete a nenecháváte se svazovat nějakými předpisy, schématy, řády.“
„A víte, že máte vlastně pravdu. Jenže bez dodržování určitých zásad, bych tak žít nemohl. Jde o to ty předpisy, schématy a řády využít k tomu, aby jste byla volnější a ne svázanější.“
„Není to složité?“
„Trochu možná, ale vyplatí se to.“
„Budu o tom uvažovat.“
„Já vás k ničemu nenutím.“
„Já vím. Jenže, ať říkáte co říkáte, má to logiku a stojí za to, se nad tím zamyslet.“
„Ale pozor, nejsem neomylný ani vševědoucí.“
„Nebojte, nemám vás za neomylného Boha.“
„Bůh není neomylný.“
„Prosím?“
„Proč si myslíte, že nám Bůh seslal Ježíše? Přeci aby nám mimo jiné dal nové zákony. Jako třeba místo zub za zub, on po tobě kamenem, ty po něm chlebem.“
„Tím chcete říct, že to co udělal Bůh prvotně, nebylo dobré?“
„Ano, a protože to uznal, napravil to. Zjednodušeně řečeno.“
„Vy jste věřící?“
„Věřím podle svého, takže se asi nedá říci, že jsem věřící. Aspoň ne podle zažitých představ. A vy jste věřící?“
„Já jsem tak nějak hluboce uprostřed, jako většina lidí. Ale nechme stranou složitosti tohoto světa a raději mi řekněte, jestli by jste nešel se mnou do kina.“
„Vím, nějak jsme se zamotali do velkého filosofování. Promiňte. Samozřejmě, že s vámi půjdu do kina, a rád. Ale na co?“
„To vím naprosto přesně. Hledá se Nemo.“
„Vy máte ráda kreslené pohádky?“
„Moc. A vy asi také, když podle názvu víte o jaký film jde.“
„Tím si buďte jistá. Nakazil jsem tím svoji dceru i neteřinky. A právě dcera mi nedávno volala a ptala se mě, jestli jsem už viděl Nema. Neviděl, nebyl čas, přiznal jsem se a ona řekla, ať neváhám a jdu se na něj podívat, že stojí za to. S vámi na něj půjdu velmi rád. Nevím ale kdy a kde jej dávají.“
„Ve čtvrtek, v šest hodin, v kině Scala,“ odrecitovala Lenka.
„Takže o půl šesté před kinem?“ zeptal jsem se.
„Budu tam na čas přesně.“
„Já o trochu dříve, protože se vás nebudu moci dočkat. Jste moc krásná a milá.“
„Vy lichotníku. Zaplaťte, půjdeme,“ řekla Lenka a já kývl na číšnici, že chci zaplatit.

Lenku jsem doprovodil na stejnou zastávku šaliny jako posledně. Než přijela, předal jsem Lence básničku, Pár slov, s tím, aby si ji přečetla, až doma. Jakmile se objevila šalina, usmál jsem se na Lenku, řekl, tak ve čtvrtek před kinem, a políbil ji lehce na rty. Ona se po té také usmála, řekla, určitě, a nastoupila do šaliny.

Nevydržela jsem to a básničku jsem si přečetla v šalině. Byla krásná a vypovídala o mnohém. Bylo z ní cítit, že mě Dušan chce. Já jej chtěla také, tušila jsem, že bude něžný a jemný milenec. Jeho rty byly vskutku horké a jemné. Moc jsem toužila po něze a milování. Přála jsem si, aby mě z kina pozval k sobě.

Ve čtvrtek jsem přesně o půl šesté stál před kinem a vyhlížel Lenku. Objevila se během pěti minut. Koupili jsme si lístky a šli se projít kolem kina.
Za pět minut šest jsme již seděli na svých sedadlech a čekali, až začne příběh, Hledá se Nemo. Jakmile byly na začátku příběhu připraveni o své ještě nenarozené potomstvo dvě mořské rybky, vložila mi do mé ruky Lenka svoji drobnou ručku. Měla ji teplou a neuvěřitelně sametovou. Držel jsem ji jemně, ale pevně a občas jsem palcem pohladil hřbet její ručky. Ona mi mé pohlazení vždy oplatila. Následkem bylo, že jsem cítil, jak se zaražená vrátka v mém srdci otevírají a pouštějí k němu lásku. Mé druhé já sice trochu reptalo, ale nemělo šanci ona vrátka zastavit. Při konečných titulcích byla vrátka již dokořán.
Z kina jsem zavedl Lenku do kavárny hned vedle kina.
„Spokojená?“ zeptal jsem se ji a měl jsem na mysli film.
„Spokojená,“ odpověděla ona a já nevěděl, jestli má na mysli film.
Proto jsme nejspíš, než jsme byli obslouženi, mlčeli.
„Na víkend jedete opět domů?“ přerušil jsem ticho.
„Musím, čeká mě oslava narozenin.“
„Snad ne vašich?“
„Ano, mých. Jsem ale nějak bez nálady, takže se nijak zvlášť netěším. Tím nemám na mysli, že se tak nyní cítím. Teď je mi fajn. To jen při představě oslavy a příprav na ni.“
„Vy jste samé překvapení. Vůbec jsem netušil, že máte narozeniny.“
„Což je dobře, protože by jste mi zase něco kupoval, jako ke svátku, a to já nechci. Nemáte mi proč, něco kupovat.“
„Nemyslíte, že jako důvod stačí třeba jen to, že tu se mnou sedíte?“
„Obávám se, že ne.“
„Jenže mě to jako důvod bohatě stačí. Líbíte se mi a jsem rád ve vaší společnosti, a když vám mohu udělat radost, rád vám ji udělám. Jen teď neříkejte, že největší radost vám udělám, když vám žádnou radost neudělám. Sama slyšíte jak to zní nelogicky.“
„Kapituluji. Jsem ale nějak přesezená, co navrhujete s tím udělat.“
„Projít se městem. Souhlasíte?“
„Souhlasím, pojďme,“ řekla Lenka.

Venku se mě Lenka chytila v podpaždí, prý aby neuklouzla. Jenže chodníky byly suché. Její projev náklonnosti mě zahřál u srdce. Pomalým krokem jsme se prošli městem a hodnotili při tom zboží vystavené ve výlohách obchodů. U hlavního brněnského vlakového nádraží, kde je i takové malé nádraží šalin, jsem s Lenkou počkal na její šalinu. Než mi v ní zmizela, rozloučil jsem se s ní jemným polibkem na rty a do ruky ji vtiskl novou básničku, Gepard a gazela, kterou jsem napsal ve středu večer.

Jen co jsem v šalině usedla, rozevřela jsem papír, jenž mi Dušan vtiskl do ruky a přečetla si básničku:

Gepard a gazela

Nad svanou slunce vychází
Zem se rozpaluje
Na pastvu míří
nic netušíc
stádo gazel
Ve vysoké trávě
číhá gepard
na svoji kořist
Plíží se neslyšně
blíž a blíž
Útok!
Jak střela vyráží vpřed
Stádo se rozprchlo
Jen jedna gazela
zůstala stát
Dívá se zpříma
do očí geparda
Tuší smrt
Odraz
skok
drápy vytažené
a smrt nikde
Gazela dál stojí na svém místě
Gepard dopadl na všechny čtyři
a neslyšně
jak se objevil
tak zmizel
Ta dvě hnědá očka
nedokázal nechat vyhasnout
Byla natolik krásná
že ač byl divoká kočka
připadal by si jako vrah.

A kruci, on se do mě asi zamiloval a chce mě celou, celičkou, beze zbytku. S tím jsem nepočítala. Myslela jsem, že vzhledem k jeho věku mu půjde spíš o flirt, dejme tomu o trvalejší flirt. O milenku. Proti čemuž bych ani v nejmenším nebyla. Silně mě přitahoval svým charismatem. Ale trvalý vztah, to ne, nejsem pro něj ta pravá. Budu muset z toho nějak vycouvat. Ještě štěstí, že mě dnes nepozval k sobě. Měl by mě za děvku. A to by mě mrzelo. Taková nejsem. Prostě jsem jej potkala ve špatnou dobu a hlavně jsem špatně odhadla jeho záměr. Mrzí mě to, ale naštěstí není ještě pozdě vše napravit, aspoň doufám.

Druhý den po kině mi v poledne zavolala Petra a pozvala mě na kafe, hodit řeč. Neřekl jsem ne. Proč taky, Petra byla bezva kamarádka. Neviděl jsem důvod, proč bych ji měl vyškrtnout ze seznamu svých přátel. Samozřejmě, že milostné hrátky mezi námi byly ty tam. Byl jsem naprosto prostouplý Lenkou. Pro jinou ženu v mém nitru již nebylo místo.

S Petrou jsem se sešel večer a zašli jsme do naší oblíbené hospůdky na Veveří ulici. Povídali jsme si o všem možném, až se řeč stočila na velikonoce.
„Slyšel jsi už o tom novém filmu o Ježíšovi, který natočil Mel Gibson,“ zeptala se mě Petra.
„Slyšel. Jde o poslední hodiny jeho života, ukázané tak, jak asi skutečně vypadaly,“ odpověděl jsem.
„Promiň, ale to se mi nezdá. Podle čeho je určil?“ oponovala mi Petra.
„Podle doby, ve které se Ježíš narodil. Čerpal podle historických zápisů jak Židů tak Římanů.“
„Četla jsem, že je to natočené moc krvavě.“
„Nejspíš ano, vždyť v té době byli lidé barbaři. Vem si, co udělal Herodes, aby znemožnil narození Ježíše. Nechal pobýt všechny chlapce do dvou let. Tomu se nikdo nediví. Že Ježíš byl bičován do krve, tomu se každý diví. Vždyť je to demagogie.“
„Počkej, slyšela jsem, že o Ježíšovi začalo být psáno, až čtyřicet let po jeho smrti. Takže to, že Gibson čerpal i z bible, může být zkreslené,“ snažila se mě Petra zviklat.
„Máš pravdu, o Ježíšovi se skutečně začalo psát čtyřicet let po jeho ukřižování, ale to přeci nic neznamená. O prvním století před Kristem se psalo v ten čas. Myslíš si snad, že Ježíš byl ukřižován a mučen jinak než ostatní před ním a i po něm? Římané své řemeslo ovládali dokonale. Měli své katy, kteří se mučením a ukřižováním zabývali dlouhá léta, a věř, že v tom byli mistři. Pro ně byl jakýkoliv Žid lůzou a zasloužil-li trest, tak se na něm pořádně vyřádili. Plno se jich ukřižování ani nedožili. Zemřeli při mučení nebo-li bičování. A bičovalo se kde čím. Od prutů, přes důtky, až po cepy s kovovými hroty.Promiň, nějak jsem se rozvášnil.“
„V pořádku, ráda si poslechnu tvůj názor. Ty nejsi blbej chlap a moc dobře to víš. S blbem bych neztrácela čas, na to se mám hodně ráda. Takže pokračuj.“
„Vlastně není o čem. Nejlepší je jít se na film podívat a udělat si vlastní úsudek. Pravdou zůstává, že po celá staletí jsme přesvědčováni, že Ježíš trpěl jaksi bezbolestně a v pohodě. Všude na obrazech je zobrazován jako manekýn a ne zmučený člověk. Gibson si nebral servítky a ukázal nejpravděpodobnější pravdu o Ježíšově utrpení. A že je to tvrdé, o tom jsem přesvědčen.“
„Doufám, že na ten film půjdeš se mnou. S nikým jiným jít nechci a ani nemohu. Ty jsi jediný, kterého znám, kdo do toho vidí a není zaslepen falešnou zbožností,“ řekla Petra a bylo znát, že to myslí vážně.
„Sám jej chci vidět, takže nevidím důvod, abychom na něj nešli spolu.“
„To jsem ráda. Jen by mě ještě zajímalo, jestli ten film viděl papež.“
„Viděl a řekl jedinou větu: Tak to bylo. Jeho mluvčí potom vše odvolal a začal mlžit, ale to není podstatné. Důležité je, že papež ani Vatikán neřekl nic negativního. Lidstvo si potřebuje uvědomit, že Ježíš pro naše vykoupení vytrpěl neuvěřitelná muka.“
„A pomůže nám to. Myslím mě nebo tobě.“
„To je přeci na každém z nás. Čím více ale bude jedinců, kterým to pomůže, tím větší pomoc to přinese celku.“
„Jen jestli je na to lidstvo připravené.“
„To je další téma na nekonečnou debatu. Obraťme list. Jak se ti líbí v nové práci?“
„Zatím super. Nemůžu si ztěžovat. Jsem tam jediná ženská a kolem mě je pět mladých chlapů. Mladších, než ty.“
„Takže ty nechodíš do práce, ale do pánského klubu.“
„Sprosťáku, nezáviď,“ řekla Petra a usmála se.
Ještě chvíli jsme si povídali a potom jsme se rozloučili. Petra se mě před hospůdkou zeptala jestli nechci zajít k ní, ale když jsem řekl, že nemohu, tak nevyzvídala, ani se neurazila. Dala mi pusu na tvář, řekla, čau, a odkráčela.

V sobotu ráno jsem se probudil a nevěděl jsem co mám dělat. Neustále jsem měl v hlavě, že Lenka má narozeniny. Chtěl jsem být s ní. Jít si někam zatancovat, v noci se milovat, ráno pospolu snídat a do oběda se zase milovat. Nešlo mi o sex, ale o něžnosti dávané od srdce. Strašně moc jsem ji chtěl. Vím, viděli jsme se celkem čtyřikrát a já už snil o milování s ní, ale ona mě zasáhla přímo do srdce, takže se nebylo čemu divit. Chtěl jsem ji celou, se vším všudy.
Nejlepším řešením jak uniknout myšlenkám na Lenku byla práce. Proto jsem se vypravil do dílny, kde jsem měl celkem dost práce s výrobou dvou posuvných dřevěných dveří. Na oběd jsem si zašel do své restaurace u dílny, a až do večera jsem byl v dílně.

Večer jsem poslal Lence esemesku: Přeji Vám krásný víkend, půvabná lani. Chci vás vidět, moc. Co jít na kafe? Řekněte kdy. Odmítnutí se nepřijímá. Pozdravujte kocourka. Jak se vlastně jmenuje?
Odpověď došla obratem: Dobrý večer, víkend by měl být ve znamení oslav narozenin. Ale jsem tak unavená, že nemám náladu. Kocour se jmenuje Ferda. Ozvu se na domluvu kávy ve středu, jestli mohu.
Se mi zdá, že Vy můžete vše. Jste mojí královnou. Navíc se z Vás stal milý a rozkošný koloušek. Všechno nejlepší k narozeninám a hodně polibků, ode mne. Tak ve středu, odepsal jsem.
Lenka už nenapsala, také nebylo proč. Vše bylo řečeno.

Neděli jsem prožil stejně jako sobotu. Díky tomu jsem byl z posuvnými dveřmi skoro hotov. Večer jsem zašel do INTERSPARU na Cejlu pro bonboniéru. protože jsem se rozhodl, že ji ráno odnesu Lence do ordinace. Musel jsem ji vidět. Aspoň na chviličku.

Pět minut po sedmé jsem vstoupil do ordinace svého urologa.
„Kde se tady berete?“ zeptala se mě překvapeně Lenka.
„Měla jste narozeniny, tak vám nesu něco dobrého,“ odpověděl jsem, předal jí bonboniéru a políbil ji na tvář.
„To jste nemusel, děkuji,“ řekla Lenka s ruměncem ve tváři.
„Musel, protože jsem vás chtěl vidět,“ přiznal jsem barvu.
„Zlobíte, ale tentokrát vám to prominu, protože jste přišel jako na zavolanou. Potřebuji poslat kamarádce dopis, ale nemohu se dostat na poštu. Nebyl byste tak hodný a neposlal jej?“
„Jistě, žádný problém. Sem s ním,“ řekl jsem a nastavil ruku.
„Díky,“ řekla Lenka a z kabelky vyňala dopis a z peněženky desetikorunu, a vše mi vložila do nastavené ruky.
Chtěl jsem jí něco duchaplného říct, abych prodloužil dobu strávenou v její přítomnosti, ale jakmile jsem zblízka spatřil její rty, naklonil jsem se a políbil ji na ně. Pevně a dlouze. Jazyk však zůstal, kde byl, v mých ústech. Oba jsme se na sebe potom nesměle usmáli, řekli si, ahoj, a já odešel.
Na poštu jsem zamířil ihned. Letmým pohledem na dopisní obálku jsem zjistil, že Lenka píše do Anglie, nějaké Jarce. Před poštou, po odeslání dopisu, jsem Lence poslal esemesku: Dopis odeslán. Vaše rtěnka má nádhernou chuť. Týden se nemyji. Rety mě pálí, srdce buší. Jste skvost, mých snů host. Přeji krásný předjarní den, a nezapomeňte na mě.
Lenka odepsala: Za dopis děkuji, ušetřil jste mi honičku. Vám také krásný den. Ozvu se.
Ihned jsem odepsal: Ozvěte se brzy, neb už teď mi chybíte, Koloušku. Líbám Vaše líce.

Jsem husa, měla jsem to s Dušanem skončit hned jak se tu ukázal. Jenže nějak jsem nemohla. Ty jeho zářící oči mě vždy odzbrojí. A taky si musím přiznat, že jsem jej potřebovala, kvůli tomu dopisu. Přes týden jsem jej nosila v kabelce a nebyla schopná poslat. Ale jak je vidět Dušan je opravdu do mě zamilovaný nebo začíná být. Takhle to dál nejde, nemohu jej vodit za nos. Nezaslouží si to. Zítra mu zavolám, pozvu jej na kafe a řeknu mu pravdu, řekla jsem si, když mi Dušan poslal esemesku o odeslání dopisu.

Ve středu jsem v šest hodin večer čekal u nádraží na Lenku.
V úterý mě totiž zavolala a pozvala na rande. Měl jsem z toho takovou radost, že se mě v hlavě začala rojit slova, až se poskládala za sebe a vzešla z toho básnička, kterou jsem jí mínil dát k narozeninám společně s dárkem, který jsem ji koupil při cestě na rande.
Po jejím příchodu jsme zašli do její kavárničky nad Zelným trhem.
„Myslím, že bychom si měli konečně začít tykat,“ řekl jsem jakmile od našeho stolu odešel číšník, který nám přinesl vídeňskou kávu.
„Raději ne,“ odpověděla Lenka a já byl jejími slovy zaskočen.
„Proč ne?“ zeptal jsem se.
„Protože nerada dělám z někoho hlupáka. Když jste se mě ptal jestli jsem vdaná, odpověděla jsem, že ne, což je pravda, ale kdyby jste se zeptal zda jsem zadaná, řekla bych ano, už osm let,“ řekla Lenka a sklopila oči.
Zabolelo mě u srdce, mé druhé já se posměvačně rozesmálo a svět mi zešedl.
„Doufám, že jste si nedělal nějaké plány,“ řekla nebo spíše plácla Lenka do nastalého ticha.
„Ne…, to ne.., na to by bylo brzo,“ řekl jsem a mé druhé já na mě řvalo, kecáš jak Palacké!, a mělo pravdu.
„To jsem ráda. Jste velmi příjemný a sympatický muž. Nechala jsem se nejspíš trochu unést. Promiňte,“ vysvětlovala a omlouvala se Lenka.
Nevěř jí, chtěla tě jen do postele a pak, pápá a šla by o dům dál, řeklo mi posměvačně mé já.
Drž hubu, okřikl jsem jej v duchu a nahlas řekl: „Ne, neomlouvejte se. Bylo mi s vámi krásně a nic to nedokáže změnit. Prostě, mám smůlu. Nepůjdu kvůli tomu ale ze světa, že? Klidně se můžeme občas vídat, jen tak, na kafe, co říkáte?“
„Jsem ráda, že to berete rozumě, a že jste navrhl občasné kafe, které ráda přijímám,“ řekla Lenka a usmála se na mě.
Tupče! zařvalo na mě mé já, a já jej poslal do pr…, prkené boudy, kam nejspíš opravdu šlo, neboť od té chvíle bylo zticha.
Také jsem se usmál na Lenku a z kapsy bundy jsem vysvobodil krabičku, zabalenou do dárkového papíru, v níž byla ukrytá drobná kytice květů zasazená do malé baňaté vázičky. Vše bylo vyvedeno ze skla. Ruční práce. U dárku byla navíc ještě básnička, kterou jsem napsal v sobotu.
„Co to zase je?“ zeptala se Lenka a zakabonila se.
„Dárek k narozeninám,“ odpověděl jsem.
„Já myslela, že jím byla bonboniéra,“ řekla Lenka stále se kaboníc.
„Myslela jste špatně. O nic přeci nejde, opět to totiž nejsou diamanty,“ řekl jsem a mile se na ni usmál.
„Ale je to naposled, co jste mi něco koupil, ano?“ řekla vážně Lenka.
„Nechtějte po mě sliby chyby. Budeme-li se znát i za rok, je možné, že vám jako kamarád koupím opět dárek, ale taky třeba ne, kdo ví?“ nedal jsem se zahnat do kouta.
Lenka pokrčila rameny, „Vzdávám se, děkuji,“ a krabičku si uschovala do své kabelky.
Kávu jsme měli již dopitou, takže jsem zaplatil a doprovodil Lenku na šalinu. Nedokázal jsem se s ní jako posledně rozloučit polibkem. Už jsem věděl, že patří jinému, takže nemělo cenu se o něco snažit. Navíc by to mohlo vypadat jako škemrání. A já se necítil jako žebrák, cítil jsem se pouze jako hlupák. Hlupák, který sedl na lep. Na krásný lep. Lenka nastoupila do šaliny, z níž mi zamávala a nenávratně zmizela v davu velkoměsta Brna.

Mrzelo mě, že jsem to musela s Dušanem ukončit. Bylo mi s ním fajn. Byla jsem ale ráda, že vše přijal docela s klidem a že si nic neplánoval. Že mi lhal jsem pochopila ihned, jak jsem si přečetla básničku, kterou jsem objevila u nádherného dárku ze skla.

Zdivočelý pes

Bojím se tě
miluji tě
chci tě
Neublížíš mě
miluješ mě
chceš mě
Jsi tak krásná
kouzelná
mladá
Já nejsem stařec
ani hlupec
a přec
tys laň
a já zdivočelý pes
jehož se dlouho
hodně dlouho
nedotkla něžná dlaň
která nezraňuje
Tvá hnědá očka laní
jsou plná naděje
že snad
možná
kdo ví
pozdě není
na lásku
jenž dvěma dá smysl žití
a ve stáří
nebudou mít vrásky
ve tváři
z promarněného života
ale z lásky
jenž bude pokračovat i v ráji.

Bylo mi jasné, že si plány dělal a ne malé. Lítostí se mi tlačily slzy do očí. Nedokázala jsem je ale vypustit ven, protože jsem si byla vědoma, že jsem tím vinna já. Dala jsem mu naději a pak nic! Snad mi někdy odpustí. Nebo líp, najde si někoho lepšího, než jsem já, a na mě zapomene. Jednou pro vždy.

Jen co zaklaply dveře mého bytu, spustilo mé druhé já.
Tak co, bobečku, neměl jsem pravdu, aby sis dal bacha na krásná stvoření?
Po bitvě každej generál, odbyl jsem jej.
Já jím byl i před bitvou, nedalo se mé já.
No jo a co? Mám se postavit na hlavu? zeptal jsem se nakvašeně.
Najednou se mě ptáš co máš dělat. No, dobře, že seš to ty, tak ti poradím. Drž se svého osvědčeného a zajetého, no, a na pozlátka zapomeň, doporučilo mi mé já.
Aha, máš na mysli Ivonu a Petru, došlo mi.
Bingo, nic po tobě nechtějí, ty nechceš nic po nich, a tím je vše v pohodě. Navíc nevybouřené hormony lezou na mozek a člověk potom dělá blbiny, osvětlilo mi mé já.
Nevím, jestli máš zrovna teď pravdu, zapochyboval jsem.
Tak se přesvědč, a mě už dej pokoj, řeklo mé já a zmlklo.

Bolelo mě srdce, byl jsem zklamaný, cítil jsem prázdnotu, sžírala mě nastalá samota a byl jsem naštvaný. Hodně naštvaný. Vlastně nešťastný. Potřeboval jsem lék. Zvolil jsem na radu svého já, Ivonu. Zavolal jsem jí a pozval k sobě na sobotu.

V sobotu večer jsem seděl v obýváku u televize a bylo mi hůř, než ve středu večer. Vůbec jsem nesledoval bednu a děj v ní. Prožil jsem odpoledne s Ivonou a bylo mi z toho zle. Pomiloval jsem se s ní, to jo, ale ještě, než bylo po všem, byl jsem z toho znechucený. Vůbec mě to neuspokojilo. Pouze jsem vybil ze sebe energii, nic víc. Žádná radost z prožitku se mi nedostavila. Ivona mě potom ke všemu opět zavalila stížnostmi na matku, nezaměstnanost a podobně. Potom se mě pokusila přimět i k druhému číslu, jenže marně. Nedokázal jsem se vzrušit, neboť jsem neviděl důvod, proč. Raději jsem ji co nejrychleji vypakoval z bytu a skočil jsem pod sprchu a byl pod ní velmi dlouho. Snažil jsem se ze sebe smýt provinění. Pochopil jsem totiž, že opravdu miluji Lenku. Potřeboval jsem čas, než ze mě touha po ní vyprchá. Sex s Ivonou ani s Petrou, mi v tom pomoci nemohl. Přišel jsem na to trochu pozdě, ale přišel.

V neděli jsem šel na oběd k rodičům. Snažil jsem se tvářit, že jsem v pohodě, ale matku jsem neoklamal. Jako vždy poznala, že se něco se mnou děje. Nemínil jsem se zpovídat, tak jsem pouze řekl, že jsem někoho poznal, a že to není jednoduchý. Mamka nevyzvídala, protože věděla, že až nadejde čas, sám jí povím, jak se věci mají. Já jsem zase poznal, že otec na tom není nejlépe.

„Tati co se děje?“ zeptal jsem se jej po obědě.
„Proč?“ vhrkl na mě.
„Protože nevypadáš dobře. Je ti něco?“
„Nic,“ zavrčel otec.
„Nejsem slepý, tak o co jde?“ nedal jsem se odbýt.
„O nic! Nehré si na samaritána! Starej se o sebe. Mě je dobře!“ okřikl mě otec, což mě naštvalo.
„Kulový! Hraješ si na hrdinu a přitom otravuješ kolem sebe vzduch. Kdyby tebe někdo štval tak, jak ty štveš své okolí, poslal bys jej do prdele a to fofrem! Takže buď půjdeš k doktorovi nebo ti donesu provaz a zavedu tě na půdu! Už je toho totiž dost! A nezkoušej na mě řvát, už nejsem děcko, abych se podělal! Teď se jako děcko chováš ty! Takže příští týden naklapeš k doktorovi a basta!“ spustil jsem na otce pěkně nahlas a důrazně.
Otec na mě koukal jako na zjevení a po chvíli řekl: „Dobře,“ a k mámě dodal, „že se ale potatil, co říkáš?“ Máma se usmála a pokývala hlavou na souhlas.

Hodinku po obědě jsem od rodičů odešel. Můj prázdný byt mě ale nelákal, proto mé kroky zamířily do města. Jen tak, bez cíle, jsem se procházel Brnem, na které jsem byl odjakživa hrdý.
Patřím mezi brněnské patrioty. Víc jak dobře znám historii města, jeho pověsti i jeho zvláštnosti. A hlavně miluji jeho zalesněné okolí. Jiný domov si představit neumím a ani nechci. V Brně jsem doma. Cítím se v něm naprosto skvěle.
Po hodince procházení se, jsem si sedl do denní vinárny, objednal si pivo a přemýšlel, co mám dělat s bolavým srdcem. Z půlhodinového mudrování mi vyšla rovnice:
Lenka s tebou byla, protože jí něco v jejím vztahu chybí, plus, jsi ji sympatický a milý, plus, ona je tobě víc, než sympatická, máš ji rád, plus, chceš ji, rovná se, NEVZDÁVEJ SE!
Díky výsledku jsem vzal do ruky mobil a poslal Lence esemesku: Rád bych Vás viděl. Dejte vědět kdy. Zn. Brzy!
Odpověď došla do pěti minut a měla jen jedno slovo, ozvu se.

Dušanova nedělní esemeska mě zaskočila. Myslela jsem si, že je na mě naštvaný, a že mě vymazal jak ze svého mobilu, tak ze své paměti. Na rozdíl ode mne, neboť já na něj jaksi nemohla jen tak zapomenout. Občas se mi připletl do mých myšlenek a i snů. Odepsala jsem mu sice v návalu počáteční radosti, že se ozvu, ale jakmile jsem esemesku odeslala, věděla jsem, že to byla jen milosrdná lež. Jak pro něho, tak pro mě.

Začal poslední březnový týden. Jaro se pomalu, ale jistě rozjíždělo na plné obrátky. Lenka se po celou tu dobu neozvala a já neměl odvahu, se jí připomnět. Nechtěl jsem být žebrákem. Hlavně jsem se nechtěl připravit o naději, kterou mi posledně dala. Její, ne, jsem nechtěl prostě slyšet. Co ale mohlo její čtrnáctidenní mlčení znamenat? Jedině ono, ne. Nepitval jsem to. Měl jsem naštěstí hodně práce, takže jsem na splín neměl čas. Lépe řečeno, našel jsem si hodně práce, aby mě neměly možnost přepadat tklivé myšlenky. Jediný kdo mě přepadal byla Ivona. Naštěstí tak činila přes mobil, takže jsem se vždy lehce ubránil. Petra mlčela. Jak jsem ji znal, čekala na okamžik, až se bude hrát film o Ježíšovi. Do toho všeho se mi vmísil strach o otce.

Otec se k doktorce opravdu dostavil, jak jsem mu nakázal a doktorka jej poslala na několik vyšetření, aby bylo jasno. Přišel tak, tak, včas, jak řekla doktorka po vyšetřeních. Otec měl totiž nebezpečně vysoký tlak, odumíraly mu hojně mozkové buňky, proto začal být sklerotický, a měl slabou srdeční arytmii. Na rovinu otci řekla, že by s těmi problémy ve svém věku dlouho na tomto světě asi už nepobyl. Předepsala mu prášky, které samozřejmě otec doma odmítl užívat. Matka tedy přitvrdila a přestala s ním mluvit a chystat mu jídlo. Řekla mu, že je zbytečné, aby se o něco snažila, když on se rozhodl umřít. Týden měli tichou domácnost. Doslova. Ani jeden nemluvil. Potom se matky přišel otec zeptat, jak má ty podělaný prášky brát a nastal klid. Po týdnu otec reptal, že nevidí žádnou změnu, a že je to vše na prd. Tak se na to vykašli, řekl jsem mu naoko lhostejně a dodal, že černý oblek mám, což zabralo. Otec přestal remcat a pokračoval v užívání léků. Posledního března, bylo na něm vidět, že je na tom o hodně lépe. I on sám se cítil skvěle. Celý pookřál.
První dubnový víkend jsem musel však otce trochu zkrotit, protože začal vymýšlet, co vše doma udělá. Jako třeba, že vymaluje koupelnu. Vůbec se mu mé řeči nelíbily. Nerad slyšel, že prášky mu zlepšili žití, ale stáří mu nevzaly. Zklidnil se, až když jsme mu řekl, že se za svůj život nadřel už dost, a že má dva syny, kteří, potřebuje-li něco udělat, udělají to rádi. Přesto chvíli reptal, jinak by to nebyl on, ale nakonec uznal, že ve všem co jsem řekl, jsem měl pravdu. Máma byla ráda, že jsem mu vše vysvětlil, protože ji by asi nebral na vědomí. Táta byl vždy ješitný chlap.
A ten můj strach o otce spočíval v tom, že jsem si plně uvědomil, že otec je opravdu hodně starý muž. Stařec. Chtě nechtě, jsem se musel připravit na okamžik, kdy vydechne naposled. Otec mohl mít před sebou klidně ještě deset let života, ale také třeba jen dva dny. Nechtěl jsem být zprávou o jeho odchodu na věčnost zaskočen. Ani za dva dny ani za deset let, neboť jako každé dítě bych byl nejraději, kdyby žil navěky. Měl jsem jej rád. Proto jsem si onu případnou zprávu vsunul jednou provždy do mozku tak, abych o ni věděl a nikdy na ni nezapomněl.

První dubnové pondělí se ozvala Petra a domluvili jsme se na návštěvě kina. Film, Utrpení Ježíše, dávali v premiéře po celém světě ve čtvrtek osmého dubna. Důvodem byl fakt, že to byl Zelený čtvrtek. Den, kdy v Jeruzalémě vítali lidé Ježíše a cestu mu vystlali palmovými listy. Ale druhý den, na Velký pátek, jej nechali ukřižovat. A film herce a režiséra Mela Gibsona, se právě věnoval Velkému pátku od času brzkého ranního Ježíšova zatčení v zahradách nad městem, až po jeho podvečerní ukřižování.

V úterý mi zavolala dcera, aby mi oznámila, že poznala nějakého Romana. Byl o sedm let starší, než ona a byl to prý prima kluk. Uhranul ji svýma očima a tím, že se s ním nenudila. Z Jitčina povídání mi bylo jasné, že se zamilovala. Přál jsem jí to. Byla po mě. Také špatně snášela samotu a nudu. Doufal jsem, že po několika mladických vzplanutí, ji konečně potkala láska jak má být.

Ve čtvrtek jsem seděl s Petrou v kině a nechal se vtáhnout do osudu Ježíše z jiného pohledu, než bylo do té doby zvykem a bylo na co koukat, a i se zamyslet!

„Tak ti řeknu, jsem trochu zklamaná,“ řekla Petra, když jsme z kina dorazili ke mně.
„Pročpak?“ zeptal jsem se a dál připravoval kávu.
„Myslela jsem, že tam bude víc o Ježíšově životě.“
„Což být nemohlo, protože šlo pouze o posledních dvanáct hodin jeho života. Sem tam se ale objevily odkazy na některé jeho činny.“
„Jo, ty jsem zaznamenala, ale podle mě jich tam mohlo být víc.“
„To by odvádělo pozornost jinam. Důležité bylo ukázat ono utrpení, které prožil. Což zase podle mě, bylo ukázané velmi dobře. Vůbec nechápu jak někdo může mluvit o potocích krve. Podle článků v novinách jsem očekával, že to bude krvavější. Gibson se ale držel reality té doby dokonale. Nic nepřehnal.“
„No, bylo to dost surové.“
„Co by jsi chtěla od barbarů. Televize nebyla, tak se nějak bavit museli.“
„Ty jsi ale cynik.“
„Vůbec ne. Prostě taková byla tenkrát doba. A vůbec, pochopila jsi, že Ježíš měl několik možností smrti uniknout?“
„Jistě, nejsem přeci tupec. Ale proč to neudělal, tak úplně nechápu. To opravdu, tak věřil, že je synem Boha?“
„Samozřejmě, vždyť vše dělal v jeho jméně. Hlavně věřil, že nám, lidem, tím pomůže k lepšímu životu.“
„Takže spáchal obětující se sebevraždu ve jménu lidstva.“
„Ne! Když soused spáchá sebevraždu v jakémkoliv jméně, za rok nebo dva, si na něj nikdo nevzpomene. O Ježíšovi se mluví přes dva tisíce let. Věděl co dělá, a proč.“
„Víra dokáže zaslepit.“
„To ano, pokud se zneužije. Středověk a dnešní různé sekty jsou toho důkazem. S tím ale Ježíš nemá nic společného.“
„Jak ale tomu vše mám věřit?“
„Nikdo po tobě nechce, abys tomu slepě věřila. Buď tomu sama vnitřně věříš nebo ne. Je to tvoje volba. Žádná diktatura. Je to stejné jako když jsi šla na vysokou. Šla jsi na ni, protože jsi věřila, že ji uděláš. Nejspíš proto, jsi ji také udělala.“
„Jenže výsledek jsem viděla. Dostala jsem diplom.“
„Vím kam míříš. Nebude se ti to líbit, ale až zemřeš, dostaneš taky diplom.“
„To bude už pozdě.“
„Nebude, protože kde je psáno, že smrtí vše končí?“
„A kde je psáno, že jí vše začíná.“
„V rodném listě. Datum našeho narození je totiž začátek smrti.“
„To myslíš vážně?“
„Ano, i když od první chvíle početí začínáme stárnout, takže datum v rodném listě je o devět měsíců pozadu.“
„Zní to dost morbidně.“
„Ale kdepak, to jsou jen předsudky. Podívej, zasadíš semínko, ono vzklíčí, roste, kvete, odkvete a uvadne. A to celé, správně, považuješ za normální proces. Člověk přeci není nic jiného, než ta rostlina. Takže se není čemu divit.“
„Přesvědčil jsi mě, ale z té rostliny zůstane třebas zrno a z něho buď může vzejít další rostlina nebo někoho nasytí. Co my? Uvadneme a co dál? Prospěje to někomu nebo nás to posune jinam?“
„Někteří z nás přece umožní vzejít dalšímu člověku, aby ten mohl dát vzejít dalšímu a ten dalšímu a dalšímu, a tak dál. A na další otázky, které nás trápí svojí neodpovědí, dostaneme odpověď všichni, až v soudný den. Tečka.“
„Jo, a půjdeme do ráje nebo pekla. To chceš říct.“
„Správně.“
„Moment, ty věříš v peklo?“
„Ano, ďábel existuje. Byl znázorněn i ve filmu.“
„Jo, a kde?“
„Byla to ta krásná postava v černém, u které jsi nevěděla, zda je to muž či žena. Tomu se myslím říká hermafrodit.“
„To byl ďábel?“
„Ano.“
„Já myslela, že to byl takový zvláštní vypravěč.“
„Protože v ďábla nevěříš. A přitom se celým vesmírem line boj mezi dobrem a zlem. A každý člověk má svého, abych nemusel říct vůdce, řekněme, kazatele, představitele, vedoucího, prostě šéfa a na každém z nás je, koho si vybereme.“
„Většinou skáčeme od jednoho k druhému.“
„Bohužel je to tak. Proto se řítíme tam, kam se řítíme. Do záhuby.“
„Lze se z toho vymanit?“
„Obávám se, že nejsme na to dost silní. Já také nedokážu, i když vím, že je to chyba, žít přesně podle písma svatého. Asi jsem zbabělec.“
„Takže vše je marno. Ježíš zemřel zbytečně.“
„Není, protože nás na kříži vykoupil. Máme tak naději a na nás je, abychom ji využili.“
„Ty jsi věděl, že to řeknu, proto jsi se nazval zbabělcem, že?“
„Přiznávám, že to byla na tebe vějička. Ale teď už chápeš, že víra je osobní věc každého člověka, protože jen on sám se setká s Bohem nebo ďáblem.“
„Počkej, všichni říkají, že každý se setkáme s Bohem.“
„Podle mě ne. Kdo nevěří v Boha, nemůže k němu logicky dojít.“
„Na tom něco je.“
„Já ty lidi nezatracuji, je to jejich volba. Na druhou stranu, nemám rád hlasatele slova Božího za každou cenu. Fanatismus do víry nepatří. Jsme, chceme-li, ovečky boží, nikdy ale ne otroci boží. To by byl krok zpět do tenat.“
„Ty jsi se ale rozvášnil, až z tebe začínají padat neuvěřitelná slova. Kam na ně chodíš?“
„Hodně čtu, jak víš, a taky se snažím používat mozek.“
„Víte co, pane profesore, děkuju za debatu a budu o tom všem přemýšlet, ale pojďme spát, ráno jdeme do práce, podívejte kolik je hodin.“
„Ono bude půl jedné nad ránem, tož sa nedá nic robit, robo, hajdy na kutě,“ řekl jsem a Petra se rozesmála.

Ráno, jen co zapípal budík, jsem byl vzhůru. Petra rovněž, a než jsem se protáhl a rozkoukal, seděla na mě. Zkušenými pohyby rukou v mých pyžamových trenkách vzmužila moji pýchu, po té ji z jejich zajetí vysvobodila, nasadila na ni kondom, kde jej vzala jsem netušil, a bez okolků si na ni nasedla. Bylo to příjemné, ale okamžitě se mě vybavila Lenka. Nechtěl jsem, prostě se to stalo. Petra se udělala, jako vždy brzo a sledovala jak jsem na tom já. Mě se vyvrcholení jaksi nedostavovalo. Naopak jsem začal ochabovat. Nechtěl jsem Petru zklamat, hlavně jsem však nechtěl vypadat jako pitomec a impotent, a orgasmus jsem zahrál. Petra řekla, díky, potřebovala jsem to, a sklouzla ze mě. Naštěstí ihned zmizela ve sprše, takže neviděla, že kondom není zaplněn mým já. Také jsem se osprchoval a potom jsem zavezl Petru do práce, odkud jsem zamířil k sobě do dílny.

Sobota a neděle byla odpočinková a víceméně o přípravách na pondělní velikonoce. Ne, nechystal jsem se na příval alkoholu. Jen jednou, v šestnácti, jsem při mrskutu pil, a to mi stačilo. Opil jsem se s dvěma kamarády do němoty a potom jsme společně od půl jedné do čtyř odpoledne spali v parku na lavečce. Když jsme se probudili, hodili jsme každý takovou šavli, že by Čingischán zbledl závistí. Od té doby jsem o pomlázce nepozřel jedinou štamprdli alkoholu. Místo toho jsem sbíral polibky. Z čehož jsem byl také někdy opilý, ale kocovina z nich byla daleko příjemnější, než z kořalek.

Pondělní ráno přišly první na řadu, jako vždy, mé sousedky v domě. První přesun z mého domu byl uskutečněn k mámě. Od ní k neteřinkám a od nich k dceři a bývalé ženě. Všude jsem pobyl nějakou dobu, takže dceru a bývalou ženu jsem vymrskal, až odpoledne kolem třetí hodiny. U nich jsem také večeřel. Oběd jsem dostal, jako vždy o velikonocích, u bratra.

Domů jsem si z mrskutu přinesl slušnou pomlázku. Několik vajec natvrdo, obarvených zářivými barvami, tři malé kraslice, dva perníky, čtyři tatranky, mentholové bonbóny, žvýkačky, dvě krabičky malborek a velkou čokoládu od fialové krávy.
Večer jsem si uvařil kafe, zapálil si cigaretku, a zalitoval, že jsem nemohl vymrskat i Lenku. Kvůli sexu s Petrou, dá-li se to tak nazvat, jsem si výčitky nedělal. Neměl jsem šanci tomu zabránit. Neřekl jsem zavčas Petře o Lence. Moje chyba, kterou jsem při naší společné ranní cestě do práce napravil. Petra řekla, škoda, ale ihned mi popřála hodně štěstí a zeptala se, jestli zůstaneme kamarádi, o čemž jsem ji ujistil slovem, si piš. V úterý večer mi, k mému překvapení došla esemeska od Lenky: Opožděně Vám přeji pěkné velikonoce. Nechtěl by jste mi povědět jak proběhly? Třeba ve čtvrtek při procházce po Špilberku? Nebudu předstírat, že jsem musel přemýšlet, zda mám Lence odpovědět. Moje prsty se rozběhly po klávesnici mobilu jako splašený kůň po prérii a vyťukaly: Jsem pro. V šest na Vás počkám venku před ordinací. Vím, že máte odpolední do šesti hodin. Lenka odepsala, OK, a já měl radost, že ji uvidím v celé její kráse. Největší radost jsem měl však z toho, že na mě nezapomněla.
Bacha na ránu z milosti, špitlo na mě mé druhé já, jež jsem zahnal slovem, kuš. Vše na mě padalo. Práce, Pavel, zdraví. Potřebovala jsem z toho kolotoče na chvíli vypadnout. S Dušanem mi bylo vždy pěkně, tak jsem mu poslala esemesku. A protože mě neposlal k šípku, těšila jsem se, až jej uvidím a uslyším jeho sametový uklidňující hlas. Ve čtvrtek za pět minut šest jsem stál před ordinací svého urologa a čekal na Lenku. Přišla ve čtvrt na sedm. Na sobě měla zelenkavý kalhotový kostým a světle béžový jarní baloňák, dlouhý skoro, až na zem. Moc jí to slušelo. Měl jsem sto chutí ji políbit na tvář, ale neučinil jsem tak. Místo toho jsem jí předal rudou růži a řekli si jen navzájem, ahoj. Po té jsme sedli na šalinu a odjeli do středu města ke kopci, na němž majestátně stál již několik století nedobytný hrad Špilberk.
Šlapali jsme po jedné z mnoha cestiček, jenž protkávaly velký park pod hradem a čekali, kdo z nás začne. Nechal jsem to na Lence, protože rande navrhla ona. „Tak jaký byl mrskut?“ zeptala se po chvíli ticha Lenka. „Střízlivý a bohatý a pro někoho možná trochu bolestný, protože kožichy jsem prášil pořádně. A co vy? Vyprášili vás šohajové důkladně?“ odpověděl jsem. „Nemohu si stěžovat,“ odpověděla Lenka. Pak nastalo opět ticho. Divné ticho. Pokukovali jsme po sobě, hladili se očima, a přesto naše ústa zůstávala němá. Nemohl jsem najít žádné téma k debatě, ač jsem se snažil sebevíc. Nakonec jsem jej přestal hledat a řekl prostou pravdu, „Chybíš mi.“ „Ty mě taky. Vedle tebe mi je vždy, tak nějak líp,“ odpověděla Lenka. „Pořád na tebe myslím. Nemohu na tebe zapomenout. Nechci,“ řekl jsem, zastavil se a pohlédl Lence přímo do očí. „Ty jsi také zůstal v mé mysli. Občas si na tebe vzpomenu. Jsou chvíle, kdybych byla ráda, kdybys stál u mě nebo aspoň poblíž,“ řekla Lenka s očima upřenýma do těch mých. „Stačí říct, ale asi by se to nelíbilo tvému příteli. Jak to s ním a tebou vlastně je?“ zeptal jsem se. „Jsem s ním už osm let. No a nějak to vyšumělo. Možná bych to skončila, ale koncem minulého léta měl autonehodu, při níž si ošklivě zlomil obě nohy. Má za sebou pár operací a pomalu se dává dohromady. Chodí na rehabilitace a bez berel se zatím neobejde. A ani beze mne. Potřebuje mě. Sám by to nezvládl. Takže nevím proč jsem tu s tebou. Jsi mi sympatický, je mi v tvé blízkosti fajn, ale nikam to nemůže vést. Promiň, bude lepší, když půjdu. Byl to hloupý nápad, chtít tě vidět. Odpusť,“ řekla Lenka, otočila se a odkráčela pryč.
Díval jsem se za ní celý zmatený. Bylo mi jasné, že kdybych se neptal na jejího přítele, neodešla by.
Proč se vždycky člověk ptá na to, na co stejně nechce slyšet odpověď. Aby byl zajímavý? zeptal jsem se sám sebe. Kdepak, nejspíš proto, že je neuvěřitelný blbec, odpovědělo mi mé druhé já. Neměl jsem co namítnout. Byla to pravda.
Pomalou chůzí jsem opustil park pod Špilberkem a se smutkem v duši, jsem zamířil domů, do prázdného bytu.
Ze Špilberku jsem odcházela smutná a naštvaná. Naštvaná na sebe!
Napřed pozveš Dušana na procházku a pak mu povídáš blbosti a nakonec mu utečeš, vyčítala jsem sama sobě. Co jsem ale měla dělat? Lhát? Stejně jsem lhala. Skutečnost, že jsem byla s Pavlem, byla trochu jiná, než jen jeho bouračka. Také jsem mu neřekla o svých potížích. To jsem ostatně neřekla zatím nikomu. Sakra, proč musím mít takový pech?! zvolala jsem na konci parku málem nahlas. Když se na vše vykašlu a začnu si s Dušanem, ublížím nejspíš jak jemu, tak i Pavlovi a i sobě. Zůstanu-li s Pavlem, ublížím tím Dušanovi a sobě. Skoncuji-li s oběma, ublížím nejspíš sobě, ale, mě už stejně není pomoci, přemítala jsem v šalině, při cestě domů. Ne, nevzdávej se, bojuj a neubližuj si! okřiklo mě druhé já. Správně, musím se mít víc ráda a dostat se na první místo svého žebříčku, jinak nic nedokážu, souhlasila jsem se svým já, což nemělo nic společného s egoismem. Převážně ženy, se totiž rozdávají, až se rozdají a nic z nich nezbude. A proč? Protože jsou na posledním místě svého žebříčku. Na prvním místě jsou děti, následuje rodina neboli domov, pak muž, dále chod domácnosti, organizace narozenin, besídek ve škole, rodičovské schůzky ve škole, a tak dál, a až na poslední místě je ona sama. Někdy na předposledním místě. Na tom posledním, je smrt! A to je špatně! Být na konci, znamená být poslední a všeho co je na místě před vámi se účastnit jaksi okrajově. Lepší je být na prvním místě a dát to najevo. Potom jste vážená, obletována, máte ovšem přehled, protože jste na špici a z ní je dobře vidět, a všichni to vědí a chovají se podle toho. Tohle vše není z mé hlavy. Někde jsem to vyčetla a život mě přesvědčil, že je to pravda. Nejdřív jsem si ale musela rozbít čumák. Během vztahu s Pavlem jsem se odsunula na poslední místo svého žebříčku, což byla chyba. Moje chyba. Každá chyba se ale dá napravit. Jenže to se většinou okolí zrovna nelíbí. A Pavlovi se to nelíbilo ani za mák. Nebýt jeho havárky, která naše spory přerušila, nevím, nevím, jak by to dopadlo. Ale je už dost fit, abychom se k tomu tématu opět vrátili. Takže šup na první místo, Leničko, řeko mé já a já plně souhlasila. S tímto pocitem jsem dorazila domů. Bratr mě v pátek večer přes telefon lákal na ryby. Souhlasil jsem okamžitě, protože pročistit si hlavu v přírodě, mi mohlo jen prospět.
Vyrazili jsme časně ráno a vlakem jsme se dopravili k Novomlýnským nádržím, na řeku Svratku, která mimo jiné protéká i Brnem. Od vlaku jsme během slabé půlhodinky došli pěšky na bratrovo oblíbené místo. Mezitím co si bratr chystal své nádobíčko, jsem nanosil z nedalekého lesa dřevo na oheň a připravil ohniště, protože k obědu jsme měli se sebou špekáčky. Samozřejmě, že jsme nezapomněli ani na svačinku. V mém bruksaku, jak od mala říkám jakémukoliv batůžku, jsem měl šest lahví piva starobrna, desítky. Alda nahodil své dva pruty, sedli jsme si k nim, pozorovali hladinu řeky a mlčeli.
„Co říkáš na otce?“ přerušil po hodince Alda ticho. „Zatím dobrý. Ty prášky mu pomohly. Ale nesmíme zapomenout, že už má požehnaný věk a může nás kdykoliv opustit.“ „Nebo taky tady může být klidně ještě patnáct let.“ „I to je možné, a já bych mu to přál. Ovšem za předpokladu, že by je mohl prožít ve zdraví.“ „Jasně. Za každou cenu ne. Nezaslouží si, aby se trápil. Byl vždycky divoch a Janek, ale nikdy křivák a podrazák.“ „O nás a o rodinu se vždy staral dobře a jaké měl problémy s mámou, to jej jejich věc a nám ani teď, do toho nic není.“ „Přesně,“ souhlasil se mnou Alda. „A co ty tvoje cácorky. Končí školu a kam půjdou dál?“ obrátil jsem list. „Brácho, řeknu ti, že to byl dobrý nápad, když jsou od sebe necelý rok, poslat je do první třídy zároveň.“ „Já nemám blbý nápady.“ „Ještě, že jsme tě se ženou poslechli. Zblbnuli bychom, kdybychom měli ten blázinec prožívat dva roky za sebou. Takhle to máme z jedné vody a šmitec.“ „Přestaň už s tou litanií a řekni, kam se rozhodly krasotinky jít,“ skočil jsem Aldovi do řeči. „Míša chce jít na kosmetičku-vizážistku a Dadula na kadeřnici-kosmetičku. Samo, že na soukromé učiliště a spolu. Bude nás to se ženou ročně stát pořádnej balík.“ „Takže nic nového pod sluncem, pořád se drží toho svého snu, který si vysnily při návštěvách naší mamky v kadeřnickém salonu, kde tenkrát pracovala jako vedoucí.“ „Bohužel, jo,“ vzdychl Alda. „No, no, ale až budou známé a možná i slavné, budete pyšní, až na půdu,“ nastínil jsem. „Ty opravdu věříš, že se jim podaří si otevřít kosmetický a kadeřnický salon, který se stane jedním z nejlepších a budou je vyhledávat osobnosti nejen showbyznysu?“ „Proč ne?“ „Vždyť ony nechtějí jít do Prahy. Chtějí naopak přimět ty z Prahy, aby jezdily za nimi sem, do Brna.“ „V pořádku, copak v Brně jsme horší, než ti v Praze?“ „Ty abys nestál za nimi. Sám ale uznej, že vše co je nej, se přesouvá do Prahy.“ „Neboj, ony holky taky půjdou do Prahy, bude-li třeba, ale ne natrvalo. Doma zůstanou tady a to je dobře, protože Brno je Brno, a tečka. Hlavně to nech na nich a ty si užívej svého života nebo promeškáš, že ti bere,“ řekl jsem a rukou ukázal na plaváček jednoho z prutů. Alda se okamžitě věnoval rybaření. Zasekl a vytáhl malého kapra. Byl pod míru, tak jej zase pustil zpět do řeky. Před tím mu ale pověděl, ať skočí pro mamku nebo taťku. První úlovek neúlovek v novém roce, jsme zapili pivem.
„A jak žiješ brácho, co, už máš ženskou?“ zeptal se Alda, když opět nahodil. „Nějak stárnu, bratře. Měl jsem sem tam nějakou tu kamarádku. Potom jsem si pořídil milenku, teda dvě milenky. Bylo to fajn, ale přejedl jsem se toho. Nakonec jsem poznal pěkné stvoření. Tak o deset let mladší, než já. Dala mi naději a pak řekla, že má přítele. Mám asi svůj zenit za sebou. Po čtyřicítce prostě chcípl pes.“ „Co blbneš, čtyřicítka není žádný věk.“ „No, to ne, ale skončils. Vždyť i v knížce pro muže po čtyřicítce začíná kapitola o sexu slovy, je to smutné, ale je to tak.“ „Nebavíme se o sexu, ale o vztazích.“ „Tím hůř. Taková kapitola v té knížce vůbec není!“ „Brácho, ty jsi případ. Ty ses nám zamiloval,“ uhodil Alda hřebíček na hlavičku. „Nech toho, tak hrozný to zase není. Chytila mě za srdíčko, to jo, ale zase rychle z něj vyklouzla. Sama. Já s tím nemám nic společného. Jsem u toho akorát trubka.“ „A to tě žere.“ „Nežere.“ „Žere.“ „Fajn, žere, spokojenej?“ „Brácho, vždycky, když tě něco žralo, jsi s tím rychle něco udělal, tak udělej něco i teď a nebo, zapomeň.“ „Nevím jestli mám právo vstupovat do jejího života.“ „Ona do tvého vstoupila a nikoho se neptala.“ „Pravda, ale já ji tam pozval.“ „No a je to, pozvi ji tam zase. Jak jednoduché.“ „Pro tebe.“ „Pro mě? Vždyť mě znáš, já bych to nikdy nedokázal. To ty jsi Valentýn Dobrotivý alias Oldřich Nový. Vždycky jsi se uměl děvčatům neotřele dvořit, na rozdíl ode mě.“ „Náhodou, svoji ženu jsi klofnul bravurně.“ „Jen proto, že jsem ji strašně chtěl, a hlavně jsem tě okopíroval a spustil na ni takovou smršť, že neodolala.“ „Nech na hlavě, pěkně jsi ji zamotal šišku a já v tom neměl ani jeden prstík. Ty když musíš, tak dokážeš divy.“ „Za to ty je dokazuješ docela běžně, tak s tím nepřestávej a jdi po ní jak šakal po své kořisti.“ „Jak říká otec, líná huba holý neštěstí, buď do ní nebo po ní a je jasno?“ „Správně, a já bych teď do ní, protože mám hlad.“ „Fajn, jdu rozdělat oheň.“
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Nad ohněm jsme si potom s bratrem opekly špekáčky pěkně dočerna a výtečně si na nich pochutnali. Po obědě jsme se navrátili k rybolovu beze slov. U řeky jsme byli do pozdního odpoledne. Přesto jsme nic nechytili. Ryby nejspíš neměli náladu se nechat chytit a získat bronz na rozpálené pánvičce. Z čehož jsme nebyli smutní, neboť jsme si s bratrem u řeky krásně odpočinuli. Pracovní týden po rybách nabral ihned od začátku vysoké obrátky, že než jsem se vzpamatoval byla středa večer. Při televizních novinách mi zazvonil mobil. Volala Ivona a navrhla mi víkendové milostné hrátky. Ten můj neposeda, vykřikoval, jo, jo, ale já odmítl. Ivona řekla, škoda, a zavěsila. Za což jsem jí byl vděčný. Neměl jsem zrovna náladu se s ní po telefonu dohadovat, proč ne. Byl jsem totiž mrzutý, protože jsem pořád nevěděl co mám udělat s Lenkou. A čas utíkal velmi rychle. Bylo mi jasné, že ve čtvrtek nic udělat nestihnu, protože Lenka má odpolední a v pátek odjíždí brzy domů, za svými mazlíčky. Nechal jsem tedy vymýšlení strategie co udělat, abych ji měl po svém boku, na víkend. V sobotu, abych si provětral hlavu, jsem si osedlal své kolo a vyrazil ven. Byl poslední dubnový víkend a venku to podle toho vypadalo. Jaro bylo v plném proudu. Slunce hřálo, ptáci zpívali, příroda zářila mnoha odstíny zelené a vzduch příjemně voněl. Opíral jsem se do pedálů a vychutnával si jízdu na kole, kterou jsem miloval. Najednou jsem zjistil, že mířím směrem na Želešice. No a, proč ne? řekl jsem si a pokračoval dál.
Vjel jsem do Želešic a zastavil u první restaurace, na kterou jsem narazil. Kolo jsem uzamkl do stojanu před jejími okny a šel jsem na oběd. Slepičí vývar i hovězí gulášek byl vynikající. Po obědě jsem si objednal pivo a k němu si zapálil jednu z posledních cigaret. Od prvního května jsem vždy přestával kouřit, jenže vždy v říjnu nebo v listopadu jsem zase začal. Byl jsem zimní kuřák. Nedokázal jsem nebo spíš jsem zatím nechtěl být úplným nekuřákem. Ani nevím proč. Měl jsem vykouřenou půlku cigarety, když do hospody vstoupila pohledná zrzka, doprovázena k mému údivu, Lenkou. Vnitřně jsem ztuhl jako žula. Díval jsem se na ni a přál si, aby se pohybovala jako ve zpomaleném filmu. Chtěl jsem ji vidět co nejdéle. Lenka si mě všimla velmi rychle, neboť hospoda byla poloprázdná a já navíc seděl blízko výčepu. Překvapeně na mě upřela svoje laní oči a takříkajíc jí spadla brada, až na zem. Aby si nemyslela, že sní, pozdravil jsem ji kývnutím hlavy. Lenka mi odpověděla stejně, potom něco řekla kamarádce a rychle odešla ven. V ten samý okamžik mi zazvonil mobil. Pohledem na displej jsem zjistil, že mě volá právě ona, poroto jsem místo, prosím, řekl: „Ano?“ „Co tady děláte?“ vychrlila na mě Lenka poplašeným hlasem. „Děláš, od minula si přece tykáme. Jsem na výletě. Ani nevím jak jsem se sem dostal, nějak mě to sem samo přitáhlo. Vůbec jsem nečekal, že tě spatřím.“ „Málem jsem z vás.., z tebe, dostala infarkt!“ „Proč?“ „Já nevím…. Lžu… Nějak tě nemohu vymazat ze své mysli.“ „Také tě mám rád.“ „To jsem neřekla.“ „Když myslíš.“ „To není fér.“ „Ne, není. Přitahujeme se a bráníme se tomu jako malé děti. Vždyť je to hloupé. Jsi svobodná a já také. Nejsme ničím svázaní.“ „Mlč, netrap mě ještě víc. Naštěstí musím končit, kamarádka se vrací.“ „Ozveš se?“ „Nevím. Snad…. Ano.., ano,“ řekla Lenka a zavěsila. To mi neměl Dušan dělat. Fakt jsem málem dostala infarkt. Jeho jsem prostě u nás v hospodě nečekala ani za nic. Myslela jsem, že se mi to zdá. Ještě, že pokýval hlavou, jinak bych si vážně myslela, že mám vidiny. Ale viděla jsem jej ráda. A to je to nejhorší. A ještě horší bylo co jsem mu řekla do telefonu. Říkala jsem pravdu, což jsem ale nechtěla. Chtěla jsem jej od sebe odehnat. No, tak to se ti povedlo dokonale, řeklo mi posměvačně mé druhé já. To samo, já za to nemůžu, bránila jsem se. Prdlačky, jsi zamilovaná, tak je to, řeklo mi pravdu do očí mé já. Už dlouho jsem cítila v sobě žár, který vydává láska, a že Pavel jej nezažehl, jsem věděla moc dobře. Ale okolnosti v mém životě jaksi vzaly nežádoucí směr a já neměla právo na sebe někoho vázat, byť bych jej měla sebevíc ráda. Navíc jsem byla pořád ještě jaksi s Pavlem. Čekala jsem, až to nějak samo skončí. Okolo mě bylo nějak podezřelé ticho. Ticho jako před bouří. Přála jsem si, aby přišla brzy a vše bylo za mnou. Nějak jsem tušila, že budu potřebovat sílu a klid. Od všech. Proto jsem si zakázala Dušanovi se ozvat, jak jsem mu slíbila.
Při cestě zpět do Brna jsem se musel velmi soustředit na řízení, protože mé myšlenky stále utíkaly k Lence. Přesněji řečeno k jejím nohám. Poprvé jsem ji viděl v sukni. V minisukni. Že bude mít pěkné nohy se dalo tušit, ale ona je měla k sežrání, tedy k zulíbání. Chtěl jsem je hladit, líbat, kráčet vedle nich, nazouvat jim střevíce jako princ Popelce, říkat jim - mé laní nožky.
Zatím ti není přáno, a abys se toho vůbec někdy dočkal, koukej na cestu nebo skončíš někde v rygólu s bradou vzhůru, nabádalo mě mé druhé já a jej raději poslechl.

Doma jsem hupsnul pod sprchu a doufal, že mě chladnější sprcha zklidní. Ze sprchy mě však vzápětí co jsem ji pustil, vyhnal splašený zvonek u domovních dveří. Za dveřmi byla Ivona. Byl jsem zaskočen, a tak jsem jen civěl před sebe a v hlavě rychle hledal vhodná slova. Ivona na nic nečekala a vešla do bytu se slovy, „Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“ Chtěl jsem jí říct, že na její návštěvu nemám zrovna náladu, ale ona vida, že jsem zahalen jen do ručníku, shodila se sebe v mžiku šaty, pod nimiž měla jen kalhotky, což tem můj nezbeda zaregistroval a v mžiku byl v pozoru. Ivona ke mně přistoupila a strhla ze mě ručník, udělala dřep a zajala mé ztopořené mužství do svých úst. Žádný chlap se sexuálním půstem, se nevydrží takovéto výzvě ubránit. Navíc, když jeho pýcha je všemi deseti pro. Ivonin mrštný jazýček mě, vlastně jeho, rychle přivedl k orgasmu, který jsem dopředu neavizoval, a tak jsem Ivonu počastoval pořádným výbuchem. „Tys teda byl napruženej,“ okomentovala to Ivona. „Jo, ale dál nic už nebude, nemám náladu. Přišla jsi v nevhod. “ „Ty mě opravdu neutěšíš jako já tebe?“ „Promiň, ale ne.“ „Tak mě aspoň hoď domů.“ „Nezlob se, ale sama jsi přišla, sama odejdeš.“ „Egoisto!“ křikla na mě Ivona, oblékla si šaty a odešla, přičemž nezapomněla prásknout za sebou dveřmi, div, že nevypadly z pantů.
Po jejím odchodu jsem se vrátil zpět pod sprchu. Zhřešil jsem a co? Lenka má přítele a určitě s ním něco má, tak jaképak výčitky. Potřeboval jsem to a je to lidský, a není to vždycky, jak se říká, omlouval jsem svůj prohřešek. Ze sprchy jsem vyšel tak akorát, abych si udělal kafe a zapnul televizi. Toho dne totiž začínalo mistrovství světa v ledním hokeji a naše mužstvo odpoledne hrálo svůj první zápas. Naším soupeřem bylo Lotyšsko.
Jágr, Straka, Dopita a spol, vlítli na svého soupeře jako uragán a po první třetině vedli tři nula. Ve zbývajících dvou třetinách hrálo naše mužstvo v pohodě a víceméně si na sebe na ledě zvykali. Lotyšům se podařilo vstřelit svůj čestný gól, a tak jsme je porazili tři jedna.
Zápas jsem v neděli při obědě u rodičů důkladně probral s otcem. S mámou jsem si popovídal, až po něm. Něž jsem od rodičů kolem čtvrté odešel, zeptal jsem se mámy jak je tátovi. Odpověděla, že zatím fajn, z čehož jsem měl radost. V pondělí večer jsem sledoval druhé naše vystoupení na mistrovství světa v ledním hokeji.
Exhibiční hrou jsme porazili v poklidu Kazachstán vysoko, sedm nula.
Ve středu nás na mistrovství čekal první těžší soupeř. Německo. Po dvou třetinách to bylo jedna jedna. Němci dobře bránili a výborně bruslili. Ve třetí třetině jim začali však ubývat síly, a tak se dopouštěli faulů. Ve druhé přesilovce zavelel k útoku Jágr. Dělovkou z voleje vstřelil náš druhý gól. Ihned vzápětí přidal Ručinský třetí gól a Němci byli zlomeni. Do konce utkání ještě dvakrát skončil puk v jejich síti a my tak zvítězili pět jedna a postupovali jsme dál z prvního místa své skupiny.
V pátek nás tak čekal souboj s Rakouskem. Nevypočitatelným a houževnatým soupeřem, který ve své základní skupině dlouho vedl nad Kanadou, obhájci titulu mistra světa, dva nula. Nakonec sice prohráli dva tři, ale jejich výkon byl famózní. I proti našim se Rakušané drželi výborně. Bránili výborně střední pásmo a my měli potíže s rozehrávkou. Trpělivostí jsme si dokázali počkat na jejich chyby a ty jsme beze zbytku využili a porazili je dva nula. Naši hokejisté tak splnili svoji povinnost a připsali si další dva body do tabulky. Díky hokeji i narůstající práci, začínala sezóna stolařů, jsem za Lenkou smutnil víceméně přiměřeně. A protože se Lenka během uplynulého týdne neozvala jak slíbila, rozhodl jsem se s tím po víkendu něco udělat.

Víkend byl ve znamení velkých oslav. V sobotu byl první květen. Slavil se tedy Svátek práce, ale ten byl přebit vstupem České republiky do Evropské unie. A také začínal měsíc lásky. Navíc se ze mě, jako každý rok, stával až do podzimu nekuřák a na Pryglu, brněnské přehradě, začínala sezóna lodní dopravě. Důvodů k oslavám bylo tedy víc než dost.

Ve městě se na každém náměstí konala nějaká ta show. Proto jsem vyrazil do ulic. Nemínil jsem v tak slavný den sedět doma a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta. Nebyl jsem přeci mrtev! Život se má žít, tak jsem jej šel žít. Prošel jsem městem a zhlédl jedním okem různé akce. Většinou se jednalo o mítinky různých politických stran, což mě nijak nenadchlo. Proto jsem nasedl na šalinu a odjel do Bystrce k Pryglu. Na přehradě začínala sezóna pro lodní dopravu, k čemuž patřila vždy i malá slavnost. Tu jsem sice propásl, ale u přehrady bylo daleko krásněji, než ve středu města. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl zajet si parníkem k hradu Veveří, který se nad přehradou tyčí v její polovině na skalnaté vyvýšenině. Na hradě totiž taktéž probíhaly oslavy ke vstupu do unie. Ač jsem hrad dobře znal, opět jsem se jím prošel a pokochal se jeho pomalu znovu nabývanou krásou. Za totáče jej papaláši totiž nechali zpustnout. Naštěstí se po Sametové revoluci našlo dost nadšenců, kteří se jej rozhodli obnovit. Na nádvoří mělo svou show brněnské rádio KISS Hády. K obědu jsem si dal na grilu opečené dvě klobásky a pivo. Po obědě měla na nádvoří hradu vystoupení skupina historického šermu REX, a jako vždy byla skvělá. Ne nadarmo vystupovala každé prázdniny, dvakrát týdně, se svým programem na hradě Špilberk. Z hradu Veveří jsem se parníkem vrátil do přístavu v Bystrci, až pozdě odpoledne. Nasedl jsem na šalinu a nechal se jí odvézt domů.

Po večeři jsem si vzal knížku, Pirát Francis Drake, abych ji konečně dočetl.
Moře, plachetnice, dobrodružství, to je moje vášeň. Jsem přesvědčen, že v minulém životě jsem určitě musel být námořníkem, ne-li pirátem nebo bukanýrem a nebo objevitelem nových světadílů.
Po dočtení posledních dvou kapitol, jsem sedl ke stolu a napsal následující básničku. Jen tak, sobě pro radost.
Francis Drake Vítr se opírá do plachet a žene loď vpřed Její příď rozráží vlny a za sebou nechává širokou brázdu Nad Karibským mořem je noc Měsíc je nízko a dohlíží na tisíce hvězd jenž se koupou v moři U kormidla stojí kapitán Francis Drake a vede svou Zlatou laň na pouti plné dobrodružství Loupí drancuje nové místa objevuje na své plavbě kolem světa Královna jej po té na rytíře pasuje Na lodi strávil víc času než na pevné zemi Miloval daleké země a moře na němž také skonal Jeho duch však dál již po čtyři staletí brouzdá oceány světa na všech lodích. V neděli jsem obědval u rodičů a tam jsem zažil šok. Po obědě mi rodiče oznámili, že se vzali, že měli svatbu v kostele. „Jako, že jste měli opravdovou svatbu?“ ptal jsem se nechápavě. „Přesně tak, synu,“ odpověděla máma. „Vždyť ty jsi tati, bezvěrec,“ kroutil jsem nechápavě hlavou. „Býval, milý synu, býval, nechal jsem se pokřtít.“ „Cože? Proč? Já to nechápu.“ „Nechtěl jsem, aby tvoje máma žila ve svazku manželském, který nebyl posvěcen Božím slovem. To si ona nezaslouží.“ „Já se picnu, vy teda umíte překvapit, jen co je pravda.“ „A koukej jaké jsme si nechali udělat prstýnky,“ řekla máma a ukázala mi spolu s otcem své prsteníčky, na nichž se jim leskly tenké zlaté kroužky, kterých jsem si já při obědě vůbec nevšiml. „Pěkné, no a kam pojedete na svatební cestu?“ „Tam, kam nám ji, vy synové, zaplatíte,“ odpověděl otec. „Co jsem od tebe mohl čekat, že?“ „Nezamlouvej to, a chystej si penízky,“ nedal se táta. „Alda to už ví?“ zeptal jsem se. „Zavolali jsme mu to před obědem,“ řekla máma. „Taky z toho byl vedle jak ta jedle?“ „Taky, taky,“ pokývala hlavou máma. „Co s váma. Ani nevím co se v takové situaci má přát. Já vám přeji, když už jste se vzali před Bohem, aby jste se u něj v ráji i potkali.“ „Z toho kouká peklo na nebi,“ řekla máma. „Neboj, on ho svatej Petr srovná,“ řekl jsem a ukázal na tátu. „Abych já nesrovnal tebe, synu,“ řekl táta přísně s úsměvem na tváři. „Už mlčím,“ řekl jsem také s úsměvem na tváři. Od našich jsem pospíchal domů, protože jsme byli se sousedy v domě domluveni, že půjdeme do hospody na rohu, kouknout se na hokej se Švýcarskem.
Naši hráli s přehledem a nedovolili Švýcarům uplatnit jejich obranou hru. V poklidu jsme tak zvítězili tři jedna. Evidentně jsme si šetřili síly na pondělní utkání s mistry světa z loňského roku, Kanadou.

Během druhé přestávky mi zavolala dcerka a oznámila mi, že se nastěhovala k Romanovi. Na můj dotaz, co na to říkala máma, odpověděla dcerka, že vyšilovala. Řekl jsem jí, že ji to brzy přejde, ať si s tím neláme hlavu, že je už dospělá a má právo na svůj život. Já jim oběma popřál hodně štěstí a hlavně odolnou nervovou soustavu. Dcera poděkovala a popřála mi, abych taky potkal nějakou spřízněnou duši. Na to jsem jí nic neřekl, jen jsem poděkoval a rozloučil se s ní. V pondělí brzy ráno jsem se vypravil za Lenkou do ordinace. Nemínil jsem si ji nechat, jak se říká, ztratit v davu. S kyticí modrých růží, kterou jsem v neděli po hokeji koupil v INTERSPARU na Cejlu, jsem vešel do čekárny urologie. Naštěstí byla prázdná a dveře do přijímací ordinace byly otevřené dokořán. Vešel jsem do ní a dveře za sebou zavřel.

Lenka seděla za stolem a něco zapisovala. Jak mě spatřila vstala ze židle, řekla, ne, ale já ji neposlouchal. Položil jsem kytici na stůl, objal ji a přitiskl své rty na její. Pomalu, celý rozechvělý, jsem se vydal dobýt její ústa. Lenka se nebránila. Naopak. Pootevřela svá ústa a čekala, zda budou dobita. Když se střetly naše jazyky, propletly se jako dva šílení hadi. Následně jsme se s Lenkou k sobě vzájemně silně přitiskli. Líbali jsme se něžně a nenasytně. Hladil jsem Lenku jednou rukou ve vlasech a druhou po zádech. Lenka měla své ruce obtočené kolem mě a pevně se ke mně tiskla. Cítil jsem jak se Lenka chvěje a ona musela cítit jak mi divoce bije srdce. Líbali jsme se dlouho. Nešlo přestat. Když jsem přece jen přerušil naše spojení, abych něco řekl, šeptla Lenka něžně, ještě chvíli. Nebyl jsem hlupák, abych nevěděl, co se s Lenkou děje. Přitiskl jsme své rty zpět na její, uchopil ji za zadeček a přitiskl si ji k sobě. Líbal jsem ji něžně, tak dlouho, dokud se jí nepodlomila kolena a z úst nezazněl jemný sten. Potom jsem ji držel v náruči a líbal do vlasů. „Co jsi mi to provedl?“ řekla Lenka, jakmile popadla dech. „Mimo jiné jsem ti řekl, že tě chci, že tě miluji, a že se tě nevzdám, protože jsi mi vyplnila celé srdce i duši.“ „Já ale nemám prázdné srdce,“ špitla Lenka v mé náruči. „Myslím, že máš,“ řekl jsem a políbil ji na čelo. „Dobře, mám, ale nemohu ti jej dát. Teď ne,“ řekla Lenka a pohlédla mi do očí. „A kdy? Zítra? Za rok? Za deset let?“ chtěl jsem vědět. „Nevím,“ vzdychla Lenka. „Když ne teď, tak i zítra může být pozdě. Pro nás oba,“ řekl jsem a pronikavě jsem se jí podíval do očí. „Já vím, ale nejde to, prostě to nejde, i když to chci,“ řekla Lenka a sklopila hlavu. Vzal jsem ji za bradu, pozvedl její hlavu, pohlédl jí zblízka do očí a zeptal se: „Máš mě ráda?“ „Mám, mám tě ráda nejspíš od první chvíle, ale Pavel mě teď ještě potřebuje. Nemohu mu říct sbohem. Zlomilo by jej to. Dej mi čas, ne ultimátum, prosím,“ řekla Lenka a políbila mě na rty. „Nepřišel jsem ti dávat ultimátum. Přišel jsem ti říct, že se tě nevzdám,“ řekl jsem a jemně ji ve své náruči stiskl. „Také tě chci. Ozvu se ti, věř mi,“ řekla Lenka a také jemně stiskla své objetí. „Tentokrát, ale brzy,“ řekl jsem trochu důrazně. „Pokusím se.“ „Budu čekat. Dlouho mě ale netrap. Jinak si tě zase najdu a jinde, než tady, v ordinaci.“ „Já vím,“ řekla Lenka a vyšla mi ústy vstříc. Po horkém polibku jsem ji pohladil po vlasech, do ruky vtiskl kytici a beze slov odešel z ordinace. Jakmile se za Dušanem zavřely dveře ordinace, usedla jsem rychle na svoji židli, protože se mi ještě stále velmi třásly nohy jak z prožité rozkoše, tak i následného rozhovoru. Když jsem si zpětně přehrála vše, co se za posledních deset minut odehrálo, začaly se mi z očí kutálet slzy. Plakala jsem jako malá holka, co si rozbila koleno. Z jednoho oka mi kanuly hořké slzy. Ty vyplavovaly výčitky k Pavlovi. Z druhého oka mi kanuly slzy štěstí. Ty vyplavovaly lásku k Dušanovi. Plně jsem pocítila na vlastní kůži jaké to je, ocitnout se mezi dvěma mlýnskými kameny.
Celý den jsem byla v práci jaksi mimo. Stále jsem myslela na ranní setkání s Dušanem. Bylo nádherné. Jeho polibky byly kouzelné. Jen jsem si na ně vzpomněla a ihned jsem ucítila jemné škubnutí v podbřišku. Lítala jsem v tom jak nadzvuková stíhačka.
Z práce jsem šla nakoupit do TESCA. Neměla jsem vůbec žádné myšlenky na vymýšlení večeře, a tak jsem koupila velký knedlík a deset vajíček. Také nějaké pečivo, dvě piva a pár jablk.

Doma na mě čekal Pavel a jeho první starost byla, co bude k večeři. „Knedla s vejci? To tě nenapadlo něco lepšího?“ ohrnoval Pavel nos. „Ne. Mohl jsi taky něco vymyslet ty. Nakoupit by jsi zvládl a uvařit taky. Jenže pohodlíčko je pohodlíčko, viď?“ odpověděla jsme mu. „Á, dáma nemá svůj den. Tak promiň.“ „Dáma se cítí naprosto v pohodě, neměj péči. Ale zítra děláš večeři ty,“řekla jsem důrazně, až panovačně. „Co to do tebe, prosím tě, zase vjelo?“kroutil hlavou Pavel. „Nic, ale uznej, že služka nejsem. Takže zítra je to na tobě,“ trvala jsem na svém. „V pořádku, beru na vědomí. Spokojená?“ „Jo,“ řekla jsem a šla se převléct do domácího. Po večeři jsme se s Pavlem koukali na hokej. Naši hráli s Kanadou. Ač mám hokej ráda, dvakrát jsem dění na ledě nesledovala. Přemýšlela jsem o sobě a Pavlovi. Poznala jsem jej ve svých dvaceti dvou letech. Jemu bylo dvacet devět. Imponovalo mi, že je jaksi dospělejší a tím pádem rozumnější. Zamilovala jsme se do něj a po čase jsme spolu začali žít. Já jsem byla od patnácti trvale hlášená u babičky v Brně. Zemřela, když mi bylo dvacet a já po dohadech a dvou úplatcích mohla v jejím bytě zůstat. Pavel bydlel u rodičů. Měli domek a jemu patřily v podkroví dvě místnosti. Obývák a ložnice. Ale úplné soukromí tam neměl. Proto se po půl roce našeho chození, nastěhoval ke mně. Můj byt jsme předělali a zařídili společně, aby se nám v něm líbilo. Svatbu ani děti, jsme neplánovali. Já byla názoru, že je čas a on souhlasil. Já se starala o domácnost, vařila jsem, prala a tak dál. On občas umyl nádobí a vyluxoval. Jinak se věnoval své práci programátora, v níž byl dost dobrej. Vydělával víc, než slušný peníze. Po šesti letech spolužití nebo vlastně manželství bez papíru se vše usadilo do zajetých kolejí. On měl své pohodlí a já běhala kolem něj. Jasně, mohla jsem si za to sama. Uvědomila jsem si to a chtěla jsem to změnit. Nenásilně, jemně. Nevnímal mě. Logicky jsem vybuchla. Pavel reagoval tak, že mi vyjmenoval vše co mi mělo dokázat, že mi nic neschází. Jako dovolené u moře, zařízený byt moderní elektronikou, vánoce na horách, moderní oblečení, peníze a zase peníze. O ničem jiném vlastně nemluvil. To že si se mnou už moc nepovídá, že se milujeme pouze pravidelně středa, sobota, a tak nějak narychlo, že mi dva roky nedonesl kytku jen tak, že mě ničím hodně dlouho nepřekvapil, jako třeba výletem do Prachovských skal nebo někam na hrad, nebo nějakým malým dárkem, byť za korunu, nebral na vědomí. Prý když něco takového chci mám si říct. Poslechla jsem jej. Požádala jsem jej o výlet na hrad Pernštejn. Odvětil, tam jsme už byli a já mám moc práce. Jindy, ano? Jedno pondělí jsem jej po večeři začala svádět. Neodolal, ale ve středu nic nebylo. Automaticky milování vynechal. Bylo přeci v pondělí, odpověděl mi na mou otázku, proč?, ve čtvrtek ráno. Jasně, že jsme se začali hádat. Přesně podle teorie, kterou mi Dušan řekl při naší první schůzce, skončil Pavel v náruči jiné ženy. Rozešli jsme se. Jenže za dva měsíce jsme byli opět spolu. Šest let je šest let. Navíc se Pavel změnil. Byl pozornější, povídal si se mnou, no a tak dál. Po půl roce jsem ale zjistila, že vše je při starém. Vinni jsme byli oba. Smířila jsem se s tím, že to tak má být a dál to neřešila. Jenže jak se mi přiblížila na dosah třicítka, lekla jsem se a v hlavě se mi rozsvítil nápis: Přece takhle nemůžu žít dalších třicet let! Jenže všichni kolem mě se tvářili, že ano. Partner, rodiče, přátelé. Chtěla jsem z toho kolotoče jednou provždy vystoupit, ale v létě měl Pavel bouračku. Zlomil si obě nohy a potřeboval moji pomoc. Starala jsem se o něj a pomáhala mu s rehabilitací. To, že i mě postihly nějaké zdravotní problémy jsem mu neřekla. Nechtěla jsem jej tím zatěžovat. Teď už chodí o berlích a je na tom každým dnem lépe a lépe. A já možná také. Blíží se tedy pomalu den, kdy mu budu moci naznačit, že to mezi námi skončilo.
„Parádní konec druhé části mistrovství světa,“ řekl Pavel po skončení hokeje a vypnul televizi, aniž by tušil, že není konec jen hokejovému utkání. Po ranním vyznání se Lence mi bylo jasné, že musím jednou provždy skoncovat s Ivonou. S Petrou jsem si nedělal starosti, ta už o Lence věděla a náš vztah se automaticky přetavil do stavu přátelství, jen přátelství. U Ivony jsem tušil potíže a proto jsem jí navečer po telefonu naservíroval Lenku pomocí opojné řeči, při níž jsem přeháněl a přeháněl, až se urazila a řekla něco hloupého, a to jsem se zase urazil já. A bylo vymalováno. Byl jsem u Ivony blbec, který stejně jednoho dne doleze, a ona si na ten den počká. Do té doby mě volat nebude.
Večer jsem seděl v obýváku u souseda a společně jsme sledovali utkání mezi našima a Kanadou, prvním vynikajícím mužstvem, které mělo prověřit naši hru.
Od první minuty na sebe obě mužstva vlítla a bylo na co koukat. Nádherné akce se střídaly jako na běžícím pásu. Tu jednou na naší straně, podruhé na straně Kanady. Klid nám přinesl Dopita, který si rukou zpracoval vysokou přihrávku a mezi betony kanadského brankáře zařídil naše vedení jedna nula. Byla to jeho první střela na bránu za celé mistrovství, a stála za to! Netrvalo dlouho a vedli jsme dva nula. Trefil se Beránek. Kanaďané potom v přesilovce snížili na dva jedna. Nás to nevylekalo a přidali jsme Ručinským třetí gól. Náš čtvrtý gól byl bezesporu nejkrásnější z celého utkání a asi i do té doby uběhnuvšího mistrovství světa. Ručinský na sebe nalákal tři Kanaďany, a po té přihrál Prospalovi, který z pravého křídla najížděl sám na brankáře. Na levém křídle spolu s ním jel i Dvořák. Prospal poslal přesnou přihrávku právě Dvořákovi, a ten místo střely, hned z první, vrátil puk zpět Prospalovi, kterému nezbylo nic jiného, než do odkryté branky puk zavěsit. Brankář se logicky po první přihrávce přesunul k Dvořákovi a odkryl tak celou pravou stranu branky, kam se již nemohl ani za nic na světě přesunout. Kanaďané ještě snížili na čtyři dva, ale to bylo z jejich stránky vše. Po zbytek zápasu jsme na ledě úřadovali jen my. Na posledních pět minut se na ledě objevil, do té doby na lavečce sedící, Kraft. Ihned při prvním pobytu na ledě skvěle přihrál Beránkovi a vedli jsme pět dva. Při jeho druhém pobytu na ledě dostal sám přihrávku do jízdy a zvýšil na konečných šest dva pro nás. Tak jednoznačné vítězství naší reprezentace nikdo nečekal. Ve výhru se věřilo, ale ne tak jednoznačnou. Naše mužstvo bylo jako jediné do té doby bez porážky a remízy. Vítězstvím nad Kanadou jsme si zajistili první místo ve skupině a ve středu nás čekal nejdůležitější zápas mistrovství světa s Američany. Vítěz postupoval do bojů o medaile a poražený odjížděl domů, neboť jeho účinkování na šampionátu skončilo.
Vysloveně jsem se na středu těšil jako malý Jarda a určitě jsem v naší republice nebyl sám. Ve středu po osmé hodně večer jsem jako další miliony lidí v naší republice seděl před televizorem a sledoval utkání mezi naším mužstvem a mužstvem Ameriky. Američané výborně bruslili a napadali nás jako sršni. Byli daleko pohyblivější, než Kanaďané v pondělí. Měli jsme s nimi plno práce a nebýt výborného Vokouna v naší brance, nejspíš by jsme po první třetině, místo bez gólové remízy, prohrávali. Ve druhé třetině nám Škoula, svým prvním gólem za národní mužstvo, zajistil vedení jedna nula. Netrvalo dlouho a přišla chvíle Jágra. Svojí dravostí a chytrostí před brankou, propasíroval puk za záda Amerického brankáře. Vedli jsme dva nula. Paráda. Zvládnem to! říkal jsem sobě i klukům na ledě. Jen jsem to dořekl, tak Američané snížili na dva jedna. Nevadí, nevadí, řval jsem v obýváku spolu s diváky v ČEZ aréně, kterou jsme postavili kvůli mistrovství světa. V padesáté druhé minutě, šest minut před koncem utkání, se stalo něco nevídaného. Nešťastnou náhodou Hlaváč srazil puk mezi betony Vokouna do naší sítě a bylo vyrovnáno. V prodloužení gól nepadl, a tak přišly na řadu trestná střílení. Začínali Američané. První nájezd a nastřelili horní tyč. David výborný, taktéž nastřelil tyč! Druhý nájezd a Vokoun chytil. Martin Havlát zvolil bekhendovou střelu, kterou Americký brankář chytil do lapačky! Třetí nájezd a Vokoun vytěsnil puk lapačkou na tyčku. Jaromír Jágr zamíchal puk, překonal brankáře, ale puk se od tyčky odrazil mimo bránu! Čtvrtý nájezd a Vokoun útočníka vybruslil z dobré střelecké pozice, takže minul. Petra Průchu taktéž brankář vybruslil a i on minul! Pátý nájezd a Vokoun se nechal oklamat a Američani vedli na trestná střílení jedna nula. Jiří Dopita musel svoji šanci proměnit. Nestalo se tak a byl všemu konec. Byli jsme vyřazeni z dalších bojů!
Minutu bylo v hale naprosté ticho. Potom začali diváci skandovat, hoši děkujem. Naši hráči stáli na ledě se svěšenými hlavami a čišela z nich lítost, nad neúspěchem. Měli jsme výborné mužstvo, ale bohužel, rozhodující zápas nedotáhlo do vítězného konce. Holt, pořád se vyhrávat nedá. A to by jsme, pokud jsme chtěli být zlatí, museli. Všichni jsme si to přáli a nikoho z nás nenapadlo, že by to byl nadlidský výkon. Lidé nejsou stroje. Naši hoši nás svojí hrou potěšili i pobavili, za což si zasloužili ovace, kterým se jim při vyhlašování nejlepších hráčů našeho týmu od diváků dostalo. Vypadalo to jako kdybychom získali jednu z medailí, a ne, že jsme se loučili se svým účinkováním na mistrovství světa v ledním hokeji. No nic, život jde dál, tak příště hoši, řekl jsem, vypnul televizi a hupsnul pod deku. V neděli jsem zavítal za rodiči. Hlavním důvodem nebyl oběd, ale druhá květnová neděle, tedy svátek matek. Mámě jsem donesl bohatou kytici růží, což otec uznale ohodnotil vážným pokýváním hlavy a slovy, klobouk dolů, to je pugét jak Brno. Po obědě mi zapípání mobilu oznámilo, že mi došla esemeska. Pohledem na displej jsem zjistil, že mi napsala Lenka, která celý týden mlčela a já už byl rozhodnutý, za ní v pondělí zajít do ordinace. Ahoj Dušane, co se takhle projít zase po Špilberku. Neuteču ti jako posledně. Ve středu? stálo v její zprávě. Ihned jsem odepsal: Nenechal bych tě utéct! Ve středu v pět na Čáře, u soudu. Ok, těším se, pa, odepsala mi Lenka. Máma se na mě během esemeskování dívala a jemně se usmívala, neboť jí bylo vše jasné. Zářil jsem jako měsíček v úplňku. Na podrobnosti se ale nevyptávala. Nechala to na mě a já dál mlčel. Nechtěl jsem od sebe začínající lásku odehnat předčasným sdělením. Po této stránce jsem byl pověrčivý. Mnoho řečí, vše ničí, tomuto pořekadlu jsem věřil, protože jsem se na vlastní kůži o jeho pravdivosti již párkrát přesvědčil. S otcem jsem důkladně probral hru našich hokejistů a jejich vyřazení z mistrovství světa. Na závěr celé debaty jsem si od otce vyslechl jeho oblíbenou větu: No co, i kdyby naši vyhráli, tak chleba by levnější nebyl. V podstatě měl pravdu. Nic se nemá brát příliš drasticky. Ani prohra ani vítězství. Jak v jedné písničce zpívá Werich a Voskovec: Jednou jsme nahoře, podruhé dole.
Život jde pořád dál a je třeba koukat, aby nás neminul. To byla zase od dospívání moje oblíbená věta. Po debatě jsme se společně, všichni tři, podívali na boj o bronz mezi Slováky a Američany. Jejich urputný boj skončil po třech třetinách nula nula a muselo se prodlužovat. Avšak ani v prodloužení nepadl gól, takže na řadu přišla trestná střílení. Slováci je, stejně jako my, prohráli, a skončili tím na mistrovství světa v ledním hokeji bez medaile, protože z bronzu se radovali Američané.
O přestávkách mezi třetinami jsem si s mámou popovídal o životě. Jak mi jde práce, na čem jsem byl posledně v kině, kam bych chtěl na dovolenou, jak se daří její vnučce Jitce a podobně.
Po zápase jsme si s otcem tipli vítěze finálového večerního zápasu mezi Kanadou a Švédskem. Já tipoval Švédsko, otec Kanadu. Od rodičů jsem odcházel s malou kabelou, v níž jsem měl, ač jsem protestoval, pár kousků buchty ke snídani, knedlíčkovou polévku a řízek s bramborovým salátem k večeři. Poděkoval jsem, políbil oba rodiče, popřál jim krásné dny a odkráčel jsem domů.
Večer jsem doma zasedl před televizi, abych zhlédl boj o zlatou medaili. Můj favorit, Švédsko, začal dobře a první třetinu vyhrál dva jedna. Druhou třetinu vyhráli ve stejném poměru naopak Kanaďané. Třetí třetinu ovládli od první minuty Kanaďané a po právu ji vyhráli dva nula. Tím porazili Švédy celkem pět tři a obhájili loňský titul mistra světa.
Díky tomu nade mnou otec vyhrál padesát korun, o které jsme se vsadili.
Neštěstí ve hře, štěstí v lásce, řekl jsem si a šel spát. Ve středu jsem od rána rafičky hodin tlačil očima co nejblíže k páté hodině. Nemohl jsem se dočkat, až uvidím Lenku.
Královna mého srdce přišla pět minut po páté hodině. Na sobě měla přiléhavé tričko, vypadající, že jej ustřihla na délce, protože vystavovala světu na obdiv svůj pupík a hlavně rovné břicho. Móda je móda. Pod trikem ji ladné křivky nekazila podprsenka, čímž přiváděla mužskou část v okolí k šílenství, neboť její vystouplé bradavky nebylo možno přehlédnout. K tomu na sobě měla ještě krátkou, zatraceně krátkou, sukénku, jenž odhalila její skvostné nohy, na nichž měla nazuté páskové boty na vyšším podpatku. Nehty na rukou i nohou měla Lenka natřeny jemně narůžovělým lakem. Slušelo jí to jako briliantu zasazenému do bílého zlata, kombinovaného s platinou. Jen co jsme vstoupili na půdu Špilberku, tedy na jednu z cest jeho parku, chytil jsem Lenku za ruku. Její ruka tu moji prostě přitáhla jako magnet. Lenka propletla své prsty s mými a pevně se mě chytila. „Teď mi je dobře,“ řekla Lenka a palcem své ruky pohladila hřbet mé ruky. Kdybych vyhrál milióny, neměl bych z toho takovou radost, jako z jejího projevu náklonnosti. „Mě je také dobře. Jsem rád, že jsi se mnou. Chyběla jsi mi,“ řekl jsem. „Nevím čím to je, ale u tebe se cítím v bezpečí. Mám pocit, že na mě nemohou žádné chmury.“ „Jinak tě otravují? Řekni, a já je zaženu na druhý konec světa,“ řekl jsem chrabrým hlasem. „Teď tu nejsou, a jinak je musím zvládnout sama. Ale nepřestávej si hrát na rytíře ochránce, je to příjemné,“ řekla Lenka a mile se na mě usmála. „Teď abych sháněl bílého koně a blyštivou zbroj.“ „Bylo by to romantické, jenže žijeme v jiné době.“ „Aha, takže bych měl spíš shánět bílý mercedes a oblek od Gucciho.“ „Raději ne, to by jsi už nebyl ty. Zůstaň takový jaký jsi, takového tě mám ráda.“ Nemohl jsem ji za ta slova nepolíbit. Líbali jsme se uprostřed cesty a vůbec nám nevadilo, že výprava německých turistů opouštějící hrad Špilberk, nás musela obcházet. „Děláme tu mezinárodní ostudu,“ řekla Lenka s úsměvem. „Jakou mezinárodní ostudu, líbání je i v Evropské unii naprosto normální jev.“ „Aha, já zapomněla, že jsme si už všichni rovni.“ „Tak tohle raději nikde nahlas neříkej. Je sice svoboda projevu, ale mnoha lidem by jsi tím pohnula žlučí.“ „A jo, to mě nenapadlo. Jen tak to ze mě vypadlo.“ „Aspoň vidíš, že se nic nového pod sluncem neděje. Vše se opakuje. Doufejme, že tentokrát opravdu k lepšímu.“ „Nechme politiku politikou a pojďme si někam sednout na kafe.“ „Zvu tě do hradní vinárny, kněžno.“ „Jak si přejete rytíři,“ řekla Lenka a udělala pukrle. Denní vinárna na prvním nádvoří hradu Špilberk byla odjakživa stylová a člověk si v ní připadal jako knížepán. „A jak to bude dál, krásná paní kněžno, patronko všech laní?“ zeptal jsem se u kávy. „Tušila jsem, že se zeptáš. Zatím jsem to s Pavlem neskončila, ale začínám na tom pracovat. Je to trochu složitější. Musím najít způsob jak se sním finančně vyrovnat. Půjčil mi totiž na koupi bytu trochu víc peněz.“ „Myslel jsem si, že ve vašem vztahu je nějaký zakopaný pes.“ „Nic to ale nemění na tom, že chci být s tebou. Přiznávám, bránila jsem se ti, jenže mé srdce tě přijalo a já pochopila, že nemusím vše vzdávat. Mám tě opravdu ráda. Nevím jestli je to dobře, ale to ukáže čas.“ „Miluji tě, Leni, a nezklamu tě.“ „Pokusím se o totéž. Musíš být, ale trpělivý. Pavel kolem mě chodí teď po špičkách. Nevím co se děje. Tuším nějakou bouři.“ „Když už je řeč o Pavlovi, musím se tě zeptat na věc, která mi leží v žaludku.“ „Neptej se. Nechci lhát.“ „Chápu, jinak to nejde.“ „Promiň, ale nechci vyvolávat dusno. Stejně je to tak jednou za týden, a někdy ani to ne.“ „Přežiju to, ale bolí to.“ „Já vím, proto se tomu snažím vyhýbat, věř mi.“ „Věřím ti.“ „Jsi moc hodný.“ „Ale ne hloupý. Vím co chci a vím co nechci. Chci tebe a nechci se trápit ani o minutu déle, než je nutné.“ „Rozumím. Udělám vše proto, abychom se oba už nemuseli trápit. Nebude to sice hned, ale bude to brzy.“ „Dočkej času jako husa klasu. Tohle pořekadlo nás provází od první chvíle našeho seznámení. Doufám, že jeho platnost brzy pomine.“ „Já v to doufám taky. Toužím po klidu a tvé náruči,“ řekla Lenka a upřímně se na mě usmála. Vinárnu jsme po hodince opustili a pomaloučku se prolíbali k našemu rozloučení. Poslední polibek jsme si dali na konci parku, a potom jsem Lenku doprovodil na zastávku šaliny. K mému překvapení, se mě po celou dobu držela za ruku. Riskovala tak, že nás uvidí někdo z jejích známých. Dala mi tím najevo, že mě opravdu chce. Než nastoupila do šaliny, políbil jsem ji letmo na rty. Ona mi za to ze šaliny zamávala. Jak jsem ze šaliny mávala Dušanovi na rozloučenou, pocítila jsem jak mě sevřel smutek nad tím, že nemohu být s ním. Nejraději bych vyskočila ze šaliny a běžela za ním. Proč to vlastně neuděláš? ptala jsem se sama sebe. Protože jsi zbabělá, odpovědělo mi mé druhé já. Ne, to není pravda, jen nechci nikomu ublížit. Chci mít čistý stůl, než začnu žít jinak, než dosud, bránila jsem se. Nejspíš ublížíš, vám, všem třem. Když se kácí les, lítají třísky. Jinak to nejde, argumentovalo mé já. Musí to nějak jít, abych ublížila co nejméně, trvala jsem na svém. Lež má krátké nohy a dokáže někdy zpětně setnout i hlavu. Pravda sice občas bolí, ale s odstupem se cení, takže nemáš na výběr, vysvětlilo mi mé já. Nemohu teď jak přijedu domů si stoupnout před Pavla a říct mu o Dušanovi. Také nemohu vyskočit ze šaliny a běžet za Dušanem a říct mu s čím delší dobu tajně bojuji. A hodit vše, úplně vše, za hlavu a zůstat sama, to bych byla mrtvá dřív, než později. Prostě musím najít to správné řešení. Tak to chci vidět, řeklo mé já a mě nezbylo, než pro tu chvíli, mlčet.
V pátek jsem poslal v poledne Lence esemesku: Krásná lani, přeji Ti k obědu dobrou chuť. O víkendu budu na Tebe myslet. Chtěl bych být Tvým kocourem. Budeš-li moct, napiš. Líbám Tě. Chci, abys byl mým kocourkem, proto nejedu na víkend domů. Chci být s Tebou, četl jsem snad pětkrát za sebou Lenčinu odpověď, než jsem jí uvěřil. Po té jsem odepsal: Jsem štěstím bez sebe. Kdy se sejdeme? V sobotu v 18 hod. pod schody u Grandu. Dřív to nejde, napsala mi Lenka. Nevadí, hlavně, že budeme spolu. Tak v šest na schodech. Líbám Tě. Také Tě líbám, pa, ukončila naše esemeskování Lenka.
Možnost, že by Lenka chtěla vidět, jak bydlím, mě z dílny domů vyhnala brzy odpoledne. Celý byt jsem doslova vysmejčil. Nechtěl jsem si případně před Lenkou udělat ostudu. Dokonce jsem si převlékl i povlečení v ložnici, přestože jsem si jej před týdnem měnil. Nevím co mě to napadlo, ale bez toho mě připadal byt jaksi nedouklízen.
V sobotu dopoledne jsem také nakoupil. V ledničce tak přibyl pomerančový džus, přírodní minerálka, hrozny, jablka, bílé víno, vysočina, pařížský salát, plátky eidamu a vajíčka. Ve spíži přibylo červené víno, solené arašídy, nějaké křupky, čerstvý chleba, veka, pár čínských nudlových polévek a krabice plná sáčků cappuccina. Abych měl vše připraveno na rychlou přípravu obložené mísy, uvařil jsem natvrdo čtyři vajíčka a veku jsem nakrájel na plátky a uschoval do celofánového sáčku. Také jsem omyl ovoce. Jablka jsem vyleštil a naskládal je do skleněné mísy. Přes ně jsem položil odkapané hrozny a vše opět vložil do lednice.
K obědu jsem dojedl zbytek kuřecího rizota, které jsem si uděl v úterý. Po obědě jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl vydrhnout sprchový kout. Ihned jsem se do toho pustil. Za půl hodinky zářil sprchový kout jako kdyby byl úplně nový. Při té příležitosti jsem se i osprchoval. Po té jsem, zahalen do županu, prošel celý byt a vše zkontroloval přísným okem. Na konci prohlídky bytu jsem se rozesmál. Ty děláš jako kdyby tě měla navštívit mezistátní delegace, na jejíž spokojenosti závisí tvůj život, řekl jsem si v předsíni. A přitom teď tvůj byt vypadá sice jako ze škatulky, ale právě proto dělá dojem jako kdyby v něm dosud nikdo nebydlel, dodal jsem. Můj byt byl opravdu, až přespříliš dokonale našlechtěn. No co, aspoň, když sem Lenka přijde, uvidí co se mnou dělá, řekl jsem si a šel se obléci. Při cestě za Lenkou mi zazvonil mobil.
„Copak se děje, dcerko,“
„Nic, co děláš dnes večer? Nechtěl by jsi se stavit k nám na kafe?“
„Dnes nemůžu, Jitulo, něco mám.“
„Hm. Něco dlouhovlasýho?“
„Já tě přerazím. Jo, spokojená?“
„Je to vážný?“
„Ženit se nebudu. Máš ještě něco důležitého? Pospíchám.“
„Ne, nic, já se zase někdy ozvu. Přeji pěkné rande. Ahoj.“
„Ahoj,“ řekl jsem a zavěsil.

Tentokrát na mě, přestože jsem na místo schůzky dorazil o pět minut dřív, Lenka již čekala. „Ahoj,“ řekl jsem a políbil ji. „Ahoj, doufám, že jsi nevečeřel,“ řekla Lenka a vsunula svoji ručku do mé dlaně. „Ne, protože jsem tě na ni chtěl pozvat,“ odpověděl jsem. „Paráda, mám hlad jako vlk. Kam na ni půjdeme?“ „Pojď, a uvidíš,“ řekl jsem a zavedl Lenku přes město do restaurace Varna. „Je to tu útulné,“ řekla Lenka, když jsme se posadili. „A romantické,“ dodal jsem. „Ano,“ souhlasila Lenka a usmála se. Z jídelního lístku jsme si vybrali plněnou brněnskou kapsu v těstíčku s opečenými brambory, velkou oblohou a tatarkou. K pití jsme si objednali dvakrát dvě deci červeného vína. Jídlo nám přinesli během patnácti minut na velkých podélných mísách. Dokonalá pastva pro oči. Stejně jak jídlo vypadalo, tak i chutnalo. Naprosto skvělý koncert pro chuťové buňky. „Bylo to vynikající. Tak dobře jsem si velmi dlouho nepochutnala,“ řekla po večeři Lenka. „Vyřiďte od nás, obdiv panu kuchaři, bylo to super,“ řekl jsem číšníkovi při odnášení prázdných talířů. „S radostí,“ odvětil číšník. „Teď ale asi puknu, tolik jsem toho do sebe ještě nikdy nedostala,“ řekla Lenka, když číšník odešel. „Také jsem plný, ale stálo to za to. Však to rozchodíme.“ „A co to takhle, roztancovat?“ řekla Lenka a šibalsky zamrkala. „Skvělý nápad,“ řekl jsem a chytil Lenku za ruku. „Nechci ale jít do nějaké narvané diskotéky. Šla bych ráda někam, kde to je takové komornější, rozumíš mi?“ „Rozumím, také nejsem na divočiny. Nech to na mě.“ „Nechám, a ráda.“ „Takže zaplatíme?“ „Ano,“ řekla Lenka a já přivolal číšníka. Z restaurace jsem Lenku vedl postraní uličkou kolem Špalíčku na Zelňák, a kolem divadla Reduta na Kapucínské náměstí. Naším cílem byla taneční vinárna Tropican, nacházející se v horní části námestí.
Vinárna byla malá a útulná. Posadili jsme se do pohodlné sedačky, objednali si bavoráka a povídali si o všem možném. V devět hodin se do vinárny dostavil diskžokej a rozjel diskotéku. Ve vinárně bylo asi dvacet lidí a nikomu se jako prvnímu nechtělo na parket. Po krátkém přemlouvání, se Lenka nechala přemluvit a šli jsme na parket jako první, my. Po dvou písničkách se k nám přidali další návštěvníci vinárny a začalo být veselo. Diskžokej pouštěl rytmické písničky a žádné divočiny v podobě techna nebo hardrocku. Pouštěl také i české písničky, takže došlo i na sborový zpěv. Celá vinárna se bavila jako jedna velká rodina. Postupně jsme se oslovovali a po půl hodině jsme se mezi sebou bavili jako staří známí. Říkali jsme si vtipy, zážitky ze života na způsob veselých příběhů z natáčení a podobně. Lenka zářila spokojeností a byla čím dál tím krásnější. Já zářil zase štěstím, že mohu být po jejím boku. Při ploužácích, jak jsem ji držel v náruči, jsem cítil jak roste moje touha po ní. Naše polibky se přizpůsobili pomalému rytmu, a byly neskonale něžné a vzrušující. O půl jedné nám barmanka oznámila, že se končí, abychom stihli rozjezdy nočních spojů v jednu hodinu. Neradi jsme ukončili zábavu, ale nic jiného se dělat nedalo. S těmi, kdož stejně jako my vydrželi až do závěrečné, jsme se před vinárnou rozloučili slovy, tak někdy příště. Po té jsme s Lenkou zamířili k hlavnímu nádraží na noční rozjezd autobusů, jezdících v noci místo šalin. „Kterým autobusem se dostaneš domů?“ zeptal jsem se Lenky. „Stejným jako ty,“ odpověděla Lenka.
„Ten ale jede na opačnou stranu.“
„Já vím.“ „Opravdu jsi si jistá, že s ním chceš jet?“ „Jsem,“ řekla Lenka a políbila mě. Chtěl jsem jí odpovědět, ale nemohl jsem. Srdce se mi tak rozbušilo, že jsem nebyl schopen vydat ani hlásku. Objal jsem tedy místo řečí Lenku kolem pasu a nastoupil s ní do autobusu, který nás dovezl k mému domu. „Páni, ty tady máš naklizeno, jako kdybys zaměstnával na úklid celou armádu,“ řekla Lenka, když jsem ji provedl bytem. „Ano, přehnal jsem to, ale nechtěl jsem si před tebou udělat ostudu.“ „Ty jsi věděl, že půjdu k tobě?“ „Ne, ale raději jsem s tím počítal.“ „Jsi chytrý a předvídavý chlap.“ „Děkuji, dáš si něco?“ zeptal jsem se a otevřel ledničku. „Sprchu, když dovolíš.“ „Jistě, pojď,“ řekl jsem, zavřel lednici a zavedl Lenku do koupelny. Z koupelny jsem se vrátil do obýváku, zhasl velké světlo a rozžal lampičku. Také jsem pustil v hifi věži cédéčko plné romantických melodií. Usedl jsem na sedačku a čekal, až se Lenka osprchuje. Mezitím jsem promýšlel co dál. Jenže na nic jsem nedokázal přijít. Všechny mé nápady mi připadaly hloupé a laciné.
Lenka se do obýváku vrátila z koupelny v mém županu, v němž jí to setsakra slušelo. „Nevadí?“ zeptala se a posunkem ukázala na župan. „Ani v nejmenším. Sluší ti víc, než mě.“ „Děkuji.“ „Není zač. Teď se půjdu osprchovat já. Jestli máš na něco chuť, jukni do lednice. Určitě tam něco najdeš,“ řekl jsem a odebral se do koupelny. Až když jsem vylezl ze sprchového koutu, došlo mi, že se nemám do čeho obléci. Opásal jsem se tedy ručníkem, do něhož jsem se utřel, a zamířil jsem si pro nějaké oblečení.
Obývák byl ponořen do tmy, do níž pronikalo slabé světlo z ložnice, které dopadalo na můj župan, přehozený přes křeslo. Nakoukl jsem do ložnice a spatřil Lenku jak leží v posteli, přikrytá dekou a čte si v knížce o pirátovi Drakeovi. Když mě uviděla, odložila knížku na poličku nad sebou, vedle rozžaté malé lampičky, a celá se zavrtala pod deku. Koukala jí ven jen hlava, z níž se na mě smyslně usmívaly její očka. Usmál jsem se, vešel do ložnice, posadil se na postel, sundal si ručník, který jsem pohodil na zem vedle postele, a taktéž se zavrtal pod deku. Leželi jsme na boku kousek od sebe a dívali se jeden druhému do očí. Naše těla se však nedotýkala. Po pár vteřinách jsem se nahnul k Lence, abych ji políbil. Ona mi vyšla vstříc a my se tak dlouze políbili. „Pojď ke mně,“ šeptl jsem Lence po polibku do ouška. „Ráda, ale prosím, nezhasínej,“ odpověděla mi šeptem Lenka. „Neboj, také nemám rád tmu, která vše odosobní a zahalí do šedi,“ zašeptal jsem a jemně si Lenku přitáhl k sobě. „To je dobře, miláčku,“ víc vzdechla Lenka, než šeptla, protože se sebe navzájem dotkla naše nahá těla rozpálená touhou.

Jen co se naše těla dotkla, propletla Lenka své nohy s mými a přitiskla se na mou hruď. Po horkém polibku se překulila na mě, šeptla, miluji tě, a zasypala mě vášnivými polibky. Já jsem z nás odhodil deku na zem, objal ji a tiskl ji k sobě. Její sametové teplé tělo mě zbavovalo rozumu. Nejvíc její ztuhlé a naběhlé hroty bradavek, které se zabodávaly do mé hrudi. Líbal jsem ji na rty, oči, tváře, ouška i šíji. Lenka mi vracela vše stejnou mincí. Její rty byly horké a dokonale sametové. Pomalu jsem se s Lenkou přetočil, takže jsem se ocitl nad ní. Se zatajeným dechem a rozbušeným srdcem jsem se vydal zlíbat její malá pevná ňadra. Její bradavky byly neuvěřitelně hebké a citlivé. Lenčiny ruce mě po celou dobu mého věnování se jejím drahokamům, něžně hladili po zádech a její ústa vyluzovala širokou škálu tichých, něžných, stenů. Od ňader jsem se prolíbal, až k jejím prstům na nohou. Všechny, do jednoho, jsem políbil. Do palců jsem se jemně zakousl a divoce je zlíbal jazykem, což přivedlo Lenku k hlasitému, ach. Od prstů na nohou jsem se přes štíhlý kotník, pěkně vytvarované lýtko a stehno jak má být, pomalu posouval svými rty ke klínu, nad nímž zářily černé jemné chloupky. Lenka se při tom chvěla jako malé vlnky na jezeře, s nimiž si pohrává lehký vánek. Při doteku mých rtů jejího nejcitlivějšího místa, se jemné chvění přeměnilo ve vlnobití. Mezi vlnami jsem se vydal jazykem dobýt její nejintimnější místo. Od té chvíle nastala u Lenky bouře s přílivovými vlnami. Z té největší bouře mě vysvobodily její ruce, které si mě za vlasy přitáhly k jejím rtům, jenž mě divoce políbily. Po polibku mě Lenka objala svýma nohama a vzdychla, vem si mě. Ve stejné chvíli se mé mužství dotklo její brány rozkoše. Táhle jsem do ní vnikl a ucítil neuvěřitelné teplo a neskonalou slast. Myslel jsem, že to nevydržím a ihned vybuchnu, ale protože jsem chtěl, abychom si oba dva ten nádherný pocit vychutnali co nejdéle, ovládl jsem své emoce. Pomalu jsem se začal Lenky zmocňovat a tím se stávat její nedílnou součástí. Aspoň tak jsem to vnímal a cítil. Lenka nebyla při milování ani v nejmenším pasivní. Pohybem svého těla mi určila rytmus a pravidelně mi vycházela vstříc. Naše polibky by se daly v té fázi nazvat šílenými. Byly prudké, až kousavé, ale přitom něžné a čím dál tím víc horké. Při zjištění, že již dlouho neudržím své nahromaděné vzrušení pod kontrolou, začal jsem se stavět do pozice, abych mohl včas přerušit naše spojení. Lenka můj úmysl pochopila a rozechvělým hlasem šeptla, můžeš, a přitiskla se ke mně jak nejvíc mohla. Její slova zaúčinkovala jako afrodiziakum a já zažil něco, co jsem strašně dlouho neprožil. Orgasmus z lásky plně prostouplý neskonalou rozkoší, až jsem málem ztratil vědomí. Lence se dostavil orgasmus chvíli po mém a nebyla při něm tiše. Její do té doby tlumené vzdechy, jasně a zřetelně pročísly noc. Do doby, než se naše těla přestala chvět, jsme se velmi něžně líbali a hladili. Po té se Lenka ke mně otočila zády a stočila se do klubíčka. Já jsem se stočil kolem ní a objal ji. Lenka mě chytila za ruku, přiblížila ji ke svým rtům a políbila ji. Potom řekla, miluji tě. Políbil jsem ji do vlasů a řekl, já tebe taky a moc.
Leželi jsme schoulení do klubíčka a vychutnávali si přítomnost jeden druhého. Po deseti minutách se Lenka otočila čelem ke mně a začala mě líbat. Nenápadně se přitom přesunula na mě. Svojí hrudí se třela o moji hruď a její polibky byly čím dál tím víc horké a divoké. Já ji hladil po zádech a zadečku. Při zjištění, že jsem dostatečně vzrušený, si Lenka na mě nasedla, rukama se opřela o mou hruď, a pomalu se mě začala zmocňovat. Mé ruce zajaly její ňadra, tyčí se nade mnou v celé své vznešené kráse. Vznášeli jsme se na vlnách rozkoše poměrně dlouho, než Lenka vzdychla, teď, a zrychlila své pohyby. Vzápětí svým hlasitým projevem dostavené se rozkoše, opět přerušila ticho noci. Mžik po Lence jsem s údivem přistihl sám sebe, jak taktéž prožívám své vyvrcholení s hlasitým projevem. Když z nás odezněla vlna rozkoše, Lenka se na mě usmála a řekla, „Tak překrásné milování jsem strašně dlouho nezažila, celá se chvěji, děkuji miláčku.“
„Mě také moc dlouho nebylo tak krásně jako teď. Miluji tě a děkuji, za vše,“ řekl jsem a Lenka se na mě usmála, políbila mě a ulehla vedle mě.
Já jsem se natáhl pro deku na zemi a přikryl jsem nás. Lenka si položila hlavu na mé rameno a mé tělo objala levou nožkou i rukou. Já ji objal kolem ramen a vnímal jak usíná. Ještě, než usnula, šeptla, dobrou noc, miláčku.
Dobrou noc, překrásná lani, odpověděl jsem, zhasl lampičku nad postelí, a také zavřel oči. Ráno mě probudil zvuk tekoucí vody. Podíval jsem se vedle sebe a Lenka byla pryč. Vstal jsem a šel za ní do koupelny, odkud se onen zvuk linul. Zálibně jsem se díval, jak se sprchuje. Byla nádherná, k zulíbání. Jakmile mě Lenka spatřila, řekla, ať jdu za ní. Rád jsem ji poslechl. Po pár polibcích jsem po ní silně zatoužil, což bylo na mě okamžitě poznat. Lenka pozvedla obočí a otočila se ke mně vyzývavě zadečkem. Opatrně jsem do ní vnikl a začal ji dobývat. Lenka se rukama opírala o kachličky a tlumeně vykřikovala, ještě, ještě. Dvakrát jsem se nedal pobízet a stupňoval jsem své tempo, až na hranici možnosti. V důsledku toho jsem vbrzku vyvrcholil, ale protože Lenka ne, pokračoval jsem v jejím dobývání nezměněným úsilím. Odměnou mi byly Lenčiny výkřiky rozkoše, nedlouho po těch mých. Po několika něžných polibcích jsme se po té pod sprchou navzájem důkladně umyli. Nikdy v životě jsem do té doby nezažil nádhernější milostnou dohru. Než jsem se po umytí oholil, přichystala Lenka snídani. Při ní jsme se domluvili, že vyrazíme do zoologické zahrady.
Venku bylo nádherné počasí. Obloha byla blankytně modrá, slunce vše ozařovalo svými zlatými paprsky, rtuť teploměru ve stínu vyšplhala na dvacet stupňů a vál jen slabý vánek.

K zoologické zahradě v Bystrci, vybudované na Mniší Hoře, jsme se dopravili mým autem. „V zoologické zahradě jsem byla naposledy jako puberťačka,“ řekla Lenka při kupování lístků. „To já sem chodím každý rok, nejméně dvakrát. Líbí se mi tady, vždy zde načerpám novou energii,“ přiznal jsem se. „Je fajn, že jsi velký malý kluk. To se mi na tobě líbí,“ řekla Lenka a chytila mě za ruku. „Jestli chceš, tak tě zoologickou provedu po své trase.“ „Výborně, pojďme,“ řekla Lenka. Od pokladen jsme po serpentinové cestě vyšlapali kopec k prvnímu rozcestí. Na něm jsme se vydali doprava a kolem voliér s malými papoušky a dravci našich lesů, jsme přišli k hlavní budově ZOO, za níž byl výběh pum amerických.
Ve výběhu byla jen jedna puma. Samec Certis.
„Jeho družka, Cedra, před rokem uhynula. Stářím. On sám je již také starý a svůj život dožívá. Je to můj dlouholetý přítel a vždy jej rád vidím,“ řekl jsem Lence.
„Je nádherný, ale stejně nádherně i páchne,“ řekla Lenka a já souhlasil.
Přesto jsem u výběhu Certise Lenku zdržel, dokud na mě on přátelsky nemrkl. Až teprve potom jsem Lenku vedl dál.
Od pumy americké jsme opět pár minut šlapali do kopce, na jehož vrcholu byly vedle sebe seřazeny pavilony opic.
V prvním z nich byla tlupa paviánů anubi. O nich jsem věděl poměrně dost, protože patřili mezi mé oblíbence.
„Pojď představím tě vůdci tlupy,“ řekl jsem a zavedl Lenku před klec paviánů a ukázal na statného samce, sedícího na betonovém podstavci. „Tak to je Cipísek a opodál jsou jeho družky, Teta, Pussy a Poly.“
Potom jsem představil Cipískovi Lenku. Díval se na ni s takovým zájmem, že jsem mu rychle vysvětlil, že patří mě, čímž jsem Lenku rozesmál.
Cipísek však její smích pojal jako projev zájmu a začal se předvádět. Naparoval se, důležitě se procházel po výběhu a na mě cenil své špičáky. Raději jsem odvedl Lenku pryč, protože svými špičáky jsem se těm Cipískovým rovnat nemohl.
Od paviánů jsme se kolem makaků a lemurů přesunuli k šimpanzům.
„V televizi vypadají jaksi méně robustně,“ řekla Lenka, protože ji zaskočila jejich velikost a mohutnost.
„Televize hodně zkresluje. Není-li v dokumentech o přírodě použito měřítko s člověkem máme za chvíli pocit, že gorila je docela malá a mravenec, že je pořádný chlapík. Vše je relativní,“ podal jsem Lence vysvětlení.
„Ano, pane učiteli, máte naprostou pravdu,“ řekla Lenka a pokývala hlavou.
„Samec, Fáben, mi právě řekl, že nemáte být, mladá dámo, přidrzlá,“ řekl jsem učitelským tónem.
„Opravdu?“ pozvedla Lenka obočí.
„Samozřejmě. Zeptejte se jeho družek, Daduly, Pegy a Nymby,“ poradil jsem žačce Lence.
„Ráda, ale jak?“ zeptala se Lenka a udělala na mě vítězný kukuč.
„Posuňkovou řečí neslyšících, neboť každý žák od šesté třídy ví, že šimpanz je schopen se naučit základní znaky neslyšících a ty používat při dorozumívaní se s člověkem,“ odpověděl jsem přísným tónem vševědoucího učitele.
„Moment, teď mě houpáš, viď?“ znejistěla Lenka.
„Ani v nejmenším, přísahám. Opravdu tomu tak je.“
„Asi teď vypadám jako nevzdělanec, že?“
„Proč? Nikdo nemůže vědět vše. Málokdo také například ví, že v brněnské ZOO se podařil první odchov šimpanze v bývalém Československu. Přesně v roce 1967.“
„Ty jsi taková malá kronika místní zahrady, viď?“
„Částečně ano, ale jinak stačí číst informační cedule a pamatovat si, co je na nich psáno.“
„Aha, takhle to tedy je. Proto vždy stojíme co nejdál od oněch tabulek.“
„Jak jinak bych mohl dělat chytrého.“
„Ty filuto, budu si muset na tebe dávat pozor.“
„Proč? Vypadala jsi, že se ti mé vědomosti líbí.“
„To máš pravdu, ale netušila jsem, že tak trochu klameš tělem.“
„Klamat tělem lze jen tehdy, když víš něco navíc, nad rámec daného tématu.“
„Takže to není podvod?“
„Pokud se klamaní tělem nepoužívá k manipulaci s ostatními za účelem jejich zneužití, tak ne.“
„To zavání politikou.“
„Ano, promiň, Leni. Sem politika nepatří.“
„Politika je všude, i v té kleci před námi, nic si z toho nedělej.“
„To bych prosil vysvětlit.“
„V kleci je jeden samec a tři samice. Ty samice musí svému vůdci nadbíhat, snažit se získat jeho náklonnost, vetřít se do jeho přízně. To je přece politika jak vyšitá.“
„Jenže naprosto čistá. Kdo co slíbí, taky dodrží. Je paradoxní, že zvířata, ač nemají řeč, si za svým slovem vždy stojí. A už dost, kochejme se krásou, kvůli které jsme sem přišli. Politiku budeme řešit při volbách.“
„Amen,“ řekla Lenka a společně jsme mlčky delší dobu pozorovali šimpanze.
Jejich lidské pohyby i mimika obličeje nás naprosto fascinovali. A jejich upřímná tmavá očka nás okouzlila.
Po šimpanzech nás zaujal Mates. Nikoliv ten z nejlepší komedie České republiky všech dob, S tebou mě baví svět. Tenhle Mates byla opice mandril. To je opice, která kdysi dávno snědla vodové barvy a od té doby má barevný čumák. Matesova družka, Žofinka se narodila v brněnské ZOO a pocházela z dvojčat, což je u mandrilů velká vzácnost. Matesovy oči byly velmi šibalské a dávaly tušit, že jejich nositel bude pěkné kvítko.
Kousek od mandrilů byla v poslední kleci opice, pavián dželada, s uličnickým jménem, Fricek. V Evropě ji chová pouze patnáct zoologických zahrad. Dželada je opice, která vypadá jako, že nechodí k holiči. Má totiž na zádech, hřbetě, dlouhou srst a proto vypadá jako dlouhovlasatec neboli lidově, hašišák. Fricek se Lence moc líbil.
Od pavilonů opic jsme s Lenkou zamířili kolem výběhu lam k pavilonu papoušků, jak jinak, než cestou vzhůru do kopce. Pavilon exotických opeřenců nás přivítal rozmanitým křikem a štěbetáním. Samečci, jakmile spatřili Lenku, se začali čepýřit a naparovat. Což vyvolávalo křik samiček, které jsem konejšil, což vyvolalo zase křik Lenky. Měl jsem si, podle ní, hledět své samičky. Objal jsem ji tedy a dlouze políbil. Samečci se tak přestali předvádět. Za to samičky se na mě dožadovali taktéž polibku, aspoň to tvrdila Lenka jako důvod, proč mě odvedla směrem k dalšímu pavilonu.
Mírně stoupající cestou jsme se vypravili po prohlídce pestrobarevné krásy k pavilonu obojživelníků. Před ním měli výběh kapybary. Největší to hlodavec na světě. Měří přes metr a váží až padesát kilo.
„To by bylo domácí zvířátko, co? řekl jsem Lence.
„No, potěš otěž. Tohle přerostlé morče musí sežrat snad tunu zeleniny. Museli bychom kvůli němu mít velké pole a kdoví, jestli by to stačilo,“ zvedla Lenka oči v sloup.
Chtěl jsem něco dodat, ale Lenka si všimla výběhu surikat, který byl přímo před vchodem do pavilonu obojživelníků a přesunula se k němu.
Mrštné, malé pouštní šelmičky, které každou chvíli zaujímají pozici, stoj v pozoru, v němž pozorují oblohu a zkoumají zda se neblíží nepřítel v podobě orla, supa či jiného velkého ptáka, Lence bez výjimky učarovaly. Byla z nich vedle jako ta jedle. Najednou se chovala, jako by jí bylo pět let. Běhala kolem výběhu a dělala na surikaty grimasy a z úst vypouštěla ťuťu, ňuňu, posem, kuk a podobně. Vypadala přitom rozkošně, k sežrání.
V pavilonu plném havěti se však Lenka tvářila, tak kysele, že jsem si ji netroufl políbit, protože jsem nechtěl mít pocit, že olizuji citrón. Navíc hadi, ještěrky a brouci z ní udělali hrocha. Aspoň podle kůže, která ji naskočila po celém těle.
„Brr, to bylo hnusný,“ řekla, když jsme pavilon opustili.
„Ale nádherný,“ dodal jsem já.
„To ano, ale fuj, tohle nemusím na živo vidět. V televizi mi to nevadí. Brr, dost už, pojďme dál,“ řekla Lenka a jemně se otřepala.
„A já ti chtěl na vánoce koupit hada,“ škádlil jsem ji.
„Nejprve bych zabila hada a potom nejspíš tebe,“ řekla Lenka smrtelně vážně.
„Aspoň by byla pečínka. Z toho hada, myslím,“ dodal jsem.
„Ježíši, fuj,“ řekla Lenka a dala se na rychlý pochod pryč od pavilonu obojživelníků.
Rychle jsem ji dohonil a konejšil slovy a polibky do vlasů. Díky tomu mi bylo odpuštěno a společně jsme ruku v ruce, stejnou cestou jakou jsme přišli k havěti, došli k bizonům, kteří měli svůj výběh nedaleko za pavilonem papoušků.
Majestátnost a neuvěřitelná mohutnost bizonů mě odjakživa fascinovala. Hlavně to byl však symbol mého mládí, které bylo prostoupeno indiány a kovboji. Především knihami, které napsal Karl May. Lenka se dívala jak pozoruji vůdce stáda bizonů a řekla mi, že najednou vypadám jako Vinnetou.
„Aspoň jednou za rok se pomodlím za záchranu tohohle zvířete, který se po prérii pohyboval v počtu padesáti milionů kusů. Bílý muž jim však přinesl zkázu a roku 1889 jich bylo v prérii jen pět set kusů! Tvrdou a dlouholetou prací se podařilo jejich stav zvětšit na dnešních sto tisíc kusů. Což je však pořád ještě málo. Proto se za ně modlím. A nejspíš i proto, na mě u nich vždy sestoupí velký Mannitou, hawk, domluvil jsem,“ řekl jsem a pozdravil bizony gestem, kterým se zdravil Vinnetou se svým bílým bratrem, Old Shatterhendem
Od mého mládí jsme zašli dál, ke klokanům a ladným žirafám. S posledně jmenovanými si Lenka nezadala. Klidně by mohla být s nimi ve výběhu a vůbec by jejich krásu nenarušila. Spíš naopak.
K výběhu vlků jsme se přesunuli po cestě vedoucí z kopce dolů, lemující výběhy vysoké zvěře.
Pavilon kanadské přírody byl čerstvě nový a velmi se povedl. Vlci získali velký výběh, který byl jakoby vyseknut z jejich přirozeného prostředí. Terén měli členitý, nechyběla v něm spousta stromů i umělé jeskyně. Ba ani malé jezero. Z něj voda umělým horským potůčkem stékala pod výběh vlků do většího jezera, které bylo vytvořeno pro bobry. Samotného mě překvapila dokonalá krása nového areálu. I Lenka z něj byla unešená. Vlci své nadšení však projevovali pospáváním pod stromy. Vzhledem k tomu, že vlci jsou aktivní převážně v noci, nebylo se čemu divit.
Tiše jsme kolem nich prošli a cestou mířící stále dolů, jsme přišli k rokli, v níž měli svůj domov medvědi. Měli jsme štěstí, protože samec a samice byli i se svým dvouletým potomkem venku. Samec v poklidu spal ve stínu na skalním ostrohu. Samice se při našem příchodu vnořila do vodní nádrže na dně rokle a lákala k sobě medvídě. Tomu se ale do vody vůbec nechtělo. Ale opustit matku si netroufalo. Chodilo podél nádrže a pozorovalo svoji matku. Ta jej občas chňapla za kožich a stahovala k sobě do vody. Medvídě se však vší silou bránilo, a tak jej jeho matka vždy pustila.
„Vidíš, stačilo by málo a stáhla by jej bez potíží k sobě do vody, ale když vidí, že se mu opravdu nechce, nechá toho. Nepoužije sou sílu, aby mu vnutila něco jen proto, že je silnější. Z toho by se měli někteří lidé, především rodičové, poučit,“ řekl jsem.
„Jenže lidi jsou zvířata, na rozdíl od zvířat,“ řekla Lenka.
„Lepší filosofickou větu jsem za posledních deset let neslyšel,“ řekl jsem uznale.
„Děkuji,“ řekla Lenka a dala mi pusu.
Od medvědí rodinky jsme došli ke spodní časti výběhu vlků, představované velkým dřevěným srubem. Srub byl věrnou kopií originálu, který si na severu Kanady stavěli indiáni. Srubu nechyběla ani kopie pravého totemu. Z vnitřku prostorného srubu bylo možné přes dvě obrovské skleněné výplně pozorovat vlky.
Hned vedle srubu se nacházelo bobří jezero, v němž bobři pěkně rajzovali. Díky silným sklům, které tvořily jeden z břehů, bylo možné sledovat bobry i pod vodou. Samozřejmě, že na jezeře byly i typické bobří hráze. Vedle jedné z nich se nacházela zatemněná jeskyně, do níž, když se vešlo, bylo možné přes sklo spatřit doupě bobrů. Bobří klouzání po hladině a mrštné se potápění pod hladinu, ve mě vyvolávalo malou závist. Umět to co oni, bylo by pro mě potápění v moři hračkou.
Naproti bobrům byl výběh páru ledních medvědů, z nichž sel respekt. No, spíše strach. Jejich drápy, zuby a mohutnost dávaly jasně najevo, kdo by při našem setkání ve volné přírodě, byl pánem situace.
Vedle ledních medvědů byl vodní ráj lachtanů jihoafrických. Dívali jsme se na ně s Lenkou a dohadovali se jestli pod vodou plavou nebo létají. Nakonec jsme se shodli, že obojí.
Od lachtanů jsem zavedl Lenku do pavilonu šelem, Tygřích skal, který byl stejně nádherný jako pavilon vlků. Nechyběl v něm vodopád a ani jezírko. Umělé skály vytvářely dojem pravé divočiny, v níž se tygři a levharti cejlonští nádherně vyjímali.
Po prohlídce Tygřích skal, které ukončily prohlídku zoologické zahrady, jsme se posadili do restaurace nad pavilonem šelem.
Vybrali jsme si stolek pro dva, stojící u skleněné tabule, přes níž bylo vidět do výběhu tygrů. U číšníka jsme si objednali na posilněnou smažený hermelín s hranolky, s oblohou a tatarkou. K pití jsme si na osvěžení poručili dvě velké kofoly. „Byl to skvělý nápad, jít sem,“ řekla Lenka, když odešel číšník, který nám přinesl objednané pití. „Já mívám jen dobré nápady, tedy občas.“ „Prozatím vždy,“ řekla Lenka a usmála se na mě. „Za to můžeš ty. Při tobě mě napadají jen dobré věci.“ „Jéé! To jsem se lekla,“ vyjukla Lenka, protože za sklem, přímo vedle ní, se objevil tygr, který začal přecházet po pěšině podél restaurace sem a tam. „Teď všem můžeš tvrdit, že jsi obědvala s tygrem,“ řekl jsem s úsměvem. „No, ráno jsi byl tygr, ty,“ odpověděla Lenka a vilně se na mě podívala. „Pst, neříkej to nahlas, co když je to tygřice a uslyší tě,“ řekl jsem s vážnou tváří. „Neboj, jak ty jsi mě nedal paviánovi, tak já bych tě zase nedala jí,“ ujistila mě Lenka, a já se naklonil, abych ji políbil. K polibku však nedošlo, neboť nám v ten okamžik číšník donesl objednané nádherně vonící jídlo.
Po pozdním obědě jsme ze zoologické zahrady s Lenkou odjeli zpět ke mně domů.
Jen co se za námi zavřely domovní dveře, vrhli jsme se na sebe. Jeden z druhého jsme strhávali oblečení. Abych mohl Lence stáhnout kalhotky, posadila se v obýváku na sedačku. Já si klek před ní a pomalu jsem ji zbavil kalhotek. Lenka tak seděla přede mnou úplně nahá. Podíval jsem se jí do očí a viděl v nich touhu. Lenka zvrátila hlavu, čímž si ji opřela o sedačku a rozevřela své nohy. Spatřiv před sebou v celé kráse její bránu rozkoše, polilo mě horko a rozbušilo se srdce jako splašené. Po minutovém kochajícím se pohledu, jsem do jejího klína zabořil hlavu. Lenka mi rukama zajela do mých vlasů a z úst ji začaly vycházet hlasité vzdechy. Můj jazyk se choval nenasytně a divoce. Lence tak netrvalo dlouho, než dosáhla vyvrcholení. Po něm si za vlasy přitáhla mé rty ke svým a dlouze mě políbila. Potom řekla, teď já, a rty se přesunula k mému mužství, tyčícího se v celé své kráse. Její horké ústa a mrštný jazýček mě zbavoval vědomí. Ani na vteřinu jsem neměl možnost přemýšlet, kdy říci dost, už ne, protože Lenka jednoznačně dala najevo, že mě chce vysát do poslední kapky mého já. Stalo se a já se ocitl v sedmém nebi. Jen co jsem po vyvrcholení opět nabral dech, vzal jsem Lenku do náruče a odnesl ji do ložnice. Položil jsem ji na postel, lehl si vedle ní a zasypal její tělo polibky. Její nahé teplé sametové tělo mě k mému překvapení velmi brzy přivedlo zpět do plné pohotovosti. Na nic jsem nečekal a nalehl jsem na Lenku. Vnikl jsem do ní a pomaloučku, polehoučku, jsem ji i sebe připravoval o rozum. Milovali jsme se dlouho, než jsme skoro současně vybuchli jako sopka při mohutné erupci. Po milování jsme leželi vedle sebe v objetí a mlčeli jsme. Ani jeden z nás nechtěl říci to, co bylo neodvolatelné. Že bude muset jít.
„Půjdu se osprchovat,“ řekla Lenka po pár minutách ticha.
„Ano, já vím….. a doprovodím tě,“ odpověděl jsem.
„To budu ráda,“ řekla Lenka, políbila mě a odešla do koupelny.
Tak jak? zeptalo se mě mé druhé já, když Lenka zmizela v koupelně.
Miluji ji a chci s ní strávit zbytek života. Jinou ženu nechci, odpověděl jsem.
Myslíš si, že ona to cítí stejně? ptalo se dál mé já.
Určitě, odpověděl jsem rozhodně.
Nikdy neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, upozornilo mě mé já.
A už toho nech, poznám kdy miluji a jsem milován, řekl jsem přísně.
Když je tomu tak, již mlčím, řeklo mé já a zmizelo.
Ve stejný čas vyšla Lenka z koupelny, v níž jsem ji ihned vystřídal. Než jsem se osprchoval, připravila Lenka ze zásob v ledničce malou večeři. Během večeře se přikradl podvečer, přinášející naše odloučení.
Po večeři jsme se odebrali na šalinu, která nás dopravila na zastávku Česká, jenž je na jednom z konců historického středu města Brna. Od České jsme prošli pomalým krokem městem k hlavnímu vlakovému nádraží, nacházejícímu se na protilehlém konci historického středu města. Po celou dobu jsem ve své ruce držel jemnou ručku Lenky a něžně ji palcem hladil po jejím hřbetu. Než jsme se nadali, došli jsme na zastávku šaliny, která mi měla Lenku, k mé nelibosti, odvézt na nějakou dobu pryč.

„Musím zařídit spoustu věcí, což bude chvíli trvat. S Pavlem je to složitější. Jak jsem ti už říkala, půjčil mi, vlastně tehdy poskytl nám oběma, nemalou část peněz na koupi bytu. Zatím nevím jak z toho ven, ale na něco už přijdu. Až budu mít vše vyřízené, ozvu se. Mám tě ráda. Bylo mi s tebou nádherně, a teď nemám na mysli jen milování. Celé to bylo překrásné. Děkuji ti. A prosím tě, nechoď za mnou, nechej tomu volný průběh. Dej mi čas, prosím,“ řekla mi Lenka na zastávce.
Nevěděl jsem co na to říci, tak jsem Lenku objal, dlouze políbil, a řekl jí: „Jdi, čím dřív odejdeš, tím dřív se mi vrátíš. Miluju tě.“
„Také tě miluji,“ řekla Lenka a nastoupila do šaliny, která mezitím přijela.

V noci jsem špatně spal. Budil jsem se a díval se na místo vedle sebe, jestli na něm náhodou neleží opět Lenka. Neležela. Jak by mohla. Byla v jiné posteli, vedle někoho jiného. Po pravdě řečeno, právě ta představa mě nedávala spát.
Ráno jsem tak vstával velmi časně. V pět hodin. Odjel jsem do dílny a přichystal jsem si vše potřebné k opravě verandy na jedné chatě nad brněnskou přehradou. K ní jsem dorazil v sedm hodin. Pan domácí byl naštěstí již vzhůru, takže jsem jej nepřekvapil v nedbalkách. Nabídnutý šálek kávy a domácí jablečný štrúdl jsem neodmítl a s chutí jsem posnídal. Po posilnění se, jsem se pustil do práce. A práce plně zaměstnala můj mozek, že jsem neměl čas myslet na Lenku a své nitro tak mučit představami, co právě dělá a s kým a jak a podobně.

Celý týden jsem měl práce dost a dost, začínala sezóna, takže se mé nitro docela uklidnilo. I mé druhé já bylo zticha. Také ono vzalo na vědomí, že Lenka řekla, že mě miluje, a že se ke mně vrátí, jen co si vyřeší své záležitosti. Což ostatně potvrdila esemeska, která mi od Lenky došla v sobotu. Byly to jen dvě slova: Miluji Tě. Víc slov ani nebylo třeba. Řekly naprosto vše. Odepsal jsem jí, že ji také miluji, a že na ni čekám. Samozřejmě, že jsem jí poslal i pusu jako trám.

Další dva týdny uběhly jako voda. Během nich se mi Lenka již esemeskou neozvala. Nevím proč, ale nebyl jsem z toho nesvůj, věděl jsem, že to nemá jednoduché. Má mysl se navíc v té době ubírala směrem k Jitčiným narozeninám. Jednadvacátým. S dárkem jsem si hlavu nelámal, protože jsme se s dcerkou již v jejich čtrnácti letech dohodli, že jí budu dávat peníze, za které si ona koupí dárek sama. Nebyl jsem líný dárek vymýšlet a vybírat, ale vždy bych vybral něco nevhodného, nemoderního a podobně. Všechny dcery jsou totiž stejné.
Oslava narozenin připadla na sobotu a já byl pozván na oběd k dceři, přesněji, do bytu jejího přítele, Romana.

K Jitce jsem přišel přesně v jedenáct hodin. Její matka, tam již byla. Nejdřív mě Jitka představila Romana. Byl to vysoký, štíhlý, šikovný mladý muž. Líbil se mi. Měl upřímné oči. Dělal dojem hodného a milého člověka. Po té jsem Jitušce popřál, předal ji velkou kytici a obálku s dvoutisící korunou. Než byl přichystán oběd prohodil jsem pár konverzačních vět s bývalou ženou. K obědu byla jarní polévka a smažený kuřecí řízek s bramborovým salátem. Po obědě mě Jitka provedla bytem.
„Tak co tvůj objev, dobrý?“ zeptala se mě Jitka v obýváku.
„Dobrý,“ odpověděl jsem.
„Bydlí u tebe?“ vyzvídala dcera dál.
„Ne, a nechej toho. Nechci o tom mluvit.“
„Bojíš se, že to zaslechne máma?“
„Ale jdi, jsme přece dávno rozvedeni.“
„No tak něco řekni. Jak vypadá, kolik jí je let a tak.“
„Ty jsi horší, než domovnice. Je pěkná, mladá a dost.“
„No dobře, už mlčím. Tak jak se ti u nás líbí.“
„Máte to tu moc pěkné. A co ty, jsi spokojená?“
„Zamilovaná, tati. Roman je skvělej. Takhle dobře mi zatím ještě nikdy nebylo.“
„To jsem rád. Hlavně nezapomeň dodělat školu.“
„Neboj, vím co je prioritní a Roman také. Vždyť on mě buzeruje víc, než ty. Kdyby mohl, tak by mě podepisoval domácí úlohy.“
„V tom případě se ho drž, je to skvělý muž. Ale pozor, aby se z něj nestal despota.“
„Už se o mě přestaň bát, tati, jsem dospělá a mám rozum. A s Romanem si nedělej starosti, je fakt skvělej.“
„Až sama budeš mít jednou děti, pochopíš, že nejde se o ně přestat bát, ale když jinak nedáš, zkusím to.“
„Hodnej táta,“ řekla Jitka a dala mi pusu.

Oslava skončila před třetí hodinou. Romana jsem při odchodu požádal, ať se o Jituldu pěkně stará a je na ni hodný. Bývalá žena přitom zvedala oči v sloup, ale Roman mi s úsměvem řekl, že se vynasnaží. Při loučení s mladými, políbila bývalá žena Romana na tvář, přičemž oči v sloup zvedla zase Jitka. S bývalou ženou jsme se před Romanovým domem řekli, ahoj a každý jsme zamířili po svých. Já si zašel na jedno pivko, na vytrávení po skvělém obědě.

V neděli jsem po delší době zavítal na oběd k rodičům. Máma se mě zeptala jak proběhly Jitčiny narozeniny a jak se mám. Narozeniny jsem popsal podrobně, za to jak se mám jsem odbyl slovem, dobrý. Máma se mi koukla do očí a dál se nevyptávala. Místo toho mě poslala za otcem. Tátu jsem vyrušil z četby novin.
„Už zase zkoumáš zda neumřel někdo z tvých známých?“ zeptal jsem se.
„Taky, taky, synu.“
„Máš číst něco veselejšího, třeba svatby,“ radil jsem otci.
„Ty si myslíš, že je to veselejší?“ škádlil mě otec.
„Nechej toho a dej sem ty noviny,“ řekl jsem a natáhl jsem ruku.
Jakmile mi táta noviny podal, nalistoval jsem na rubriku svatby a jal se předčítat.
„Na Nové radnici se včera ženil nějaký inženýr Viktor Polesný Csc s inženýrkou Marcelou Polednou Phdr. Ti si nebudou muset ani měnit iniciály. Tak se to má dělat. A co tu máme dál? V Líšni na zámečku se oženil Pavel Boček s Lenkou Hrůzovou……. Cože?!“ vykřikl jsem a znovu si přečetl druhé oznámení.
Ne, to není shoda jmen, Lenka se ti včera vdala!!! řvalo na mě mé druhé já.
Já vím, drž hubu, procedil jsem mezi zatnutými zuby.
„Stalo se něco?“ zeptal se táta.
„Jo, ale teď o tom nechci mluvit. Nemůžu. Raději vypadnu. Dnes by mi oběd nechutnal, promiň,“ odpověděl jsem a šel se do předsíně obout.
„Vážně je to tak zlé?“ zeptala se máma.
„Tu, kterou miluji, se mi včera vdala,“ odpověděl jsem.
„A sakra, hlavně nevyveď nějakou pitomost,“ řekla máma.
„Neboj, mám rozum, ale jsem jaksi mimo. Potřebuji teď být sám.“
„Chápu, jdi, otci to vysvětlím,“ řekla máma a dala mi pusu na tvář.
Zavolal jsem na tátu, ahoj, a odešel jsem.

Od rodičů jsem zamířil na Špilberk. Domů mezi čtyři stěny mě to netáhlo. Cítil bych se tam ještě víc sevřený, než jsem byl.
Na vyhlídce jsem si v kiosku s občerstvením koupil pivo, sedl si na lavečku, díval se na Brno pode mnou a přemítal.

Jsem blbec, blbec. Lenka si užila a hotovo! Možná mě měla ráda, ale jen na chvíli. Přitom vypadala posledně, jako opravdově zamilovaná. Do mě zamilovaná! Jenže, čím by ji kdo dokázal donutit se provdat za toho, koho nemiluje a nechce? Penězi určitě ne, tak povrchní Lenka není. Tak sakra, proč se vdala?! A co když je v jiném stavu? Jenže s kým? S ním nebo se mnou? A nebo se mnou, ale jen proto, aby měla dítě, protože on je mít nemůže?
Vole!! Koukáš asi moc často na akční filmy třetí třídy, okřiklo mě mé druhé já.
Jo, já vím, to je úplná blbost. Ale co si mám asi tak myslet?
Nemysli a konečně jí zavolej nebo jsi posera?, zeptalo se mě mé já.
Nejsem, ale bojím se co se dozvím. Nechci lži.
Na lži je asi už pozdě, nemyslíš? Zavolej!, přikázalo mi mé já.
Vzal jsem tedy mobil do ruky a vytočil Lenčino číslo. Po chvíli mi přístroj oznámil, že účastník je nedostupný.
Nevadí, zavoláš později! Ne, že ne! Pohlídám to! řeklo mé já a já souhlasil.

Na vyhlídce jsem zůstal tři hodiny a vypil tři piva. Promítal jsem si v hlavě vše, co jsem s Lenkou prožil. A potom vše, co jsem s ní chtěl prožít.
Domů jsem se došoural navečer. K obědu a zároveň večeři jsem si namazal dva chleby se sádlem a ozdobil je cibulí. Pustil jsem si televizi a čučel na ni, aniž jsem vnímal děj odehrávající se v ní. Spát, přesněji lehnout, jsem si šel brzy. Před devátou. Usnout jsem však nemohl. Byl jsem sevřený. Uvnitř mého nitra mě bolelo, moc bolelo. Připadal jsem si jako bičovaný Ježíš v Gibsonově filmu. Tak strašně zle mi bylo. A nepřestalo mi tak být celou noc.

V pondělí jsem Lence volal snad pětkrát a vždy mě bylo oznámeno, že účastník je nedostupný.
Že by byla na svatební cestě? ptal jsem se sám sebe. To snad ne, utěšoval jsem se. Ale proč by nemohla být, vždyť se vdala. Bylo by to logické, musel jsem si vzápětí přiznat. Já se snad pominu! Nepominul jsem se, jen mi bylo smutno, moc smutno. Padla na mě šeď, která mi zahalila celý svět.

Lence jsem zkusil během týdne ještě párkrát zavolat, ale vždy se stejným výsledkem jako před tím. Byl jsem zoufalejší a zoufalejší. Tělo bez duše se srdcem prázdným a bolavým jak do té doby nikdy v životě.

V sobotu mě zavolala máma, aby zjistila jak na tom jsem. Ujistil jsem ji, že to zvládám, což jí stačilo a dál se nevyptávala.

Víkend jsem prožil bloumáním po městě. Chodil jsem bezdušně po brněnských ulicích. Vůbec jsem nevnímal fakt, že díky začínajícímu létu, začaly ženy chodit odvážně odhaleny. Bylo mi to naprosto jedno. Také mi bylo lhostejné, že v sobotu začalo v Portugalsku mistrovství Evropy v kopané, na které jsem se původně hodně těšil.
V neděli jsem ve zprávách zaznamenal, že Portugalsko prohrálo v úvodním zápase šampionátu s Řeckem dva jedna, což bylo velké překvapení. Řecko totiž patřilo papírově mezi nejslabší mužstva mistrovství. Ale nijak mě to nevzrušilo.

V noci, místo spánku, jsem se každý den převaloval v posteli ze strany na stranu. Usínal jsem vždy až nad ránem únavou. Nejlépe mi bylo v práci. Aspoň na chvíli jsem při ní dokázal na Lenku pozapomenout.

Ve středu jsem byl mým druhým já přesvědčen, abych se koukl na utkání mezi našima a Lotyšskem. Zas tak špatný nápad to nebyl, protože bylo na co koukat. Naši hráli pěkně a Baroš, jeden z našich nejlepších útočníků, řádil jako černá ruka. Také dal první gól. Druhý náš gól vstřelil Heinz. Lotyši dali jen jeden gól, a tak jsme zvítězili dva jedna.

Ve čtvrtek mi zavolal můj urolog a pozval mě na sobotu k sobě na chatu, abych se podíval na jeho okenice a strop. Jeho pozvání přišlo jako na zavolanou. Měl jsem možnost se o Lence něco dozvědět bližšího.

K urologovi na chatu jsem dorazil jak jsme byli domluveni, v deset hodin dopoledne. Pan doktor mě provedl chatou a já si prohlédl jak dřevěný strop v hale, tak i všechny okenice. Do deníku jsem si poznamenal vše důležité a potom jsme s doktorem usedli na verandu ke kávě.
„Ze všeho nejdřív mě řekněte, na kolik mě to tak asi přijde,“ řekl pan doktor jen co jsme usedli do proutěných křesílek.
„Na dost. Okenice je zbytečné opravovat, musí se udělat nové a strop v hale, to je kapitola sama pro sebe. Měl by se celý přebrousit, napustit fermeží a potom nalakovat. Jistě si dovedete představit, že to bude na dlouho, a že se nadělá spoustu nepořádku, i když budu brousit s bruskou, která má odsávání. Takže počítejte za okenice tak třicet tisíc a za opravu stropu tak deset tisíc,“ odpověděl jsem panu doktorovi.
„No, málo to zrovna není. Ale co nadělám, ty okenice drží pohromadě jen silou vůle a nechat ten strop obložit sádrokartonem mi připadá nevkusné. Pusťte se tedy do díla.“
„Máte pravdu, toho stropu by byla škoda, je zdravý a hlavně nádherný. Budete ale muset tu halu co nejvíc vyklidit. Prachu bude dost.“
„To se zařídí. Kdy se do toho pustíte?“
„Do těch okenic ihned a do stropu, až namontuji okenice.“
„Výborně. Do konce prázdnin to tedy bude hotové.“
„Doufám, že dřív.“
„To by bylo skvělé. Určitě budete potřebovat zálohu na materiál.“
„Ano, dvacet tisíc bude stačit.“
„U sebe je nemám, ale stavte se v úterý do ordinace. Je to možné?“
„Samozřejmě.“
„Jsme tedy domluveni. Jsem rád, že jste si na mě udělal čas.“
„Co slíbím to dodržím.“
„Kéž by byli všichni jako vy. Tak v úterý, v ordinaci.“
„Ano, budu tam, nashledanou,“ rozloučil jsem se s panem doktorem.
Na Lenku jsem se jej nevyptával, protože jsem měl šanci, že ji spatřím, až si půjdu pro zálohu. Tohle vědomí mě celého rozklepalo. Měl jsem strach, co se dozvím.

Vytržení z myšlenek na úterní setkání s Lenkou, mi poskytlo utkání na mistrovství Evropy mezi našima a Nizozemskem.
Utkání bylo velmi napínavé a plné pěkné kopané. Naše tykadla, Koller a Baroš, nedali obraně soupeře ani na chvíli možnost si oddechnout a jejich chyby trestali. Nejprve nahrál Baroš Kollerovi a ten vstřelil náš první gól. Potom si role vyměnili a Baroš vstřelil náš druhý gól, kterým vyrovnal skóre na dva dva. Náš vítězný gól vstřelil po perfektní přihrávce Poborského, Šmicer. Zvítězili jsme tři dva a za svůj výkon sklidili od publika bouřlivý aplaus uznání.

Do úterka jsem vymýšlel co Lence řeknu. Napadaly mě stále nové a nové věty, ale protože každá mě po chvíli připadala hloupá, šel jsem nakonec k urologovi pro zálohu s hlavou prázdnou. Neměl jsem pro Lenku přichystanou ani jednu větu. Nechal jsem to osudu. Prostě co mě první napadne to jsem mínil říct. Neřekl jsem však nic. Lenka v ordinaci nebyla. Místo ní tam byla postarší žena.
„Koukám, že jste opět přišel o sestřičku,“ řekl jsem co nejledabyleji, když jsem převzal od pana doktora zálohu na okenice.
„Ani mi nemluvte. Život je pes. Ta mladá sestřička leží v nemocnici v kómatu.“
Doktorova slova mi podlomila nohy a před očima se mi zatmělo.
„Proboha, co je vám, jste úplně bledý. Posaďte se,“ řekl pan doktor.
„Promiňte…., ale jak bych to řekl… s Lenkou jsme si jaksi blízcí, hodně blízcí,“ vykoktal jsem ze sebe.
„Á.., začínám ledasčemu rozumět,“ řekl pan doktor.
„Prosím?“ díval jsem se na svého urologa nechápavě.
„Klid, povím vám co vím a sám pochopíte co jsem měl na mysli,“ řekl pan doktor a zvedl telefon, přes který řekl sestře, že nechce být nikým a ničím rušen.
„Budu vám vděčný, když mi povíte, co víte,“ řekl jsem panu doktorovi, když zavěsil.
„Rád vám věřím. Vezmu to pěkně od začátku.
V pondělí, sedmého června, jsem přišel do ordinace a před ní, vedle tří pacientů, stála matka Lenky. Odemkl jsem, a tak dál, to není podstatné. Lenčina máma mi přišla říct, že Lenka do práce nepřijde, protože leží v nemocnici v kómatu.
„Copak se stalo?“ zeptal jsem se.
„Jak víte Lenka měla v sobotu svatbu,“ začala její matka.
„Ne, nevím, nic mi neřekla,“ řekl jsem po pravdě.
„Aha, tuším proč vám nic neřekla. No, svatbu měla, ale neprovdala se….“
„Cože?!“ vykřikl jsem a přerušil doktorovo vyprávění.
„Nepřerušujte.“ řekl pan doktor a pokračoval:
„Neprovdala se, protože místo ano, řekla ne. Dovedete si, pane doktore, představit co nastal za zmatek. Lenka a její snoubenec se začali strašně hádat. Během hádky Lenka najednou omdlela, a když jsme ji nedokázali během deseti minut přivést k vědomí zavolali jsme záchranku. V nemocnici mi potom řekli, že upadla do kómatu. Vypětí, stres a nemoc, prý udělaly své. Mě zajímala, jaká nemoc, protože jsem o žádné nevěděla. A doktor mi řekl, že mezi jejími doklady, které jsem jim dala kvůli jménu, rodnému číslu a tak, našli kartičku na níž bylo oznámení, že užívá léky na krvetvorbu. Jinými slovy, že se pravděpodobně léčí na leukémii.“
„Do prdele,“ ujelo mi nahlas a přerušil jsem tak opět doktorovo vyprávění.
„To samé jsem si v duchu tenkrát řekl i já. Vzhledem k tomu, že moje sestra, rodná sestra, je ortoped a pracuje na ortopedii u Svaté Anny, kde Lenka leží, požádal jsem ji, aby mi zjistila podrobnosti. Sestra zjistila, že Lenka nebojuje s leukémií, ale s osteomyelofibrózou. To je krevní onemocnění, které má mnoho podobných příznaků jako leukémie a v podstatě probíhá stejně, jenže je aleukemická, česky, nezhoubná. Šetření se k tomu dělají stejná a i léky jsou obdobné. Proto se lékaři prvotně domnívali, že jde o leukémii. S nemocí Lenka bojuje už rok a zdá se, že úspěšně. Kómat, ve kterém se nachází je tedy nejspíš psychického rázu a ne zdravotního. Víc nevím. Tedy kromě toho, proč Lenka řekla, ne.“
„Správně, řekla jej kvůli mně. A já blbec si myslel, že se vdala a je někde na svatební cestě. O jejím sňatku jsem se totiž čirou náhodou dočetl v novinách.“
„Vše špatné je k něčemu dobré.“
„Máte pravdu, panu doktore. Kdybych se to nedočetl, neptal bych se vás kde Lenka je a dál bych čekal, až se sama ozve. Teď musím ale já, jít za ní. Jenže mě k ní asi nepustí, když nejsem rodina.“
„Vy mně pomáháte s chatou a já vám pomohu s tímto problémem. Zavolám sestře a ona zařídí, aby jste mohl k Lence.“
„Nevím jak vám mám poděkovat, pane doktore.“
„Není třeba, rád vám oběma pomohu. Má sestra se jmenuje Daňková. Ihned ji zavolám a zítra můžete jít za Lenkou.“
„Děkuji, moc děkuji.“
„To je v pořádku. Dám vám ještě jednu radu. I když je člověk v kómatu, vnímá šestým smyslem své okolí. Proto se nebojte na Lenku mluvit. Nahlas.“
„Jste poklad, pane doktore, a strop máte u mě grátis a nechci slyšet žádný odpor. Až budou okenice hotové, ozvu se. Do té doby nashledanou.“
„Nashledanou a hodně štěstí,“ řekl pan doktor.
Vstal jsem, podal ruku panu doktorovi, on ji přijal a upřímně jsme si jimi potřásli.

Byť bylo chvíli po desáté dopoledne, musel jsem do sebe hodit panáka. Proto jsem od urologa zašel do nejbližší restaurace.
Fernet do mě vklouzl a rozproudil krev. Tak Lenka se nevdala. Kvůli mně! To znamená, že mě miluje! říkal jsem si již po několikáté.
A ty miluješ ji, řeklo mé já.
To si piš! odpověděl jsem.
Tak musíš za ní a přimět ji, aby se probudila, radilo mi mé já.
Neboj, já vím, co mám dělat, odpověděl jsem.
V pořádku, budu s tebou, řeklo mé já.
Díky, řekl jsem mu a ono už nic nedodalo.

Za Lenkou jsem se vypravil ihned ve středu odpoledne. Dopoledne to nemělo smysl, věděl jsem, že probíhají vizity a podobně. Byl bych tam nevítaným hostem. Sestru mého urologa, paní Daňkovou, jsem našel hravě. Ona mě zavedla k Lence a vrchní sestře mě představila jako svého známého a také jako Lenčina přítele a já tím měl ke své lásce otevřenou cestu.

Lenka ležela na lůžku, kolem něhož byla spousta přístrojů, na něž byla napojená. Byla velmi bledá, a tak nějak malá, drobná. Vypadala jako Sněhurka ve skleněné rakvi. Věděl jsem, že ji polibkem neprobudím, protože jsme nebyli v pohádce, ale přesto jsem ji políbil na čelo.
„Ahoj, jsem u tebe,“ řekl jsem nahlas, posadil se na okraj postele a vzal Lenčinu ruku do své. „Promiň, že jdu tak pozdě. Stále jsem totiž čekal, až se ozveš. Pak jsem si přečetl v novinách, že jsi se vdala. Pukalo mě z toho srdce. Nebýt pana doktora, nevěděl bych, že jsi tu a mé srdce by nejspíš puklo žalem. Teď jsem ale u tebe a nikdy tě již nenechám odejít. Nikam! Ani tam nahoru. Ještě nepřišel tvůj čas. Vím to. Nejdřív musíme společně zestárnout. Miluji tě. Bez tebe by mi svět zešedl a to ty nedopustíš, protože mě miluješ a chceš, abych byl šťastný. A já mohu být šťastný pouze tehdy, když tě budu držet v náruči a přijímat od tebe horké polibky a ještě horčejší ti vracet. Proto si pěkně odpočiň, ať máš dost síly žít po mém boku, a až budeš plná síly, tak se probuď. Jsem tady pro tebe, jen pro tebe.“
Po těch větách jsem se několik minut mlčky díval na Lenku a hladil ji očima. Než jsem ji opustil, políbil jsem ji opět na čelo.

Z nemocnice jsem se vrátil do dílny a pustil se do výroby okenic pro pana doktora, protože dopoledne jsem si přivezl na jejich výrobu materiál. Pracoval jsem do pozdního odpoledne. Potom jsem pospíchal domů, abych stihl v televizi utkání na Euru v Portugalsku mezi našima a Německem. S Německem jsme vždy na šampionátech většinou pohořeli, proto jsem si přál, abychom jim to tentokrát oplatili. Hrálo se tvrdě a bojovně. Heinz byl střelcem našeho prvního gólu. Němci srovnali a nastal boj o každý metr hřiště. Jenže my měli na hrotu Baroše, a ten se prodral, až před brankáře a nedal mu šanci. Zvítězili jsme dva jedna a měli před sebou zápas, který nás mohl posunout do boje o medaile.
Po zápase jsem se rozhodl chodit za Lenkou každou středu a sobotu. Jen jsem si nepřál, abych se tam potkal s Pavlem. Netoužil jsem po tom, aby po mě chtěl nějaké vysvětlení. Nebylo jaké. Lenka mu to vysvětlila jasně a zřetelně. Se setkání s její mámou, jsem strach neměl. Ani nevím proč. Prostě neměl.
V noci jsem kupodivu spal klidně. Nejspíš proto, že jsem věděl kde Lenka je, že mě miluje a hlavně jsem věřil, že se dřív nebo později probere.

Do soboty jsem trávil čas v dílně. Pracoval jsem jak fretka. Dílo se mi dařilo a okenice pro mého urologa mi pod rukama rostly jako houby po dešti. Díky tomu mě i čas ubíhal daleko rychleji. Tím jsem si ověřil, že když má člověk co na práci a nezevluje, nepoflakuje se a nepustí k sobě nudu, ubíhá mu čas rychleji. Navíc jej nepovažuje za promarněný, neboť má důkaz, že vykonal něco prospěšného anebo, že prožil něco smysluplného. A já se tak cítil. Vykonal jsem kus dobré práce v podobě okenic, při čemž jsem myslel na Lenku, na svoji lásku, čímž jsem prožíval příjemné vzpomínky a plány do budoucna.

V sobotu, ve dvě hodiny odpoledne, jsem seděl u Svaté Anny na Lenčině posteli, držel ji za ruku a povídal jí.

Často vzpomínám na naše milování, a už se nemohu dočkat, až budeme opět spolu pod jednou dekou k sobě přituleni a já se budu topit v tvých laních očích. A příští léto by jsme mohli spolu jet na dovolenou k moři. Třeba do Řecka, na některý z jeho ostrovů. Bydleli bychom v nějakém apartmánu, který by byl jen pro nás. Samozřejmě, že by měl výhled na moře. Dovedeš si představit ty nádherné snídaně při východu slunce nad mořskou hladinou? Po snídani bychom chodili běhat podél pláže. Při cestě zpět do apartmánu by jsme prošmejdili pláž a prozkoumali vše, co ten den vyplavil příliv na břeh. Po návratu na apartmán, by jsme se pomilovali a teprve potom osprchovali. Tvůj pot mi totiž náramně voní. Pamatuj si to, protože až budeš při vědomí, ztěží se ti to odvážím přiznat do očí. Po sprše bychom vyrazili na pláž. Slunit se a hlavně plavat, především potápět. Na oběd by jsme si zašli do stylové přístavní krčmy a dali si v ní nějaké ty plody moře. A potom, až do soumraku, bychom byli na pláži. Na večeři by jsme vyrazili do restaurace v hloubi ostrova. Po ní by jsme zašli někam na diskotéku se pobavit. Jestliže by jsme noc neprotancovali, tak bychom ji určitě promilovali a východ slunce by jsme vítali při snídani na terase. Neboj, nebyli bychom jen na pláži. Také by jsme si prohlédli ostrov. Půjčil bych si auto a projezdili jej křížem krážem. Bude to deset nádherných dní, uvidíš. Takže se mi brzy probuď, ať pomůžeš s vybráním toho správného ostrova, který bude pro nás tím pravým rájem na zemi.

Dále jsem vyprávěl Lence jak pracuji na okenicích pro urologa; jak bratr chytil na rybách tři a půl kilového kapra; jak moje dcera skvěle zvládla další ročník vysoké a je blíž k doktorské přísaze a jak můj otec škádlí svoji ženu, moji mámu.

U Lenky jsem seděl skoro dvě hodiny. Při odchodu jsem ji políbil na čelo a připomněl jí, že na ni čekám, tak ať se co nejdřív probudí.

Z nemocnice jsem šel rovnou domů. Bylo potřeba poklidit byt, něco si vyprat a také navařit. Život běžel dál a já v něm byl prozatím na vše sám. Věřil jsem však, že ne na dlouho.

V neděli jsem šel na oběd k rodičům. Po obědě jsem mámě i tátovi, konečně řekl vše o mě a Lence.
„Příběh jak vyšitý z červený knihovny,“ řekl táta.
„No tak, Božine, kroť se,“ napomenula jej máma.
„Já to myslím vážně. Je to krásné a dojemné. O tom by měli ti pisálci psát a nevymýšlet si stupidnosti, jak pradlena k milionáři přišla,“ uvedl táta věci na pravou míru.
„Tak to je potom něco jiného, protože máš pravdu. Omlouvám se. A co ty, synku, co dál?“
„Čekat, mami, čekat. Lenčin kómat je věc mozku. Vypnul se, neb chtěl mít klid. Tam kde se nyní nachází, mu je dobře a nevidí důvod, proč se nahodit. Lapidárně řečeno,“ přetlumočil jsem názor doktorů.
„Budu se za její probuzení modlit,“ řekla máma.
„A já každý ráno budu z balkónu směrem ke Svaté Anně volat, Probuď se!“ řekl otec a já věděl, že to není fráze, že to opravdu bude každé ráno dělat.
„Jsi poděs, otče, ale jsem rád, že jsi takový. Oběma vám, za Lenku, děkuju.“
„Nemáš zač, opatruj se a ozvi se,“ rozloučila se semnou máma.

Od rodičů jsem tudíž odcházel s dobrou náladou. Vědomí, že jsou s námi, se mnou a s Lenkou, mi dávalo ještě větší sílu zvládnout cokoliv, co mě a Lenku ještě čeká.
Jelikož jsem byl už v naprosté pohodě, neodmítl jsem pozvání kamarádů do hospody na sledování nejdůležitějšího utkání naší reprezentace na Euru. Hráli jsme s Dánskem. Vítězství by nám umožnilo hrát o jednu ze tří medailí. Naši fotbalisté vlítli na soupeře jako smršť, ale oni se první poločas ubránili a párkrát i zahrozili jedovatými střelami, které pochytal náš vynikající brankář, Petr Čech. Nástup do druhého poločasu našim vyšel ukázkově. V čtyřicáté deváté minutě se prosadil Koller a vedli jsme jedna nula. Za necelých deset minut se nadechl k exhibici Baroš. Během dvou minut vstřelil dvě branky, v šedesáté třetí a šedesáté páté minutě, čímž srazil Dánsko do kolen. Do konce utkání se již nic nepřihodilo a my jsme měli před sebou zápas o finále!

Ve středu jsem se u Lenčina lůžka potkal s její mámou.
„Dobrý den, Dušan Střítecký,“ představil jsem se.
„Dobrý den, Hrůzová. Vy jste ten, kvůli kterému Lenka řekla v obřadní síní, ne?“
„Ano,“ odpověděl jsem a díval se paní Hrůzové zpříma do očí.
„Nemyslíte, že jste neměl právo jí vstupovat do života?“ zeptala se paní Hrůzová s obviňujícím tónem.
„Neplánoval jsem to ani já ani Lenka. Stalo se. A nestalo by se to, kdyby byla šťastná s Pavlem. V tom případě, by si mě totiž ani nevšimla,“ vysvětlil jsem paní Hrůzové, aniž bych uhnul očima.
„Přesto je to divné. Po osmi letech říct před oltářem, ne,“ snažila se mě zviklat Lenčina matka.
„Měla snad říci, ano, a být na dlouhá léta, než by to stejně skončilo rozvodem, nešťastná?“ zeptal jsem se jí přímo.
„Ne, to bych nechtěla. Opravdu ne. A s vámi bude šťastná?“
„Ano, protože Lenka mě dělá šťastným a já jí to budu celý život vracet. Je šperkem mého života, ne mojí posluhovačkou nebo paní bytnou. Jsme pro sebe stvořeni. Oba to tak cítíme od první chvíle,“ odpověděl jsem rozhodně.
„Je vidět, že to, co říkáte, myslíte naprosto vážně. Teď aby se Lenka co nejdřív probrala a byla v pořádku. Potom už bude na vás obou, dokázat pravdivost vašich slov, z čehož bychom s mým mužem měli velkou radost. Štěstí naší dcery je pro nás tou nejdůležitější věcí na světě, tedy kromě jejího života,“ řekla paní Hrůzová a poprvé se jemně usmála.
„Nebojte se, ona probere,“ ujišťoval jsem ji.
„Bojím se, ale věřím, že se probere. Je mladá a má život před sebou. Bylo by to nespravedlivé,“ odpověděla Lenčina máma a zvlhly jí oči.
„Moc nespravedlivé. Nechám vás s ní o samotě. Rád jsem vás poznal a určitě se ještě potkáme. Nashledanou.“
„Také jsem vás ráda poznala. Nashledanou,“ rozloučila se semnou Lenčina máma a já odešel.

Ve čtvrtek, kdy začaly letní prázdniny, se večer hrálo o naší účasti ve finále na Euru. Soupeřem nám bylo podceňované Řecko, které se poprvé ve své historii dostalo, tak daleko. Remizovalo s takovým velikánem jako je Španělsko. Během šampionátu prohrálo jen s Ruskem, a to nejrychlejším gólem v celé historii mistrovství Evropy a i světa. Dostali jej už v šedesáté osmé vteřině! Potom ale vyřadili Francii! Hráli nepříjemný fotbal v podobě osobních strážců, kteří se nehnuli od svých vyvolených ani na krok. Věřil jsem, že si s tím naši poradí.
Zápas nebyl nijak pohledný. Byl to především boj, bitva. Měli jsme několik šancí, ale nestálo při nich na naší straně štěstíčko. Za devadesát minut hrací doby, nepadl žádný gól a poprvé jsme byli nucení hrát prodloužení, v němž rozhodovala náhlá smrt. Kdo vstřelí gól, je vítěz a utkání končí. Bohužel se to povedlo po několika minutách Řekům a ne našim. Naši hráči i my, jejich fanoušci, jsme byli zklamáni, a to i přesto, že jsme díky svým výkonům a bodům i přes prohru získali bronzové medaile. Prohrát v takovémhle nehezkém stylu, který se praktikoval na hřištích před mnoha lety, jsme si nezasloužili. Jenže Řekové předvedli, že účel světí prostředky. Netrvalo dlouho a smutek mě i ostatní v hospodě přešel a radovali jsme se z bronzu. Vždyť naši hráli po celé Euro skvěle a Baroš byl nejlepším střelcem šampionátu. O jeho prvenství by jej mohlo připravit jen divoké finále mezi Řeckem a Portugalskem. Ovšem vzhledem ke stylu hry Řeků, s tím nikdo nepočítal. Ale s jejich porážkou, jako s pomstou za nás, se počítalo.

Do neděle, kdy se konalo finále Eura, jsem zdárně dodělal okenice pro pana doktora.
Odpoledne jsem strávil ve společnosti Lenky. Pořád z ní byla bledá, krásná, vznešená Sněhurka, kterou můj polibek neprobudil. Povídal jsem ji jak je venku krásně, jak nás naštvali Řekové na Euru, pozdravoval jsem ji od rodičů a slíbil, že zase přijdu ve středu.

Večer jsem byl opět v hospodě a fandil Portugalcům, aby porazili Řeky. Zápas se odvíjel naprosto stejně jako ten náš. Portugalci útočili, vytvářeli si šance a nic. Potom udělali jednu chybu a Řekové ji využili ke vstřelení gólu. Dál se nedělo už nic. Kopaná se vytratila a na hřišti zůstalo jen dvaadvacet pobíhajících chlapů ve dvojičkách. Způsobem, jakým se Řekové stali mistry Evropy, se nikomu nezamlouval, ale nedalo se nic dělat. Prostě jim to vyšlo. Jen jsem doufal, a ne sám, že je nikdo nebude v následujících letech napodobovat. Tím by kopaná ztratila půvab, který si vytvořila. Nebylo by na co koukat a ani co předvádět. S tímto přáním skončil druhý největší sportovní podnik toho roku. Ale ne poslední. Tím posledním měl být největší podnik celého světa, který se měl zahájit za pár dnů. Jednalo se o letní olympijské hry, tentokrát, jak přízračné, konané v Řecku. Ty jsem doufal, že budu sledovat, už s Lenkou. Aspoň jejich konec, když ne začátek.

Návštěvy Lenky, ve středu a neděli, nadále probíhaly pořád stejně. Seděl jsem u ní, držel ji za ruku a povídal, co mi na mysl přišlo. Vždy jsem s ní strávil dvě hodiny. S její mámou jsem se jako vždy potkal ve středu, při střídání stráže, jak jsme naše středeční setkávání pojmenovali.

V sobotu jsem měl pocit, že se Lenka nepatrně usmála. V neděli jsem zase měl dojem, že mi jemně stiskla ruku. V obou případech, to byl ale jen pocit, vyvolaný toužebným přáním. Skutečnost byla taková, že se nic, vůbec nic, ode dne, kdy ztratila vědomí, nezměnilo.

Druhou prázdninovou neděli jsem odpoledne, po návštěvě Lenky, odvezl s pomocí dodávky svého kamaráda, hotové okenice pana doktora na jeho chatu.
Pan doktor mě již dopředu přemlouval, abych u něj na chatě během práce přespával. Sliboval, že se o mě jeho paní královsky postará. Kvůli návštěvám Lenky, jsem jeho nabídku odmítl, i když jsem věděl, že bych měl práci rychleji hotovou. Svolil jsem, až když pan doktor řekl, že jeho sestra se na Lenku podívá za mě a kdyby se něco dělo, že mi ihned zavolá.

Práce mi šla neobyčejně dobře. Neobjevil se žádný zádrhel, který by mi ji zkomplikoval. Odměnou mi nebylo jen výborné jídlo od paní doktorové, ale také nádherná krajina, kolem chaty.
Chata se nacházela na vysočině, u nádherné dědiny Svojanov, nad níž se tyčí stejnojmenný středověký hrad ze třináctého století, s dvacet šest metrů vysokou hlásnou věží, z níž je nádherný výhled do širokého okolí. Jeho prohlídku jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se na něj jedno odpoledne vypravil. A neprohloupil jsem. Hrad mě naprosto uchvátil svojí atmosférou středověku. A výhled z věže do širokého okolí byl opravdu úchvatný. Ten výhled jsem chtěl Lence, jakmile to bude možné, také dopřát.

Ve čtvrtek jsem byl s okenicemi hotov. Pan doktor si je velmi pochvaloval a paní doktorová byla z nich přímo nadšená. Na opravě stropu jsem se s panem doktorem domluvil na následující týden, protože sobotu jsem si vyčlenil na návštěvu Lenky, což pan doktor chápal.

V pátek dopoledne jsem odjel z chaty pana doktora, zpět do Brna. Zajel jsem do dílny a připravil si vše potřebné na opravu stropu. Z dílny jsem si po té zajel nakoupit do Intersparu. Uprostřed nakupování mi zazvonil mobil.
„Střítecký, prosím.“
„Daňková, dobré odpoledne. Mám pro vás dobrou zprávu, Lenka se dnes dopoledne probrala z kómatu,“ řekla sestra pana doktora a já se málem zbláznil radostí.
„Díky Bohu,“ řekl jsem, opřel se o nákupní vozík a nechal po tvářích kutálet slzy štěstí.
„Přesně tak, je to jeho a ne naše práce. Ne, aby jste za Lenkou ihned pospíchal. Nechejte ji čas na vzpamatování se. Sobota dopoledne bude nejlepší čas k návštěvě, věřte mi.“
„Věřím vám. Sice tam bude plno, ale to nevadí.“
„Nebude, ostatní přijdou, až odpoledne. To je již zařízeno.“
„Nevím co mám říct, děkuji.“
„Není zač, a zlomte vaz. Nashledanou.“
„Nashledanou, a ještě jednou moc děkuji,“ rozloučil jsem se s paní Daňkovou.
Lenka to zvládla, je zpět! řekl jsem nahlas, jakmile jsem zavěsil, všem, kdož byli v nákupním středisku a nechápavě na mě koukali.
Hurááá, přidalo se ke mně, mé druhé já.

Z dálky ke mně doléhaly prapodivné zvuky. Nějaké pípání, tikání, syčení. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to. Snažila jsem se otevřít oči, ale víčka jsem měla těžká jako z olova. Když se konečně otevřela, viděla jsem hustou mléčnou mlhu. Pomalu jsem zaostřovala, až jsem spatřila bílou barvu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že se dívám na zeď. Přesněji řečeno, na strop. Jakmile mi to došlo, pohnula jsem očima doprava a spatřila jsem nějaké přístroje. Přesunula jsem oči doleva a spatřila to samé. Teprve tehdy mi došlo, že jsem v nemocnici. Na otázku, proč?, mi odpovědělo mé druhé já.
Vzpomínáš, měla jsi svatbu a řekla jsi, ne.
Musela jsem, mám ráda Dušana, odpověděla jsem.
Výborně, vzpomínáš si, zajásalo mé já.
Ano, vzpomínám. Pavel za mými zády připravil svatbu a oznámil mi její termín teprve tři dny předem. A to se nedělá. Tudíž si tu ostudu zasloužili všichni, kdo o tom věděli a nic mi neřekli. Ale co se dělo pak? Pamatuji si jak jsme s Pavlem na sebe křičeli a já najednou slyšela jeho hlas z čím dál tím větší dálky, až úplně utichl. A já se najednou ocitla v bezpečí. Kolem mě bylo teplo a klid. V tom stavu jsem se cítila skvěle. Když už to začalo být nudné, začalo se dít něco příjemného. V pravidelných intervalech jsem cítila příliv energie, která mě unášela do ráje. A když se najednou ten interval přerušil, chtěla jsem vědět, co se stalo a otevřela jsem oči.
No, a teď se dozvíš víc, protože k tobě jde sestřička, řeklo mé já a já spatřila, jak se nade mnou sklání sestřička.

Po ní za mnou přišel pan doktor a měl spoustu otázek. Když s nimi skončil, měla jsem na něj já, jen jednu otázku. Odpověď na ni mě šokovala. Zjištění, že jsem byla skoro měsíc a půl v kómatu, mě vyrazilo dech. Ale ještě víc mě překvapilo, když mi sestřička řekla, že za mnou pravidelně po celou dobu chodil můj přítel. To bych do Pavla nikdy neřekla. On nebyl ten typ, který by si nechal narušit čímkoliv svůj klid a pohodlí. Asi jsem mu křivdila. Jeho chyba, měl mě včas přesvědčit o opaku. Teď je pozdě. Miluji Dušana. No jo, ale on vůbec neví, co se semnou stalo. Víc jak měsíc a půl jsem se mu neozvala. Asi si myslí, že jsem na něj zapomněla nebo hůř, zradila jej. Co když si našel jinou laň?
Jo, jo, takhle hloupě přijít o chlapa, který by tě nejspíš dokázal udělat šťastnou, je tragické a zároveň komické. Měla jsi s ním být hned jak jsi věděla, že jej máš ráda a nezahrávat si s city ve snaze nikomu neublížit. Jak jsem ti již jednou osvětlilo, když se kácí les, lítají třísky, řeklo mé já.
Já vím, máš pravdu. Byla jsem zbabělá udělat ve svém životě řez. Za trest teď budu sama. Bude mi smutno a budu slabá. Ne! Musím být silná nebo se mi vrátí nemoc, nad níž jsem začala vítězit. Život jde dál a kdo ví, co mě v něm ještě čeká.
Ten, kdo to ví, ti to nepoví, ujistilo mě mé já.
Bohudík, vše vědět nemusím, řekla jsem a po tak usilovném přemýšlení jsem usnula jako dudek.

Epilog
V sobotu dopoledne vstoupila do pokoje k Lence sestřička a řekla jí, že za ní přišel její přítel. Lenka sice na Pavla neměla náladu, ale řekla sestře, ať jej pošle dál. Nejprve do pokoje vstoupila obrovská kytice královských lilií a teprve potom zpoza ní vykoukl k Lenčinu úžasu, Dušan. „Já snad sním,“ řekla Lenka a oči jí zvlhly. „Už ne, už jsi zpět mezi laněmi a bylo načase, ony byly totiž bez své královny bezradné,“ řekl Dušan a došel, až k její posteli. Vložil kytici Lence do klína, sklonil se, a políbil ji lehce na rty. V ten okamžik byla Lenka tím nejšťastnějším člověkem na světě. „Jak víš, že jsem v nemocnici?“ zeptala se Lenka po polibku. „To je na dlouhé povídání, teď mi řekni, jak se cítíš,“ odpověděl Dušan, usedl na Lenčinu postel a chytil ji za ruku. „Teď, když jsi tady, tak skvěle. Ale nejde mi do hlavy, proč mi sestřička říkala, že za mnou přišel můj přítel. Čekala jsem Pavla, ale nerada, opravdu.“ „Pasovala mě na tvého přítele, protože jsem za tebou chodil dvakrát týdně. Pavel se tu ani jednou neukázal,“ osvětlil Dušan Lence. „Dvakrát? Já nic nechápu,“ divila se Lenka. „A přitom je to jednoduché. Miluji tě a nenechám si tě nikým vzít. Ani Pavlem, ani nemocí, ani kómatem. Moc tě chci, koloušku,“ spíš šeptl, než řekl Dušan. „Přiznám se, nechtěla jsem tě kvůli své nemoci, s níž jsem bojovala, ale najednou jsi byl a byl jsi moc blízký mému srdci. Zamilovala jsem se do tebe, a proto jsem před oltářem, kam mě všichni doslova dotlačili, řekla, ne. Nevím co s námi bude dál, ale kdybych řekla, ano, nikdy bych to nezjistila a já to zjistit chci, protože tě moc miluji,“ zašeptala Lenka. „Také tě miluji, pojď ke mně a nikdy mě už neopusť,“ řekl Dušan se slzami v očích a nastavil svoji náruč, do níž se Lenka celá uslzená schoulila, věda, že v ní zůstane dokud je oba dva, čas nepromění v prach.

Drahý čtenáři, děkuji Vám, že jste mé řádky dočetl, až sem na samý

Komentáře: 1   Shlédnuto: 2835   Skupina: Romány  

 NÁVŠTĚVA
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:23:58

NÁVŠTĚVA


Proboha, to už je zase ráno!!? To je tedy pěknej hnus!- Člověk nemá ani v právo si v sobotu trochu přispat- hned ho vyhánějí, aby začal uklízet po včerejší party. Vždyť ten táta nemá ani potuchy, že po tom všem, co se vypilo a snědlo, se člověk musí trochu srovnat, vypít si šálek silné kávy a spravit si hlavu. Taková rána jsou opravdu tak strašně nevděčná uplynulé zábavě!!
No nic, když to jinak nejde, konečně jsem vstala pod neustálými tátovými dorážkami. Koukala jsem, že zburcoval každýho, kdo včera tak pečlivě slavil- takže vlastně celý dům. Když jsme se trošku rozkoukali a odebrali se do kuchyně, překvapila nás tam tátova nová přítelkyně- Jenny Paxtonová. Přivítala nás s nervozním úsměvem na tváři a s šesti velkými hrnky s horkou kávou.
„Dobré ráno...uvařila jsem vám tady trochu černé kávy, abyste se trochu dostali do formy, po té vaší „oslavě““ a drobně se uštěpačně ušklíbla. Měla jsem ale pocit, že to nikdo, kromě mě, ani nezaregistroval.
„Hm...dík.“ odsekla jsem- nemám jí přece co říct, nahradila místo mojí mámy příliš brzo. A popravdě, ani nechci, aby ji někdo nahrazoval... Mlčky jsme popíjeli kávu a venku se mezitím spustil hrozný liják. Foukalo, až stromy ohýbaly svoje větve do těch nejrůznějších nepřirozených úhlů, ale vzduch byl i přes hustý déšť svěží a příjemně vlhký.
„Co dneska podniknem?“ zeptal se netrpělivě Scott, ale Mike a Rachel ho oba uzemnili otráveně unavenými pohledy.
„Co kdybysme zkusili kulečník?“ navrhl Matt, přestože nikdo z nás na to neměl náladu.
Tak to tedy ne!“ vložil se do toho táta „Milý Mathewe, jak jistě víš, tento rok končíš gymnázium a podáváš si přihlášku na fakultu, takže ty hezky zůstaneš doma a budeš se učit!“
„Ale tati, nejsem malej kluk! nemusíš mě hlídat!“ odporoval Matt.
„Žádný odmlouvání. Clare, podala bys mi prosím tě tu slánku?“ zeptal se a natahoval ruku, aby si mohl osolit svá ranní míchaná vejce.
„Já bych s vámi stejně nikam nešla...musím,...musím jít do knihovny a půjčit si nějakou zajímavou knížku..“ řekla jsem, ale ve skutečnosti to bylo jinak. V knihovně bych toho asi moc nepořídila, chtěla jsem totiž zajít do nemocnice za Oliverem.Docela mi schází, ale Jason se to nesmí nikdy dozvědět! Už by mi pak nikdy nevěřil. Ne, nesmí to vědět, je hrozně žárlivej..
Po snídani jsme se každý rozešli do svých domovů(tedy ostatní beze mne a bez Matta) a matt se šel „jako učit“. Ne, věděla jsem o jeho stylu učení až příliš. Určitě si na pět minut otevře několik sešitů, napíše Vicky zprávu, a pak otevře okno a stejně jím přes střechu uteče- jak to ostatně, dělal v poslední době velmi často. Když jsem douklidila obývák a ostatní pokoje, umyla včerejší nádobí a vyluxovala koberce, šla jsem ven a jako „do knihovny“.
Procházela jsem přes hlavní třídu a míjela různé lidi. kam asi tak každý z nich spěchá? Jaký má osud třeba tenhle tlustej chlap u výlohy, nebo tamta ženská s tím růžovým kočárkem? tak jsem přemýšlela, až jsem došla do nemocnice- chvíli mi trvalo, než jsem se vydýchala, protože nemocnice byla na tokovém malém kopečku na kraji města. A pak jsem vešla do té velké novodobé budovy a nahlásila na vrátnici, že jdu navštívit Olivera Paxtona na pokoji č. 11. Před pokojem jsem se ale zastavila. Co jsem mu měla asi říct?Zaťukala jsem a vešla do onoho bílého pokoje. ležel na stejné posteli, se stejnou sádrou, stejnou knížkou na stole a se stejně smutným výrazem ve tváři. Z bílého povlečení mu kontrastoval jeho opálený obličej a ty části těla, které nebyly obvázané nebo nebyly schované pod bílou peřinou. jakmile mě uviděl, náhle se rozzářil.
„To je od tebe fajn, žes přišla. Ahoj!“přivítal mě s úsměvem, který mu tak náhle vyplul na obličej.
„Ahoj, jak ti pořád je, člověče? Nechceš se už konečně uzdravit?“ dodala jsem s tichým smíchem.
„No..víš, ani ne. pěkně se tu o mě starají... Jsem strašně rád, že tě zas vidím, už jsem říkal, žes na mě zapomněla...“
„Taky jsem moc ráda, že si s tebou můžu zas normálně pokecat- chyběls mi.“ A ani nevím proč, jsem ho rychle políbila na tvář. Chvíli na mě koukal a vypadal, že co nevidět vybuchne, ale pak ze sebe vychrlil hotový gejzír slov.
„Mně jsi taky strašně chyběla, celý dny jsem na tebe myslel a záviděl Jasonovi, jakou má skvělou holku, jak...“ jeho poslední slova už vak ani nestačil doříct, protože se ztratila v mém polibku. bez váhání jsem se k němu naklonila a začala ho líbat. tekly mi při tom slzy po tváři, ale nemohla jsem přestat- jsem tak hrozná...mám Jasona fakt ráda, ale tohle je jiný...je to...prostě je to nějak jiný..lepší, ale tak strašný! Přestala jsem, utřela si několik slz a rychle jsem odešla z pokoje bez jediného slůvka vysvětlení či rozloučení... Pelášila jsem po nemocničních schodech dolů, až na kraj malého parčíku pod nemocnicí. tam jsem se zhroutila na první lavičku a rozbrečela jsem se. Tak hnusnou zradu jsem ještě nikdy v životě neudělala, nikdy jsem předtím nepotkala tak super kluka jako je Jason, ale to bylo před tím, než přišel Oliver ...proboha...odpusť mi Jasone...
Kolem chodili lidi, otáčeli se na mě, jako bych byla nějaké zvíře v ZOO.
„Co je?!“ vyrazila jsem ze sebe.
„Proč na mě tak civíte?“ zeptala jsem se velmi podrážděně . Nic neřekli a otočili se, nebo odešli. kde mám papírové kapesníčky? V batohu- ale ne, nechala jsem ho u Olivera v pokoji. Proč musím mít zrovna já takovou smůlu?! Mám se tam vrátit? Ne, to by myslím nebylo rozumné, ale co řekne táta, když přijdu bez věcí? Řeknu, že jsem byla ještě na chvilku u Christiny, a že jsem si je tam zapomněla- časem se pro ně do nemocnice vrátím. Tak jsem se pomalu loudala domů...nespěchala jsem, nic na mě doma nečekalo.
Ale jak strašně jsem se mýlila! Hned, jak jsem vešla do kuchyně a spatřila svůj batoh na jedné z židlí, okamžitě jsem očekávala problémy. A taky že ano- táta už se mě chystal zpražit a jen, co mě uviděl, nasadil ten naštvaný kyselý úšklebek.
„Jak bylo v knihovně?“ ptal se jedovatě. nic jsem radši neříkala.
„Dáma si přijde o dvě hodiny později ze své vymyšlené knihovny a ještě k tomu nemá co říct.“ supěl.
„Jak se dostaly domů?“ tázala jsem se klidně, nezávisle na tom, co táta právě říkal.
„Vzhledem k tomu, že jsi přišla o dvě hodiny pozdě, Jenny byla mezitím v nemocnici za Oliverem, kde našla TOHLE.“ ukazoval na můj batoh „ a přinesla ho sem.“ zatímco mi táta dělal kázání, přišla do kuchyně jenny. Když mě zaregistrovala, ztuhla.
„Ehm, ahoj Clare.“ pozdravila mne rozpačitě, a když zjistila, že táta ukazuje na můj batoh, dodala „Totiž, Oliver řekl, že sis to tam zapomněla. Myslela jsem, že bys to třeba mohla potřebovat.“ říkala navenek líným tónem, ale já jsem z něho uslyšela trošku příměsi zadostiučinění.
„Měla bys Jenny poděkovat.“ vykřikl na mě táta.
„Ne...to není vůbec nutné.. to by přeci udělal každý.“ bránila tomu naoko Jenny s odporně předstíranou skromností. nenáviděl jsem to na ní, ale to byla jen jedna z věcí, které jsem nenáviděla, včetně jí samotné.
„Nemyslím- Clare, poděkuj!“ chvíli bylo ticho, ve kterém jsem na tátu vrhala vzpurné pohledy. Jenny postávala u dveří a klouzala pohledem z táty na mě a ze mně na tátu a táta se na mě díval jako na špinavý hadr, který s válí někde, kde nemá co dělat..
„Děkuju, Jenny, že jsi mi přinesla moje věci a omlouvám se, že sis kvůli mně dělala starosti.“ pronesla jsem nakonec pokořeně do ticha.
„Díky- nemáš se za co omlouvat.“ opáčila klidně Jenny, ale opět s tou příměsí vítězství a pyšné skromnosti. Pak poslala k tátovi vypovídavý pohled, který říkal příště-se-ovládej-ale-ne-moc a odešla zpět do obýváku. Táta se na mě otočil a já čekala další výbuch, ten se ale nedostavil.
„Proč jsi mi vlastně neřekla, kam doopravdy jdeš?“ otázal se zpytavě místo dalšího vyčítání. mlčela jsem ale a koukala do země.
„Cože? Není tě slyšet.“
„Tati..“ odtáhla jsem ho okousek dál ven z kuchyně na chodičku „Ona- totiž Jenny- mlátí Olivera.“ řekla jsem polohlasem.
„Cože?“ zhrozil se táta.
„Jo, Oliver mi to sám řekl.“
„Ale nám říkali, že spadl ze schodů.“ odporoval táta.
„To bylo jen kvůli nemocnici, aby to nezjistili na jeho matku.“
„Ne- to není možné! Říkáš to jen proto, že ji nemáš ráda a chceš ji od nás vyhnat, ale to se ti nepodaří!!“
„Tak se zeptej Olivera sám! Ale pak se divíš, že ti nevěřím, když ty nevěříš mně!!“ a s těmito slovy jsem v kuchyni popadla batoh, vyběhla jsem schody a zavřela jsem se ve svém pokoji.
Bylo to tak zvláštní! tehdy, když jsme se tu malou chvíli s Oliverem líbali, cítila jsem tak spalující vášeň- trvala jen malou prchavou chvilku a pak se zase ztratila. A když se mi pak oliver podíval do mých uslzených očí, opět se ve mně vzedmula touha políbit ho znovu- jenomže jsem místo toho utekla. Věděla jsem, že by to nemělo budoucnost. Ale proč by nemohlo mít? Ozval se mi v hlavě opět ten nepříjemný hlásek...proč by jsem s Oliverem nemohla dál pokračovat? Pustím Jasona k vodě- ostatně, jaký byl Jason předtím, než jsme spolu začali chodit? Tss- zlomil srdce Alysse- asi by brzo pochopil, jak moc jí to bolelo, tedy jestli mě má opravdu tak rád, jak říká...NE, to je naprosto NEPŘIJATELNÉ, bránila jsem se tomu hlásku realisticky, pustím Olivera z hlavy.....už je skoro pryč...Proč to proboha nejde?! Musím na něj zapomenout, jinak to špatně skončí! No jo, jenže copak to jde, když je Jenny pořád u nás? Ne, není to prostě proveditelné- Jenny mi ho neustále připomíná, takže musím na chvilku vypadnout z domu- alespoň na chvíli.
Otevřela jsem okno, prohodila na střechu malou tašku a boty, a pak jsem se oknem protáhla sama. Obula jsem ji botasky a přešla jsem přes plochou střechu garáže směrem od ulice. za domem máme totiž sráz, takže jsem v pohodě, jako ze schodů, sešla za střechy a prošla mezi domy na ulici. Šla jsem pomalu, vlahý večerní vítr mi províval vlasy a chladil mou horkou tvář. Pouliční lampy se pomalu začaly rozsvěcet, protože už se skoro setmělo. Došla jsem na konec města a zastavila se. V poslední době jsem se moc do přírody, nebo lépe řečeno za město, nedostala. Pousmála jsem se- kdo by se taky divil. Otočila jsem se a koutkem oka jsem zabloudila ke kopci, na němž stála nemocnice. Už bylo pozdě, tak jsem se rychlým krokem vrátila domů. Potichu jsem přešla střechu a prosoukala se oknem do svého pokoje. Svlékla jsem si věci na ven, a že půjdu, jen tak v kalhotkách a tričku, do koupelny(měli jsme ji hned naproti mému pokoji), ale najednou se na patro vynořil ze schodů Jason. Ztuhla jsem, tak jsem se lekla, že by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal. Co tu proboha dělal v tuhle noční dobu?!
„Jéé...ahojda..co tu děláš...teď?“ vyhrkla jsem za sebe.
„Ehm- no, já jsem si tady ráno zapomněl mikinu a mobil.“ řekl a zčervenal jako rajče.
„Aha, jasně...“ zaznělo ode mne do ztracena „Tak, hledej dál- nenech se ode mne rušit.“ sklopila jsem oči a rychle zaplula do koupelny. Tam jsem se zamkla a neměla jsem odvahu vylézt. Proč mě tak vyděsil pohled na Jasona? Vždyť to je můj kluk- nemusím se před ním stydět!Trvalo hodnou chvíli, než jsem zase vylezla( teď již však umytá a čistá) z koupelny a chtěla přejít opět do svého pokoje, ale z Mattova pokoje se najednou ozývaly více než dva chlapecké hlasy. Došla jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Náhle se mi však naskytl velmi zajímavý pohled.- Matt ,měl otevřené okno a na střeše seděli, kromě Matta v okně a Jasona vedle něj, ještě Tom a Silver. Dva kluci ze sousedních domů, se kterými jsme v dětství hráli na kopci rádoby zábavné bojovky a s Mattem mi pálili vlasy. A teď tu seděli na střeše naší garáže a- kouřili. Došla jsem až k nim a strčila hlavu mezi Matta a Jasona.
„jste normální?“ zeptala jsem se s úšklebkem „Co kdyby vám na to přišli?“ a závistivě jsem se dívala na Silvera- jak to, že má doma takovou volnost?
„Není možný.“ odvětil zastřeně Tom a podal malý skolek Silverovi „Copak, chtěla bys snad taky?“ ušklíbl se zase Tom, protože věděl, že jsem se tomu vždycky snažila vyhýbat a už vůbec všem „nezákonným“ věcem, takže se mi pro to posmíval a měl mě za strašpytla.
„Co to vlastně je, Tráva?“
„Jo, ale to tebe nemusí vůbec zajímat.“ přitakal Matt.
„A ty jim v tom poskytuješ prostor a papír, co?“ otočila jsem na vyčítavou bráchovi.
„To není tvoje starost, tak zalez a běž hezky spinkat jako ostatní holčičky.“ utrhl se na mě zle. Takového jsem ho nikdy neznala, nikdy se ke mně nechoval tak přehlíživě.
„Pch.“ odfrkla jsem jen „A ty se mě taky nezastaneš.“ vyčetla jsem Jasonovi a dřív než stačil Matt skoleček vzít od Silvera, vzala jsem si ho já a, stejně jako on, jsem z něj popotáhla a zašklebila se na mého nevrlého brášku „teď už nejsem malá holka, jasný.“ řekla jsem nepřítomně. Ale on mi to vytrhl z ruky a hněvem skoro úplně zblednul. nějak mi to jednou popotáhnutí vlezlo do hlavy a cítila jsem najednou tak bez zábran a nezávisle. všechno se najednou zdálo možné a pravděpodobné. protáhla jsem se mezi těma dvěma a sedla si mezi Toma a Silvera.
„Tak co, hošánci, co holky?“ ptala jsem se nepřítomně. Jason tam seděl opřený o zeď a zjevně si vůbec nevnímal, co říkám,nebo jak se chovám.
„Matt říkal, že prej ti A.J. nestačí.“ zasmál se pichlavě Tom.
„Možná, já jsem totiž siréna a nikdy...nemám...dost.“ řekla jsem svůdně a zajela mu prsty pod triko, kde jsem mu, při slově dost, zaryla nehty do kůže, do jeho pevné kůže.
„Ale sirény na sobě nic neměly, a ne jako ty- letní pyžamko.“ uchechtl se opět Tom, ale jeho hlas byl teď náhle příjemnější a hlubší a přejel mi rukou po pyžamu od prsou ke kolenům.
„To by nebyl takovej problem.“ řekla jsem pomalu, ale než jsem stačila cokoliv jiného udělat, Jason se zvadl a mě strčil do okna a prolezl do pokoje za mnou. Uvnitř mě začal tak zuřivě líbat, že se mi až zdálo, jako by mi chtěl ukousnout jazyk. Odtáhl mě opatrně do svého pokoje a tiše zavřel dveře.
Motýlci mi v břiše lítali tak divoce a hladina adrenalinu mi v krvi stoupla tak prudce, jako bych měla každou chvílí vybuchnout a tep se mi zrychlil skoro třikrát více než normálně. Jason mě začal svlékat, já jeho tak a pak jsme se svalili na postel. Oba jsme byli pod vlivem omamných látek a normálně by se nic takového jako teď nedělo...určitě ne teď... Ale oba jsme teď byli zbaveni pout reality a pozemských zákonů. Nic se kromě nás dvou nezdálo důležité...

Komentáře: 0   Shlédnuto: 268   Skupina: Romány  

 Krásnoočka
Přidal:seniorklub Kristýnka 2715 dní zpátky 11.11.2006 19:21:31

Krásnoočka

 
Budíku zvonění mě probralo ze snění. Začal další den, jako tisíce předchozích. Slunce vyšlo nad obzor, ptáci pěli, neb začínalo jaro. Já musel otevřít oči, vstát, a vypravit se do práce. Rozhýbal jsem své sto osmdesát pět centimetrů vysoké jednačtyřicetileté tělo, prozatím celkem štíhlé, malou ranní rozcvičkou. Pár kliků, shybů a krátké cvičení se dvěmi pětikilovými činkami. Po osobní hygieně jsem se oblékl, řekl své bývalé ženě Ditě, ahoj, a zamířil na zastávku tramvaje. Osmnáctiletý syn Lukáš a šestnáctiletá dcera Jitka, v té době ještě spali.


Mohlo by se zdát, že jsem se navrátil zpět do své bývalé rodiny, kterou jsem po rozvodu před dvanácti lety opustil. Ne, nebylo tomu tak. Vše bylo jinak. Život si se mnou v posledních letech trošku pohrál podle sloganu: jednou jsme nahoře, podruhé dole. Já byl níž, než dole.

Před pěti lety jsem poznal ženu, mezi níž a mnou vzplála láska. Po půl roční známosti jsem se nastěhoval k ní a začali jsme spolu žít. Proto jsem neobnovil končící nájemní smlouvu na jednopokojový byt, v němž jsem byl od rozvodu a vrátil jej majiteli. Nešlo a ani jsem nechtěl sedět na dvou židlích. Moje partnerka byla v mém věku a vše nasvědčovalo tomu, že nám bude spolu víc, než dobře, což se záhy začalo potvrzovat. Její dvoupokojový byt, jsme začali předělávat k obrazu svému. Nové koberce, postel-letiště, kuchyňskou linku. Také jsme zařídili novým nábytkem pokoj její dospívající dceři. V létě jsme jeli všichni tři na dovolenou k moři. Prostě idyla. Měli jsme se rádi a prožívali spolu plno nádherných dní, týdnů, měsíců.

Ve druhém roce našeho soužití jsme se rozhodli opravit chatičku v sadu jejich rodičů, abychom měli na víkend kam uniknout velkoměstskému ruchu, kterého v Brně bylo a je, dost a dost. Ona si u chatky zřídila malé políčko a jala se pěstovat vše možné. Já si zřídil přímo u chatky skalku a osadil ji květinami a těšil se, jak mi bude vzkvétat. V té době přítelkyně začala podnikat, s čímž jsem moc nesouhlasil, ale byla to její volba a já neměl pražádné právo jí to zakazovat. Jen jsem ji upozornil, ať se má na pozoru.

Třetí rok jsme opět zamířili o dovolené k moři. Po dovolené se začaly objevovat probl&eacu